Pro svůj test jsem si vybral posedový univerzál 3-12x56. Dodává se v jednoduchém kartonovém transportním obalu se šedobílým potiskem. Jeho vnitřní konstrukce, jakkoliv účelná, zaměřovací dalekohled velmi dobře chrání. Současně představuje intelektuální výzvu, pokud chcete zaměřovač vyjmout a obal přitom neroztrhnout.
Obal obsahuje samotný zaměřovač s nasazenými průhlednými krytkami objektivu i okuláru, další kartonovou krabičku, ve které je optická utěrka, plastová destička – klíč na „mincovou“ drážku víčka bateriového prostoru a torx klíček (hvězdičku) na nulování stavítek. Kromě toho jsou ve velkém kartonu ještě dva nastřelovací terče a mnohojazyčný návod k zaměřovači.
První dojem je docela slušný. Zaměřovač je poměrně velký a hmotný, ale to je dané jeho velikostí. Koncepce je klasická. Na okuláru je rýhovaný kroužek ostření záměrného obrazce, před ním je kroužek stavění zvětšení.
Střední stavba má tři věžičky. Horní a pravá jsou kryté čepičkami, pod kterými jsou stavítka rektifikace, levou věžičku tvoří bateriový prostor uzavřený šroubovacím víčkem s mincovou drážkou. Vnější obvod levé věžičky tvoří otočný kroužek se seřizováním jasu záměrného bodu. Ten se seřizuje v 6 stupních, jednotlivé stupně jasu jsou od sebe odděleny polohou vypnuto. Zdrojem energie pro přisvícení je běžná knoflíková baterie CR2023.
Prvním krokem mého zkoumání je klimatický test, kdy optický přístroj napřed nechám pořádně ohřát na okenní římse. Pak jej vezmu s sebou do sprchového kouta a pustím teplou vodu. Přístroj je přitom umístěn tak, aby na něj mohla dopadat odražená voda a hlavně je vystaven vzduchu zcela nasycenému vodní párou. Takto „potrápený“ přístroj dám do chladničky, kde je teplota asi 5 °C. Pokud vodní páry pronikly do zaměřovače, ochlazení by mělo způsobit jejich kondenzaci a následné zamlžení zorného pole.
Po asi 30 minutách vezmu zaměřovač, dám do igelitového sáčku a vložím do mrazáku, kde je teplota kolem -17 °C. Tam ho nechám dalších 30 minut, aby měl mráz možnost plně prostoupit celým přístrojem.
Na zmrzlém přístroji zkoumám, zda ovládací prvky zůstaly funkční. Solognac 3-12x56IR zůstal těsný. To je dobrá zpráva. Sprchový test ale také ukázal, že čočka objektivu nemá moc kvalitní vodoodpudivé vrstvy. Voda se příliš neshlukovala, zůstala v tenké, obraz ale spolehlivě deformující vrstvě na velké části zorného pole.
Po zmrazení zůstalo funkční stavění jasu přisvícení záměrného bodu a seřizování nastřelení. Bohužel, seřizování zvětšení zatuhlo natolik, že rukou v pletené rukavici nebylo ovladatelné, dokonce i holá ruka měla potíže. Zdrsnění na obvodu kroužku je mělké, neostré. Na obvodu jsou i tři výstupky – nosy, ale i ty jsou nevýrazné a neskýtají prstům potřebou oporu. Nakonec se mi podařilo zvětšení ovládat, ale bylo to na hraně.
Mimochodem – na jednom z těch tří nosů je šroubek. Svádělo mě to k jeho odšroubování a našroubování nějaké ovládací páčky, tzv.
throw lever. Tak tohle není dobrý nápad, návod výslovně varuje před manipulací se šroubkem a hrozí ztrátou záruky. Kroužek stavění zvětšení prostě není ideální a pokud by se jednalo o můj přístroj, asi bych situaci řešil třeba nalepením nějakého kousku plastu na stavěcí kroužek.
Teď nastal čas na test mechanické přesnosti seřizovacího mechanismu rektifikace. K tomu jsem použil geodetickou lať. Zaměřovač jsem upnul do jednoduchého stojánku tak, aby záměrný bod ležel na konkrétním bodu latě vzdálené 100 metrů a svislá nit byla rovnoběžná s osou latě. Nyní jsem sjel otočením stavítka o jednu plnou otáčku, tj. o 60 dílců = 60 cm na 100 cm. Záměrný bod se na lati přesunul o přibližně 61 cm. Druhá plná otáčka stavítka měla přivést záměrný bod na značku na 120 cm, záměrný bod skončil ve skutečnosti někde mezi 121,5 až 122 cm. Dvě plné otáčky stavítka zpět přivedly záměrný bod do vzdálenosti necelého 0,5 cm od výchozího bodu – prostě nebyl úplně přesně zpátky, ale rozdíl byl tak malý, že jsem jej nedokázal přesně přečíst.
Teď jsem znovu ustavil záměrný bod na výchozí bod na lati a opsal pomocí stavítek klasickou „krabičku“, tj. 60 kroků (1x dokola) nahoru, 60 kroků doprava, 60 kroků dolů a 60 kroků doleva. Záměrný bod měl skončit zpět na výchozím bodě, ale opakovala se situace z předchozího pokusu. Záměrný bod skončil necelého 0,5 cm od výchozího bodu na svislé ose, na vodorovné ose se vrátil přesně.
Zkusil jsem ještě „šup sem, šup tam“, tj. čtyřikrát opakovat přesun záměrného bodu o 15 dílců jedním směrem a jeho návratem zpět. Tady svislé i vodorovné stavítko vracelo záměrný bod přesně. Zcela na kraji rozsahu seřizování svislé osy jsem zjistil, že vodorovné stavítko občas přeskočí. To se ale na okraji seřizovacího rozsahu občas stává i u renomovaných značek.
Nakonec jsem si nechal test optických vlastností. Solognac 3-12x56 má jen čtyřnásobný rozsah zoomu, dnes je běžný rozsah pěti až šestinásobný. Menší zoom na druhou stranu znamená, že by měla být při vysokých zvětšeních menší ztráta světelné propustnosti.
Za plného denního světla jsem našel v orném docela výraznou nekorigovanou aberaci (žluté a modré „svatozáře“ na kontrastních hranách). Pokud byla hrana výrazně kontrastní, byla aberace i velmi blízko středu zorného pole.
Na okrajích zorného pole byla také zřetelná podušková vada.
Barevné podání je přiměřeně věrné a kontrast dost plochý, ale nic z výše uvedeného nevadilo, aby obraz nebyl čitelný.
Světelnou propustnost jsem testoval pomocí obrazce ISO 12233, jako etalon jsem použil svůj starý binokulár Leupold 10x50 Tactical. Soubor čárových obrazců vznikl původně pro testování fotoaparátů a kamer, ale já ho používám pro účely posuzování světelné propustnosti již spoustu let, stejně jako Leupold v roli etalonu. Obrazec umístím na dobře denním světlem osvětlené místo a s nastupujícím soumrakem pozoruji, jak se mění obraz v obou dalekohledech. Zejména sleduji, kdy se mi začnou slévat vnitřní šrafování obrazce.
Protože Leupold má zvětšení 10x, nastavil jsem stejně i Solognac. Pro pozorování binokulárem používám jen jedno oko. V konečném výsledku Solognac vydržel asi o 5 minut déle než starý Leupold. To by mi odpovídalo tak asi 85% propustnosti, možná i o maličko méně. Výrobce udává 87% pro zelené světlo, soumrak ale má světlo modré a propustnost nebývá vždy stejná v celém spektru (dnešní dalekohledy bývají optimalizované právě na modré soumračné světlo).
Nakonec jsem naistaloval Solognac 3-12x56 na svůj kulobrok ZH 324 v ráži 7x57 R / 16/70. Střílel jsem na 100 metrů, vsedě, s oporou o střelecký vak, přebíjenými náboji se střelami Hornady SST 162 grainů. Abych se ujistil, že zaměřovač drží nastřelení, nechal jsem po každém výstřelu pušku dopadnout z výšky asi 50 cm botkou na betonovou podlahu pokrytou 10 listy novinového papíru (abych si neničil botku pažby). Dokázal jsem nastřílet docela slušnou čtyřhrannou nástřelku, kde tři rány jsou v prostoru asi 2x2 cm, aby poslední, čtvrtá rána ji otevřela skoro na 3 cm. Není to ani oslnivé, ale ani propadák. Taková slušná nástřelka, která indikuje možnost účinně střílet až někam ke 200 metrům, pokud si předem na střelnici zjistíte dráhu letu střely.
Dovolte teď trochu subjektivních názorů. Především se mi moc líbily krytky. Odklápěcí, dobře chrání před vodou, ale hlavně, mají průhledná čela. Když budu muset, nablízko, honem, mohu střílet i při zavřených krytkách. Pokud zvěř bude daleko, mám většinou dost času na jejich otevření.
Aretace stavítek – vynulování po nastřelení zbraně – sice vyžaduje použití torx klíčku, ale jinak je intuitivní, jednoduché a spolehlivé, s minimálním rizikem nechtěného „roztočení“ stavítka.
Velkou radost mi udělal také platový klíček – kartička na povolování a dotahování víčka bateriového prostoru s „mincovní“ drážkou. Moje obecná zkušenost je taková, že pokud použijete k dotahování minci, dříve nebo později si na hranách drážky vymačkáte nehezké bílé škrábance. Protože baterii v puškohledu měním nejméně jednou do roka (mám to tak zavedené, aby mě nenechala „ve štychu“ nebo dokonce nevytekla) a vyjímám ji před každým delším uložením zbraně, je víčko baterie poměrně často používaná součást. Plastová kartička, klíček mi povrch ani při hodně častém používání nepoškrábe.
Seřizování jasu záměrného bodu v šesti stupních začíná přisvícením na hranici viditelnosti pro tmu a viditelně přisvítí bod ještě i za plného poledního slunce. Odstupňování je příjemné a milé je, že mezi jednotlivé stupně jsou od sebe odděleny polohou vypnuto. Záměrný bod sám je možná trochu větší než u dnešních zaměřovačů, ale myslím, že i tak jeho velikost umožňuje účinně střílet na spárkatou zvěř včetně srnčí až na 200 a více metrů.
Pojďme si nyní všechny výsledky shrnout. Buďme upřímní, když bych dostal zaměřovací dalekohled Solognac 3-12x56 IR při slepém testu, asi bych ho považoval za přístroj z doby tak před deseti lety. Nekorigované aberace, úroveň světelné propustnosti, pochybná účinnost vodoodpudivých vrstev na vnějších površích čoček a mírná nejistota v přesnosti pohybu stavítek – to vše bylo před těmi deseti roky běžné. Dnešní zaměřovací dalekohledy jsou dál.
Přesto běžně potkávám zaměřovací dalekohledy z doby před deseti roky (a i mnohem starší, socialistické „cajsky“ z Jeny, staré Meopty Lovec 4, občas i nějaký ten Srb a Štys) namontované na zbraních, se kterými kamarádi myslivci loví ještě dnes. Pro evropského myslivce není desetiletý zaměřovací dalekohled nic mimořádného, spíš je to běžné. A nemají pocit, že by je nějak zásadně omezoval. Loví s ním a „padá jim to“.
Solognac 3-12x56 není „cvakací“ optika na dálkovou střelbu a drobný nesoulad mezi deklarovaným a skutečným posunem při jednom kroku stavítka mi nebrání v nastřelení zbraně. Rozsah rektifikace je dost velký, aby si poradil i s případnými nepřesnostmi montážní lišty. Zaměřovač nástřel drží.
Nižší světelná propustnost je nepříjemná, ale není kritická (pokud nejsem „noční kacobijec“, ale ti mají své speciální zaměřovače).
Solognac je prostě nenáročný univerzál, pracovní nástroj, žádný závodní speciál. Pokud mi zaměřovač udrží krok s dalekohledem, je to přijatelné.
Příjemně mě překvapilo, že zaměřovač docela dobře drží krok s dobou ohledně rozměrů a hmotnosti. Problém by nastal až když by zaměřovač začal významně zaostávat za dalekohledem.
Takže mi vlastně nic nebrání v používání dalekohledu Solognac 3-12x56 pro běžnou mysliveckou praxi. Vlastně jediné, co mi opravdu vadilo, jsou nepříliš účinné vodoodpudivé povrchové vrstvy, ale tenhle nedostatek mi kompenzují průhledné krytky. Přístroj jako celek je možná na úrovni běžné před deseti lety, ale také je cenově na úrovni běžné před deseti lety, což mu dává velmi dobrý poměr výkon / cena. Pokud bych chtěl lovit nebo střílet sportovně na extrémní vzdálenosti, tak bych hodně váhal, ale na pracovní kulovnici bych si jej klidně namontoval, zvlášť když budu mít hluboko do kapsy.
Ing. Martin HELEBRANT
