ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Říjen / 2023

Několik vět o překotné a krátkozraké redukci jelení zvěře

Myslivost 10/2023, str. 8  Alexandr Vít
Země se bouří! Vykolejili jsme jí z rovnováhy a ona se brání, seč může. My lidé děláme všechno pro svůj blahobyt a při tom přehlížíme základní životní potřeby ostatních živých organizmů. Stále preferujeme ekonomické hledisko nad ekologickým. Zemědělci jsou tlačení do maximálních výnosů bez ohledu na důsledky na životní potřeby polních živočichů či tzv. nekulturních rostlin a lesní hospodáři jsou posuzováni především podle ekonomických hledisek. Výsledkem pak je stále větší narušování biodiverzity a značný úbytek dříve běžných živočichů.
Varováním je zřejmý úbytek hmyzu – motýlů nebo opylovačů, ale i mnoha druhů polních ptáků, např. čejky, skřivanů, dříve běžných chocholoušů, ale třeba i některých sov.
Tomáš Chvojka v Myslivosti 5/2020 uvádí, že polní ptáci patří mezi nejohroženější skupiny ptáků a cituje Vermouzka et al. (2018), že mezi lety 1982 až 2017 u nás došlo k úbytku ptáků v zemědělské krajině o celou třetinu! Z dříve myslivecky významných zmiňuje třeba koroptev polní. Zatímco Mottl et al. (1970) prý píše, že v předválečném období činily její roční úlovky přes 2,5 milionu kusů, pak dnes musíme mít velké štěstí jí v krajině vůbec spatřit.
Vidíme ale také, jak poslední dobou ubývá bažantů, zajíců, v poslední době i vodních ptáků. Téměř zmizel králík divoký atd. atd. Úbytek našich dravců nebo drobných lasicovitých může být např. jednou z příčin neobvyklého nárůstu počtu hrabošů. To všechno jsou alarmující skutečnosti. Važme si proto každého živočicha ve volné krajině, zvěř nevyjímaje. Nedopusťme, aby podobný osud dostihl i další druhy naší zvěře.

jeleni-zver-Miloslav-Kratochvil-web.jpg
 
V poslední době slyšíme v médiích stále častěji stížnosti na přemnožení jelení zvěře a tím pádem neúnosné škody na lesních porostech. Slovo přemnožit je relativní pojem, takže ho v našem případě musíme dát do souvislostí s přirozenými nároky zvěře a kvalitou jejích životních podmínek. Tu však máme v moci především my sami.
Proto změňme rétoriku a neobviňujme pouze zvěř jako původce nadměrných škod a hledejme cesty a způsoby, jak počty této zvěře udržet v maximálně možném množství při minimálním poškozování cílových dřevin.
 
Příčiny a prevence nadměrných škod jelení zvěří
 
Většina autorů, zabývajících se problematikou škod jelení zvěří se shoduje v tom, že příčiny a prevence škod nejsou jen záležitostí myslivců, ale je nutná součinnost všech, kteří nějakým způsobem ovlivňují její životní prostředí.
Hlavní důvody nadměrných škod vidí Vodňanský (Myslivost 2/2008) v narušení životního prostředí a přirozeného biorytmu zvěře v důsledku hospodářských a zájmových aktivit člověka, nesprávně provádění lovu, špatné myslivecké péči, chybném mysliveckém plánování a nedůsledné kontrole jeho plnění ze strany státu a také ve vysoké náchylnosti lesních porostů vůči škodám v důsledku výrazné ekonomické orientace lesního hospodářství.
Při snaze zabránit nadměrným škodám v lese např. Zabloudil (Myslivost 11/2007) klade velký důraz také na dostatek rozmanité potravy, zachování klidu a krytu. K zamezení větších škod je podle něj důležité provádět přirozenou obnovu smíšených lesů s dostatkem doplňkových měkkých a plodonosných dřevin a křovin, které zvěř upřednostňuje. To mají ale ve své moci především vlastníci lesa a držitelé honiteb.
Někteří účastníci semináře na téma Předcházení škod spárkatou zvěří (Králíček, Myslivosti 12/2006) také zmiňují mimo jiné i důležitost klidu v honitbě, zlepšování úživnosti např. přirozenou obnovou lesa nebo zřizování přezimovacích obůrek. Mnozí také připouštějí možnost chovat podstatně vyšší počty zvěře, než umožňují naše normované stavy.
Podobně Kamler, Plhal, Dvořák (Svět myslivosti 3/2007) konstatují, že v našich podmínkách by bylo možné v lese chovat kolem 150 ks spárkaté (jelení, srnčí a černá) na 1000 ha bez přílišného poškození dřevin. Naše normované stavy to však umožňují jen v I. jakostní třídě, ale v nejběžnější III. nebo IV. třídě jen 90, resp. 50 kusů, a z toho jen 16, resp. 11 ks jelení zvěře na 1000 ha. Přitom Vodňanský (Myslivost 2/2008) poukazuje na to, že za minimální průměrný početní stav jelení zvěře ve velkoplošném měřítku, nutný pro trvalé zachování stabilní a myslivecky obhospodařovatelné populace, je všeobecně považován nejméně 20 kusů na 1000 ha.
 
Neblahou roli při vzniku škod sehrává i naše myslivecká legislativa. O tom se zmiňuje kupříkladu Slavinger v Myslivost 11/2016, když vyjadřuje názor i mnoha jiných, že současný zákon nutí uživatele honitby uvádět při sčítání pouze normované stavy, aby se vyhnuli sankcím. Proto, jak píše, je pro držitele honitby výhodnější o normování zvěře nežádat a pak jí lovit bez jakékoliv koncepce chovu, v podstatě bez omezení jen na základě žádosti. Následný bezbřehý lov bez respektování životních potřeb zvěře pak mnohde umožňuje chápání myslivosti jako výhodný byznys a ve svém důsledku také zvýšené poškozování lesních kultur.
Zásadní roli by měla sehrát státní správa myslivosti zejména v obcích s rozšířenou pravomocí při zřizování oblastí chovu, plánování a následné kontrole chovu a lovu ve všech vhodných honitbách a až následně její redukci nebo likvidaci jinde.
Dr. Vodňanský už v roce 2008 (Myslivosti 5/2008) uvedl, že diskuze kolem problému škod by neměla být zjednodušeně zužována jen na otázku početních stavů zvěře, ale rozhoduje celá řada společně působících faktorů, jako druhová a věková skladba lesních porostů a především množství, kvalita a dostupnost potravy pro zvěř. Také zdůrazňuje roli způsobu provádění lovu a úroveň myslivecké péče, zejména v zimním období.
Při prevenci škod musí být podle něj (Myslivost 2/2008) věnována zvláštní pozornost především opatřením, jak zvěři zlepšit možnost využívat její životní prostor. Rozsah škod není závislý pouze na početních stavech zvěře v určitém prostoru, ale hlavně na tom, do jaké míry zde může vhodnou potravu skutečně využívat podle svých fyziologických potřeb. V tomto ohledu negativně působí nadměrný lovecký tlak v okolí pastevních ploch a z toho pramenící nemožnost přijímat potravu celodenně a v dostatečném množství. Dvě třetiny všech pastevních aktivit je totiž ve dne. Rušená zvěř to má naopak, a proto působí větší škody. Podle Vodňanského (Myslivost 10/2008) se nastolením klidu rozsah loupání snížil o více než 60 %, ovšem při opětovném narušení jejího potravního cyklu se intenzita loupání smrkové kůry zvětšila o neuvěřitelných 150 % oproti původnímu stavu.
Podobně se vyjadřuje i Ing. Kořínek (Myslivost 8/2023), když píše, že pro omezování škod je důležité, aby jelení zvěř nebyla zbytečně rušena, honitba byla dostatečně úživná, provádělo se promyšlené přikrmování a zvláštní důraz klade na uzavírání jelení zvěře v době vegetačního klidu do přezimovacích obůrek. Účinnost všech opatření na ochranu lesa proti škodám zvěří by byla dostatečně účinná, ale je nutné jí řešit v rámci větší oblasti. A to vše i při několikanásobně vyšším početním stavu zvěře, než je stav tzv. minimální.
Z hlediska klidu v tlupě i prof. Luděk Bartoš, světově uznávaný etolog a specialista na jelení zvěř také klade důraz na promyšlený lov. Jednak doporučuje staré a zdánlivě slabé laně šetřit i za cenu, že zhasnou samy vysílením, protože dávají až do konce svých dnů to nejkvalitnější potomstvo na úkor své vlastní kondice, jednak zároveň bývají svorníkem sociálního systému v tlupě jelení zvěře. Jejich ulovením nastane v tlupě chaos a nervozita, mladší laně se začnou sdružovat do větších skupin s rizikem zvýšených škod. Doporučuje také lovit „odspoda“, tedy od mláďat přes juvenily atd. Opět kvůli zachování sociální struktury populace.

Jeleni-66-Lukas-Kovar-web.jpg
 
Příklady možnosti chovu vysokých stavů zvěře bez nadměrných škod.
 
V této části si dovolím využít především poznatků MVDr. Vodňanského ze Středoevropského institutu ekologie zvěře, jednoho z největších znalců legislativy i praktického výkonu myslivosti u našich sousedů, především v Rakousku.
Už v Myslivosti 4/2001 tehdy napsal, že zvláště poučné by pro nás mohly být zkušenosti z Rakouska. Proč? Protože se tam v té době jelení zvěř zdržovala na více než 70 % lesa a od sedmdesátých let se jí trvale každoročně lovilo 10, mnohde i více než 20 kusů na 1000 ha. Odhadem se zazvěření v té době tedy pohybovalo zhruba mezi 30 až 60 kusy na 1000 ha. Nejvíce ve Štýrsku, Tyrolsku a Korutanech.
První příklad popisuje Dr. Vodňanský v Myslivosti 4/2001. V korutanské oblasti Koralpe na ploše téměř 8000 ha spolurealizoval Institut ekologie zvěře s rakouskými partnery modelový projekt na téma Management jelení zvěře. Do té doby zde docházelo ke značně vysokým škodám. V poměrně krátké době se je ale podařilo snížit na úroveň, z hlediska lesního hospodářství i celospolečenských funkcí lesa absolutně přijatelnou, a to i přes velmi vysoké zazvěření jelení zvěře, přesahující 50 kusů na 1000 ha. Na více než 75 % lesa se nevyskytují žádné škody loupáním a ohryzem a na dalších téměř 20 % jen ojediněle. Velkou zásluhu na tom má nejen vysoká přirozená úživnost honiteb a v mnoha případech i příznivá skladba lesa, ale především intenzivní a odborně fundovaná péče o jelení zvěř.
Druhý příklad zveřejnil tento autor v Myslivosti 5/2008. V modelové oblasti Tilly, rovněž v Korutanech, se podařilo snížit škody na lesních porostech na minimální úroveň i přes populační hustotu jelení zvěře kolem 60 kusů na 1000 ha. Před zahájením projektu docházelo k poměrně vysokým škodám, a proto se intenzivně lovilo s cílem redukce početních stavů jelení zvěře. Ani při následném snížení stavů asi na polovinu se však škody příliš nezmenšily.
Proto se pak v rámci projektu zlepšila potravní nabídka zvýšením úživnosti během vegetačního období a v zimě intenzivním zimním krmením. Zásadně se také změnila i strategie a způsob lovu tak, že po posouzení stupně ohrožení lesních porostů v jednotlivých částech honitby byl zaveden vzájemně na sebe navazující tzv. intervalový a soustředěný lov.
To znamená nelovit po celé oblasti průběžně a chaoticky, ale lov soustředit do míst s větším nebezpečím škod a současně vytvořit zóny loveckého klidu s nejlepší potravní nabídkou, aby se do nich zvěř stáhla z lokalit s větším nebezpečím škod. V ohrožených lokalitách pak intenzivně lovit, ale střídavě jen v krátkých časových intervalech po dostatečně dlouhém období úplného klidu, aby se nenarušil denní pastevní cyklus zvěře. Podrobně to Dr. Vodňanský popsal v Myslivosti 4/2008.
Třetím příkladem může být 13000 ha velká horská honitba ve Štýrském Stillbachu. Prof. Hromas v Myslivosti 5/2006 popsal své osobní zážitky a poznatky z tamní lednové návštěvy. Neviděl zde žádné škody okusem či ohryzem ani při neuvěřitelné hustotě zazvěření v přepočtu 115 kusů jelení zvěře na 1000 ha, a navíc s velmi vysokou trofejovou hodnotou i u mladých jedinců. Škody byly vykazovány jen v sousedních honitbách, kde bylo zvěře sice méně, ale tak intenzivně se tam nepřikrmovalo. Jedním z důvodů minimálních škod je podle Hromase i intenzivní krmení vhodnou směsí siláže, senáže doplněné jádrem na více krmelištích v honitbě.
 
Posledním příkladem může být moje osobní zkušenost z Tyrolského Achentalu (podrobněji v Myslivosti 4/2007), kde již od 70. let minulého století nezisková organizace FUST – Tirol studuje i možnosti omezení škod jelení zvěří v oblasti o rozloze asi 50 000 ha. Výsledkem je, že ani 36 kusů jelení zvěře na 1000 ha nepůsobí nadměrné škody v biotopu porovnatelném s naší III. či IV. jakostní třídou při značném zvýšení kvality trofejí, dodržují-li se důsledně chovatelské zásady v celém komplexu a ve všech ze 40 honiteb sdružených do oblasti.
Podmínkou je především vysoká přirozená úživnost prostředí, zajištěná druhovou pestrostí dřevin s bylinným i keřovým podrostem, umožněná mimo jiné i přirozenou obnovou lesa praktikovanou na většině ploch. To vše doplněno o zimní soustředění části zvěře do přezimovacích obůrek. Veškerá zvěř v obůrkách i na krmelištích mimo ně musí mít nepřetržitý přístup ke kvalitnímu krmivu (nejlépe kukuřičná siláž a kvalitní seno nebo senáž doplněné jádrem). U krmných zařízení si nesmí konkurovat, to znamená, že veškerá příchozí zvěř musí mít možnost se ke krmivu postavit současně. V případě potřeby je vhodné i pokládání ohryzových stromů, protože zvěř ohryzává kůru raději ze kmenů naležato.
Další nezbytnou podmínkou je dopřát zvěři dostatek klidu, důsledně a zodpovědně provádět lov z hlediska věku a pohlaví, času i místa a také hospodařit se zvěří jednotným způsobem na celé oblasti. Snahou je odlovit většinu holé a mladých jelenů do začátku říje. Při dodržení uvedených podmínek nedochází k téměř žádným škodám okusem, ohryzem ani loupáním, a to i bez oplocenek nebo ochranných nátěrů.
Podobné lokality by se našly i u nás, i když ne s takovými počty zvěře a na tak velkých oblastech, třeba v honitbách Vojenských lesů a statků nebo některých velkých režijních honitbách LČR.
 
Uvedené příklady bezproblémového chovu vysokých stavů jelení zvěře mají jedno společné. Potvrzují, že problém není ve zvěři samotné, ale v nás a našem přístupu k jejím životním potřebám. Odstraňme všechny příčiny, které nutí zvěř chovat se nepřirozeně, a proto nadměrně poškozovat les. K tomu je ovšem nezbytná vzájemná spolupráce všech, kteří přímo či nepřímo ovlivňují kvalitu životního prostředí zvěře, mají v rukou úživnost honitby, péči o zvěř, způsob a metody lovu, nebo dostatek klidu v honitbě.
Jedno známé přísloví praví, že „všechno špatné je k něčemu dobré“ a to platí beze zbytku i o nedávné kůrovcové kalamitě. Konečně se začaly na vzniklých holinách preferovat smíšené lesy a na některých místech i přirozená obnova. To zvěři podstatně zlepší potravní nabídku. Bylo by vhodné jí ještě rozšířit výsadbou doplňkových měkkých a plodonosných stromů i keřů, které zvěř okusuje nejdříve. Takové lokality by pak mohly posloužit jako lovecky klidová území při bezkonfliktním chovu vysokých stavů jelení zvěře.
 
Urychleně proto změňme právní předpisy včetně těch, které regulují lesní i polní hospodaření s ohledem na životní potřeby zvěře. Například naše minimální a normované stavy byly před mnoha lety postaveny především na tehdejší úživnosti honiteb a stupni vědeckého poznání, které se ovšem v čase radikálně mění. Jsou také překážkou možnosti většího zazvěření podle představ držitele honitby. Řadu regulátorů lze při dobré vůli změnit ihned, například úpravou vyhlášek, a nečekat na zdlouhavé schvalování zákonů. Třeba minimální stav zvýšit na 20 ks/1000 ha a normovaný nejméně na zmiňovaných 60 ks/1000 ha, aby držitelé honiteb při plánování lovu nemuseli obcházet předpisy.
Zásadní roli by také měla sehrát státní správa myslivosti v obcích s rozšířenou pravomocí při zřizování oblastí chovu, plánování a následné kontrole chovu, péče a lovu ve všech chovatelsky vhodných honitbách a její redukci či likvidaci jinde.
Nemrhejme drahocenným časem a energií a neprodleně zastavme celoplošné bezbřehé a kontraproduktivní „redukování“ početních stavů jelení zvěř a bezodkladně začněme odstraňovat příčiny lokálních a mnohdy i skutečných, avšak zbytečných nadměrných škod na lese.
Ing. Alexandr VÍT

Zpracování dat...