Pytláctví je fenomén starý snad jako lidstvo samo. Vždy byli jedni, kterým zvěř patřila a druzí, kteří se snažili ji upytlačit, jen motivy k této činnosti se v průběhu času měnily. Pytlačili chudáci na venkově a na samotách, aby v dobách hladu nasytili početné rodiny a dokázali přežít. Bylo ale i mnoho pytláků, kteří lovili z pouhé vášně. A byli v pozdějších dobách i takoví, kteří prodávali ulovenou zvěř do měst, hotelů a hospod a vylepšovali si tak rodinný rozpočet.
Pytláctví se nevídaně rozmáhalo zejména po válkách a různých revolucích, kdy bylo mezi lidmi hodně zbraní, bylo období bídy a uvolnily se mravy. A protože lidé se v průběhu času příliš nemění, není divu, že pytláctví přežilo až do dnešních dob.
Ti, kdo vždycky stáli proti pytlákům, byl lesní a myslivecký personál, většinou velice oddaný službě a svým pánům. Uhájit zvěř v revírech před pytláky považovali za otázku cti a byli ochotni obětovat i své životy. V tichých koutech křivoklátských lesů se skrývá mnoho pomníčků, které jsou dodnes němými svědky těchto událostí.
Boj s pytláky byl ale velice nerovný, a pokud při něm došlo k zastřelení pytláka, dostával se často myslivecký personál do problémů se zákonem. Hajní neměli právo „první rány“ a v napjatých chvílích, kdy na sebe mířili současně obě strany, bylo těžké se správně rozhodnout. Nevystřelit v pravou chvíli mohlo znamenat riziko zranění anebo smrt.
První zmínky o pytlácích se objevují v korespondenci landjágra Jana Krištofa Raymana z let 1686-1695 a sám Rayman měl v souvislosti s pytláky velký osobní problém.
Dne 18. 5. 1687 zastřelil v Luženském revíru fořtknecht Jan Sixta pytláka. Mezi poddanými, sympatizujícími s pytláky, to vzbudilo nepokoje, a proto dal hradní hejtman Sixtu vsadit do věže na Křivoklátě. Podařilo se mu však uprchnout a jeho nadřízený Jan Krištof Rayman byl odviněn, že mu k útěku dopomohl. Rakovnický soud ho za to uvěznil a on si pak v rakovnické věznici poseděl plných 18 měsíců. Na přímluvu hraběte Valdštejna dostal od císaře Leopolda I. milost.
Z vděčnosti za propuštění z vazby dal na kopci nad Křivoklátem postavit kapličku věnovanou patronu myslivců sv. Eustachu. Kaplička byla vysvěcena 1. srpna 1697 a od těch dob je památným místem českých myslivců. Vždy po padesáti letech je s velkou slávou znovu vysvěcena. Poslední velká myslivecká slavnost se konala v září 1997.
Dne 25. března 1694 píše Rayman panu inspektorovi, že
„…v neděli večer už po tmě chytili dva hajní z Broum, Martin Mol a Jiří Til, pověstného pytláka Pergnikla z Kublova s flintou v lese a dopravili ho s velkým nebezpečenstvím na Křivoklát do vězení. Křičel, kamarády na pomoc volal, jako pes kousal, smýkal jimi sem a tam, flintu na kousky o něj rozbili, a když na Křivoklátě do šatlavy ho zavřeli, vyrazil dveře vězeňské cely a vyrazil ven, sotva ho tam zpět dostali. Jeho kamaráda Kudrnu zastřelil Broumský fořtknecht a ještě ubohý za to sedí do dneška“.
Pytláctví kvetlo na Křivoklátsku nejen v dobách Krištofa Raymana za Valdštejnů, ale i později, kdy panství přešlo do majetku rodu Fürstenbergů. Křivoklátský archiv je plný záznamů o řádění pytláků ve zdejších lesích.
Z honebních zpráv od roku 1823 do roku 1853, které z archivních materiálů vypsal Rudolf Maxera, nadlesní křivoklátského hradního revíru a současně vedoucí zámeckého archivu, si můžeme udělat obraz o tom, jak v tehdejších dobách vypadala služba lesního personálu a jakým rizikům byli křivoklátští myslivci vystaveni.
Tak se třeba dočítáme:
15.2.1840 inspektor Merlet hlásí knížeti, že všechna opatření na ochranu honbišť proti pytlákům byla učiněna, že však s přítomným stavem personálu nelze vystačiti na snesitelné omezení pytláctví a že nutno v tomto směru přinésti oběti finanční.
13.3.1841 podává inspektor Merlet zprávu o odstřelu zvěře a stíhání pytláků, kde k soudu dodáni byli Prokop Hummelhams ze Svaté, Fr. Hříbal, Jan Tyburec, Jan Spal, Mikuláš Brož a pan Jiříkovský z Bělče.
8.2.1842 hlásí lesní úřad knížecí inspekci pytlácké případy ve III. a IV. čtvrtletí 1841. V Bělči lesní Nejedlý chytil selského synka Josefa Růžičku z Bratronic při vystřelení, konfiskována mu zbraň a dostal 6 dnů žaláře, zostřeného veřejnou prací na silnici.
5.4.1843 knížecí inspektor Merlet podává knížeti zprávu o odstřelu zvěře a pytlácích. Pověstný pytlák z Berouna jménem Daran nabídl se ku špionážní službě, když mu bude dáno zaměstnání v knížecí službě a na zkoušku skutečně již několik pytláků do rukou lesního personálu přivedl. Inspekce nedoporučuje však jeho přijmutí za hajného, nýbrž navrhuje pro něho stálý roční příspěvek a premie za dodané pytláky od kusu.
23.4.1843 chytil personál na Hořkovci známého pytláka Matěje Hlaváčka z Pecínova, v Krušovicích dostal 4 neděle.
21.5.1843 narazil Kouřimecký personál po několika ranách na tři ozbrojené pytláky na Budkách, z nichž jeden nesl srnce. Adjunkt Dominik Phillipp střelil na jednoho, když tento na něho vzal do líce. Stalo se to na loužku u dnešní studny u Jelence, kde postřelený pytlák, tulák Josef Šnobl z Malého Újezdce, klesl a byl odnesen do Broum k svému bratru, kde zemřel. Domnik Phillipp dostal za zastřelení pytláka od Rakovnického soudu 5 let, ale apelační soud v Praze tento rozsudek zrušil, když uznal, že střílel v sebeobraně.
28.5.1843 v revíru Krkavčí hora narazil syn lesního na tlupu pytláků, kteří mu vzali pušku. Byli ze Zlejšiny a tamní úřad pušku jim odebral a vrátil.
12.6.1843 šli v Bušohradsku hajní a adjunkt po své práci lesem, když tu narazili na 6 pytláků. Tito postavili se jim s nataženými kohoutky na odpor, takže od jejich stíhání, jsouce v menšině, musili upustiti.
18.6.1843 byli v Kulensku dopadeni 4 ozbrojení pytláci, jež soustředěný personál napadl a po tuhém odporu 2 z nich polapil. Tito pytláci jsou z panství Lochovice ze vsi Stašova. Ti dva jmenují se Fr. a Matěj Hnízdilové. Kromě 4 pušek odebráno jim 16 srnčích ok, prach, kule a broky.
5.8.1844 podává lesmistr Gintl zvlášť charakteristickou zprávu o pytláctví. Knížecí lesní úřad musí bohužel opětně hlásiti četné vpády celých pytláckých tlup do knížecích lesů. Dosavadní zákonitá ochrana tu naprosto selhává a podána žádost k zemskému úřadu o vyslání vojenských hlídek do zdejších lesů.
Vojenské hlídky nakonec povolány nebyly a ochrana revírů zůstávala nadále v rukou lesního personálu.
V některých revírech byly postaveny „varty“, v kterých se držely pravidelné služby a pokud někde padly podezřelé rány, byly ihned organizovány akce na dopadení pytláků. Přesto dál procházejí křivoklátskými lesy celé tlupy pytláků a hlášení mají stále stejný charakter.
Ve zprávě za II. pololetí 1844 píše vrchní lesmistr Gintl, že
„v říji 26. září byl hajný Hůla z Hiršlin neznámými pytláky zbit a po delším čase v horečkách zemřel.“
V památném roce 1848 píše 3. července inspektor Mertl, že pytláctví nabylo zejména v blízkosti osad nebývalého rozsahu, že úřady jsou bezmocné a udané případy vůbec neprojednávají.
Bouřliváci že podněcují bývalé poddané a rozdíl mezi „mým“ a “tvým“ že splývá v neznatelný chaos. Knížecí inspekce doporučuje zvěř ve volnosti vystřílet a chránit ji pouze v oborách.
Zcela se to nepodařilo, a tak se po uklidnění revolučních událostí dostává život zase do „normálních“ kolejí. Není ale naděje na potlačení pytláctví právní cestou a nezbývá než svépomoc, na níž se také lesní personál „
svorně ustanovil“. Byl to ale tvrdý boj a ztráty byly na obou stranách:
14.6.1857 padla v Havlouši, revír Kouřimec, rána. Hlídka tam doběhnuvší našla srnce ještě teplého, ale pytláci prchli. Několik dní před tím srazil se pilný hajný Dominik Obyt od Buku s dvěma pytláky, na jednoho střelil. Týž klesl, zase se vzchopil a oba zmizeli.
V noci 6.2.1858 byl pilný výpomocný hajný Václav Hůla na Bučinách při věrném konání své služby lesními zloději hrůzným způsobem zavražděn. Hůla měl 5 sečných ran ostřím sekery, a sice jednu do čela, druhou do lícní kosti, třetí do nosní kosti, po čtvrté ráně do týla uletěla mu hlava od trupu a pátou ranou usekli mu ruku. Hlídkuje se pilně, kde to nejde chytit, tam se střílí.
Situace se nelepší ani po deseti letech. 15.8.1865 napsal princ Emil seznam pytláckých incidentů za měsíc červen a červenec 1865, kdy bylo hlášeno 22 případů s 52 pachateli.
V seznamu se uvádí i zastřelení lesního adjunkta Antonína Wagnera u památníku sv. Alžběty. Co se ten den v tom malebném koutu křivoklátských lesů stalo?
V poledním horku 5. července 1865 se skupina pytláků z obce Žilina chystala zatáhnout leč uprostřed Lánské obory. Předpokládali, že knížecí hajní budou doma u oběda, a než se stačí seběhnout, bude celá akce skončena.
Lesní personál byl ale informován a číhal v oboře. Jakmile začali pytláci zatahovat leč, fürstenberští hajní a myslivci zasáhli. V momentu překvapení několik pytláků zajali, ostatní se rozprchli na všechny strany a snažili se utéct.
Směrem k Rakovníku běžel Vincenc Dlouhý, pronásledovaný lesním adjunktem Antonínem Wagnerem. Když pytlák zjistil, že jeho pronásledovatel je sám, rozhodl se využít příležitosti. Namířil pušku na Wagnera a vyzval ho, aby zanechal dalšího stíhání: „
Přeskočíš-li tuhle strouhu, zastřelím tě!“ Hajní neměli právo první rány a pytláka mohli pouze chytit.
Mladý adjunkt podcenil situaci a v domnění, že si pytlák nedovolí vystřelit, pokračoval v pronásledování. Vincenc Dlouhý ale nemluvil naplano. Padla rána a Jakuba Wagnera to stálo život. Pytlák byl nakonec také dopaden a ve vězení strávil dlouhých 21 let.
Pomníček, připomínající jeho památku, dodnes stojí u plotu Lánské obory v Alžbětínském revíru poblíž křižovatky silnic Křivoklát – Lány - Nový Dům. Pod prostým křížkem je původní nápis:
Lesnímu adjunktu Antonímu Wagnerovi na stálou památku. Skonal na tomto místě dne 5ho července 1865 ve věrném a srdnatém vyplnění služby své. Postavil jemu vděčný jeho pán Max Egon Kníže z Fürstenbergu.
Malá pietní akce, uspořádaná Lesnickým parkem Křivoklátsko o.p.s. ve spolupráci s Lesní správou Lány, proběhla v den 150. výročí této události v roce 2015.
Stovky dalších případů jsou popsány v archivech a tisíce nikdy nenapsaných už dávno zapadly v zapomnění. Jen pytlácké „řemeslo“ přetrvává věky a setkáváme se s ním doposud. Mění se jen podmínky, technika lovu i motivy, z kterých jsou tyto činy páchány. Primitivní ručnice nahradily moderní pušky s optikou a nočním viděním, srnci už se nenosí kilometry na zádech, ale odváží moderními terénními automobily, pytláci už nejsou chudí otcové hladových rodin, ale často velmi bohatí lidé, kteří si touto „zábavou“ krátí dlouhou chvíli a zvyšují hladinu adrenalinu v krvi.
Lesní personál dál těžce nese, když se v revíru pohybují pytláci, je ale daleko opatrnější a pečlivě zvažuje, kdy zasáhnout a kdy raději potichu odejít. A stejně neschopné jako tenkrát jsou i dnešní soudy a mnoho osvobozených pytláků je tak výsměchem současnému pojetí práva.
A tak už to v životě je – jedni svými osudy historii vytvářejí, a pak jsou tu druzí, kteří jsou schopni ji zaznamenat a zachovat v různých písemnostech pro příští generace.
Jedním z těch, kdo se zapsali do historie křivoklátského lesnictví, je bezesporu i Rudolf Maxera - svébytný filozof, písmák a především vynikající lesník své doby. Shodou okolností to bylo v letošním roce 17.4.1868 právě 155 let, kdy se Rudolf Maxera ve staré Bušohradské lesovně narodil. V jeho sousedství, v revíru Kouřimec, pak dlouhá léta působil ve funkci revírníka. To bylo místo, které mělo velký vliv na utváření jeho lidské i profesní osobnosti.
Maxera byl už v té době zdatným myslivcem, ale nebyl vášnivým lovcem a uměl propojit ochranu zvěře s péčí o les. Kouřimecký revír byl v té době důležitý z pohledu myslivosti, ale byl současně s bušohradským revírem v centru území, kde probíhaly významné změny v lesním hospodaření. Dokončovalo se zakládání, a pokračovala výchova bukových, dubových a dalších smíšených porostů, které dodnes tvoří páteř nejcennějších křivoklátských lesů.
A protože Maxera byl nejen dobrým myslivcem a lesníkem, ale také bystrým pozorovatelem přírody, nacházel zde bohatý zdroj událostí a příhod, které pak zapisoval do svých pamětí.
V roce 1927 byly části území, přiléhající k hradu Křivoklát, sloučeny v jediné polesí, nazvané hradní revír a jeho vedoucím byl jmenován Rudolf Maxera. V nově vzniklém hradním revíru byl v roce 1928 povýšen na nadlesního a současně byl pověřen vedením zámeckého archivu a knihovny. To bylo velice šťastné spojení jeho lesnické praxe, vlastních zážitků a pozorování, propojené s možností nahlížet do archivních zpráv z hluboké minulosti.
Když v roce 1932 odešel do zaslouženého důchodu, mohl se dál naplno věnovat dějinám křivoklátské myslivosti, zemědělství, hornictví a lesního hospodářství. Publikoval množství článků i větších prací, jako např. „
Myslivecká mudrosloví“ „Soupis památek krajinného svérázu“ a další. Výpisky z hradního archivu uložil do publikace s názvem „
Myslivosť v hloubi křivoklátských lesů“, z které jsem převážnou část příhod o pytlácích čerpal.
Můžeme se v ní dočíst, jak v dobách za Valdštejnů, ale i později, když panství přešlo do majetku Fürstenbergů, vypadala služba lesního personálu a jakým rizikům byli křivoklátští myslivci vystaveni. Zejména poutavá vyprávění o boji křivoklátských myslivců s pytláky, vedoucí často k smrti jedné, nebo druhé strany, jsou takovým živým okénkem pohledu do doby, která je pro současné generace už jen dobou dávno minulou.
Nadlesní Rudolf Maxera zemřel 27. března 1935 a byl pochován na idylickém lesním hřbitově v Novém Jáchymově.
Až někdy vstoupíte do šera křivoklátských lesů, vzpomeňte i na osudy těch, kteří před staletími historii křivoklátské myslivosti tvořili.
Ing. Miroslav PECHA