Časopis Myslivost

Růst stavů spárkaté zvěře ale sledujeme v posledních desetiletích v celé Evropě. Jako důvod se uvádí vyšší produkce biomasy vlivem moderních používaných hnojiv, kdy úživnost krajiny pro zvěř v důsledku zemědělského hospodaření násobně narostla. Na výživnější potravu reaguje zvěř naprosto přirozeně nárůstem stavů.
Stavy spárkaté zvěře jsou zvýšené, tuto skutečnost si musí přiznat každý myslivec, který chodí do lesa, ano, vyskytují se lokality, kde tlak zvěře brání růstu lesa, ale není možné toto zjednodušeně paušalizovat na veškerou výměru honební plochy. Jako notoricky opakované příklady by neměly být uváděné extrémy, které se týkají jen menší části republiky, mnohde jen určitých lokálních území. Dokonce ani v jedné honitbě není tlak na les ze strany zvěře všude stejný anebo dokonce devastující, jak se někteří snaží na základě extrémů zobecňovat.
Republikou prošla kůrovcová kalamita, jejíchž důsledky vyvolávají tlak na redukci spárkaté zvěře. Současná generace lesníků si to přiznat nemůže (nebo nechce), ale jsem přesvědčený, že v budoucnosti se bude tvrdit a učit, jak jsme kůrovcovou kalamitu se současnou moderní technikou nezvládli, jak kromě klimatických změn měl nesporný podíl na situaci i přístup a pohled lidí v lesích hospodařících. Vždyť staří lesníci jen kroutí hlavou s konstatováním, že s tehdejší technikou koní, traktorů a lidí, podobné kalamity zvládali lépe.
Nicméně při likvidaci kůrovcové kalamity jsme snížili podíl smrkových porostů a připravili podmínky pro vznik smíšených porostů, které by měly lépe odolávat klimatické změně. Jenže na odtěžených kůrovcových plochách vznikly rozsáhlé holiny, pro jejichž zdravý růst je tlak zvěře limitní, kromě jiného proto, protože vlastníci lesů odmítají navýšit počet sazenic na hektar na dřívější standard a odmítají využití oplocenek jako ochrany před škodami zvěří. Ochrana lesa před škodami zvěří je tak přesouvána výlučně na myslivce. Ošetření 1 % porostu vlastníkem lesa podle vyhlášky opravdu není adekvátní stávající situaci.
Uvažujme ale do vcelku již blízké budoucnosti. Pokud se obnovené porosty, které budou zabírat podstatnou plochu lesů, dostanou do stádia mlazin a tyčkovin, to je ve věku 20 až 30 let, můžeme v nich očekávat výrazný nárůst stavů zvěře s minimální možností efektivního lovu. Pozitivní je, že pokud se nám opravdu podaří vypěstovat smíšené lesy, úživnější a odolnější proti okusu a ohryzu zvěře, mohou stavy zvěře zase stoupat.
V této souvislosti je třeba připomenout, že do 50. let 20. století byly v lesích účelově ponechávány plochy od 3 do 5 % jako louky, okusové plochy a políčka pro zvěř, což byla významná opatření pro předcházení škod zvěří ze strany lesnicky hospodařících subjektů. A viděl snad někdo, že by se na nově vysazovaných plochách nějaká taková opatření účelově vytvářela? Proč se nechceme poučit ze zkušenosti předků?
 
Že je nutné snížit stavy zvěře, alespoň přechodně, chápeme, otázkou ale je, jak a jakým způsobem. Bohužel, při prostudování zásad navrhované novely a rozhovoru s panem ministrem Výborným, nejsem přesvědčený, že jdeme správnou cestou. Přijetí navrhovaných změn povede k zásadním změnám v české myslivosti.
Mrzí mě, že laické veřejnosti jsou podsouvány do podvědomí informace, že viníci vysokých stavů zvěře jsou pouze myslivci a jen ti by měli škodám zvěří bránit. Vliv na škody zvěří a jejich životní podmínky však přece mají jak zemědělci, tak lesníci.
Už se asi pozapomnělo, nebo se nechce vzpomínat, že myslivost byla v devadesátých letech řízena okresními úřady, tedy státem, který schvaloval plány lovu a chovu zvěře pro uživatele honiteb, stavy zvěře sice stoupaly, ale nárůst nebyl nijak dramatický. Po přijetí zákona 449/2001 Sb., o myslivosti, po nabytí účinnosti od roku 2003, bylo odsouhlasení sčítání zvěře a plánu lovu a chovu zvěře přesunuto na držitele honiteb, tedy na vlastníky honebních pozemků, jen ve státních honitbách byl držitelem honiteb opět stát.
Matematickým způsobem, podle typologie honitby a jeleních jednotek, byly stanoveny normované stavy zvěře, které již v době aplikace do praxe byly výrazně nižší než skutečné stavy zvěře v honitbách. Marné bylo upozorňování mysliveckých odborníků (např. prof. Hromas), že se tak rozvírají nůžky, které musí v budoucnu vést k výraznému nárůstu stavů spárkaté zvěře. Marné byly snahy uživatelů jednat s držiteli především státních honiteb a dostat se při sčítání na skutečné stavy zvěře. Například iniciativa Ministerstva zemědělství, na základě které se KÚ Ústeckého kraje snažil na překračování normovaných poukázat, byla následně opět Ministerstvem zemědělství smetena ze stolu. Výsledkem byl a stále je výrazný nárůst stavů spárkaté zvěře.
Proto nemohu souhlasit s názorem, že za zvýšené stavy zvěře jsou odpovědní pouze myslivci, podle mého názoru je to především stát a státní správa, která je slabá a v mnoha případech jí vykonávají úředníci, kteří se v myslivosti neorientují.
Musíme si uvědomit, že novelu ZOM požaduje také část nespokojených vlastníků honebních pozemků, a to z důvodu škod způsobených spárkatou zvěří. Vždyť ale stávající zákon č. 449/2001 Sb. umožňuje vlastníkům honebních pozemků už dvacet let použít veškeré nástroje a řízení, jak bude myslivost na jejich pozemcích provozována. Proč tedy tak vlastníci nečiní?!
Jestliže držitel honitby schvaluje sčítání a plány lovu a chovu zvěře, potom uživatel honitby plány plní výkonem práva myslivosti, tedy odstřelem zvěře.
Je třeba si ale přiznat, že pokud jsou uživatelé honiteb, myslivci za něco opravdu plně odpovědní, potom to je odstřel zvěře. Takže si jako myslivci sáhněme do svědomí a zamysleme se nad realitou v některých honitbách s názvem kult matky či vodicí bachyně, nesplněné a dopisované odstřely holé zvěře, (ne)sčítání zvěře, (ne)znalost o počtech zvěře v honitbách, nevhodný systém přikrmování zvěře, „hromadový“ systém lovu černé, to vše má na zvýšených stavech zvěře výrazný podíl.
 
Návrh novely ZOM pracuje s minimální výměrou honiteb 250 ha. Při řešení této otázky jsou zcela opomíjené výzkumy mysliveckých odborníků, kteří v celé řadě svých odborných učebnicích uvádí doporučené výměry honiteb, podle jednotlivých druhů zvěře. Při svých výzkumech se opírají o biologické potřeby zvěře.
Navrhovatelé novely se ale odvolávají na zkušenosti z ostatních zemí. Česká myslivost se řadí mezi myslivost středoevropskou, proto se příklady můžeme inspirovat pouze u našich sousedů, kteří měli podobný historický vývoj (Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Rakousko, Slovensko a Německo) a kde je myslivost postavená na etických základech a definovaná jako ochrana zvěře. Ve frankofonních zemích, Itálii, Skandinávii, Británii a USA je lov postavený jako zábava a sportovní střelba do zvěře.
Pokud bychom si měli vzít z vyjmenovaných zemí nějaké pozitivní příklady, pak na prvním místě je to postavení funkce státní správa myslivosti. Jestliže se činnost státní správy myslivosti v ČR (kromě světlých výjimek), omezila pouze na předávání informací, výdej plomb, vydávání a sbírání formulářů myslivecké statistiky a evidence, státní správa a samospráva v okolních zemích je někde jinde.
Proč u nás nemůže úředník státní správy myslivosti navštěvovat honitby a na místě dojednat za účasti nejen myslivců, zemědělců a lesníků, ale i s dalšími subjekty a institucemi, například i s velkými vlastníky pozemků a s místní samosprávou, jak budou plány a myslivecké hospodaření vypadat na další myslivecký rok, jaká se nastaví opatření a limity?
Proč nemůže být státní úředník v podstatě jakýmsi prostředníkem či mediátorem mezi zúčastněnými stranami, jehož konečné slovo bude respektováno, a hlavně všemi zúčastněnými na základě vydiskutovaného kompromisu dodržováno?
Má na to vůbec český úředník dostatek času, prostoru a hlavně dostatek kompetencí?
Neměla by třeba právě toto řešit, podle vzoru třeba Rakouska, novela ZOM?
 
Pojďme ale k minimální výměře honiteb. V Polsku a v Maďarsku jsou základní výměry 2000 a 3000 ha, v ostatních zemích je základní výměry nižší 200 a 300 ha, ale uživatelé honiteb hospodaří společně ve větších celcích. Na příklad v Rakousku je sice relativně malá minimální výměra, ale průměrná velikost rakouské honitby je asi 1500 ha, nemluvě o tom, že hospodaření se spárkatou zvěří probíhá v domluvených oblastech o výměře i mnoha tisícovek hektarů. Proč?
Protože si vyzkoušeli, že v malých celcích myslivecky hospodařit není vhodné, a to paradoxně na rozdíl od nás při výrazně nižší velikosti obdělávaných zemědělských ploch, které přinášejí větší biodiverzitu krajiny, tedy úživnost pro zvěř spárkatou, ale i drobnou. Nakonec i proto se místy mohou menší honitby udržet, jednoznačně je snaha ale hospodařit myslivecky ve větších celcích napříč hranicemi honiteb.
Často jmenované Německo sice ponechalo v legislativě historickou výměru 75 ha, skutečné výměry jsou ale spojené do podstatně větších celků. K tomu je třeba uvést, že se nelze odkazovat v souvislosti s navrženou výměrou honiteb na pozemkové úpravy, protože jejich provádění je závislé na finančních prostředcích, které stát na tuto věc, která není prioritní, nemá.
Odkaz na oblasti chovu zvěře v naší novele také nevychází z reality, pokud by měla fungovat oblast chovu zvěře ve vztahu ke zvěři, se kterou je třeba hospodařit na větších územích (jelen evropský, muflon), musela by mít ve vztahu k této zvěři právní povahu jedné honitby s jedním mysliveckým hospodářem. Stávající právní úprava oblastí chovu zvěře nic takového ale nezajištuje a zajistit nemůže.
A k minimální velikosti honiteb snad ještě jednu poznámku. Historie nás poučila, že rozdrobení honiteb stavy spárkaté jenom zvýšila… Budeme opakovat stejnou chybu?
 
Novela vůbec neřeší tolik potřebnou jasnou a pevně danou definici hranic honiteb. Při navrhovaných menších honitbách bude potřeba hledat přehledné členění krajiny a jasné stanovení hranic, je to ale vůbec reálné? Má v této souvislosti státní správa vůbec dostatek pravomocí, aby vydiskutovala, upravila a vytyčila hranice honiteb odpovídající přírodním podmínkám a nebo bude nadále jen pasivně „kreslit do mapy od stolu“ hranice podle přání vlastníků nebo dokonce pachtýřů pozemků?
Současná definice, často hranice pole a les, nebo dnes jen neznatelný kdysi tekoucí potůček uprostřed luk, je nevyhovující a hranice jednotlivých pozemků nebo katastrů nejsou v krajině vidět. Nechtěl bych být v postavení úředníka, který potřebuje zarovnat hranice přičleněním pozemků a nemůže to provést, protože novela umožnuje vlastníkovi pozemků s přičleněním nesouhlasit.
 
Pokud se s přijetím novely zruší i vyhláška 491/2003, zruší se i procentuální zastoupení věkových tříd vázané plánem na držitele honiteb. Snižování stavu zvěře by přitom vždy mělo probíhat tak, aby nejkvalitnější samci, samice i mláďata zůstali v chovu, což by měl být zájem především státu, aby ústavou definovaná zvěř jako naše společné přírodní bohatství byla v nejlepším stavu a kvalitě. Bohužel, v řadě případů jsme svědky celoročního a celodenního lovu, tedy i březích samic, samic po kladení a mláďat v pár týdnech života. Je toto vůbec forma myslivosti odpovídající 21. století?
 
Je také nutné přehodnotit definici a výpočet škod způsobených zvěří. Chránit hlavní, kosterní stromy v porostu a na nich plně vyžadovat škody, a ostatní jedince s podpůrnou funkcí účtovat pouze v případech, že je jejich růst anebo funkce v porostu omezena. Není asi normální situace, kdy uživateli honitby, který dlouhodobě plnil i navýšený plán lovu a chovu, splnil nájemní smlouvu, a jsou naúčtované škody na lesních porostech ve výši 2 000 000 korun.
 
Z výše uvedeného výčtu připomínek musím konstatovat, že připravovaná novela je pro mne myslivecky neodborná a nemoderní. Zmínka o tom, že návrhy zákonů neschvalují odborníci, protože poslanci a senátoři většinou odborníky na předkládané návrhy nejsou, ze strany pana ministra, není zcela relevantní.
Pan ministr Výborný se v rozhovoru zmiňuje, že novela ZOM by měla představovat myslivost 21. století. Myšlenka sice chvályhodná, ale k jejímu projednání nebyli pozvaní myslivci. Držitelé a uživatelé honiteb by přitom potřebovali lepší ochranu před čtyřkolkáři, motokrosaři, bikery, kteří i v noci jezdí už nejen po cestách, ale i přímo po lesních porostech.
Nejsou řešené pravomoci myslivecké stráže. Je potřeba přesnější definici, která umožní praktické rozpoznání a vymezení psů pasteveckých a loveckých a rozpoznávací znaky psů služebních a slepeckých, pro potřeby myslivecké stráže.
Je potřeba mít pružnější SVS při svozu vzorků ulovené černé zvěře, uživatele honiteb extrémně zatěžuje likvidace poražené zvěře na komunikacích, kterou provádějí bez náhrad nákladů celoročně a 24 hodin. Je minimálně nejasné, zda by tuto likvidaci neměla provádět SVS nebo obce.
Uživatelé chtějí mít přehled, jaké trofeje se ulovily v lokalitě, u sousedů, chtějí se poučit a volají po chovatelských přehlídkách, které jsou především studijním materiálem, zároveň naplňujeme odkaz myslivosti jako kulturní bohatství v seznamu UNESCO. A navíc by chovatelská přehlídka s povinným předkládáním trofejí měla být naprosto jasným a logickým požadavkem státní správy v rámci kontroly hospodaření se zvěří, jakožto majetkem státu.
 
Na závěr si musíme uvědomit, že myslivost se stává stále ekonomicky náročnější a jakékoli další zatížení z hlediska nákladů nebo administrativy může mít za důsledek snížení počtu myslivců, kteří se jí aktivně věnují. Náhradní alternativa přitom neexistuje, protože profesionální lovci placení státem, nebo ne zcela uvážené oslavování návratu velkých šelem a jejich ochrana, nejsou efektivním řešením.
Stát by měl mít také snahu zachovat jednu z posledních celorepublikových a celoročních dobrovolných aktivit ve prospěch přírody a zvěře, nemluvě o tom, že myslivost byla zakotvena jako součást národního nehmotného kulturního dědictví, jako jedna ze základních složek společenského života na venkově.
Obor myslivost, se dá je velmi těžko definovat a není možné tuto činnost zařazovat mezi koníčky. Je to totiž celoživotní postoj a forma životního stylu, nemluvě o tom, že náročnost rozhodnutí o ukončení života zvěře je založena na vysoké morálce, znalostech, dovednostech a odpovědnosti myslivce. Myslivost je v nás myslivcích uložena jako odkaz předků chránit zvěř a přírodu, myslivost je spolu se sběrem naprosto jasně nestarší činností lidstva.
A nejen pro mne osobně je myslivost součástí povolání, a tak i proto, když se rozhoduji, komu dám svůj volební hlas, je jedno z hlavních hledisek, jak se politická strana či uskupení chovají k myslivosti jako k součásti české historie.
Ing. Václav VOMÁČKA