Podstatou myslivosti je sice hospodaření se zvěří, ale výkon práva myslivosti v honitbách přináší řadu jiných, více či méně souvisejících aktivit a povinností. Jednou z ne právě vítaných, ale každopádně důležitých, je řešení různých škod.
Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále ZoM) rozlišuje primárně škody působené zvěří a na zvěři, škody vzniklé provozem myslivosti, speciálně pak lovem a užíváním honitby, dále škody na mysliveckých zařízeních a také škody vzniklé v souvislosti s funkcí myslivecké stráže či honebního starosty (srov. § 2 odst. 1 písm. k), § 48, §§ 52-56, § 16, § 23 odst. 5 ZoM).
V dnešní době se o škodách mluví zejména v souvislosti s vysokými početními stavy spárkaté zvěře a jejím neblahým vlivem na zemědělské plodiny a lesní porosty. Naopak prakticky opomíjené jsou škody způsobené obecným provozem myslivosti, které v případě škody na honebních pozemcích, lesních porostech, nesklizených polních plodinách a vinné révě, musí ze zákona a v podstatě bez výjimky hradit uživatel honitby (srov. § 52 odst. 1 písm. a) ZoM). Tento stav je pravděpodobně důsledkem zejména nepoměrně menšího významu takových škod v porovnání se škodami zvěří, ale do určité míry nepochybně též v praxi poměrně složitým dokazováním a vymáháním těchto škod. Jelikož některé případy mohou být závažné, pokusili jsme se tuto méně jasnou oblast blíže analyzovat.
Přenesení odpovědnosti za vybrané škody způsobené provozem myslivosti na bedra uživatelů honiteb určitě nelze považovat za příliš šťastné, neboť taková škoda má prakticky vždy konkrétního viníka, který by za ni měl odpovídat.
Na druhou stranu lze přisvědčit zákonodárci v pravděpodobném cíli, jež zmiňovaná, poměrně přísná, právní úprava sleduje – tím je zájem na co nejrychlejším a nejefektivnějším odškodnění postiženého. Právě rychlost odškodnění by se v praxi často mohla značně komplikovat pátráním a dokazováním konkrétnímu jednotlivci. Když se ale viník nezjistí, tak je ale stejně otázka, jak tuto škodu zařadit mezi ty způsobené provozem myslivosti.
Jaké škody provozem myslivosti reálně hrozí?
Na začátek je třeba uvést, že v tomto článku se nebudeme věnovat škodám působeným zvěří a na zvěři, ale soustředíme se na škody způsobené provozem myslivosti a lovem.
Rozlišování příčiny škod na myslivost a lov může připadat nelogické, ale má to svůj význam, který dále ukážeme. Asi nejvýznamnější jsou z tohoto pohledu (s ohledem na závažnost následků a výši případného odškodnění) škody na majetku a zdraví osob v důsledku použití střelných zbraní. Na tyto škody se povinnost náhrady uživatelem honitby bohužel nevztahuje a poškození jsou odkázaní na to, že bude zjištěn konkrétní viník. Na druhou stranu jsou ale všichni lovci ze zákona pojištěni, neboť podle § 48 ZoM musí být každý, kdo loví zvěř, pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při této činnosti s limitem pojistného plnění nejméně 20 mil. Kč při ublížením na zdraví nebo usmrcením jiných osob a 500 tis Kč za škodu na věci (movité i nemovité) na jednu pojistnou událost. To platí i pro případ, že ke škodě dojde v důsledku neopatrného chování pojištěného lovce.
Důležité je uvědomit si, že zákonná povinnost pojištění se tedy skutečně vztahuje pouze na krytí škod vzniklých při lovu zvěře, nikoli obecně při výkonu práva myslivosti. Z takového pojištění tak nebudou kryty škody vzniklé při stavění mysliveckých zařízení, způsobené (loveckou) zbraní na střelnici a další, protože se nejedná o lov zvěře. Takovéto omezení může být významné při jednání s pojišťovnou, ale většina myslivců má pojistku uzavřenou šířeji, než požaduje zákon.
Například pojišťovna Halali nabízí, kromě jiného, pojištění na „…škody způsobené jiné osobě na majetku, zdraví a finanční újmě při výkonu práva myslivosti“. V takovém případě je třeba věnovat zvýšenou pozornost znění konkrétní pojistné smlouvy a všeobecných pojistných podmínek, aby měl pojištěnec jistotu ohledně rozsahu sjednaného krytí.
Zajímavý případ v té souvislosti řešil před několika lety také Nejvyšší soud (rozsudek NS 23 Cdo 1694/2014 ze dne 4.9.2014). V rozhodovaném případu se jednalo o to, že v souvislosti s výstavbou mysliveckého zařízení došlo k pádu káceného stromu na automobil třetí osoby. Viník byl pojištěn proti následkům odpovědnosti za škody způsobené při výkonu práva myslivosti na základě pojistné smlouvy o skupinovém pojištění. Pojišťovna uhradila poškozené opravu vozidla a současně rozhodla o povinnosti viníka uhradit na vyplacené pojistce pojišťovně 60 % z důvodu porušení jeho prevenční povinnosti při kácení stromu, což odpovídalo jak tehdejšímu znění občanského zákoníku, tak právě shora zmiňovaným všeobecným pojistným podmínkám i samotné pojistné smlouvě.
Viníkovi se toto rozhodnutí pojišťovny nelíbilo, a tak případ skončil u soudu. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyložil existenci rozdílu mezi zákonným pojištěním podle ZoM na krytí škod působených pouze lovem a „dobrovolným“ pojištěním na škody způsobené obecně při výkonu myslivosti (tedy mimo lov).
Soud upozornil, že § 48 odst. 1 ZoM sice výslovně znemožňuje vyloučit z povinného pojištění případy neopatrného chování pojištěného, avšak současně upozornil, že toto se týká pouze škod způsobených při lovu zvěře, což je z podstaty užší pojem než obecný výkon práva myslivosti, který je definován v § 2 písm. h) ZoM.
Soud případ uzavřel s tím, že předmětná pojistná smlouva se sice obecně týká provádění myslivosti, ale stoprocentní a bezvýjimečné krytí podle ZoM je možné aplikovat skutečně jen na škody vzniklé lovem zvěře. V tomto konkrétním případě ale škoda vznikla při stavbě mysliveckého zařízení, a proto bylo možné, aby pojišťovna po pojištěném požadovala přiměřenou spoluúčast.
V některých hraničních případech tak je zásadní rozhodnout, zda byla škoda způsobena v souvislosti s lovem zvěře (tu nehradí uživatel honitby, ale lovec – škůdce, resp. jeho pojišťovna na základě povinného pojištění) nebo provozem myslivosti (tu v případě lesních porostů, plodin a honebních pozemků hradí uživatel honitby a pokud by bylo poškozeno něco jiného, například již zmíněný automobil, viník podle obecných předpisů).
V praxi u škod provozem myslivosti půjde zejména o mechanicky odřené či jinak poškozené stromy, hřebíky zatlučené do jejich kmenů, rozježděné polní kultury atd. Přestože za těmito škodami taktéž stojí konkrétní viníci, ukládá zákon povinnost k jejich nahrazení výhradně na bedra uživatelů honiteb.
Na tomto místě je třeba též upozornit, že vykonává-li právo myslivosti v dané honitbě myslivecký spolek (dříve sdružení), jsou to právě jeho členové, kteří ručí za tyto závazky k náhradě škod společně a nerozdílně.
Dalo by se tedy konstatovat, že odpovědnost uživatele honitby za tyto specifické škody je charakterizována jako objektivní, protože uživatel honitby odpovídá i za takové škody, které sám nezavinil a které naopak vznikly jednáním např. loveckého hosta. Tímto, poměrně přísným, zákonným ustanovením však není vyloučeno tzv. právo na regres uživatele honitby vůči osobě škůdce (srov. § 2917, zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Jinak řečeno, poté, kdy uživatel honitby splní svou zákonnou povinnost a nahradí škodu podle § 52 ZoM, má následně možnost požadovat regresivní náhradu vynaložených nákladů po skutečném škůdci. Problematickým by tak z hlediska uživatelů honiteb byl snad jen případ, kdy by se nepodařilo zjistit, kdo škodu skutečně způsobil.
Praxe přinesla případ, kdy došlo k rozježdění louky. Zemědělec škodu automaticky uplatňoval u uživatele honitby a ten ji také, byť nerad, nakonec uhradil. Později se však ukázalo, že zničení travnatého porostu měli na svědomí volnočasoví jezdci na čtyřkolkách a terénních motocyklech, kteří ale neměli žádnou vazbu na místní myslivce. V tu chvíli samozřejmě bylo zapotřebí, aby poškozený zemědělec finanční náhradu škody neprodleně vrátil uživateli honitby (v opačném případě by se jednalo o bezdůvodné obohacení) a současně začal kompenzaci požadovat po skutečných vinících.
Uživatel honitby ze zákona pojištění mít nemusí, avšak s ohledem na shora popsané a na výši škod, k nimž může potenciálně dojít, ho lze spíše doporučit. Důležité je na tomto místě zdůraznit, že s ohledem na aktuální znění občanského zákoníku se obvykle nenahrazuje pouze materiální škoda, ale i tzv. nemajetková újma. Pokud se jedná o škodu vzniklou mimo zákonný výčet, tj. zjednodušeně řečeno mimo honební pozemky, např. na movitých věcech, k níž ale došlo v souvislosti s provozem myslivosti, nebo ji způsobila zvěř, bude se její náhrada řídit obecnými předpisy, zejména § 2909 a násl. občanského zákoníku (srov. Petr, B. a kol. Zákon o myslivosti. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, s. 210).
Nakonec je vhodné, pro úplnost výčtu, zmínit též odpovědnost honebních starostů vůči honebnímu společenstvu. Honební starosta zastupuje honební společenstvo navenek, a jako takový má z titulu této volené funkce celou řadu práv a povinností. Způsobí-li při výkonu funkce škodu honebnímu společenstvu právě porušením právních povinností, které vykoná v rozporu s péčí řádného hospodáře, pak za tuto škodu odpovídá (srov. § 23 odst. 5 ZoM).
Naopak za škodu způsobenou osobě, která poskytla pomoc myslivecké stráži na její žádost či s jejím vědomím, odpovídá stát. Důvodem je, že myslivecká stráž ze své podstaty delegovaně vykonává určitou část státní moci. Výjimku z této odpovědnosti představuje pouze situace, že si pomáhající – poškozený tuto škodu sám způsobil úmyslně. Náhradu škody poškozenému v takovém případě poskytuje orgán státní správy myslivosti (tj. obecní úřad obce s rozšířenou působností), který tu kterou mysliveckou stráž ustanovil do funkce (srov. § 16 ZoM).
Z výše nastíněného je tedy zcela zřejmé, že problematika odpovědnosti za škody v souvislosti s myslivostí je poměrně široká a komplexní. Je třeba mít na paměti, že podobně jako v jiných oblastech práva, ani zde není možné vycházet pouze ze znění zákona o myslivosti. Co se odpovědnosti týče, je potřeba zohlednit i příslušná ustanovení občanského zákoníku a pokud na celou věc dopadá pojištění, tak nesmíme opomenout ani znění konkrétní pojistné smlouvy a všeobecných pojistných podmínek.
Prof. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D.,
Lesnická a dřevařské fakulty
Mendelovy univerzity v Brně
JUDr. Jana SEHNALOVÁ,
advokátní koncipientka a doktorandka
Katedry práva životního prostředí PrF UK
e-mail: iuris@aksehnal.cz