I když byl
výřad černé zvěře v Německu v loveckém roce 2020/21 hluboko pod výsledkem předchozího roku, nemohlo to zakrýt skutečnost, že stavy černé zvěře jsou trvale na velmi vysoké úrovni. Vývoj v mysliveckém roce 2021/22 to jen potvrdil, byl opět na výrazně vyšší úrovni. Výsledkem toho je, že navzdory každoročním výkyvům se stavy divočáků v Německu za poslední desetiletí zvýšily o 100 %. Důvody jsou složité, ale faktor úživnosti a vhodnosti prostředí pro divočáky však v tomto kontextu hraje klíčovou roli.
Rozmnožování na příkladu zajíce
V podstatě se každý jedinec snaží rozmnožit o tolik potomků, kolik mu jeho konstituce a možnosti dovolí. Kde leží hranice závisí do značné míry na nutričních požadavcích. K objasnění této souvislosti by měl pomoci malý příklad. Zatímco
zajíc polní má průměrně tři až čtyři vrhy ročně, v jeho jižní oblasti rozšíření to může být pět až šest. Na dalekém severu je naopak počet vrhů snížen na dva. Polární zajíci se dokonce rozmnožují jen jednou ročně.
Rozmnožování odpovídá délce vegetačního období, tedy dostupnosti potravy. Zajíci se snaží vytěžit maximum z dostupného vegetačního období a přeměnit ho na potomstvo.
Potrava podporuje produkci hormonů a reprodukce závisí na stanovišti
Porovnatelné souvislosti lze nalézt i u divočáků. Každá bachyně se snaží „vyprodukovat“ co nejvíce selat, neboť mezi energeticky bohatou potravní nabídkou a rychlostí ovulace existuje bezesporu přímá souvislost. Klíčem k tomu je zapojení dvou hormonů: luteinizačního hormonu (LH) a folikuly stimulujícího hormonu (FSH), tyto hormony regulují cyklus chrutí. Přikrmováním vysokoenergetickou potravou (zejména potravou s vysokým obsahem škrobu a cukru) stoupá hladina inzulínu v těle, což zvyšuje počet ovulovaných vajíček.
To znamená, že příznivé zásobení organismu má přímý vliv na počet
selat - krmivo podporuje reprodukci. Čím více potravy je k dispozici, tím úspěšněji se může divočák rozmnožovat. Tento efekt mimochodem chovatelé využívají velmi cíleně ke zlepšení produkce domácích prasat a ke zvýšení počtu selat na prasnici. Na stejném principu působí na volně žijící bachyně současná produkční zemědělská krajina, která je z potravně-ekologického hlediska velmi výhodná právě pro život černé zvěře. Kromě potravy hrají samozřejmě významnou roli i další faktory, v prvé řadě dostupnost vody a krytu. Dostatek potravní nabídky ale zůstává pro bachyně základním určujícím faktorem pro vyšší reprodukci a tím pádem i faktorem růstu populace černé zvěře v zemědělské krajině.
Potrava ovlivňuje i hustotu divočáků
V zásadě jsou na stanovištích černé zvěře možné hustoty 20 až 30 ks černé zvěře na 100 ha, což je 200 až 300 ks na 1000 ha. Pittiglio a kol. (
2018 ) při svých šetřeních dokonce zjistili až 43 divočáků/100 ha. Za extrémně příznivých podmínek je prý možné na stejné ploše 100 ha očekávat až 60 divočáků (
Heptner et al. 1966). I když tato tvrzení nelze zobecnit pro všechny oblasti současné krajiny, lze předpokládat, že takto vysoké stavy lze za určitých podmínek v současné hlavně intenzivně zemědělsky využívané krajině očekávat.
Vysoký podíl energetických plodin a téměř celoroční přikrmování zajišťují, že naše kulturní krajina je z hlediska dostupnosti potravy příhodnější než téměř jakékoli jiné stanoviště na Zemi.
Kromě vysokého počtu selat na vrh mají někteří myslivci již delší dobu oprávněné podezření na další fenomén – dvoje metání selat do roka. I když tento jev nebyl dosud vědecky podrobněji zkoumán a prokázán ve volné přírodě, byl již prokázán v oborách (
Philipps 2013). To jen podporuje domněnku, že opakované metání selat je stále častější i u divočáků ve volné krajině a je základem postupného zvyšování reprodukčního potenciálu divočáků.
Vodící bachyně se navíc vlastně chrání před ulovením, neboť myslivci matky od selat zpravidla neloví. Nesporně vysoký reprodukční potenciál prasete divokého byl často v minulosti kompenzován víceméně vysokou přirozenou mortalitou, hlavně z důvodu klimatických podmínek, což však v našich zeměpisných šířkách z pohledu průběhu počasí v posledních dekádách hraje už jen podřadnější roli. Je ale otázkou, jak se přirozená mortalita projeví, pokud se populace volně žijících divočáků dostane na hranici únosnosti stanoviště. Dokážeme ale opravdu hranici únosnosti určit?
Podle časopisu Pirsch
přeložil a upravil Petr ZIEGROSSER