Prvním krokem byla analýza hlavních charakteristik lokalit, na kterých nakažená prasata hynula. Po prověření 208 takových míst se ukázalo, že 71 % všech kusů před uhynutím vyhledalo lesní porosty do stáří 40 let a blízkost vodního zdroje (max. do 400 m), další stanovištní charakteristiky, snad kromě okrajů lesa, již nebyly pro hledání uhynulých divočáků tak důležité. Tato problematika ovšem není nosným tématem předkládaného článku, stejně jako problematika přenašečů nákazy AMP v populaci divočáků, kterou jsme také řešili.
Při hledání způsobu a cest přenosu AMP z uhynulých divokých prasat na zdravé jedince byla do volnosti vykládána ulovená zdravá divoká prasata, která byla permanentně monitorována fotopastmi.
Ukázalo se, že kromě lišek, divokých prasat (docházelo ke kanibalizmu) a některých další druhů se u kadaverů velmi často objevovali i psi. Byli to psi nejrůznějších plemen, od venkovských kříženců, kteří zřejmě samostatně podnikali výlety do lesa, přes venčené domácí mazlíčky až po lovecké psy zřejmě se zkouškami (například během sobotních lovů).
Většina psů, kteří byli zachyceni na fotopastech u kadaverů prasat, které byly v různém stupni rozkladu, nešla s kadaverem do kontaktu (bez ohledu na plemeno). Z větší nebo menší vzdálenosti psi kadaver větřili a následně odběhli za svým vůdcem, který neměl ani tušení, že jeho pes nalezl a „prohlédl“ rozkládající se kadaver prasete.
Toto potvrzení přirozených sklonů všech psů vyhledávat rozkládající se kadavery nás vedlo k ověření možnosti využití této vlastnosti k vyhledávání rozkládajících se divočáků s podporou elektronických zařízení. Do té doby jsme měli informace z Německa, kde se v praxi ukázalo, že psy se standardním mysliveckým výcvikem většinou nejde pro vyhledávání zahnívajících kadaverů úspěšně používat, protože je nehlásí.
Následně se objevily zprávy, že v Německu již existuje několik málo psů specialistů pro tuto práci, jejichž výcvik trval několik měsíců. Ještě později se objevila zpráva, že v Německu existuje profesionální cvičitel udělující licence pro takovou práci psů. S ním se ovšem nepodařilo navázat úspěšnou spolupráci.
Kromě toho při konzultaci s našimi myslivci se objevily obavy, že by rozšířením výcviku pracovních psů se standardními zkouškami mohla být poznamenána jejich práce při lovu.
Samozřejmě jsme se spojili s policií ČR a záchranáři, kteří pracují se psy, kteří vyhledávají lidské mrtvoly. Ukázalo se, že využití jejich psů nepřipadá v úvahu z důvodu jejich omezeného počtu, na straně jedné a potřebě prohledávání rozsáhlých lesních ploch na straně druhé.
Dovolíme si zabrousit trochu do problematiky pachové práce psů. V literatuře jsme našli řadu důležitých informací. Koller (1979), kromě jiného uvádí, že pro pachové práce lze využívat většinu plemen psů i křížence. Schopnosti jednotlivých plemen popisuje řada autorů (Dostál 1998; Najmanová, Humpál 1990; Císařovský 1995; Taylor 1991; Taylor, Scott 1992 a další).
Potenciál využití psů pro vyhledávání lidských mrtvol popsal Oesterhelweg et al. (2008). Uvádí, že psi jsou cenné forenzní nástroje, avšak exaktní poznatky o způsobu identifikace postmortálních pachů mrtvol z velké části chybí. To způsobuje určité potíže při zajištění výcviku psů, především pachových stop. Autor uvádí i testy s umělými pachy na bázi purescinu a kadaverinu. Na závěr autor uvádí, že k omylům psů docházelo výjimečně a že čichové schopnosti cvičených psů se zdají být mnohem lepší než současná úroveň vědy.
Komar (1999) realizovala osmitýdenní kurz psů a psovodů pro vyhledávání lidských ostatků (včetně dekompozičních tekutin) a zjistila úspěšnost 57 až 100 %. Řešena byla i otázka schopnosti označení nálezu psem. To bylo buď agresivní např. štěkání, nebo pasivní např. větření, očichávání, močení atd. Průměrná úspěšnost identifikace nálezu byla 81 %. Dále bylo konstatováno, že pach kadaveru se v čase mění od fáze nadýmání po závěrečnou fázi rozpadu kostry.
Řada dalších prací se zabývá metodami výcviku z hlediska vhodných zdrojů pachů – výcvikových pomůcek, neboť manipulace s lidskými pozůstatky je problematická. Práce s přirozenými zdroji je však věcně nejvhodnější, neboť obsahuje kompletní škálu pachů (oproti syntetizovaným výcvikovým látkám). Šuláková (2014) proto pracovala s kadavery domácích prasat, oblečených do bavlněných triček a následně zakopaných. Později je exhumovala v intervalech od 1 měsíce do dvou let. Části textilií pak byly vhodnými pachovými zdroji pro výcvik psů.
Také další autoři se zabývali metodami výcviku z hlediska použitých zdrojů pachu. Schoon (2005) zkoumal význam „stárnutí“ zdroje pachu po úmrtí. Kromě jiného se ukázalo, že pach některých lidí je pro psy dobře registrovatelný a jiných naopak neatraktivní.
Stadler (2012) zkoumal zdroje pachu u komerčních výcvikových pomůcek a jeho následnou analýzou pomocí plynové chromatografie. Jeden vzorek měl jen dvě složky 2-pyrrolidon a kyselinu 4-aminobutan (GABA) ve druhém vzorku byl 1,4 Diaminobutan (Purescin) a 1,5 Diaminopentan (Kadaverin). V případě přirozeného vzorku bylo ale identifikováno 400 složek.
Závěrem lze konstatovat, že náročný speciální výcvik psů pro vyhledávání kadaverů v oblasti rozšíření AMP lze jen stěží rychle zajistit u potřebného množství psů.
Nyní se vraťme k našemu původnímu tématu, tedy využití psů bez speciálního výcviku pro vyhledávání uhynulých divočáků.
Jak bylo výše uvedeno, podle záznamů z fotopastí jsme věděli, že i psi bez speciálního výcviku aktivně vyhledávají kadavery, ale nehlásí je vůdci. Otázkou tedy bylo, jak velké je procento psů a kteří jedinci mají tuto vlastnost.
Běžně používaná elektronická zařízení pro kontrolu pohybu psa ukazující vůdci dráhu pohybu psa a popřípadě jeho zastavení nebyla pro tento účel vhodná. Řada registrovaných zastavení psa totiž nesignalizuje nález zvěře (živé nebo mrtvé). Bylo proto nutno zvolit některý z řady typů kamer, který je možno upevnit na psa.
Výběr vhodného technického zařízení pro monitoring pohybu psů spočíval v otestování tří, na trhu běžně dostupných typů sledovacích zařízení. Jednalo se o sledovací obojek Tracker G 1000 Maximal, kameru Dog Videocam (EYENIMAL) a kameru GoPro Hero 7.
Naposled uvedené zařízení bylo zvoleno jako nejvhodnější. Je neseno psem pomocí speciálního poutacího systému, který je též možno zakoupit. Naprostá většina psů neměla s nasazeným zařízením problém. Ve skutečnosti je možné použít některá další zařízení tohoto typu, jejichž vývoj jde rok od roku rychleji kupředu.
Dále je nutno poznamenat, že kamera typu GoPro Hero 7 není vhodná pro malá plemena, u kterých je zřejmě vhodnější používat typ kamerek zavěšených na krku psa (poskytnutá data jsou ovšem omezená).
Z řady funkcí kamerek GoPro Hero 7 byl využíván videozáznam, byla zaznamenávána rychlost pohybu psa, a to jak její grafický záznam, tak záznam v čase v návaznosti na videozáznam.
Dále byl graficky zaznamenáván tvar trasy psa a její délka s momentálním značením lokalizace psa a čas „start – cíl“. Hmotnost kamery byla 0,165 kg.
Vyhodnocení záznamu se provádělo následně jeho přehráním. Pro lokalizaci míst s registrovaným kadaverem byly k dispozici, kromě zobrazení na videu i GPS souřadnice.
Pro vlastní testování použitelnosti psů bez speciálního výcviku při vyhledávání kadaverů divokých prasat byly použity dvě skupiny psů. Každá byla tvořena patnácti jedinci s porovnatelným počtem psů a fen.
První skupinu tvořili psi loveckých plemen se standardními mysliveckými zkouškami (většinou PZ). Druhá skupina psů sestávala z náhodně vybraných plemen (včetně loveckých) bez jakýchkoliv zkoušek z výkonu.
Použití psi byli specifikováni plemenem, standardní kohoutkovou výškou, věkem a typem zkoušek z výkonu. Cílem testování těchto dvou skupin bylo vytvořit systém identifikace psů, kteří jsou vhodní pro vyhledávání kadaverů bez nadstandardního výcviku.
Jako testovací kritéria byly použity následující charakteristiky získané záznamem kamery Hero 7 nesené testovaným psem a fotopastí instalovaných u kadaveru. Hodnocena byla průměrná rychlost pohybu psa při hledání (km/hod) vypočtená z času „start – cíl“ a „délky dráhy“, dále maximální rychlosti psa při hledání, délka dráhy psa od startu do nálezu kadaveru, čas od místa zřetelného značení psa (navětření kadaveru) do dosažení kadaveru (pokud bylo registrováno), čas zdržení psa u kadaveru, čas start – nález kadaveru a chování psa u kadaveru.
Podmínky praktického testu byly formulovány podle podmínek v ohnisku AMP. Za předpokladu, že pes je schopen zahnívající kadaver navětřit minimálně na vzdálenost 50 m, byla předpokládána šířka pásu kontrolovaná psem 100 m a dále délka kontrolované plochy 200 m (rozloha plochy pro kontrolu 2 ha).
Vlastní test byl uskutečněn vůdcem s volně hledajícím psem, přičemž pes nebyl veden přímo na kadaver.
Hodnocení získaných dat proběhlo ve dvou krocích. Nejdříve byly mezi sebou porovnány výsledky obou výše zmíněných skupin psů. Ve druhém kroku byly hodnoceny sledované charakteristiky výkonu psů (ve skupinách).
Na základě získaných záznamů byl zpracován návrh jednoduché metodiky hodnocení psa. Z uvedeného důvodu byly verbálně formulovány hlavní typy chování testovaných psů u kadaveru a těmto formulacím byly přiřazeny body tak, že nejvyšší hodnota 4 označovala žádoucí chování psa a hodnota 0 psa vylučovala z použitelnosti.
Úspěšnost hledání kadaverů za výše definovaných podmínek (prohledávání 2 ha s jedním kadaverem) byla vysoká. Kadaver byl nalezen ve 28 případech ze třiceti, což značí úspěšnost 93,3 %. Uvedené dva případy nenalezení kadaveru se vyskytly v souboru psů různých plemen bez výcviku, což značí, že ve skupině psů loveckých plemen se zkouškami byla úspěšnost hledání 100 %, zatímco ve skupině psů různých plemen bez zkoušek byla 86,7 %.
Na základě analýzy záznamů z fotopastí nelze konstatovat, že by v některé fázi rozkladu byly kadavery divokých prasat pro psy atraktivnější než jiné.
Dále se ukázalo, že psi se zkouškami dosahovali při hledání vyšší průměrné i maximální rychlosti. Průměrná rychlost byla v první skupině 8,2 km/hod. zatímco ve druhé skupině to bylo jen 4,5 km/hod., maximální naměřená rychlost pohybu psů byla u psů se zkouškami v průměru 18,8 km/hod a u psů bez zkoušek 11,45 km/hod. Délka trasy, kterou naběhli psi se zkouškami byla větší, než u psů bez zkoušek a také čas strávený u kadaveru byl u psů se zkouškami delší, a naopak průměrná doba pro nalezení kadaveru byla u této skupiny kratší.
Uvedené statisticky významné korelace lze logicky zdůvodnit a ukazují na to, že psi se standardními mysliveckými zkouškami podávají lepší výkon i při samovolném hledání kadaveru.
Vzhledem k zjištěným parametrům hledání kadaveru a chování u něj loveckými psy se standardním mysliveckým výcvikem (kteří jsou v honitbách dispozici), se jeví jejich využití pro vyhledávání kadaverů, v kombinaci se sledovacími zařízeními jako velmi efektivní.
Využití psů v oblasti ohniska AMP by mělo mít následující fáze:
* Organizační zajištění testů pro výběr jedinců nejvhodnějších pro vyhledávání kadaverů divokých prasat.
* Do testů zařazovat především plemena loveckých psů a jejich jedince se standardními zkouškami z výkonu. Lze u nich předpokládat lepší výkon než u jedinců loveckých plemen bez standardních mysliveckých zkoušek z výkonu, nebo u neloveckých plemen.
* Testy vyhledávání kadaveru realizovat vyložením zahnívající kůže a hlavy divokého prasete v rámci plochy 2 ha na lesních stanovištích (věk porostů do 40 let).
* Jako nejvhodnější registrační technická zařízení nesené psem se jeví kamerové systémy poskytující kromě videozáznamu i GPS souřadnice.
* Místní vůdci (myslivci) majitelé úspěšně testovaných psů znalí terénu a výskytu zvěře okamžitě zahájí periodické vyhledávání kadaverů divokých prasat (interval asi 10 dnů). Pro vyhledávání budou preferovány lokality podle místních zkušeností o výskytu divočáků a lokality charakterizované porosty lesními porosty do 40 let věku s výskytem vody a okraje lesů.
* Psi použití pro vyhledávání kadaverů divokých prasat v rizikové AMP budou po skončení práce desinfikováni vhodným desinfekčním prostředkem.
* Po ukončení terénní práce bude analyzován videozáznam ze psem nesené kamery a lokalizovaný kadaver likvidován podle pravidel stanovených Státní veterinární správou.
Závěrem můžeme konstatovat, že VÚLHM je připraven nabídnout myslivcům spolupráci při organizaci popsaného testování psů. Na druhé straně je třeba uvést, že námi navržená metodika vyhledávání kadaverů divokých prasat v oblasti výskytu AMP by neměla být chápána jako konkurenční vůči metodě speciálního výcviku jednotlivých psů pro tuto práci.
Citovaná literatura je k dispozici u autorů příspěvku.
Příspěvek vznikl v rámci Poradenské činnosti, poskytované Ministerstvem zemědělství.
Ing. František HAVRÁNEK, CSc.,
VÚLHM
Ing. Jan CUKOR, Ph.D.,
VÚLHM a ČZU
Vesnický „voříšek“ očichává kadaver divočáka pod sněhem
Barvář u rozkládajícího se kadaveru zaznamenaný fotopastí
Způsob připevnění kamery na psa většího tělesného rámce
Pes s kamerkou u kadaveru divočáka