Prvním komentář je k návrhu, který definuje myslivost jako součást zejména zemědělské a lesnické činnosti nebo, že je vykonávána v souladu se zemědělským a lesnickým hospodařením.
Nová definice „zrušuje“ myslivost jako samostatnou činnost, ačkoliv základním atributem myslivosti je chov zvěře péče o ni a teprve poté následuje lov. Myslivost je především činnost, které nezbytně souvisí s ochranou přírody a přírodního bohatství, a to nejenom zvěře, ale i celého ekosystému.
Myslivost by měla mít status ochrany přírody a myslivci postavení ochranářů, a to minimálně ti, kteří by byli v honitbách k této činnosti povoláni, resp. rozhodnutím správního orgánu stanoveni. Myslivci de facto sami tuto činnost vykonávají, ač zatím tento status nemají, a to bezplatně za vlastní peníze, na rozdíl od mnohých ochranářů, které stát platí a jejichž činnost není často zdaleka tak významná a přínosná jako činnost myslivců. Nakonec konstatování, že myslivost je vykonávána ve veřejném zájmu ve prospěch celé společnosti k ochraně a rozvoji přírody je zcela jednoznačně pro ochranářskou činnost myslivců určující.
Uvedené vyplývá i z definice myslivosti, kterou uvedl Ústavní soud ve svém
nálezu č.j. 34/03 (zveřejněn pod č. 49/2007 Sb.), a to následovně:
„Z uvedených premis dle názoru Ústavního soudu plyne, že v podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí – zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody.“
Přičemž stát prostřednictvím aprobování myslivosti naplňuje svou povinnost dle článku 7 Ústavy, podle kterého: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“ Součástí přírodního bohatství je i zvěř.
Zdůraznění toho, že je myslivost provozována zejména vlastníky či pachtýři pozemků nebo hospodařícími subjekty a uvedení spolků a jiných osob až na posledním místě neodpovídá realitě a podle zájmu o myslivost mezi vlastníky a hospodařícími subjekty ani odpovídat nebude. Pronajatých je asi 85 % honiteb na území ČR, a to převážně mysliveckým spolkům.
Komentář k tomu, že do výčtu zvěře je zařazen špaček obecný (
Sturnus vulgaris), což znamená ve vazbě na ustanovení § 52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti, že pokud bude zařazen mezi zvěř, pak škody způsobené na vinné révě tímto lokálně přemnoženým ptákem budou hradit myslivci (a to i na vinné révě). Uvedené je s ohledem na dosavadní nerozumný přístup orgánů ochrany přírody, které jej v mnoha posledních letech chránily a nechali namnožit, nespravedlivé a neakceptovatelné.
Komentář k § 2 písm. e) – ve vztahu ke škodám zvěří § 54 odst. 1 - zařazení neoplocených sadů mezi honební pozemky s tím, že se na nich hradí škody zvěří.
Je zcela nemyslitelné, aby zákon rozlišoval mezi pozemky (sady, zahrady školky), pokud jsou řádně oplocené za nehonební a pokud nejsou řádně oplocené nebo jen tzv. ohrazené za honební. Je přece jednoznačně v zájmu vlastníka, pokud chce např. mít sady, aby je řádně oplotil a zamezil tak škodám, které jinak nepochybně zvěř na těchto pozemcích - kulturách způsobí. A je jedno, zda budou honební nebo nehonební, protože zvěř se na tyto pozemky snadno dostane a myslivci nemohou hlídat vlastníkům sady, aby do nich zvěř nevnikla. Za takovéto škody nemohou přece nést myslivci v žádném případě odpovědnost. Z povahy věci by měly být všechny takové pozemky brány jako nehonební a je v zájmu vlastníka, pokud vnímá škody zvěří jako neúnosné, aby si je oplotil, zvláště když na ně pobírá dotace.
Sady jsou pozemky, na kterých se v době zrání na nich pěstovaných plodů nachází atraktivní potrava pro zvěř a jediným praktickým způsobem předejití hrozící škodě je jejich oplocení.
Jako odstrašující příklad je možno uvést rybízové sady u vesnice Chelčice v jižních Čechách, kde škody srnčí zvěří dosahují kolem jednoho mil. Kč ročně. Jednalo by se tedy fakticky o ekonomickou likvidaci většiny mysliveckých spolků, které hospodaří v honitbách s určitým podílem neoplocených sadů.
Komentář k založení „pověřené osoby“ – sledování stavu lesa (§ 2 písm. p), § 36 odst. 2 a 7). Zavedení pověřené osoby do zákona o myslivosti ztrácí smysl, pokud pověřená osoba nebude schopna sledovat stav lesa (ekosystému) v jednotlivých honitbách. Uvedené však není možné, protože ne ve všech honitbách je les, jsou i jen honitby polní.
Vymezená území podle kulatého stolu pořádaného MZe by měla mít plochu větší než bývalé okresy a odhady škod podle sledování ploch obdobně jako u inventarizace lesů (malé vymezené plochy, nikoliv sledování stavu lesa jako takového). Jedná se tedy jen o odhad (nemůžeme zde hovořit ani o odhadu kvalifikovaném), na základě, kterého by měla být stanovena nejen úroveň škod, ale i maximální stav zvěře pro všechny honitby v daném vymezeném území.
Jak opatření, tak i plán mysliveckého hospodaření musí být vydávána jasně na jednotlivé honitby (resp. povinnost např. uložení opatření zvýšeného lovu zvěře musí být uloženo jednotlivým uživatelům honiteb). Zjištění stavu v jednotlivých konkrétních honitbách navržený systém neumožňuje a jedná se jen o pokus v podstatě obdobné sledování stavu lesů, které již Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů probíhá, a jedná se jen o nevyužitelný a neobhajitelný systém v případě soudního přezkumu. Při stanovení plánu a stanovení úrovně škod má totiž správní orgán povinnost zjistit skutečný stav věci (v konkrétní honitbě), což tento systém neumí a umět nemůže. Jedná se tedy jen o formalistický návrh. Pokud nebude posouzení stavu lesa prováděno na každou konkrétní honitbu, pak je zcela zbytečné a jedná se o nehospodárné vynaložení státních prostředků.
Tak, jak je dále navrženo postavení a náplň činnosti pověřené osoby, jedná se o zbytečný institut.
Komentář k § 30 odst. 4 stanovení výše náhrady pro přičleněné pozemky
Stanovení výše náhrady pro přičleněné pozemky tak, že MZe stanoví každoročně výši náhrady z průměru nájemného ve všech pronajatých honitbách vztaženého na 1 ha honebního pozemku je zavádějící, neboť bonita honiteb je různá, je i různé zazvěření či klimatické podmínky nebo i skladba pozemků pole, louky, les aj. a do průměru se počítají i často nesmyslně ve výběrovém řízení navýšené nájmy např. u LČR. Návrh tak zvýhodňuje podnik LČR, s.p. oproti běžným honebním společenstvům, protože by podniku snižoval nedůvodně náhradu a ostatním držitelům honiteb by ji zvyšoval.
Tak by v honitbách téměř bez zvěře byl nájem neúměrně vysoký a naopak v zazvěřených honitbách zase nízký.
Větší smysl dává dohoda stran nebo rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti v jednotlivé konkrétní honitbě. Jako ideální by se jevilo stanovení náhrady jako procentuálního podílu nájmu, např. 50 % z výše nájmu honitby vztažené k ploše, 50 % by pak bylo proto, že přičleněný vlastník honebního pozemku nemá žádné výdaje, kdežto honební společenstvo ano.
Komentář ke změnám plánu a jeho plnění - §37 – Držitel a uživatel honitby se mohou dohodnout na navýšení plánu lovu. Musí být umožněno také se dohodnout na snížení plánu lovu. Vždyť zcela nepřesné stanovení výše lovu založí stovky žalob po uložení dvěstětisícové pokuty za neplnění lovu, které stát nutně musí prohrát. Vždyť tam, kde zvěř není, ji nemůže, ale při zachování povinnosti ponechat v honitbě minimální stavy ani nesmí, uživatel odlovit a úředník pověřené obce ani při znalosti věci nesmí povolit snížení plánu lovu.
Komentář k informačnímu systému evidence myslivosti
S ohledem na průměrný věk myslivců a na jejich finanční možnosti je navržený rozsah informačního systému evidence myslivosti takový, že tento systém není využitelný pro 100 % myslivců a stal by se tak překážkou pro výkon práva myslivosti pro část z nich.
Snaha provázat myslivecké hospodaření s informačním systémem myslivosti je velkým rizikem s ohledem na to, že bez tohoto systému nebude fungovat v myslivosti prakticky nic. Systém je navržen zbytečně široký a lze pochybovat o jeho nezbytnosti ohledně např. přehledu vydaných povolenek k lovu za celou republiku.
Nesmyslné ztížení přístupu ke zkouškám z myslivosti a zkouškám pro myslivecké hospodáře v tom, že je budou moci pořádat jen subjekty, které shromáždí ke zkouškám alespoň deset osob a budou mít k dispozici počítačovou učebnu je čistým klientelismem a snahou o protěžování velkých organizací a snahou o potlačení organizací malých, včetně obvodních mysliveckých spolků.
Rovněž není odůvodnitelné, proč by měly existovat celostátní přehledy uchazečů
o zkoušky z myslivosti, zkoušky pro myslivecké hospodáře, uchazečů o ustanovení mysliveckou stráží. Z hlediska práva pro to žádné důvody nejsou, a dokonce se jedná o založení evidencí nežádoucích z hlediska GDPR.
Obdobně jde o nesmyslné založení evidence škod zvěří, která ovšem z hlediska práva a nekompatibility se zakotvením škody dle občanského zákoníku evidencí škod býti nemůže. Viz níže k návrhu na zakotvení evidence „škod“.
Celkově se tedy jedná o snahu vytvořit za každou cenu co nejsložitější a také nejdražší systém, který z hlediska fungování myslivosti nemá žádný smysl. Nelze tedy dojít k jinému závěru, než že se jedná o umělé vytvoření prostředí pro zadání IT veřejné zakázky a následného zbytečného dohození práce placené ze státního rozpočtu pro Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, který by měl systém provozovat. Náklady se budou skládat nejen z pořízení software (jehož součástí musí být i odstranění chyb a zkušební provoz), ale také z jeho údržby a aktualizace.
Komentář k elektronizaci kontroly a evidence ulovené nebo nalezené zvěře
Návrh není možné posoudit, pokud nebude předložen spolu s ním návrh vyhlášky, která má vysvětlit, jak se budou pořizovat fotografie, jak bude prokázáno místo ulovení apod. Bez tohoto upřesnění nelze posoudit, jaké budou dopady navržené právní úpravy. Pokud by bylo nutno fotit ulovený či uhynulý kus spárkaté zvěře na místě, kde zhasla či uhynula, a to s čitelnou plombou, pak by to vyžadovalo vybavit každého myslivce výkonným chytrým mobilním telefonem s velkým rozlišením fotoaparátu. Navíc by byli z lovu vyřazeni myslivci, kteří by buďto na takový mobilní telefon neměli, nebo s ním neumí zacházet. To je případ zejména starších myslivců, u kterých lze navržené jen těžko předpokládat a požadovat.
S ohledem na to, že počet ulovených kusů zvěře ročně i s úhynem přesahuje půl milionu a jedna fotografie nestačí, navíc bude potvrzována mysliveckým hospodářem, jedná se tedy nejméně o 2 miliony fotografií ukládaných nejméně pět let.
Otázkou je, zda je navržený systém natolik dokonalý, zda se vyplatí jeho zavedení. Z hlediska průkaznosti zřejmě ne a pokud jej budou chtít někteří myslivci obejít, pak si najdou způsob, jak to učinit.
Tuto část zákona bych doporučil zatím neuplatňovat a počkat na pro stát příznivější ekonomické i sociálně vhodnější a příznivější podmínky. A opětovně pokud mají myslivci něco zajišťovat pro stát, jak je stát za to odměňuje či jaké jim dává výhody?
Komentář ke konstrukci škod zvěří a jejich evidence
Konstrukce institutu škody a uplatňování odpovědnosti a náhrady škod v ZoM je v rozporu s obecným pohledem na vznik škod a odpovědnosti za ni stanovenou občanským zákoníkem. V rámci evidence škod v informačnímu systémy evidence myslivosti pak mají být evidovány údaje, které za škody nelze považovat. Jedná se o škody domnělé, o kterých soudem může být následně, např. po dvou, třech letech rozhodnuto jinak (opětovně to dokládá nepromyšlenost informačního systému).
Zažitá koncepce, že pokud nelze dovodit odpovědnostní principy z obecné právní úpravy, je třeba přijmout zvláštní právní předpis s vymezením rozsahu, v jakém bude určitý subjekt za škodu odpovídat a podmínek, za nichž je tomuto subjektu přičítána povinnost k náhradě škody, by v moderním pojetí práva a právního státu neměla platit.
To, že uživatel honitby se nemůže odpovědnosti zprostit (liberační důvody) či ji významně zmírnit odporuje základním premisám soukromého práva.
Zvěř je nepochybně součástí obnovitelného přírodního bohatství, je tedy přeneseně řečeno součástí hodnot, které náleží jen a jen státu a nikoli jakémukoliv soukromému, ba ani veřejnému subjektu. Tedy za živou zvěř by měl na prvním místě nést odpovědnost stát a uživatel honiteb teprve tehdy, nesplní-li obecné nebo i konkrétní podmínky, resp. závazky stanovené státem nebo tím, kdo jej zastupuje. U některých druhů zvěře jsou uživatelé dokonce povinni zajistit (strpět) minimální stavy zvěře, k zajištění reprodukce živého přírodního bohatství, tedy v honitbě tuto zvěř strpět a pečovat o ni tak, aby nebyl její výskyt v honitbě ohrožen.
Na stavy zvěře, péče o ni, chov i lov mají přitom často zcela nezanedbatelný vliv i skutečnosti odvíjející se nikoli od uživatele honitby, ale od rozsahu veřejného dění v honitbách ať lesních či polních – hospodářské práce, turistika, volnočasové aktivity občanů aj, které stát aprobuje a pro jejichž činnost sám bez vůle či souhlasu uživatelů honiteb vytváří nejen legislativně, ale i fakticky podporu a prostor.
Uživatelé honiteb tak jsou nuceni nedobrovolně přebírat odpovědnost za škody způsobené zvěří za stát. Je paradoxní, že ti, kteří zvěř chovají a pečují o ni a i jejím lovem tlumí nadměrné stavy zvěře a racionálně přistupují ke snižování škod způsobených zvěří, chrání živou přírodu a současně tím pomáhají chránit celý ekosystém, místo toho, aby byli státem uznáni jako ochranáři, by byli nuceni za stát nést důsledky škod zvěří způsobených. Takto pojímaný přístup k přenášení odpovědnosti za škody způsobené zvěří nutně navozuje stav, kdy myslivecká veřejnost, která za svoji službu státu za užívání honiteb často platí nemalé částky, zcela logicky považuje tento způsob přenesení odpovědnosti za nespravedlivý a svoji významnou službu pro veřejnost za znevažující ze strany státu.
Moderní a spravedlivý stát by měl vytvářet jen takové právní konstrukce, které jej a jeho představitele nezbavují odpovědnosti za jím vlastněné či spravované majetkové hodnoty a přírodní bohatství.
Další anomálií v otázce náhrady škod, je to, že podle § 52 odst. 2 ručí členové mysliveckého spolku, který vykonává právo myslivosti, za závazek spolku k náhradě škody společně a nerozdílně. U každého jiného spolku členové neručí za jeho závazky (dluhy). Je tedy i tímto ustanovením u mysliveckého spolku zcela narušena obecná koncepce odpovědnosti a postavení všech ostatních spolků.
Z důvodů výše uvedených skutečností by bylo žádoucí, aby byla celá část zákona týkající se škod zvěří nově pojata a přepracována tak, aby se neodchylovala od běžné právní úpravy náhrady škod zakotvené v občanském zákoníku.
Snad jen za jako drobné a nesmyslné je možné považovat návrh, že účinnost zákona je stanovena na první den druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení. To přinese zbytečné zmatky, není důvod se odchylovat od obvyklého postupu a stanovit účinnost od prvního dne následujícího mysliveckého období, nebo od začátku následujícího kalendářního roku.
Z toho, jak je novela zákona připravena si lze učinit závěr, že by bylo žádoucí takto (ne)připravený materiál v Poslanecké sněmovně neschvalovat, její projednání odložit a dát tuto problematiku odborné veřejnosti k široké diskusi. Jednak by si parlament ušetřil další budoucí ataky na opravu takto schváleného zákona a rovněž by byly ušetřeny nemalé finanční prostředky z rozpočtu státu na neadekvátní dopady a činnosti v této novele obsažené.
Pokud není záměrem novely likvidace mysliveckých spolků na vesnicích, pak je celkové pojetí novely špatné, neboť nejenže likviduje myslivecké spolky, ale následně zlikviduje i honební společenstva, navíc za zcela zbytečných nákladů pro stát.
Posílit práva vlastníků honebních pozemků za současného zajištění maximálního lovu spárkaté zvěře v honitbách lze dosáhnout efektivněji, bez finančních nákladů státu a ohrožení vlastníků honebních pozemků členů honebních společenstev.
Budeme se proto snažit představit co nejdříve vlastní ucelený návrh řešení.
Za kolektiv autorů