K vysvětlení jednotlivých užitých pojmů, jako například zastavěné území, cesta, silnice, dálnice, zahrada, sad, zemědělské či lesní pozemky a podobně, slouží další právní normy, jako například zákon o katastru nemovitostí (256/2013 Sb.), o ochraně zemědělského půdního fondu (334/1992 Sb.), o pozemních komunikacích (13/1997 Sb.) či stavební předpisy (183/2006 Sb.) a další.
Podle těchto pravidel honitby fungují již desítky let a v rozlišování honebních a nehonebních pozemků by neměly vznikat žádné pochybnosti. I zde se ovšem najdou případy, u kterých vyvstávají otazníky.
Jedním z takových je ustanovení § 2, písm. e) ZoM, podle kterého se nehonebními pozemky, krom jiných, rozumí „…,
dále pozemky zastavěné, sady, zahrady a školky řádně ohrazené,“. Právě pojem „řádně ohrazené“ je zdrojem pochybností v tom směru, zda se vztahuje jen k posledně uváděným školkám nebo i předně jmenovaným sadům a zahradám. Pro někoho možná překvapivě, jde především v problematice sadů o poměrně zásadní skutečnost, a to hned z několika důvodů.
Nehonební pozemky se především nezapočítávají do výměry honitby. Jejich vlastníci proto nejsou členy honebních společenstev a nemají nárok na nájemné, náhradu za přičlenění, ani za škody způsobené zvěří. Současně za tyto pozemky nemohou (respektive neměli by, i když se tak občas stává) hlasovat na valných hromadách příslušných honebních společenstev.
I pro uživatele honitby jsou nehonební pozemky komplikací, protože na nich nemohou lovit a v krajním případě by pásy sadů mohly rozdělit honitbu na části a snížit jejich výměru pod minimální 500 ha.
Správné zařazení všech pozemků v honitbě je tak klíčovým úkolem honebního výboru či honebního starosty, protože pochybení v této souvislosti může vést k napadení a následnému zrušení přijatých rozhodnutí valné hromady.
Z hlediska uplatňování škod zvěří lze ze znění §54 ZoM dovodit, že s neohrazenými zahradami a sady počítá jako s honebními pozemky: „
Nehradí se škody způsobené zvěří na pozemcích nehonebních, na vinné révě neošetřené proti škodám působeným zvěří, na neoplocených květinových školkách nebo zahradách ovocných a zelinářských, na stromořadích a stromech jednotlivě rostoucích…“.
Pokud by totiž zahrady a sady byly
a priori považovány za nehonebními pozemky, tak by nedávalo žádný smysl, aby zákon následně uváděl, že na neoplocených ovocno-zelinářských zahradách, potažmo stromořadích či solitérních stromech, se škody nehradí.
Zmiňované ustanovení tedy nabádá k výkladu, že nehonební jsou jen sady a zahrady oplocené, na nichž se škody zvěří nehradí právě proto, že jsou díky oplocení nehonební, a zároveň se nehradí ani na neoplocených ovocno-zelinářských zahradách, zde proto, že tento typ pozemků je uveden v citovaném výčtu.
Zařazení všech sadů do kategorie nehonebních pozemků by mohlo výrazně změnit některé honitby, protože jedním z krajinotvorných opatření v zemědělské krajině jsou i extenzivní sady. Ty jsou osázeny jen poměrně malým množstvím ovocných polokmenů nebo vysokokmenů (minimálně 50 kusů na hektar), ideálně starých krajových odrůd, vysázených v širokých sponech (asi 8 až 12 m). Cílem takovýchto míst „
není produkce ovoce, ale zachování krajinotvorné odrůdové rozmanitosti, kulturního dědictví, zemědělského rázu krajiny nebo prvků venkovského krajinného urbanizmu“.
(VEJVODOVÁ, Anna. Sady: informační materiál pro zemědělce. Praha: Ministerstvo zemědělství, 2016. ISBN 978-80-7434-307-0. str. 10.)
Krajinotvorné sady tak z podstaty věci nejsou oploceny a jednotlivé stromy mívají individuální ochranu, kromě jiného i z toho důvodu, aby do nich měli přístup volně žijící živočichové, jimž poskytují pestrou potravní nabídku a díky nesekaným mezipásům též kryt. Pokud bychom za nehonební považovali všechny sady, nejen intenzivní oplocené, ztrácela by tato krajinotvorné opatření částečně smysl (nemožnost lovu zde a škody zvěří k tíži vlastníka).
Vzhledem ke skutečnosti, že komentář, ani důvodová zpráva ZoM danou problematiku podrobněji nerozvíjí, byl před časem v této souvislosti vznesen dotaz na Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Podle jejich vyjádření je dané ustanovení ZoM poněkud nepřesné a z jazykového hlediska v zásadě interpretovatelné dvěma možnými způsoby.
Přívlastek shodný „
řádně ohrazené“ může být teoreticky vztahován k celému několikanásobnému podmětu, ale také rozvíjet toliko výraz poslední, tj. „
sady“.
Rozbor se ovšem zaobíral i zbytkovou konstrukcí předmětné věty a došel k závěru, že:
„…formulace stojí mezi přívlastkem zastavěné, vztahující se k předešlému členu (pozemky), a mezi přívlastkem oplocené, vztahující se k členu následujícímu (pozemky sloužící k farmovému chovu zvěře), zdá se pravděpodobnější interpretace, že se přívlastek řádně ohrazené vztahuje ke všem třem členům, tedy jak k výrazu školky, tak k výrazům sady a zahrady.“ Jinými slovy, z jazykového, ale i praktického hlediska by bylo vhodné za nehonební pozemky považovat pouze oplocené sady a zahrady, nikoli všechny zcela bez výjimky.
Další z argumentů na podporu výkladu, že krajinotvorné sady bez oplocení mají být považovány spíše za honební, nabízí i sám ZoM. Co se letišť týče, označuje za nehonební jen ta se zpevněnou plochou. Ostatní, bez pevného povrchu, mezi nehonební pozemky zařazena nejsou. Pravděpodobně proto, že obvykle nebývají užívána tak často, provoz na nich je výrazně menší a nezasahují tím pádem tolik do života volně žijící zvěře, ani do výkonu práva myslivosti (
PETR, Bohuslav. Zákon o myslivosti: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-781-2. str. 10).
Problematika výkladu shora citovaného § 2, písm. e) ZoM byla doposud předmětem dvou soudních sporů, přičemž oba soudy zastaly k věci opačný postoj, než výše uvedený názor jazykovědců.
Poprvé se v roce 2004 obrátil na Krajský soud v Ostravě vlastník pozemků zařazených rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti do honitby s tím, že termín
„řádně ohrazené“ se dotýká jen školek a za nehonební pozemky je tak nutné považovat i neoplocené zahrady a sady. Krajský soud tehdy uznal nejednoznačnost předmětného ustanovení a zároveň upozornil, že nelze hledět pouze na gramatický či jazykový výklad, protože zákon o myslivosti ani na jiných místech tak docela nerespektuje užití přívlastku ve správném pořadí k podstatnému jménu. Soud následně ve smyslu celého ustanovení, kterým mělo být vyloučení pozemků z podstaty věci nevhodných pro tvorbu honitby, došel k závěru, že pokud na zastavěných pozemcích vylučuje výkon myslivosti přímo předmětná stavba, „
pak se přívlastek „řádně ohrazené“ zjevně nevztahuje ke všem pozemkům vyčteným před tímto přívlastkem, ale toliko k tomu jedinému druhu pozemku, u něhož je uveden bezprostředně, a tím jsou školky.“ (srov. spis. zn. 22 Ca 442/2004, Krajský soud v Ostravě). Krajský soud v Ostravě v době svého rozhodování očividně nevzal v úvahu formu a význam extenzivních krajinotvorných sadů, jednoznačně nemajících – jak již bylo shora nastíněno – za cíl jakkoli bránit výkonu práva myslivosti.
Tento právní názor v následujících letech bohužel posloužil například též při tvorbě metodických doporučení (např. metodické doporučení Krajského úřadu Královehradeckého kraje č. 1/2010: Nehonební pozemky – výkon práva myslivosti na nich, ze dne 1.6.2010) také za podklad civilnímu řízení z roku 2015 o náhradě škody, vedenému před Okresním soudem v Kutné Hoře (spis. zn. 5C 183/2016, Okresní soud v Kutné Hoře a navazující odvolací řízení spis. zn. 28Co 315/2017, Krajský soud v Praze).
Žalobce, ekologický zemědělský mikropodnik, se zde domáhal náhrady od tamního uživatele honitby, mysliveckého spolku. Jednalo se o škody způsobené zvěří na stromech a keřích, jež byly vysázeny na tři souvislé pozemky jako solitérní dřeviny s cílem vytvoření budoucího krajinotvorného sadu. Výsadbu před poškozením, způsobeným vytloukáním a okusem, bohužel dostatečně neochránily ani doporučené odpuzující nátěry, včetně řádně instalovaných plastových chráničů.
Zajímavostí sporu je, že v době vzniku škody i následného uplatňování náhrad byly předmětné pozemky v katastru nemovitostí ještě stále vedeny jako orná půda, nikoli sad. Osázení proběhlo na základě schváleného dotačního projektu výsadby solitérních stromů, tedy opět nikoli sadu. K prohlášení za sad přistoupil vlastník výrazně později, až během následujícího roku, po splnění všech podmínek.
Kromě toho podle nařízení Vlády č. 307/2014 Sb. se ovocným sadem rozumí
„zemědělsky obhospodařovaná půda s trvalou kulturou, která je rovnoměrně a souvisle osázena ovocnými stromy, o minimální hustotě 100 životaschopných jedinců na 1 hektar dílu půdního bloku nebo ovocnými keři o minimální hustotě 800 životaschopných jedinců na 1 hektar dílu půdního bloku. Jako ovocné stromy nelze uznat podnože nebo množitelské porosty. Do plochy této zemědělsky obhospodařované půdy se započítává související manipulační prostor, který nesmí přesahovat 12 metrů na začátku a na konci řad a šířku jednoho meziřadí, v nejvyšší započitatelné šířce 8 metrů, podél řad po obou stranách ovocného sadu a netvoří součást cesty. Maximální přípustná šíře meziřadí je u ovocných stromů 12 metrů, u ovocných keřů 5 metrů“.
Tato kritéria ale na daných pozemcích nebyla splněna, protože projektovaná a následně realizovaná výsadba neobsahovala předepsaný počet ovocných stromů na hektar. Prvostupňový i odvolací soud však spor uzavřely s tím, že se fakticky jednalo stejně o nehonební pozemky prakticky hned od momentu, kdy došlo k výsadbě dřevin, neboť následující vývoj, tak jako tak, prokázal záměr vytvořit sad. K výkladu nepotřebnosti oplocení pak bylo stručně odkázáno na dříve nastíněný a toho času více než dekádu starý správní rozsudek Krajského soudu v Ostravě.
V praxi se tak stále můžeme setkat s tím, že někde aplikují pravidlo oplocení výlučně a do výměr honiteb započítávají veškeré neohrazené pozemky. Jinde naopak sady a zahrady považují za nehonební vždy a podmínku ohrazení vztahují jen na školky, které by neohrazené byly honební.
Státní správa myslivosti se k problematice dosud nevymezila. Výklad posvěcený soudy je ovšem v rozporu s obecným záměrem, aby všechny pozemky, kde se zvěř vyskytuje, a je na nich možné řádné myslivecké hospodaření, byly honebními, a také s navazujícími ustanoveními zákona o hrazení škod.
Asi nejznámějším případem využití starých sadů jako honebních pozemků je obora Krásná v Ústeckém kraji, která je z významné části tvořena právě starými sady. Je ale třeba mít na paměti, že obory jsou zvláštním typem honiteb a fungují v poněkud odlišném režimu.
Z hlediska řádného hospodaření se zvěří je důležité, aby v krajině nevznikala místa, kde neprobíhá lov a zvěř zde nalézá útočiště, což významně komplikuje snahu o udržování rovnováhy v krajině. Extenzivní či opuštěné a zarostlé sady jsou často málo přístupné pro veřejnost a zvěř zde nalézá potřebný klid. Vyloučit tyto plochy z řádného mysliveckého hospodaření je proto komplikací nejen pro vlastníky, ale i z hlediska dosahování veřejného zájmu na řádné péči o zvěř a její přirozený biotop.
Uvedený příklad je jedním ze sice drobných, ale v některých případech významných nedostatků současného zákona o myslivosti. Můžeme se jen domnívat, zda důvodem této podoby byla snaha uchránit uživatele honiteb před dopadem náhrad za škody zvěří, nebo prostě jen došlo k nevhodné formulaci.
O novele zákona o myslivosti se již dlouho mluví, ale tento příklad ukazuje, že pokud se na jeho tvorbě nebudou podílet odborníci, tak snadno vznikne ještě horší verze, než ta současná. Minimálně jednoznačná definice (ne)honebních pozemků vyžaduje urychlenou změnu úpravy, přestože by celé myslivosti prospělo zavedení kompletně nového ZoM, než jen dílčí změny a opravování neopravitelného. Z dosavadních návrhů na novelizace se navíc ani nezdá, že by zrovna tyto nedostatky byly prioritami.
Prof. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D.,
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
JUDr. Jana SEHNALOVÁ,
advokátní koncipientka a doktorandka Katedry práva životního prostředí PrF UK;
e-mail: iuris@aksehnal.cz
Sady, zahrady a školky – pohled z praxe
Zahrada by měla být součástí zástavbového území (dříve intravilán obce), proto se nemůže jednat o honební pozemky, na kterých ale může docházet v případě neoplocení škodám od zvěře. Nehonební pozemky jsou i pozemky určené uzemním plánem k zástavbě a dosud nezastavěné. Zde dochází ze strany uživatelů honiteb nejčastěji k porušení zákona, zejména v místech, kde jsou tyto pozemky léta zemědělsky neužívány, a proto jsou vyhledávány zvěří a v případě, že je zde rozptýlená zástavba, tak má policie co řešit. Na takto vymezených pozemcích mohou vznikat zelinářské zahrady, případně výsadba stromů a keřů. Pokud nejsou oplocené, dochází ke škodám od zvěře a v zákoně o myslivosti je uvedeno, že se škody nehradí oprávněně, protože to jasně zamezí dohadům o náhradě škody.
Neoplocené sady jsou součástí honitby, většinou se jedná o neudržované území, některé jsou sady jenom v evidenci katastrálního úřadu a ve skutečnosti jsou celé nebo částečně zemědělsky využívány většinou jako orná půda. Zde by neměl být problém ve vztahu k honebnímu společenstvu.
Intenzivní sady řádně oplocené (na oplocení bylo vydáno stavební povolení) jsou nehonební pozemky, v praxi se toto nepromítne do platného rozhodnutí o uznání honitby, ale v případě honebního společenstva by mělo zaniknou členství v HS vlastníkovi těchto pozemků. Přestože jsou to nehonební pozemky dochází zde k průnikům zvěře (například pro divoká prasata není oplocení překážkou) a vlastníci zde požadují po myslivcích lov zvěře, ke kterému někde dochází, ale bez řádného povolení podle § 41 ZOM, bohužel s vyjádření ve smyslu
„vždy jsme to tak přece dělali“.
Neoplocené sady, i nově založené, včetně různých stromořadí, jsou součástí honitby a vlastníci by ve vlastním zájmu měli dělat opatření proti vzniku škod. Zde záleží i na lidském faktoru, jak se k situaci postaví vlastník a místní myslivci.
V současnosti je větší problém pro honitby stále se zvětšující zastavitelné území obcí, kdy hrozí některým honitbám výrazné poklesnutí pod stanovenou zákonnou výměru. Většina rozhodnutí o uznání honitby je stará i třicet let, možná korekce honební plochy sice mohla proběhnout v roce 2003, kdy se uváděly honitby do souladu se zákonem, ale realita je asi taková, že většina honiteb dnes už nemá před mnoha lety uznanou výměru honebních pozemků. V novém zákoně by proto podle mého názoru mělo být jasně stanoveno, že by revize honebních pozemků měla proběhnout jednou za deset let.
Josef NOVÁK
OSSM Mladá Boleslav