Jsou plemena, která po stu letech takřka nejsme schopni rozpoznat, a naopak jsou zde jiná, která by mohla vystoupit z obrazů a fotografií ještě starších.
Před sto lety, ve dvacátých letech minulého století, se foxteriér stal v Čechách mimořádně oblíbeným, dá se říci módním plemenem. Půvabu foxteriérů podlehl i spisovatel Karel Čapek a díky knížce Dášeňka, čili život štěněte, podpořil jejich popularitu. Ta ovšem na lovecké využívání podstatný vliv neměla. Jak tehdy podotkl F. Houska
„Je to věc vkusu a rozhodovaly tu asi jiné motivy než lovecké, že hrubosrstého foxteriéra tak často u nás vidíme ovšem nikoliv v poli, nýbrž na ulici.“
Jistě důležitější je však jeho hodnocení z hlediska lovecké praxe:
„Foxteriéři jsou svým zjevem, temperamentem a chováním velmi sympatičtí psi, stále v pohybu a pozoru, vždy ochotní k práci i k darebáctví, čímž se podstatně liší od noblesních jezevčíků a seriosních španělů (další dva příklady ve své době „módních“, původně loveckých plemen, která se krátkodobě stala „společenskými“; pozn. autora).
Je na první pohled viděti, že nejsou produktem ze stejné rodové náplně. O tom svědčí i způsob jejich práce. Prudký a rychlý foxteriér chová se při hledání a nadhánění zvěře jinak než jezevčík nebo brakýř a žene zvěř před sebou v takovém tempu, že střelec na průseku má napilno.“ Půvabný je z dnešního pohledu dovětek:
„Že při tom často ztratí stopu, že se rád připojí k stopaři, aby prohnal jím zvednutou zvěř, a že na barvě a na stopě postřelené zvěře nemůže se vyrovnati barváři nebo jezevčíkovi, je při tomto založení velmi pochopitelné.“
Pojmenování foxteriér přinesl poněkud překvapivě poprvé ve své knize až J. H. Walsh (Stonehenge) v roce 1859, kdy ho společně s anglickým bulteriérem zařadil mezi „křížené“ psy a pouze stručně uvedl, že
„je to pes používaný k vyhánění lišek, když zalezou pod zem“.
Až od roku 1872, kdy se objevil na výstavě v Glasgow v rázu drsnosrstém, figuruje foxteriér jako samostatné plemeno. Některé prameny tak historicky připisují jeho výrazný temperament spojení s bulteriérem, výraznost zbarvení pak křížení s bíglem. V roce 1876 byl založen první chovatelský klub plemene,
The Fox Terrier Club, byl také vydán první standard plemene.
„Teriéři nejlepší krve jsou nyní plemena všech barev: červené, černé, s pálenými znaky na bocích a tlapách, pískově žíhaném, někteří jsou hnědi, černobíle strakatí i čistě bílí; jeden druh je drsně drátosrstý, jiní jsou jemní, hebcí, další méně odvážní než předchozí, ale drsně osrstění jsou více ostří..." napsal v roce 1803 William Taplin s dodatkem, že u těch, kteří se používají k lovu lišky (
fox), se dává přednost zbarvení celočernému nebo black and tan (černé s pálením).
Tvůrci monumentální knihy „Myslivost v zemích Českých“, vydané v roce 1902, v části věnované plemenům loveckých psů k foxteriéru uvádějí:
„K hubení zvěře škodné pod zemí, jakož i k vyhánění jiné zvěře na povrchu zemském hodí se z Anglicka k nám zavedený foxteriér. Tato odrůda psův existuje sice již dlouho, ale teprve asi dvě desetiletí tomu, co patřičně byla oceněna.“
V podstatě dvě variety srsti, hladká a drsná, vystupují dnes jako samostatná plemena, pod vlastními čísly FCI 168 a 169.
K porovnání tehdejšího a současného vzhledu snad postačí prvotní „rozeznání“:
Hladkosrstý foxteriér představuje se nám jako chlapík veselý, živý a svižný, rychlý, vytrvalý a silný, nikoli však obhroublý ani těžkopádný, ne více než 38 cm vysoký a 9 kg těžký.
Současný standard uvádí výšku v kohoutku nejvýše 39 cm u psů, u fen přiměřeně méně; hmotnost pak 7,5 až 8 kg pro psy, u fen 7 až 7,5 kg.
V roce 1902 byla srst drsnosrstého foxteriéra popsána jako drsná, ostnitá, čím tvrdší, tím lepší, přičemž měkčí srst nemá být ani na hlavě. Současný standard je podrobnější - srst má být hustá, velmi tvrdé textury. Délka srsti je 3/4 palce (2 cm) na lopatkách, jeden a čtvrt palce (4 cm) na kohoutku, hřbetě, bocích a pánevních končetinách. Podsada je krátká a jemná. Srst na hřbetě a pánevních končetinách je tvrdší, než na bocích Srst na čenichové partii je drsná a je dostatečně dlouhá, aby propůjčovala mordě výraz síly. Srst na končetinách je hustá a rozježená (otevřená).
Ve zbarvení bílá převládá nad znaky černými, černými a tříslovými nebo tříslovými. Žíhané, červené, játrově hnědé nebo břidlicově modré znaky jsou nepřijatelné. Právě bílé zbarvení podle starých myslivců „
vzbudilo u nich předsudek, pro nějž pes tento dlouho nedošel ocenění, jež mu právem přísluší“.
Dnes už lze asi jen vzpomínat na charakteristický výkon při lovu:
„Vniká i do nejtěsnějšího doupěte. Hrabe nejen pod sebe, nýbrž i stranou – ba obrací se i na znak a rozšiřuje brloh na všech stranách. Silným chrupem přehryzává kořeny, a podaří-li se mu zvěř uchopit v brlohu, nedostane se mu již z chrupu, neboť foxteriér třeba-li, opírá se o běhy vší silou a vytáhne na světlo lišáka i jezevce. Do brlohu prázdného nikdy se nežene.“
Ve stejné době Václav Fuchs v knize Všecky druhy psů (1903), který foxteriéry řadí do skupiny loveckých psů – jamníků neboli „Erdhunde“, tj. zemní psi, přípomíná, že ač jsou u nás foxteriéři ze všech druhů anglických teriérů nejoblíbenější, „
původně chováni byli jen jako salonní psi přepychoví, i užíváno jich za průvodce a hlídače.“ Kromě vynikajících loveckých vloh oceňuje i jejich úhledný a elegantní zevnějšek, jemné způsoby, svižné pohyby, bystrost a vytrvalost, příchylnost a inteligenci.
Obrazy z historie tohoto plemene ukazují, že se jedná o jedno z nejvyrovnanějších a nejustálenějších plemen jak po stránce exteriéru, tak na základě popisů i povahy a temperamentu.
Dobývání jezevců
V Anglii, Německu i Francii jest až doposud vždy na podzim obvyklou zajímavou zábavou mysliveckou i sportovní dobývání jezevců z podzemních brlohů pomocí hladkosrstých nebo drsnosrstých foxteriérů. U nás v novější době se znenáhla již od hubení jezevců upouští, poněvadž se čím dál tím více uznává užitečnost jezevců jako znamenitých hubitelů škodlivých ponrav, myší a plžů…
Cvičený foxteriér vniknuv do brlohu, vrhá se na jezevce i žene jej z „kotle“ podzemními chodbami, až se mu podaří obyčejně po krutém zápasu uchvátiti ostrými zuby jezevce za hrdlo a jej zadáviti. Často odnáší si foxteriér arci těžká zranění. Svět zvířat, 1902
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Porovnání rozdílů v popisu tehdejšího vzhledu s dnešním standardem; zkráceně:
Celkový vzhled
Tehdy: Vzezření musí býti živé a velmi čilé. Silné kosti a statné složení těla jsou nezbytným požadavkem, při tom však pes nesmí býti hrubý a těžkopádný.
Dnes: Ativní a plný elánu. I když není velký, je kostnatý a silný. Nikdy nesmí být ani hrubý ani těžkopádný. Stavba těla představuje dokonalou vyváženost; to platí zejména o vyváženosti proporcí mozkovny a obličejové části hlavy.
Hlava
Tehdy: Hlava má lebku plochou a dosti úzkou, mezi slechy širší, k očím se zužující. Nápadná rýha čelní není viditelna, leč když hledíme se strany, pozorovati lze mezi čelem a nosním hřbetem větší sklon než u chrta.
Dnes: Horní linie mozkovny je téměř plochá, mozkovna se mírně zužuje a postupně se svažuje k očím. Čenichová partie se pozvolna zužuje od očí ke konci čenichu, stop v místě spojení s čelem je jen mírně vyznačený, není zde zřetelná prohlubeň, oddělující čenichovou partii od mozkovny.
Čenichová partie
Tehdy: Tlama jest silná a svalnatá, s lícemi nepříliš plnými, dosti dlouhá, aby ostře mohla kousati.
Nyní: Čenichová partie se pozvolna zužuje od očí ke konci čenichu, stop v místě spojení s čelem je jen mírně vyznačený, linie zde má být plná, vyplněné a zakulacené líce jsou chybou.
Trup
Tehdy: Tak jako dobře rostlý kůň jezdecký má míti foxteriér krátký hřbet a dobré nohy, aby docílil největší rychlosti.
Nyní: V postoji je foxteriér podobný loveckému koni (hunterovi), má krátký hřbet, ale pokrývá hodně terénu.
Končetiny
Tehdy. Nohy nesmí býti ani příliš dlouhé ani krátké. Zadní nohy musí mít svalnaté kýty, patní klouby blízko země, rovné. Běhy vyžadují se rovné, silných kostí, krátké, pružné.
Dnes: Pánevní končetiny silné a svalnaté, záď nesmí být sražená a končetiny nesmí být příliš skrčené. Stehna dlouhá a silná. Ať se na přední nohy podíváme z jakéhokoli úhlu, musejí být rovné, se silnými kostmi až k tlapkám; lokty jsou v ose těla a pohybují se volně podél hrudníku.
Tlapky
Tehdy: Tlapky jsou kulaté, nevelké a uzavřené, paty tvrdé, tuhé, prsty mírně klenuté.
Nyní: Tlapky kulaté, kompaktní, s malými, tuhými a odolnými polštářky. Prsty jsou přiměřeně klenuté.
Uši
Tehdy: Slechy mají mít podobu římské pětky (V) a jsou dosti malé, prostředně silné i směřují ku předu, přiléhající těsně ke skráním.
Dnes: Malé, ve tvaru písmene V, přiměřeně silné. Jejich přehyb je jasně patrný, sklápí se dopředu těsně podél lící. Vrchol přehybu ucha má být jasně nad úrovní lebky.
Ocas
Tehdy: Prut budiž dosti vysoko nasazený, pohyblivý, ne ale nad hřbet zakroucený. Při tom musí býti značně silný a srstí porostlý, kupírovaný.
Nyní: Vysoko nasazený. Nesen vztyčený, není stočený nad hřbet ani zatočený. Je dostatečně silný a správné délky. Nekupírovaný: Vysoko nasazený. Nesen vztyčený, není stočený nad hřbet ani zatočený. Je dostatečně silný a přiměřeně dlouhý, aby byla zachována vyváženost forem.
Zbarvení
Tehdy: Barva má býti převahou bílá. Žíhaná, červená nebo hnědožlutá (jaterná) místa, velké skvrny nebo kresby jsou chybou.
Nyní: Bílá převládá nad znaky černými, černými a tříslovými nebo tříslovými. Žíhané, červené, játrově hnědé nebo břidlicově modré znaky jsou nepřijatelné.
Vady
Tehdy: Nos barvy masové, červenohnědé neb nos skvrnitý, uši vzhůru stojící, tulipánové neb růžovité, a příliš dlouhá, neb tuze krátká čelist, ať již tj. čelist horní anebo dolní.
Nyní: Všechny odchylky od standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány v závislosti na stupni jejich závažnosti
___________________________________
Studie hlavy hladkosrstého foxteriéra z roku 1884
Proslulý anglický malíř John Emms zobrazil hladkosrstého foxteriéra v roce 1893
Slova Williama Taplina, že „teriéři nejlepší krve jsou nyní plemena všech barev…“ dokládá Emmsův portrét „Loveckého teriéra“ z roku 1894, kdy se plemeno foxů ještě „vylaďovalo“; rozdíl od současného standardu je v podstatě jen v menší ploše bílé
Dalo by se říci „kultovní“ obraz plemene foxteriér: skupinový portrét psů přední anglické chovatelské stanice Totteridge Kennel Francise Redmonda, 1897
