Časopis Myslivost

Česká myslivost je celosvětovým fenoménem. Souborem činností vycházejících z lásky ke zvěři i jejímu přirozenému prostředí. Vykrystalizovala z niterného vztahu člověka vůči přírodě. Z touhy stát se její nedílnou součástí. Snahy zachovat existenci zvěře pro generace příští. Z hluboké pokory vůči nezměrné moudrosti evoluce zakleté v každém výdechu živého tvora. V každém právě vypučeném lístku trávy.
Tradičně pojatá myslivost není pouhým lovem. Je lovem povzneseným na morálně, společensky i organizačně vyšší úroveň. Jejím primárním smyslem není usmrcení zvěře. Je jím cílená péče o vybrané populace volně žijících živočichů. A lov je jen jedním z finálních nástrojů. I jeho rámec však musí být vymezen etickými pravidly, kdy se úcta vůči živé zvěři přenáší i na zvěř usmrcenou podle mysliveckých tradic a zvyklostí.
Základ českého slova myslivost vychází ze slovesa myslet. To přímo evokuje skutečnost, že podobná schopnost nebyla nikdy cizí těm, kdo se v okruhu souvisejících činností pohybovali.
Slovo lov nalezneme ve všech jazycích. Ovšem pouze u nás, v malé zemi uprostřed Evropy, se lov spojil s promyšlenou péčí o zvěř i její prostředí. S celkovou péčí o okolní přírodu. O krajinu, která je po staletí domovem člověka, jemuž poskytuje životní prostor, radost i obživu.
Kořeny myslivosti jsou prastaré. Sahají do doby, kdy první knížecí rody upevňovaly svoji moc v zemi. Nedílnou součástí prezentace jejich postavení bylo i bohatství krajiny, pestrost a početnost zvěře. Již tehdy využívali služeb loveckého personálu, z něhož se postupným vývojem formovali první myslivci z povolání. Právě jim vděčíme za základy našich tradic, mluvy a obyčejů.
Pravděpodobně jako první se k významu vznikající myslivosti hlásí Boleslav I., který si kolem roku 950 osvojuje tzv. regál, tedy výsadní právo panovníka na lov.
Václav IV. pak roku 1388 rozšířil toto právo na vrchnost obecně. Již před ním se ovšem myslivostí zaobíral pravděpodobně největší hospodář na českém trůnu – Karel IV. Za jeho vlády byla naše fauna kromě jiných obohacena o nové druhy, kterými byl daněk a bažant.
Staletí nad českou kotlinou plynula. Zvěři a přírodě přála tu více, tu méně. Střídali se panovníci, stavební slohy, politické, kulturní i společenské trendy. Výsadní postavení myslivosti a zájem o zvěř však neuvadaly.
Sedmnácté století zrodilo zdobné období baroka. S ním k nám přichází noblesní móda parforsních honů, okázalých mysliveckých tradic a troubení. Největším mecenášem dané doby byl František Antonín hrabě Sporck, který v roce 1695 zakládá Řád svatého Huberta.
Vzhledem k době pokroková etapy vlády Marie Terezie a Josefa II. přinesla první velkou změnu, kdy se z mysliveckého personálu stává personál lesnický a k péči o zvěř přibývá starost o produkční funkci lesa. Dochází k početní redukci velké zvěře a divoké prase následně mizí na téměř dvě stě let z volné krajiny. Na významu tím ovšem nabývá zvěř drobná.
Výrazné rozšíření myslivosti přinesl konec feudálního systému a rok 1849, který je spojen se vznikem honiteb v dnešním pojetí. Jako nový prvek se souběžně objevuje jejich pachtování, které se v jistém slova smyslu udrželo do dnešních dnů. S tím souvisí i příchod další skupiny – myslivců ze záliby.
Dvacáté století bylo časem mnoha převratných změn. Politických, společenských i mysliveckých. Zavedený systém přežil období první republiky a s určitými obměnami i dobu německé okupace. Po ní přichází specifické, z hlediska zpětného pohledu zásadní období komunistické totality. Na jedné straně přináší zlidovění myslivosti. Na straně opačné se nese ve znamení jejího podřízení politickým zájmům. Běžný chod byl sice přístupný skutečně širokému spektru občanů, nicméně nejlukrativnější části jsou znovu vyhrazeny omezené skupině osob.
Dvacáté století přináší i výrazné změny ve složení zvěře. Po konjunktuře zvěře drobné – koroptví, bažantů a zajíců – která vzala za své s kolektivizací zemědělství, přichází doba zvěře spárkaté. V lesních komplexech kontrolovaných lesnickými subjekty se rychle vzmáhá zvěř vysoká, mufloni, daňci, ve volnosti se objevuje jelen sika a do krajiny se navrací zvěř černá. Prakticky ve všech honitbách se šíří zvěř srnčí, jejíž úlovky se postupně dostávají na několikanásobek hodnot z počátku století.
I přes některá negativa, která lze danému období vytknout, je v druhé polovině dvacátého století možno nalézt kladné rysy. Myslivost a zvěř jsou znovu výstavní skříní doby. Investuje se do mysliveckého výzkumu, vzniká řada dosud nepřekonaných odborných monografií. Rozvíjí se myslivecká beletrie. Vedoucí činitelé a funkcionáři považují za součást vlastní společenské reprezentace příslušnost k mysliveckému cechu. Jakoby se opakovaly principy, které byly několik staletí zapomenuty…
Společenské změny související s rokem 1989 se významně promítají i do oblasti myslivosti. Vrací se zejména práva majitelů pozemků na využití jejich výnosů, včetně přístupu k rozhodování o právu myslivosti. Honitby jsou pronajímány nebo využívány ve vlastní režii, zcela podle záměrů vlastníků. Protože stavy spárkaté zvěře nadále rostou, začínají se objevovat požadavky na dosažení souladu myslivecké, zemědělské a lesní výroby. Myslivecké činnosti a principy jsou v mnohých směrech dávány do rovnováhy s ekologickými zájmy kulturní krajiny i zvěře, chápané jako její nedílná součást.
V podstatě celým dvacátým stoletím se tedy coby zelená niť táhne aktivní práce myslivců v krajině, která je souběžně doprovázena hodnotným kulturním a spolkovým děním. Potřeba koordinovaného postupu při hájení mysliveckých zájmů a snaha o vzájemné sdružování je obrovská.
Již 22. dubna 1923 vzniká Československá myslivecká jednota coby masívní, skutečně jednotná organizace. U jejího zrodu stála velká jména naší myslivosti – Antonín Dyk, Josef Žalman, Karel Podhajský, Zdeněk Slanina, Richard Knoll, Jaroslav Svoboda a další. Posledně jmenovaný se navíc nejvýraznější měrou zasloužil o založení a redigování časopisu Stráž myslivosti.
Jednotná myslivecká organizace i jí vydávaný myslivecký časopis prošli za předchozích sto let vzájemné existence mnoha proměnami a byli mnohokráte strženi do víru událostí. Ku cti a chvále všech následovníků výše zmíněných velikánů nutno dodat, že se jim podařilo převést oba subjekty bouřlivými vodami dvacátého století. Nadále tedy mohou plnit roli, k níž byly vytvořeny – hájit zájmy myslivců, vysvětlovat celospolečenskou roli oboru, podporovat rozvoj mysliveckých tradic, vzdělávat, podílet se na osvětě a šíření dobrého jména české myslivosti.
Máme-li jako Češi s ohledem na myslivost jazykové privilegium, nalezneme u nás i privilegium další. Česká republika je první zemí na světě, kde byla výjimečnost myslivosti podtržena, a celospolečensky uznána v roce 2011 zápisem na seznam nehmotného národního kulturního dědictví. Tento krok je velkým vyznamenáním práce předchozích generací. Zároveň je však i obrovským závazkem pro generace příští.
Myslivost je tvůrcem mnoha obrazů. Mnoha pohledů na okolní krajinu, přírodu, zvěř. Na mnoha z nich se nesmazatelně podepsala také naše historicky největší myslivecká organizace i časopis Myslivost/Stráž myslivosti. Myslivci jim vděčí za mnohé, i když si to mnozí nechtějí připustit.
Jen v jednotné a silné organizaci je budoucnost.
Jenom jednotná a silná organizace dokáže hájit jejich zájmy i v následujících sto letech...
K uvědomění si této skutečnosti jim všem přeji upřímné: Myslivosti zdar!
Josef DRMOTA