Během přípravy novely zákona o myslivosti došlo k další výměně na postu ministra zemědělství, a proto jsem s povděkem přijal rozhovor Ing. Kasiny se současným ministrem Mgr. Výborným k mnohým stále diskutovaným otázkám této novely. S některými jeho názory mohu souhlasit, ale k jiným mám zásadní výhrady.
V tomto příspěvku do diskuze se chci vyjádřit ke dvěma, které považuji za nejdůležitější pro úspěšný chov spárkaté zvěře v souladu se zájmy vlastníků honebních pozemků, ale i další fungování myslivosti.
Mám na mysli minimální velikost honitby, počty chované zvěře a s tím související otázku tolik přetřásaných škod především zvěří jelení na lese.
Jako červená nit se v odpovědích pana ministra táhne obviňování zvěře jako hlavního viníka škod a nutnost snižování jejích stavů. Hlasy s tímto názorem převažují i v jiných médiích, ale málo jsou prezentována odlišná stanoviska než neustálé volání po snižování stavů.
Nikde jsem v odpovědích nezaznamenal ani zmínku o možnosti zmenšování škod zlepšováním životní prostředí zvěře, přesněji řečeno lepším uspokojování jejích biologických potřeb, jako např. dostatečné úživnosti, rozmanitosti potravní nabídky a klidu v honitbě, nebo cíleném a systematicky prováděném lovu.
Je nesporné, že jelení a mnohde i jiná spárkatá nadměrně poškozuje cílové hospodářské dřeviny. Není ovšem část viny také na straně vlastníků lesa například v tom, že se na svých honebních pozemcích málo věnují předcházení škod třeba větší podílem plodonosných dřevin, měkkodřevin a keřů, kvalitním zimním příkrmem či soustředěním části zvěře do přezimovacích obůrek a přitom myslivce nutí k maximálnímu lovu za každou cenu?
Veřejnost není vůbec seznamována s příklady, kde nejsou nadměrné škody patrné ani při podstatně vyšších stavech jelení zvěře než ty, které jsou u nás označovány za zvěř přemnoženou. Důkazy jsou třeba v některých honitbách rakouského Štýrska nebo Tyrolska, které jsem uvedl v Myslivosti 5/2008. Dlouhá léta se tam v prostředí odpovídajícímu naší III. a IV. jakostní třídě úspěšně hospodaří s jarními stavy 50 a někde až 115 ks jelení zvěře na 1000 ha bez významných škod, a ještě při současně stoupající trofejové hodnotě.
Tak vysoké stavy u nás zatím neumožňuje stanovení normovaných stavů jako maximálních. O množství chované zvěře i nad tyto normované by, stejně jako v Rakousku, měl rozhodovat hlavně držitel honitby.
V další části rozhovoru odpovídá pan ministr na problematiku navrhované minimální velikosti honitby. Tady mám pocit, že nedostává relevantní a objektivní informace.
Navrhovaných 250 ha odůvodňuje tím, že to umožní přímý výkon práva myslivosti na svých pozemcích právě těm vlastníkům, kteří se o hospodaření v krajině aktivně zajímají a které nejvíce postihují vznikající škody zvěří.
Myslím, že pan ministr nebyl dostatečně informován o tom, že tak malá honitba vůbec nezaručuje zodpovědný chov spárkaté zvěře, které se škody přičítají, protože tato velikost je pouhým zlomkem jejího životního prostoru, tzv. domovského okrsku. Ten se pohybuje např. u šumavských jelenů v rozmezí 2000 až 6000 ha a u laní okolo 4000 ha (viz Myslivost 5/2023) a dospělých srnců i 500 ha (viz Šustr, Jelenovití na Šumavě, Správa NP Šumava, 2013).
Při 250ha honitbách by domovské okrsky přesahovaly hranice několika honiteb s možným negativním dopadem na chovatelské cíle držitele každé z nich, nehledě na migrační vzdálenosti zvěře, které mohou dosahovat i několik desítek kilometrů.
Takže ano, držitel honitby o velikosti 250 ha by mohl na takové honitbě hospodařit samostatně a podle vlastní představy (v rámci zákona), ale sám by nemohl zcela uspokojit biologické potřeby zvěře, a proto málo ovlivnit působené škody.
Pan ministr sice připomněl, že držitelé i menších honiteb mají možnost se zapojit do oblasti chovu, ale pak se budou stejně muset přizpůsobit jednotnému systému chovu a lovu možná i proti svým představám.
Proč se tedy neinspirovat minimální velkostí honiteb u našich sousedů? Tak třeba v Horním i Dolním Rakousku se velikost téměř všech společenstevních honiteb pohybuje v rozmezí 1000 až 2000 ha a mnohde se ještě sdružují do podstatně větších oblastí chovu. V Maďarsku je minimální výměra honitby 3000 ha, v Polsku 3500 ha a na Slovensku mají honitby s jelení zvěří nejméně 3000 ha, se srnčí 2000 ha a s drobnou 1000 ha. Ale i ve švýcarském kantonu Zürich je průměrná velikost honitby 1000 ha. (Vondráček, Myslivosti 3/2019). Proč to jde tam a u nás by to mělo být jen 250 ha?
Pan ministr říká, že snížení minimální výměry na 250 ha navrhl po osobním jednání s některými vlastníky a nevládními organizacemi. Existují však i významné subjekty, které zmenšování honiteb nedoporučují, ale s nimi asi nebyl seznámen. Třeba Česká lesnická společnost odmítá zmenšování honiteb (viz. Myslivosti 4/2023) a odmítavé stanovisko zveřejnili i odborníci z ČZU Praha v Myslivosti 4/2023.
Určité výhrady bych měl i k některým dalším odpovědím. Zejména argumentaci na téma ohrožení myslivosti jako venkovského fenoménu. Zvláště v situaci, kdy si honitby pronajímá čím dál víc „nevenkovských“ jednotlivců či podnikatelských subjektů pozorujeme upadající účast myslivců na venkovském společenském živote. To se ale bohužel týká i zanedbávaného dodržování mysliveckých zvyků a tradic.
Každý ministr, tedy i ministr zemědělství je pochopitelně nejvíce ovlivněn názory, postoji a doporučením odborných pracovišť svého ministerstva, která ovšem také mohou nejvíce podléhat lobbystickým tlakům. Čtu to mezi řádky i v tomto rozhovoru. Myslím, že by situaci prospělo, aby někdo, a tím mám na mysli hlavně ČMMJ jako největšího reprezentanta myslivecké veřejnosti, vytvořil a dostatečně prezentoval nějakou alternativu k názorům ministerstva.
Jednu možnost vidím v oslovení mysliveckých odborníků v akademické sféře, nezávislých na tlaku zájmových skupin i na politické reprezentaci, kteří by se objektivně, na základě vědeckých poznatků a zahraničních zkušeností, vyjádřili k těm nejzásadnějším a nejproblematičtějším otázkám zákona o myslivosti a jeho novely.
Za prvořadou považuji novou definici myslivosti, zda myslivost je po právní stránce pouhým právem nebo skutečnou povinností držitele honitby (vlastníka honebních pozemků), nebo zda může být myslivost předmětem byznysu či je neziskovou činností především ve prospěch zvěře.
Z chovatelského hlediska se jedná o zdůvodněné doporučení nejmenší možné velikosti honitby, biologicky i společensky opodstatněné minimální stavy chovaných druhů zvěře, optimální podmínky pro uspokojení biologických potřeb zvěře atd.
Domnívám se, že velmi užitečný by mohl být tematický zájezd vlivných osobností, např. poslanců, členů zemědělského výboru a jiných zájemců do oblasti tyrolského Achentalu, kde by měli příležitost na vlastní oči se přesvědčit o možnosti bezkonfliktního chovu okolo 50 ks jelení zvěře /1000 ha na rozloze okolo 50 000 ha, doprovázené prezentací na školícím středisku FUST Tirol v Achenkirchu. Určitě by k úspěšné argumentaci přispěla i podpora ze strany Ploska, Maďarska a Slovenska s odůvodněním jejich nejmenší možné velikosti honiteb.
Takto získané poznatky a zdůvodněná stanoviska by pak mohla být předložena ministrům a poslancům jako případná alternativa k návrhu ministerstva zemědělství, nebo podklad pro společné jednání.
Myslivost chceme skutečně posunout do 21. století, s tím lze jen souhlasit. To ovšem vyžaduje především zásadní změnu chápání myslivosti, jejímž prvořadým cílem by měla být péče o životní prostředí zvěře s následnou péčí o tuto zvěř, jak už v Myslivosti 3/2022 napsal doc. Hart. I to je podle mého názoru jeden z důvodů proč v tomto duchu připravit daleko hlubší a sofistikovanější změnu zákona o myslivosti tak, aby vyhovoval nejen vlastníkům honebních pozemků, ale především potřebám zvěře, a současnou novelu zákona neuspěchat.
Ing. Alexandr VÍT