Sešla jsem se tedy k rozhovoru o hospodaření s touto u nás vzácnou zvěří dříve a v současnosti s vedoucím polesí Karlem Vajsem a poradcem chovu Ing. Václavem Pařízkem.
Můžete mi, prosím, na úvod říci, jaký je současný stav populace jelence běloocasého v polesí Svatá Anna, na jak velkém území se vyskytuje?
Jelenci se soustřeďují hlavně v centrálním území honiteb Svatá Anna a Mannsfeld. Populace je už několik desetiletí stabilní. Stavy ani nerostou, ani neklesají. Pohybují se aktuálně ve výši 150-200 kusů. Výměra honitby Svatá Anna je 2366 ha a výměra honitby Mannsfeld je 1463 ha. Největší část území těchto honiteb se nachází na jihovýchodní části brdského hřebene pod vrcholy kopců Studený vrch a Stožec.
Nerozšiřují se jelenci i do okolních honiteb?
Jelenci jsou svým naturelem stálá zvěř, drží se tam, kde se jim daří a kde jsou zvyklí, neroztoulávají se, s výjimkou samčí zvěře v období říje. Nejsou invazivní jako třeba jelen sika, se kterým jsou v některých oblastech opravdu problémy.
Co se týká šíření do okolních honiteb, zde ho jeho povaha předurčuje k tomu, že nemá šanci přežít. Nežije skrytým životem, paství se na volné ploše za plného dne, není plachý.
Na jednu stranu se mluví o nutné regulaci stavů přemnožené zvěře, na druhé straně se na to jde z opačného konce, tedy od vyspělé samčí zvěře. Je to takové zrcadlo naší současné myslivosti.
Kromě zvěře odlovené v okolních honitbách máme i případy pytláctví na území polesí, našli jsme například šipku v parohu u shozu jelence nebo brok v lebce u nalezeného uhynulého trofejového kusu.
Ve vašich honitbách tedy jelence nelovíte vůbec?
Holou zvěř nelovíme vůbec. U trofejové máme stanovený plán na pět kusů ročně. Když se nějaký rok uloví čtyři, další rok upravíme plán na šest, ale více nelovíme. Tím pádem má zvěř klid a nesnaží se ani přesunout svou aktivitu na noc. V lokalitách, kde se vyskytuje jelenec, nepořádáme ani naháňky na černou zvěř.
Držíme tradici individuálních poplatkových lovů, vrací se nám stále stejní lidé, takže je vidět, že jsou tu spokojení. Poptávka je stále veliká, někdy musíme zájemce i odmítat.
Populace jelence je totiž dost křehká, náchylná na stres, což vidíme v zájmových chovech, kdybychom ji začali intenzivně lovit, snadno ji vylovíme.
Ohledně lovu v okolních honitbách je zajímavé, že na Dobříši zástupci státní správy vnímají jelence jako něco vzácného. Dostávají se k nim žádosti od uživatelů honiteb o povolení lovu. Oni je, v dnešní době odvážně, zamítnou, že zvěř tam není v takových stavech, aby se dala lovit. Ale máme tu ORP Příbram, kde už jejich odlov povolí. Každý rok pak vidíme v katalozích na přehlídce, že tam mají odlovených několik kusů jelenců. Takže jejich šíření prostě není reálné.
Bohužel velikým zabijákem je také provoz na silnicích. Předěl mezi honitbami tvoří silnice mezi městy Dobříš a Hostomice, A jelikož je zvěř aktivní celý den, stávají se srážky v kteroukoliv denní dobu. Když je přivolána policie, dozvíme se o nehodě ihned, někdy ale najdeme sraženou zvěř později sami nebo houbaři. Ročně se jedná o 25 až 30 kusů.
Zvěř jelence se drží stále ve stejných lokalitách, kde byla před 170 lety vypuštěna, má tu nějaké speciální podmínky? Přikrmujete ji celoročně?
Nepřikrmujeme, necháváme jí hlavně v klidu. I když je les hodně navštěvovaný, hlavně od covidových let, na běžné návštěvníky si zvěř zvykla. Je tu i dost pejskařů a Dobříš je vyhlášená tím, že je tu hodně chovatelů koní. Jezdci na koních však také nejsou pro zvěř problém.
Na území polesí Svatá Anna převažují stejnověké smrkové porosty. Cílem lesnického hospodaření v těchto porostech je zvýšení podílu melioračních dřevin, podpora přirozené obnovy a zajištění stability lesa. Listnaté lesy jsou zastoupeny především dubem a habrem v nižších polohách a bukem.
Zvěř nám v lese zásadně neškodí, vybírá si, preferuje okraje lesa a luk, okusuje lístky, má ráda určité druhy trav a bylinky. Jelenec je příbuzný srnci ve výběru potravy, neloupe, neškodí na sazenicích. Sazenice jsou ošetřeny, takže přes repelent je vůbec neokusuje.
Je to zvěř do dnešního světa naprosto ideální. Minimálně migruje. Odolávají civilizačnímu tlaku. Jiná zvěř na civilizační tlak reaguje tak, že se stává noční zvěří. Jelenec ne, ten se kouká, že jedou cyklisti, ale neodskočí. Jen když se někdo moc přiblíží. Ale to neznamená, že nejsou bystří, ví o vás i na posedu, koukají se, kdo sedí…
Dnes žijící jelenci jsou tedy čistě potomci těch původně dovezených? Nesetkali se s jinou populací?
V České republice je ještě chov jelence běloocasého v oboře Sovinec ve Fryčovicích, ale to jsou jelenci dovezení v osmdesátých letech. Jednali jsme o spolupráci, ale neuskutečnili jsme výměnu krve. Jelenci jsou citliví na odchyt a převoz.
Dělaly se tu výzkumy, zda není snížená heterozygotnost a žádné vady se neobjevily. U zvěře nejsou viditelné defekty. Jsou jen různé typy, některé laně jsou drobnější, liší se jemně zbarvením, ale běžný člověk to ani nezaznamená.
U kolouchů jsou v prvních měsících znatelné rozdíly ve velikosti, ale to je dáno tím, že jsou kladeni v rozpětí tří měsíců, od května do srpna, protože říje trvá od října do konce roku.
Kvalita trofejí zůstává v průběhu let podobná nebo se vyvíjí?
Úživnost honiteb je dobrá, což se odráží i do trofejí. Jsou stále kvalitní, což je také indikátor, že populace nedegeneruje.
Síla trofejí má pravidelné výkyvy. V jednom roce máte pocit, že vidíte spoustu jelenců, kteří mají silné trofeje a druhý rok je nemůžete vůbec potkat. Tak začnete uvažovat, co se děje, jestli nějak neubývají a přijde další rok a zase potkáváme silné kusy. Nebo přijde nějaký sběrač a pochlubí se shozem. Platí pravidlo, že ta nejsilnější zvěř je vidět nejméně.
V porovnání s bodovacími tabulkami třeba před sto lety, je kvalita trofejí stále stejná. Před pěti lety se ulovil zlatý jelenec, jednoho stříbrného srazilo auto. Ing. Zdeněk Mařík, dřívější ředitel Lesního závodu Dobříš, vede dlouhodobě bodovací tabulky.
V kolika letech tedy nastává kulminace trofeje?
V tomto jelenci převyšují o dva až tři roky srnce, takže kolem šestého roku.
Máme tu raritu, vývojovou řadu shozů od jelence ze zájmového chovu. Ve volnosti není šance ji najít. Toto je tedy opravdu unikát. Nejsilnější byl kolem šestého roku. Na třetím shozu byl bronzový, pak stříbrný a zlatý, opět zlatý a pak už šel zpátky. V deseti letech uhynul přirozenou smrtí.
Jelenec shazuje v časovém rozptylu a jsou časté výkyvy, také se samčí zvěř potuluje a shozy jsou proto na místech, kde je nejsme schopni najít. Když někdo shozy najde, necháváme jim je, jen si je vyfotíme a vrátíme, jsme rádi, když nám je nálezci ukážou, že máme představu. Kdybychom je nálezcům chtěli zabavovat, už nám je neukáží a nebudeme mít ani představu. Stejné je to s trofejemi z pozůstalostí. Ty si také nafotíme, obodujeme a vracíme, přestože šlo kdysi o nelegální lov…
Jak probíhají poplatkové lovy? Které kusy jsou určené pro odlov?
Lovcům se věnujeme, vyhradíme si dostatek času, abychom šli za světla, pro lovce je zážitek i pozorovat zvěř ve volnosti, jak tu žije. Snažíme se lovit staré jelence, u kterých už půjde paroží zpátky. Ne mladou nadějnou zvěř. Jelenec se boduje jako jelen sika, bodování je postavené na pravidelnosti paroží. Když je už kus starší, může bodová hodnota trofeje klesat. Tím pádem klesá i cena.
Jinak podle tabulkového ceníku je cena dobrého kusu 100 000 Kč. Ale velice rychle může naskákat na mnohem víc, když je vyšší bodová hodnota.
Chceme hlavně, aby si lovci prožili pobyt v honitbě, setkávání se zvěří. Dozvěděli jsme se třeba, že ve Finsku se loví jelenci s nočním viděním, za špatných světelných podmínek, což některé naše stálé zájemce neláká. Je to dáno určitě tím, že severské země jsou zaměřené spíše na zvěřinu, trofej je pro ně podružná.
Měli jsme tu i lovce původem z Ameriky, byl to voják, který teď žije v Německu, ten říkal, že v Americe není jednoduché jelence ulovit, tak si zajel sem.
Předkládáte trofeje na chovatelské přehlídky?
Ano, předkládáme je na chovatelské přehlídky OMS ČMMJ Příbram. Často jsou to jen fotografie, protože poplatkoví lovci si trofeje odvezou a je náročné je dát dohromady.
Pan Jerome je nakloněn předkládání trofejí, sám loví, jeho manželka také, takže vždycky říká, ať je na přehlídku dáme.
Pro místní obyvatele tedy není vzácností setkání se zvěří jelence v různou roční i denní dobu. Shlukuje se zvěř před zimou do větších tlup? Jak probíhá říje?
V této době jsou jelenci zalehlí hlavně v pasekách po vykácených smrkových porostech, kde teď rostou ostružiny, maliny a další podrost. Odtamtud vycházejí na louky a vlhká místa s porostem olší a jasanů.
Laně s kolouchy se drží ve svých domovských okrscích, ale samci v průběhu říje naběhají velké vzdálenosti.
Jelenec si vyhlídne laň, s tou je několik dní v jejím okrsku, dokud je říjná a pak jde hledat další. Při tom jsou největší ztráty, jde s větrníkem u země, kelku nahoře, nevidí, neslyší… Proběhne okolo vás a vůbec si vás nevšímá.
Návštěvníci honitby mohou pozorovat hloučky zvěře, ty se ale schází jen na paši, pak se rozchází každý zalehnout jinam a další den se zase schází. To je u této zvěře zajímavé. Třeba kolouši zaléhají kus od matky, jsou od začátku dost samostatní. V některých pojednáních o jelenci se píše, že laně nevodí, to je však zavádějící. Laně vodí každý rok, zcela běžně mají i dvojčata. Vzniklo to tím, že někdo pozoroval samotnou laň a pak vyšel kolouch. On však po nějaké době k té mámě přijde a ta ho začne kojit.
Je to opravdu malý zázrak, že dobříšská populace jelence přežila všechny nástrahy uplynulých 170 let a stále prosperuje…
Vnímáme to také jako raritu, opravdu živoucí památku. Důležitou podmínkou je, že naši majitelé, rodina Jerome Colloredo-Mannsfelda, naštěstí vnímají, že zvěř do lesa patří, nepodlehli modernímu trendu, že každý lesník musí propagovat přísnou regulaci zvěře. V dnešní době se to, co napáchal kůrovec, svádí na zvěř. Zvěři však zarůstající kůrovcové paseky svědčí a přirozené obnově lesa také.
Obyvatelé Dobříše se rádi chodí na jelence dívat, také děti sem chodí na procházky s pozorováním zvěře.
Abychom připomněli výročí dovezení zakládajících kusů zdejšího chovu, nainstalovali jsme výstavku o historii chovu jelence na Dobříšsku, s fotografiemi Václava Pařízka, do infocentra zámku.
Díky moc za rozhovor!
Kamila Kaasová