Naše honitba má rozlohu 1082 ha, je to honitba Lesů ČR, kterou máme pronajatou na deset let, momentálně čekáme, zda budeme moci hospodařit v dalším nájemním období. Nachází se při hranicích s Německem severovýchodně od Šluknova. Z celkové rozlohy je asi 600 ha lesa a přes 400 ha pastvin.
Zvěř tu máme normovanou srnčí a mufloní, ale vzhledem k výskytu vlka v posledních pěti letech nemáme už ani jeden kus mufloní zvěře. Tak se vlk bohužel podepsal na stavu muflona u nás, byli jsme přitom na muflony pyšní, protože jsme dosahovali zlatých medailí, trofejí hodnoty až 230 b. CIC, takže poměrně slušný chov na volnou honitbu. Dále se tu vyskytuje nenormovaná zvěř jelení a daňčí, která k nám nepravidelně migruje ze sousední honitby. Ročně lovíme asi 10 kusů. Srnčí zvěře lovíme kolem 30 kusů, muflonů tedy už nula a divočáků za posledních asi pět let průměrně 50 až 60 kusů. Tento končící myslivecký rok ale ukazuje, že se asi opravdu do stavu černé sáhlo, i z důvodu zástřelného. Předpokládám, že ulovíme něco málo přes 30 kusů.
Černá dělá škody?
Dělá škody zemědělcům na pastvinách a loukách, pole tu, až na malou výjimku, nemáme. Občas si zemědělec stěžuje, takže louky hlídáme, ale je jasné, že se to nedá uhlídat. Divočáci jsou aktivní celou noc, louku poorají za chvíli, i když třeba večer nějakou tu hodinku sedíte.
Jejich chování se změnilo hlavně poté, co se tu objevili vlci. Dřív se dal divočák ulovit za šera, i za světla, dneska je to opravdu výjimka, musíme lovit v noci a ještě spíš uprostřed noci, než zkraje. Ale díky vlkům změnila chování veškerá zvěř.
Kůrovec zasáhl i naši honitbu, po těžbě vznikly obrovské paseky, lesočeši nemají peníze na oplocení všech vysázených sazenic a škody jdou za námi. My platíme řádně nájem, každoročně navyšovaný o inflaci, plníme plány lovu, který mnohdy překračujeme a škody stejně stoupají, takže zase je to na nás, myslivcích.
Co se týče zvěře myslivosti škodící, tak v poslední době lovíme relativně hodně lišek, v minulosti jsme lovili 10 až 20 lišek ročně, v současnosti lovíme i 50 lišek ročně. A typická pro naši honitbu je v posledních letech i invazní zvěř, mýval severní a psík mývalovitý. Ulovili jsme za rok třeba i 30 psíků a 8 mývalů. Kromě toho lovíme jezevce, ročně tak čtyři kusy, a také kuny. Letos se mi podařilo dvakrát ulovit, dnes už vcelku vzácnou, kunu lesní.
Kolik je vás členů? A berete mladé nové členy do spolku?
Je nás celkem 18 členů, ale tak asi jako všude aktivní myslivost dělá necelá polovina. Mladé se snažíme brát, neboť i naše členská základna stárne. U nás platí většinou systém z otce na syna, starší přivádějí většinou své potomky, přesto jsme si vědomi, že bychom potřebovali mladou krev, protože když se dělají brigády, tak zjišťujeme, že na to my starší už občas nemáme a potřebujeme mladou aktivní sílu. Pokukujeme okolo (i po studentech lesnické školy), vytipováváme si možné budoucí adepty. Rádi přijmeme další nové členy, ale teď momentálně čekáme, zda dostaneme honitbu do budoucího pronájmu. Poté bychom „mladou mysliveckou krev“ určitě chtěli.
Jste relativně blízko aktuálního ohniska moru prasat. Máte informace, jaká je situace v bezprostředním německém pohraničí a co hrozí?
My spolupracujeme s Němci, známe se dobře s myslivci z druhé strany hranice, informace si vyměňujeme (AMP, vlk). Víme, že v Sasku nejbližší výskyt AMP od naší honitby je nyní vzdušnou čarou do 10 km. Bohužel musíme počítat s tím, že je to jen otázka času, kdy bude mor u nás (v honitbách Šluknovského výběžku), tak jako již nyní na Frýdlantsku.
Na Liberecku jsem dělal nedávno rozhovor, informace jsem dostal takové, že myslivci žehrají na to, že informace od veterinářů dostatečné nemají, diví se třeba, že v pásmu jim zakázali lovit a Poláci vesele loví dál. Jak to vidíte vy?
My si informace vyhledáváme sami. Ano, je pravda, že informace od veterinářů (SVS) někdy nejsou nejčerstvější, je zpoždění třeba pár dnů, ale informace dostáváme. Hlavně je ale přece naším zájmem informace včas vyhledávat a informovat dál naše členy.
Kdyby se tu objevilo ohnisko, musel by se umístit kafilerní kontejner, museli bychom začít fungovat v jiném režimu Myslím, že by to takový problém nebyl. Máme už zpracované požadavky, máme i vytipované místo zanesené v mapách, kde by byl sběrný kontejner, v podstatě víme, co a jak by se muselo dělat. Problém je snad trochu v tom, že dokud nebude vyhlášeno ohnisko, tak nesmíme nakupovat vše potřebné. Na školeních nám bylo řečeno, že musíme čekat na vyhlášení mimořádných opatření, ale vše je zpracované, víme o co jde a co bude. Díky kolegovi z lesnické školy Ing. Václavovi Vomáčkovi (předseda OMS Děčín) byla svolána porada mysliveckých hospodářů celého výběžku, z krajského úřadu bylo i on-line školení, takže jsme v obraze a víme, co nás bude čekat. Nebudeme z toho ale určitě nadšeni, protože víme, že to nebude jednoduchá situace ani hned při vypuknutí moru, ale hlavně minimálně několik měsíců a let potom.
Přijel jsem ale na Šluknovsko hlavně kvůli tomu, že jste asi jeden z prvních, ne-li docela první, myslivecký spolek, který si pořídil z dotačních peněz chladicí zařízení na uskladnění zvěře. Lovíte docela dost, asi i prodáváte, jak se vám chlaďák a vše okolo osvědčuje?
My jsme využili dotační titul hned, jak byl vyhlášený program, někdy v září 2020 s tím, že jsme mohli kupovat zařízení nejdříve od 1.10.2020. My jsme byli mezi prvními, 8.10 jsme kupovali naše chladicí zařízení, kterým je Landig 10000 Premium. Má poměrně slušný vnitřní objem 1250 litrů. Velmi si tento typ chválíme, dřív jsme měli chlaďáky staršího typu, které neventilovaly, když byl chlaďák plný, tak se nám občas stalo, že se mohl některý kus zapařit. Díky novému zařízení už to nehrozí, je tam automatická ventilace, nastavení teploty kontrolovatelné zvenčí. Do chlaďáku se vejdou 4 větší divočáci nebo 6 kusů srnčího nebo 2 kusy vysoké bez hlavy.
Na chladicí zařízení máme registraci. Tím, že jsme využili dotaci, museli jsme požádat krajskou veterinární správu o registraci. Veterinární správa nás má pod dohledem a asi jednou ročně jezdí na kontrolu. Museli jsme také zpracovat sanitární řád, provozní řád, musíme vést evidenci o chladicím zařízení (kdy se tam umístila a jaká zvěř, číslo plomby, teplota chlazení, kam zvěř dodána, kdo provedl sanitaci zařízení, apod).
Jak dalece to bylo a je pro vás administrativně náročné?
Samozřejmě nějaká administrativa je, ale zvládnul jsem to i já, přitom už patřím mezi starší generaci. Žádost o dotaci se vede elektronicky na portálu ministerstva zemědělství eAgri, takže ten, kdo podává žádost by asi měl umět s počítačem, ale i když neumí, tak v každém spolku je přece někdo, kdo to umí. Takže tvrdím, že se administrativy nemusí vůbec nikdo bát.
Snad jen uvedu zkušenost, že pokud žádáte o dotaci na chladicí zařízení, tak ta se podává na krajský úřad, ale musí být podány na jednom formuláři všechny dotace toho roku společně. Například my jsme žádali ještě o dotaci za ulovené divočáky nad pětiletý průměr, takže muselo být vše (chlaďák, divočáci) v jednom podání. Vím totiž, že některé spolky podávaly žádosti na jednotlivé dotace samostatně, a pak dostaly jen jednu. Takže pokud například s žádostí na chlaďák chcete dát žádost na divočáky, tak musíte počkat na uplynutí mysliveckého roku (do konce března) a žádost o dotace podat pak stačí do konce srpna.
Jaký je poměr financí, kolik jste dopláceli na chlaďák jako spolek?
Podmínky dotace jsou dané. Dotace na chladicí zařízení může být maximálně 50 % z částky pořízení, ale maximálně 40 000 Kč. Pořízení znamená, že koupíte chlaďák a k tomu můžete mít další vedlejší výdaje, např. naviják. My jsme ještě koupili různá ramínka, háčky, váhu apod. Maximální využití tedy je, když jsou náklady na vše 80 000 Kč, pak využijete plnou výši dotace, tedy 40 000 Kč.
Jsou ale i další podmínky pro pořízení. Náš typ chlaďáku patří do vnitřních prostor objektu, kde musí být přívod vody, elektrické energie, odpad. Podmínek je relativně dost, ale vše je řešitelné a splnitelné.
Takže ze své zkušenosti můžete říct, že se toho myslivci nemusí bát?
Opravdu nemusí, doporučuji to zkusit, je to fakt výborná věc. Dneska je to nutné vybavení, zvlášť když musíte zadržovat divočáky kvůli veterinárnímu vyšetření. Jsme proto rádi, že jsme do pořízení chladícího zařízení šli. Nakonec kde najdete 40 000 Kč, které vám na pořízení stát přidá? Jen aby ale bylo čtenářům jasno, nejdřív musíte celkové peníze mít a až po splnění všech podmínek dotaci obdržíte. My jsme dali žádost po uplynutí mysliveckého roku, zařízení jsme koupili už v říjnu, v lednu přišlo kladné rozhodnutí o dotaci a v únoru jsme měli peníze na účtu.
Pojďme už ale k samotnému provozu. Lovíte docela slušný počet spárkaté zvěře. Kolik z toho prodáváte ven jako myslivecký spolek a kolik spotřebujete na vlastní spotřebu?
My máme systém členských přídělů, spotřebováváme asi polovinu z ulovených kusů a druhou polovinu prodáváme fyzickým osobám. Bohužel musíme prodávat jen kusy vcelku v kůži (škáře, dece). Do výkupu dáváme minimum, dokonce jsou období, kdy vzhledem k výkupním cenám nedáváme do výkupu nic. Většinou prodáváme fyzickým osobám za cenu lepší, než je cena výkupu.
Za tři roky jsme si už vytvořili klientelu, každý člen má nějaké známé, vedeme už dokonce soupis požadavků na odkup zvěře a když se zvěř uloví, tak informujeme zájemce. Takže odbyt se nám daří hlavně mezi veřejností. Jsme také zaregistrováni na webu prozverinu.cz, ale vlastně už ani nijak propagovat možnost nákupu od nás nepotřebujeme, stačíme vše prodat.
Pokud prodáváte, tak využíváte institut přímého prohližitele zvěřiny?
Ano, prohlížitel jsem přímo já, každý lístek je opatřený razítkem, kde je i číslo průkazu prohližitele, kde jsou uvedeny moje nacionále, takže tam není pochyb o původu zvěřiny a i jeho prohlédnutí. I to je velmi důležitý aspekt prodeje a důvěry zákazníků. Myslím, že systém prohlížitelů zvěřiny je pro myslivce velmi přínosný a hlavně využitelný z hlediska celkového systému prodeje zvěře pro veřejnost.
Je rozdíl v zájmu mezi srnčím a divočáky?
Je klientela, která chce jen srnčí a někdo zase jen divočáka, někdo jde pro levnější zvěřinu z černé, jiný si rád připlatí za fajnovější srnčí. Je to prostě různé, daří se nám prodávat vše a i v tomto ohledu se už úspěšně vytvořila klientela zájemců.
Všechny kusy prodáváte vcelku, jinak to ani nejde. Uvažujete ale třeba už i o dalším kroku, že byste zažádali o schválení bourárny na dělení, resp. rozrušování ulovených kusů?
Momentálně asi jediné, co nás mrzí, je skutečnost, že nemůžeme zvěřinu lidem rozrušovat, to znamená pomoci jim stáhnout zvěř a rozbourat, protože ne každý to umí a má s tím zkušenosti a ne každý má na to prostory a ne každý má možnost zlikvidovat zbytky. To by nám opravdu pomohlo, kdybychom měli povolení bourat zvěřinu, tudíž měli schválenou bourárnu. Momentálně ale neuvažujeme o takovém kroku, protože současné předpisy jsou nastaveny zbytečně přísně a složitě. Pokud bychom chtěli oficiální bourárnu, tak bychom pomalu museli plnit podmínky, jako bychom stavěli malý zvěřinový závod. To je ale mimo možnosti nejen nás, ale asi i většiny mysliveckých spolků.
Bohužel spoustu lidí odradí od nákupu zvěřiny, když řekneme, že prodáváme pouze celý kus. Je to určitě námět k zamyšlení pro veterinární správu nebo pro ministerstvo zemědělství, aby dali hlavy dohromady a zkusili myslivcům pomoci, aby jim zjednodušili podmínky pro prodej bourané zvěřiny. Určitě bychom to přivítali. Stačilo by třeba pro začátek jen omezení, např. na 20 % z toho, co se uloví, prostě alespoň nějaké zlehčení podmínek. Jako běžní myslivci nechceme konkurovat velkým zpracovatelům zvěřiny, nechceme ani podnikat se zvěřinou v nějakém velkém počtu, ale myslím si, že máme v dosahu dostatek zájemců o zvěřinu, kteří si rádi přijdou koupit a nám vlastně pomoci s mysliveckým provozem. Zvěřina je přece místní, sezónní a vysoce kvalitní surovina.
A obavy z nekvality? Na to je přece jednoduchá odpověď. Pokud bychom prodali zákazníkovi nekvalitní, zapařenou nebo špatně ošetřenou zvěřinu, tak už příště nepřijde, to je přece běžný zákon trhu a je v našem zájmu dodržovat všechny předpisy.
Přitom nás myslivce tlačí státní správa k vyššímu lovu. Zrovna možnost prodeje dělené zvěřiny by zvedla zájem o zvěřinu a byla by i motivací pro myslivecké spolky a v neposlední řadě i finančním stimulem. Mám zkušenost a informaci od sousedních spolků, že jdou lovit až tehdy, když mají objednávku na kus vcelku. Pokud nechce lovec zužitkovat ulovenou zvěř sám, tak ani nejde lovit, protože by ji musel vozit do výkupu někam daleko (alespoň u nás). To je špatně, zvěř by se přece měla lovit průběžně v množství, které je naplánované. Když není odbyt a ten nezájem je z důvodu, že to nemůžeme rozbourat, tak to logicky tlumí i loveckou aktivitu.
Když lze bourat a prodávat po dílech u sousedů v Rakousku a v Německu, tak proč to nejde u nás? A to už vůbec nemluvím o zpracování na výrobky a nebo alespoň možnost zpracovat ořezy třeba na kostky na guláš. Plno našich lidí by si rádo takto zvěřinu koupilo.
A jen ještě zmíním další přitěžující okolnost odbytu, že jsme na státní hranici, tudíž nesmíme prodávat přes hranice. A Němci tam již mor mají, musí intenzivně lovit, ale zvěřinu prodávat nesmí.
Takže kdyby bylo povoleno bourat, měli byste pro to podmínky? Rozšířili byste zařízení, kdyby byla nějaká dotační podpora, měli byste o to zájem?
Samozřejmě bychom zájem měli, usnadnilo by nám to prodej. Snad jen bychom museli vymyslet, uspořádání našeho stávajícího prostoru, protože ten, ve kterém zařízení máme, tak již těžko můžeme rozšiřovat. A samozřejmě bychom museli zvážit, jak by byly nastaveny podmínky takového rozšíření, abychom to zvládli finančně, organizačně i z hlediska lidských sil.
Celá řada spolků nemá lidi, peníze, prostory nebo se pořízení takového zařízení bojí. Myslíte si, že by byla cesta, že by spolky spolupracovaly? Že by byla třeba jedna bourárna pro tři spolky?
Určitě by to řešení bylo, mohlo by být jedno sdílené zařízení třeba pro tři spolky, složily by se na pořízení, využívaly všechny, stačilo by jen stanovit pravidla spolupráce. Ale vždy je to na zvážení, kolik se kde loví, jak často se loví, kde jsou nějaké prostory a možnosti. Ale protože jsem také členem Českomoravské myslivecké jednoty, tak si myslím, že by se takové iniciativy měly chopit jednotlivé okresy. Proč by nemohli okresní funkcionáři, nebo dokonce samotný sekretariát v Praze, iniciovat vznik takových společných zařízení v regionech, třeba tři, čtyři na okres. Myslivci by měli možnost více zhodnotit ulovenou zvěř, šli bychom s nabídkou zvěřiny vstříc veřejnosti, protože by se daly spojit síly a zkušenosti nejen s budováním, ale i provozem či nákupem potřebného vybavení. Řešení by to určitě bylo a umím si to představit. Muselo by se ale chtít.
Vždycky je nějaké řešení a všechno, co vede ke zlepšení nabídky i poptávky, tak určitě za mne ano. Jsme přece jednota a měli bychom se podle toho chovat. Mám ale bohužel příklad z našeho mysliveckého spolku, kde není ani třetina členů v ČMMJ. Já potom chápu naše ústředí, že se jim nechce podporovat někoho, kde nemá většinové zastoupení členů ČMMJ. Přitom já sám opakovaně říkám myslivcům, pokud chcete čerpat výhody, buďte členy ČMMJ, je to ostuda, když nejste. Všechny se snažím k členství vést, můj syn je taky v ČMMJ (co mu jiného taky se mnou zbyde). Je to prostě o profesní cti. Jsem-li myslivec, měl bych být členem ČMMJ, protože ta zastupuje moje zájmy. To by si měl každý z nás myslivců uvědomit.