Jarmilo, začněme setkáním vedoucích ZST na Jizbici. Jak dlouho jsi vše připravovala
Jarmila: Asi tak rok, protože jsme chtěli dohledat i ty nejstarší ročníky, což bylo nejtěžší, protože vazby se už mnohdy zpřetrhaly. Z naší, v pořadí další generace, to už bylo lepší, protože se kontakty zachovaly, mnohdy pokračují děti původních vedoucích, my jsme vlastně překlenuli několik generací.
Pátrám ale po kontaktech i nadále, věřím, že se někteří ozvou i po přečtení tohoto rozhovoru v Myslivosti. Máme cíl, že se ještě v hojnějším počtu sejdeme při výročí ZST v roce 2025 na Křivoklátě. Toto letošní setkání bylo takové spíše naše soukromé. I když byla velká snaha k padesátiletému výročí uspořádat setkání vedoucích před třemi roky na Natuře v Lysé, sešlo se nás tam jen 25.
Nikdy v historii asi setkání vedoucích tak početné nebylo…
Jarmila: V roce 2015 na Křivoklátu nás bylo 58, letos v Jizbici se fyzicky bylo přítomno 65 vedoucích, dalších 20 se omluvilo z pracovních či jiných důvodů. Zvali jsme 150 lidí, hodně jich chtělo přijet, někteří ale onemocněli, máme také nové maminky, někteří se připravovali na státnice, někteří měli závazně objednané dovolené a samozřejmě také někdo nemohl z pracovních důvodů.
Myslím, že chtělo přijet ještě tak o třicet vedoucích více. Bohužel ale nemohl přijet ani František Vališ, je mu 79 let, těšili jsme se a domlouvali účast, ale měl za sebou těžkou operaci, takže nakonec nedojel.
Na setkání ale byla většina těch skalních nadšenců kolem ZST, pravda, některá jména se zcela vytratila a vůbec nevíme, co s vedoucími je, zda vůbec ještě myslivost dělají, kde žijí. Ale tak to přece bývá i na třídních srazech, takový je život…
Kteří tě potěšili, z těch, kteří přijeli?
Jarmila: Určitě to byla garda kolem Magdy Vaňkové, Evy Kolegarové, byla tam Svaťka Ziková Holubová i Hanka Kozáková Naušová, Standa Zvolánek. Tehdy studovali, my jsme byli ani ne třicátníci, měli jsme k nim proto blízko a společně jsme procházeli vývojem ZST po řadu let.
Pak byla parta kolem Stáni Náhlíka, Janičky Kollandové, Ládi Pařila, Martina Závišky, Miry Mládka, soutěžili s našimi dětmi, jsou to tak trochu i naše děti. Máme s nimi doslova rodinný vztah, včetně přátelství s rodiči.
Byly to v Jizbici mnohdy dojemné momenty, když jsme třeba vzpomínali na první ročníky národního kola na Jizbici, kde byl třeba Míra Mládek z Lužné. Říkal, že tehdy začínal ve třetí třídě, my jsme mu říkali Kanec, vzpomínal na ZST neskutečně dojemně, na své dětství, až do postu hlavního vedoucího v Bílé 2016.
Jsou ale i další, Jirka Derner jezdil celá léta, jeho dcera Iveta Dernerová jezdila coby holčička, pak si vzala Míru Mládka, dnes bydlí na Křivoklátsku, ona pokračuje v lesní pedagogice, mají dva kluky, kteří již ve stopách svých rodičů pokračují dále, takže zase děti našich dětí a na ně se nabalují ti další.
Pojďme se ohlédnout na začátky vás dvou. Kdy a kde jste začínali?
Jarmila: Jarda začínal coby student už v 70. letech, znal staršího spolužáka Sašu Rabiňáka, který začínal na třetím ročníku ZST. Jarda byl v prváku Lesnické fakulty, kde byl součásti mysliveckého kroužku, zde jsou jeho počátky účasti na zlaté srnčí trofeji. Je vtipné, že manžel, mladý vysokoškolák měl v oddíle tehdy deváťačky, dnes zdatné šedesátnice, například Svatavu Zikovou, Magdu Vaňkovou, Hanku Kozákovou nebo Janu Hamříkovou.
Národní finále se konalo v Karlově na lesnickém učilišti. Já jsem tehdy studovala střední pedagogickou školu v Krnově a ta tam měla také svůj letní tábor, v podstatě v rámci praxe jsme šly dělat vedoucí. V ZST byli většinou kluci, my zase byly samé holky, tak probíhala čile družba mezi tábory a my dva jsme dodružbovali až do svatby.
V té době mne držel hlavně sport, nebyla jsem vůbec myslivec, lesák, nic jsem z myslivosti neuměla a neznala. Žila jsem pouze sportem. Až když jsme se nastěhovali na hájenku, tak mi bylo smutno po hřišti, po tréninku a najednou Jarda přišel, že mě přihlásí do mysliveckého kurzu. Bylo to v roce 1985 a já neuměla z přírody vůbec nic, jsem z nemyslivecké rodiny. Pro mě to bylo jako kdybych se učila jadernou fyziku. Dojížděla jsem tehdy do školy do Zruče hodinu autobusem, tak jsem se šrotila. A jako ženská jsem tenkrát byla rarita, navíc paní učitelka.
Zkoušky jsem udělala a pomalu jsem se dostala do tajů myslivosti. A protože jsem chtěla pracovat s dětmi, tak jsem začala připravovat materiály pro kroužky, pracovat na metodikách, didaktikách, na materiálech pro výuku malých myslivců. Mám střední pajdák i pedagogickou fakultu, psychologii jsem vystudovala na fildě, tak jsem se ubrala tímto směrem a vydrželo mi to dosud.
Jarda: Já jsem začínal v roce 1978 jako oddílový vedoucí. V roce 1977 jsem maturoval, v oboře v Kněžičkách jsem potkal oddíly dětí, jak se probírají porosty a hledají houby. Zajímalo mne, co tam dělají a zjistil jsem, že to je národní kolo Zlaté srnčí trofeje. Slovo dalo slovo a v prváku na fakultě v rámci mysliveckého kroužku jsem vybral manšaft a už jsme jeli Sašovi Rabiňákovi dělat oddílové vedoucí.
A jak jste začali fungovat v rámci tehdejšího Českého mysliveckého svazu?
Jarmila: My jsme měli štěstí, že na okresním mysliveckém svazu byli Dr. Pavel Sýkora i Honza Slabý, i v komisi pro práci s mládeží byli celkem vstřícní lidé, kteří byli rádi, že někdo se dětem chce věnovat. Do té doby vlastně nikdo moc s dětmi nepracoval. Ve Vlašimi jsme udělali vůbec první kroužek. Postupně Jarda začal pracovat i v okresních komisích.
A na ústředí v Praze?
Jarmila: Jarda tam zpočátku jezdil sám, já až mnohem později, byla jsem dost vytížená ve škole. V roce 1986 nás oslovili, abychom se zúčastnili národního kola, od té doby jsem začala jezdit i na schůzky a jednání v Praze. To bylo ještě předtím, než jste vy dva, tedy Petr Šeplavý a ty, nastoupili.
Kdy jste poprvé byli vy dva jako vedoucí národního kola?
Jarmila: To bylo v roce 1986 v Lesonicích. Já rok předtím dělala Sašovi Rabiňákovi zástupkyni, protože jsem měla pedagogické vzdělání. Saša ale musel narychlo odjet domů, neboť jeho žena náhle rodila. Další rok už Saša nechtěl jet, Petr Kotěra rozhodl, že hlavního bude dělat Jarda. Takže jsme do ZST šli společně jako hlavní vedoucí a měli jsme na starost nejednou celý měsíc obě kategorie.
Na který ročník nejraději vzpomínáte?
Jarmila: Já vzpomínám na ročník v roce 1990 po revoluci v Bílé, kdy se nás sešlo tři vedoucí a dvacet dětí, protože najednou se nesla demotivující myšlenka, že ZST je komunistická soutěž a v nové demokratické společnosti nemá místo. My jsme bojovali jako lvi, přesvědčovali, že to je soutěž opravdu hlavně přírodovědná. V podstatě se bojovalo o další bytí či nebytí soutěže. Navíc tam lilo jako z konve celé dva týdny. Tam jsme naučili děti chodit jen v pláštěnce a v holínkách. Snažili jsme se pozvat na závěr soutěže členy komise, aby viděli, co děti umí, co dělají a společně se domluvit, jak pokračovat dál.
Zájem dětí, jejich rodičů i veřejnosti byl velký a soutěž mohla pokračovat se změnami dále.
Jarda: V Bílé jsme dokonce hráli i fotbal v holinkách a pláštěnkách, stanovali jsme, všechno probíhalo v dešti, ale jak těch 21 dětí, tak my dva a s námi František Vališ jsme si ZST užili a máme na co vzpomínat.
Jinak speciálně vzpomínat na jednotlivé ročníky by zabralo dlouhou dobu, každý ročník je jiný složením dětí, místem, počasím, každý ročník má jiná specifika a s tím spojené vzpomínky. Pro mě je třeba magická obora Kněžičky, kde jsem vlastně začínal, to prostředí, obora, zvěř, staré duby, poezie lesa. Já jsem rodák z Lovčic kousek vedle obory, absolvoval jsem tam lesnické učiliště, znám tam skoro každý strom, takže za mne vždy Kněžičky.
Díky zlaté srnčí trofeji vznikla řada přátelství, manželství, zkuste uvést nějaké příklady?
Jarmila: Například Jana Hamříková, Martin Kočí, my dva, Magda Vaňková, Zdeněk Vaněk, Libor Beníček a Anička Śvehlová, Iveta Dernerová a Míra Mládek, Jana Novotná a Viktor Kollanda. Příkladů je více a velmi milé je, že v nových přátelstvích pokračují i generace jejich dětí, prostě všichni patříme do jedné ZST rodiny.
Jarda: Daly by se popisovat party v jednotlivých generacích nebo ročnících ZST, ale na letošním setkání se ukázalo, že nás spojuje ZST napříč věkem i generacemi. Party si nesedly někam bokem a nebavily se odděleně někde u lahvičky, ale krásné bylo to, že jsme seděli všichni společně pod velkým stanem, mladší starší dohromady, společně se vzpomínalo, společně jsme se bavili. To je ta síla přátelství v rámci ZST. Všichni byli pospolu, nikdo neodešel, mladí naslouchali, co říkáme my starší za příběhy, mladší zase přidali svůj pohled, prostě krása v pospolitosti.
Když můžete porovnávat, jak ZST vidíte z hlediska znalostí a nadšení dětí, mění se to?
Jarmila: Určitě k horšímu ne, dalo by se říct spíše z hlediska znalostí k lepšímu, protože děti dnes mají více informací. Vědomostmi je většina dětí tak nabušená, že by měly usnadněnou zkoušku z myslivosti. Opravdu umí a v podstatě nenajdeš děti, které by „jely jen na tábor“. V dřívějších letech moc mysliveckých knížek nebylo, nebyl internet, dnes děti mají jiný přístup k informacím.
Jarda: Myslím, že ale dříve bylo přece jen více zapálení, kdo měl zájem, tak si sám hledal prameny, děcka byla podle mého názoru hloubavější. Dneska čekají spíš na to, že je někdo něco naučí. Záleží ale moc na tom, jak jsou děti vedeny nejen v mysliveckém kroužku po celý rok. Myslím, že se projevuje obecný problém dnešních dětí. Dříve byla děcka psychicky odolnější, v lepší fyzické kondici a měla větší nadšení něco nového na soustředění poznávat. Z hlediska sportovního jde úroveň dolů, přibývají obézní děti a s tím spojené různé komplikace.
Ale zase na druhou stranu generace dětí za nás byla klidnější, dalo se jim více domluvit, neodmlouvaly tak, rodiče nám dali volnost ve výchově. V dnešní době mobilních telefonů se zvýšila komunikace mezi dětmi a rodiči a zároveň mezi rodiči a vedoucími, což je mnohdy na škodu věci.
Když mluvíme o rodinách, jaké je procento dětí, kteří vůbec nejsou z mysliveckých rodin?
Jarmila: Opravdu není možné říci, že se děti rekrutují jen z mysliveckých rodin, naopak si myslím, že postupně přibývá dětí z nemysliveckých rodin. A dokonce by se daly uvést příklady, že dítě z nemyslivecké rodiny je do ZST podstatně více zapálenější, vidí třeba nějaké seriály a filmy, vidí aktivitu myslivců třeba u dětí sousedů v obci, chtějí poznat taje přírody a co se v ní děje. Asi by bylo dobré zmapovat třeba anketou, odkud přicházejí děti do kroužků, z jakých rodin či společenských skupin.
Jaký je váš názor na to, že jeden čas se propagovalo, že nebude finále Zlaté srnčí trofeje, ale bude to „jen“ dětský tábor s mysliveckou náplní, kde bude kromě jiného probíhat i finále ZST? Je dobré to takto spojovat?
Jarmila: Ten prvopočátek byl trochu jiný. Původně bylo ZST opravdu finále, do kterého postupovali ti nejlepší z okresních kol. Ale zatímco v silných okresech ZST pokračovala, na řadě okresů se okresní kolo zrušilo. Nejprve se zařazovaly děti na národní kolo, které jsme doplňovali účastí na mysliveckém táboru. Později se spojily oba subjekty dohromady, protože mnohé okresní spolky ZST nepořádaly. V některých okresních kolech je vysoká účast a dát možnost v národním kole jen vítězi bylo často kontraproduktivní. Samozřejmě přednost mají vítězové, ale mohou se národního kola zúčastnit i děti na dalších místech, protože mnohé okresy vůbec práci s dětmi a ZST nedělají, tak na jejich místa postupují další se zájmem o myslivost. A nejen letos se stalo, že třeba čtvrtý v pořadí z okresu je na národním finále z okresu nejlepší.
Benešov, Blansko, Lysice, to jsou základny ZST, jaké další okresy můžete jmenovat?
Jarmila: Kromě jmenovaných také Uherské Hradiště, Tábor, Olomouc, Náchod, Hodonín, Znojmo, to jsou tradiční bašty. Začínají přibývat další, lze jmenovat třeba Příbram, Prahu 3, Nymburk, kteří po konzultaci s námi si dělají už ZST perfektně sami.
Jarda: Doufejme, že se probudí vedení dalších okresů a dojde také ke změně myšlení ve vedení samotné ČMMJ a kroužky budou přibývat. Bohužel je tu ale problém, na který poukazujeme už dlouho, ZST není certifikovaná jako přírodovědná soutěž v rámci olympiád na ZŠ, zde vede cesta k tomu, aby se tato soutěž dostala do podvědomí a výuky v ZŠ.
Jak hodnotíte pravidelné letní školení vedoucích na SLŠ v Hranicích na Moravě?
Jarmila: To je naprosto úžasný počin ČMMJ již od roku 2011, a tak trochu nedoceněný, školením prošlo už více než tři stovky vedoucích. Je krásné pozorovat, jak kurz všechny vtáhne a dospělí si hrají, vyměňují si navzájem zkušenosti, nápady a školí se i navzájem. Nezaznamenali jsme ani jeden negativní ohlas, každoročně se kurzu zúčastní 25 vedoucích kroužků, kteří navážou kontakty, získají inspiraci. Je dobré, že mezi absolventy je řada jednatelů z OMS, ti zase mohou inspirovat v okresech další vedoucí.
Nebylo by v zájmu Jednoty, aby tento kurz absolvovali všichni jednatelé spolků?
Jarmila: Ono je školení tak trochu specifické a já si nedovedu představit, jak se bude školit třeba sedmdesátiletý pán, takové jednatele přece mnohde ještě máme, myslím, že mladším by nestačil ani mentálně, ani fyzicky, doba a způsob výchovy dětí se přece jen změnila. Je moderní náhled na způsob výchovy a jak děti učit, už je všechno jinak. Spíš bych preferovala, aby se kromě základního školení dělaly také pokračovací kurzy a proškolení, další workshopy jako nástavba. Zatím se to povedlo domluvit jen dvakrát. A možná by bylo dobré uspořádat nějaký workshop třeba při dětském dnu na Ohradě. Před covidem jsme to zkusili, setkali se vedoucí napříč republikou, vyměnili si nápady, byla to inspirace pro všechny. Věřím, že by mohl být zájem. Nakonec, jen ať vedoucí napíšou do redakce nebo přímo nám. A určitě by se mohli noví zájemci rekrutovat z těch, kteří přihlásili své dětské skupiny do velmi dobře vymyšleného projektu malý Adept myslivosti.
Co z hlediska materiálů pro děti, nemyslím jen metodiku, ale typu plakáty, různé poznávačky? Stále přece existuje fond na výrobu učebních pomůcek…
Jarmila: Na každém okresu by měly být jak k výuce adeptů, tak pro kroužky, ale třeba i pro přednášky ve školách sady učebních pomůcek, stopy, shozy, kůže, modely mysliveckých zařízení, plakáty a učební brožury. Fond nebyl zřízen proto, aby se adeptům dotoval kurz, ale aby se vybavily okresní spolky, vznikly učebny a potřebný fundus pro vzdělávání mládeže obecně. Mnozí funkcionáři jako první řeknou, že musíme oslovovat mladou generaci, ale už neřeknou jak a čím. Tak by bylo dobré, aby se začalo už činit a aby hlavně vše mělo nějaký řád, smysl a koncepci.
A vnímáte, že je občas projekt mAm označován jako konkurence ZST?
Jarmila: Ale to je přece nesmysl, naopak je to dobře. Malý adept je všeobecný a celoplošný záměr, jak představit pro ty nejmenší myslivost. A pokud je myslivost a zájem o přírodu chytne, tak jen dobře, když si najdou cestu a budou pokračovat dál a prohloubí si znalosti v rámci ZST. Dovolila bych si tak trochu přirovnání – mAm je něco jako všeobecná základní škola, na níž může navázat odborná střední škola v podobě ZST, jejíž maturitní zkouškou může být finálové soustředění ZST.
Na závěr si dovolím trochu osobní otázku. Asi nejen mně je líto, že jste na setkání v Jizbici vlastně oznámili zásadní změnu, nejenže končíte v oboře ve Vlašimi, ale také se stěhujete na Moravu a předáváte pomyslné žezlo mladším. Jak se s tímto rozhodnutím vnitřně srovnáváte?
Jarmila: Nastal čas, kdy jsme se rozloučili s přímým působením při národních kolech ZST, tradici přebírají mladí bývalí členové ZST. Ale nesmutníme, nadále budeme nápomocni, dále pomáháme, spolupracujeme a vzděláváme. Měla jsem tu čest spolupracovat na Koncepci práce s mládeží v ČMMJ, na vydání DVD Za přírodou s myslivci, na pracovních listech pro malé děti, rozšířili a upravili jsme Zápisník mladého myslivce, pravidelně přispívám články do časopisu Myslivost a vážím si toho, že práci s dětmi byl věnován nejeden díl filmového cyklu Tisíc let české myslivosti. S manželem se budeme snažit i na dálku dál propracovávat systém práce s dětmi, rozšíření soutěže ZST a její zařazení do systému přírodovědných soutěží na základních školách, aby se k ní dostala opravdu široká veřejnost.
Je nám spíš smutno z toho, že nejen naše úsilí prohloubit práci s dětmi, rozšířit možnosti spolupráce, vydat nové materiály, pomůcky a metodiky, ale i úsilí dalších vedoucích kroužků, myslivců, učitelů i rodičů, občas zapadlo a stále bohužel v některých případech zapadá do hlubin neporozumění, zapomnění a dochází ke ztrátě energie, impulsů a veškerého snažení. Už více než padesátiletá dáma ZST si zaslouží nejen úctu a uznání, že takováto jedinečná soutěž v Evropě vznikla právě u nás, ale především péči proto, aby mohla i v těchto letech vzkvétat dál. Myslím, že stále neumíme jako ČMMJ dostatečně směrem k veřejnosti využít potenciál ZST k propagaci myšlenek a činnosti nás myslivců.
Jarda: Síla člověka spočívá v možnosti volby. Měli by si všichni uvědomit, že rozhodujeme, jaká bude odpověď na to, co nám život a myslivost předkládá, jaká bude také budoucnost ZST. Největším přínosem pro druhé lidi je, když jsou spokojeni, šťastni a mají možnost se nejen pobavit, ale získat při tom i nové zkušenosti a poznatky. A právě na práci s dětmi je to nejlépe a nejrychleji vidět, přál bych všem zažít ten pocit, když na konci tábora se děti nerady loučí a občas jim ukápne i slzička, protože našly nové kamarády, poučily se a objevily nové taje přírody a myslivosti. A my dva pak máme radost, že se můžeme ohlédnout a vidíme za sebou mladé lidi, kteří pokračují v našich myšlenkách, idejích a v této nelehké době jdou i přes všechny problémy za stejným společným cílem.¨
s poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA