ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Tetřevovití jako „deštníkové druhy“

Myslivost 2/2023, str. 22  František Havránek
Stavy tetřívka a tetřeva v současnosti poklesly na většině lokalit jejich výskytu, kromě řídkých výjimek, pod biologické minimum nebo se k němu rychle blíží a bez dramatické pomoci člověka dost možná v Česku vyhynou.
Proces poklesu stavů tetřevovitých započal zřejmě v první polovině minulého století. Ještě v roce 1933 bylo v Čechách a na Moravě, podle údajů K. Kostroně (1953), uloveno 6182 tetřívků a 1019 tetřevů a v případě tetřívka pokrývalo jeho rozšíření prakticky celou plochu státu. Od roku 1979 již nebyl vykázán ve statistice žádný úlovek tetřeva, u tetřívka byl poslední vykázaný úlovek v roce 1985 (kromě několika ojedinělých případů). Ani ukončení možnosti lovu, ani další opatření opatření nepřineslo opětovný nárůst stavů.
Myslivci se pokoušeli, a doposud stále pokoušejí, tento nepříznivý trend zastavit. Prvním krokem bylo vypouštění uměle odchovaných tetřívků během let 1986 až 1991, jednalo se ale o posilování populací bez úprav prostředí. Byla to poměrně velkorysá akce, při které byly vypuštěny stovky jedinců. V prvních letech byla akce mysliveckou praxí hodnocena jako úspěšná, např. z lokality Abertamy bylo hlášeno zvýšení počtů tetřívků o 30 % a z jiných lokalit byla úspěšnost akce dokumentována nárůstem četnosti zimních hejn tetřívků i na desítky kusů. Při hodnocení dat v horizontu více let však nebylo možno hovořit o úspěchu.
Následovaly další, vesměs neúspěšné pokusy o posílení populací tetřevovitých, jak u nás, tak v zahraničí. V současnosti, z důvodů četných neúspěchů těchto aktivit, jsou často označovány za slepou uličku.
Důvodem je zřejmě skutečnost, že zatímco voliérový odchov hrabavých ptáků, včetně reprodukce, je technicky zvládnutelný, přežití ptáků vypouštěných do volnosti je však minimální. Publikované výsledky i praktické zkušenosti u nás i v zahraničí ukazují, na jedné straně na nedostatečné vyhodnocení a přípravu vhodných stanovišť a na straně druhé poukazují ale také na vypouštění biologicky méněcenných ptáků, u kterých nejsou rozvinuty vzory chování, potřebné pro přežití ve volnosti, poukazují ale i na některé fyziologické nebo morfologické nedostatečnosti.
Při přípravě záchranných programů je třeba si uvědomit, že se sestávají z řady dílčích souvisejících aktivit, které však mají veskrze pozitivní přínos nejen na stav populací uvedených druhů, ale i na celé ekosystémy. Kromě toho jsou také zdrojem nových informací o biologii jednotlivých ohrožených druhů.
Dalším významným přínosem je i rozšiřování znalostí o stanovištních nárocích (topických i trofických). Z širšího ekologického hlediska proto lze tetřevovité označit za deštníkové druhy (termínem deštníkový druh se označuje rostlinný nebo živočišný druh, jehož ochrana zastřešuje ochranu celého souboru jiných druhů, nebo společenstev).
Na uvedené pak navazuje stimulace ochranářských aktivit místního obyvatelstva (především lesníků, myslivců, majitelů lesů a dalších), stejně jako poznání a seznámení se s problematikou ochrany přírody v rámci rekreačních aktivit městských obyvatel a jejich kultivace ve vztahu k přírodě. V neposlední řadě přispívají všechny uvedené aktivity, od studia a úprav prostředí po různé formy reintrodukcí, také k naplňování závazků České republiky (zachování původních druhů na území státu), které plynou z její účasti v projektu „Natura 2000“.
Odborná komise IUCN definovala základní principy reintrodukčních projektů a jejich hodnocení. To říká, že ukazatelem úspěšnosti krátko i dlouhodobých ukazatelů úspěšnosti programu je, že po deseti letech každoročního vypouštění minimálně 25 ptáků se populace rozmnožuje nejméně 5 následujících let.
Podle našich poznatků, vzhledem k zvýšenému predačnímu tlaku a dalším faktorům, je 25 jedinců opravdu minimální počet, což platí i o desetiletém období.
K úspěšnému nastartování „mikropopulace“ v oblasti Bavorského národního parku došlo téměř skokově až po uplynutí uvedené doby (H. Aschenbrenner, ústní sdělení). Obdobnou situaci predikoval počítačový program Vortex, použitý pro hodnocení některých reintrodukcí u nás. Výše jmenovaný odborník formuloval, na základě dvacetileté úspěšné realizace projektu, následující doporučení pro záchranné programy tetřeva:
- projekt musí být realizován na velké ploše minimálně 50 000 ha, což umožní zřízení více vypouštěcích míst,
- minimální doba trvání projektu musí být 10 až 15 let nebo více,
- musí být použito velké množství ptáků v každém vypouštěcím centru, alespoň 10 až 20 ptáků ročně,
- používat k reintrodukci jen ptáky vysoké biologické kvality,
- úspěšné projekty jsou velmi náročné na peníze i čas a je třeba počítat s rychlým poklesem zájmu praxe o projekt,
- vypouštěcí centra se musí nacházet několik kilometrů uvnitř od okraje lesa.
 
Zpráv o úspěšných reintriodukčních programech tetřevovitých není mnoho, ale nalézáme je i v historických pramenech. Mezi nejznámější úspěšnou reintrodukci translokací patří navrácení tetřeva hlušce do Skotska. Nová populace tetřeva byla ve Spojeném království úspěšně založena poté, kdy původní populace byla vyhubena v 18. století. Uvádí se, že populace tetřevů vyhynula ve Skotsku v roce 1785 a tetřevi vyhynuli v zásadě kvůli rychlému zničení a fragmentaci přirozeného prostředí, tedy borových lesů, které byly z velké části vykáceny. Ke snížení stavů zřejmě přispěla i studená a vlhčí léta „malé doby ledové“ v 18. století.
Pro reintrodukci byli použiti dospělí jedinci tetřeva ze Švédska. Někdy je také uváděno, že dovezená tetřeví vejce byla vkládána do hnízd tetřívků.
Do konce století se díky tomuto počinu a dalším importům na různá místa podařilo založit ve středním a východním Skotsku prosperující populace tetřevů. Existují dokonce i zmínky o škodách tetřevy na osení.
V oblasti Thuringen byl realizován projekt translokace tetřevů v rámci „Special Protected Area“. Projekt probíhal v devadesátých letech minulého století v optimalizovaném prostředí s ptáky získanými z Ruska. Odchyt tetřevů proběhl v září a říjnu do pastí podle Romanova. Monitoring přežívání ptáků byl realizován pomocí telemetrie. Celkem bylo vypuštěno a sledováno 44 kohoutů a 23 slepic.
Ukázalo se, že velký stres z přepravy vyvolal u obou pohlaví ztrátu hmotnosti a nárůst parazitace. Po přeléčení v adaptačních voliérách se parazitace sice snížila, avšak analýza trusu nalezeném po vypuštění do volnosti, stoupla opět na dřívější úroveň. Ptáci ze standardního voliérového chovu přežívají podle některých autorů v průměru 18 až 22 dní. Obdobné výsledky byly zjištěny i u nás pro tetřívky ze standardních voliérových chovů. Kritická doba přežití od vypuštění je však tři měsíce. U jedenácti translokovaných tetřevů byla zjištěna průměrná délka přežití 158 dnů (maximum až dva roky). Díky pobytu ptáků v adaptační voliéře se sledovaní ptáci vraceli na místo vypuštění i z několikakilometrové vzdálenosti. Také adaptace na přirozenou potravu na místě vypuštění byla bezproblémová.
Další translokaci tetřevů popisuje Romanov (1988), která proběhla v pokusném revíru Kirov. Jeden úspěšný projekt translokace údajně proběhl i v Kazachstánu. Současná nově založená populace zde stoupla na 700 kusů.
Také v severní Americe úspěšně proběhlo více translokačních pokusů s různými druhy tetřevovitých.
Uvádí se, že podmínkou úspěšné translokace je vhodné stanoviště a vysazení vysokého počtu jedinců. S translokací jeřábků byl realizován pokus v Harzu. Nejčerstvějším příkladem reintrodukce translokací je vypouštění tetřívků v Německu, oblasti Lange Rhon, kde se tak zřejmě podařilo zastavit pokles jejich stavů.
 
Reintrodukce voliérově odchovaných tetřevovitých má jen výjimečně úspěch. Za úspěšný projekt záchrany populace považuje Aschenbrenner (2008) znovuosídlení některých lokalit v oblasti Bavorského národního parku. V celé oblasti Laner Winkel byl v létě 2003 stav tetřevů 12 kohoutů, 19 slepic a 29 mladých ptáků. V důsledku záchranného programu a reintrodukcí zde bylo například jen na jednom tokaništi pozorováno 8 kohoutů a v létě zde bylo registrováno šest rodinných hejnek. Situace v sousedním lesním závodě Bodenmais byla podobná, stejně jako v dalších honitbách. Hustota populace zde byla stanovena na 2 až 3 tetřevy na 100 ha.
 
V České republice bylo doposud realizováno až 20 reintrodukčních programů tetřevovitých. V případě tetřívka to byly tři oblasti, kde bylo bohužel většinou jen jednorázově realizováno vypuštění uměle odchovaných ptáků snížené biologické kvality. Vzhledem ke krátkodobosti projektů pak byly tyto odsouzeny k neúspěchu.
V současnosti probíhá jeden víceletý projekt, ve kterém je perspektivně plánována i translokace. V případě tetřeva bylo pokusů o reintrodukci ptáků z voliérového chovu méně než deset a informace o nich nejsou často dostupné, nebo nemají potřebnou vypovídací schopnost, nebo byly předčasně ukončeny.
Jako nejúspěšnější se podle dostupných informací jeví vypouštění tetřevů v Českém lese. Ten byl průběžně konzultovaný s Dr. Aschenbrennerem. V oblasti jsou běžně nalézány pobytové znaky tetřevů (trus, stopy, ozobané letorosty, přímá pozorování) a byla potvrzena i reprodukce. Vypuštění ptáci prochází z německého chovu, kde jsou krmeni převážně přirozenou potravou a v Čechách procházejí dlouhodobou adaptací ve velké voliéře na místě vypouštění. Vypouštění probíhá prostřednictvím vhodné adaptační voliéry (důležitá je velikost, dostatek a druh vegetace, klid), ve které jsou ptáci drženi řadu týdnů.
 
Příkladem úspěšného projektu obnovy populací divokého kura byla například i reintrodukce divokého krocana do oblastí, kde v Severní Americe zcela vymizel (v důsledku lovu?). Významným faktorem úspěchu zde bylo pravděpodobně vypouštění velkého množství ptáků.
 
Ve druhé polovině našeho příspěvku bychom chtěli upozornit na některé segmenty odchovu a vypouštění tetřevovitých, které jsou nejslabším článkem doposud realizovaných programů u nás i v zahraničí. Jedná se o složení potravy, příjem potravy a rozvíjení vrozených aktivit jako hřadování nebo let.
 
Výživa
 
Spektrum potravy tetřevů v průběhu roku se výrazně mění a je specifické oproti jiným druhům hrabavých. Tomu je přizpůsoben i jejich trávicí trakt, ve kterém sehrává významnou úlohu zdvojené slepé střevo (domácí kuři jej mají několikrát kratší). Je to proto, že tetřevi přijímají, především v zimě, těžce stravitelnou potravu s vysokým obsahem celulózy.
Bylo zjištěno, že například skotští sněžní kurové, chovaní v zajetí a krmení peletami, měli slepá střeva zkrácená o 48 % a tenká střeva o 28 % oproti volně žijícím ptákům.
Výše uvedené informace téměř jistě platí i v případě tetřeva a tetřívka. Právě tato skutečnost je jedním z důvodů snížené biologické kvality a zvýšené mortality uměle odchovaných tetřevů a tetřívků ve volnosti, kde dochází k problémové adaptaci na přirozenou potravu. U těchto ptáků v důsledku disbalance jednotlivých složek potravy nefunguje zažívací trakt odpovídajícím způsobem a následně dochází k vyhubnutí ptáků, k nárůstu parazitace, atd., což má za následek jejich úhyny, nebo ulovení oslabených jedinců predátorem.
Pro krmení tetřevovitých jsou u nás i v zahraničí používány většinou různé krmné směsi pro holuby nebo papoušky, doplněné přírodními krmivy a granulemi.
Na základě průzkumu reálné situace v praxi byla Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti vyvinuta ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze krmná směs semen a dalších přirozených složek potravy tetřevovitých, krmná směs pro ptáky chované v zajetí a především pro jedince připravované na vypuštění do volnosti.
Zastoupení jednotlivých druhů krmiv ve směsi bylo navrženo tak, aby byly zohledněny následující parametry krmné směsi:
- návyk juvenilních ptáků na přirozené formy potravy (semena, sušené plody, hmyz a doplňková krmiva – sušená zelená hmota rostlin, atd.),
- uvedení tetřívků do takové kondice, která jim umožní, na základě vytvořených energetických rezerv, překonat co nejlépe období po vypuštění do volnosti, které je charakteristické ztrátou hmotnosti.
Receptura krmné směsi sestává ze sedmnácti komponent, její vysoká diverzita tedy umožňuje ptákům selektivní příjem potravy v závislosti na roční periodě, biologické fázi (přepeřování, období reprodukce, obsahu živin, atd.), na kondici, návyku na formu krmiva (pelety, semena, tvar, barva, atd.).
Směs se zkrmuje ad libitum a je třeba ji doplňovat čerstvými, sezonními přírodními složkami.
Je zřejmé, že krmivo využívá výlučně přírodní komponenty, semena a plody (popřípadě prýty) konzervované sušením. Jedná se o základní složku potravy tetřevů a tetřívků v intenzívním chovu, kterou je vhodné doplňovat čerstvou sezonní potravou rovněž podávanou ad libitum.

vyziva.jpg

Příjem potravy

 
Krmná zařízení představují ve voliérových chovech ve většině případů misky nebo korýtka, do kterých je sypána suchá potrava. Okolí těchto misek je třeba pečlivě udržovat, to znamená vyházené krmivo každý den odstranit. Z hygienického hlediska je takové řešení zřejmě odpovídající.
Na druhé straně není takový systém podávání suché i zelené potravy ideální z hlediska návyku sběru potravy (suché i zelené) ve volnosti.
V případě ptáků připravovaných na vypuštění do volnosti se tedy jeví jako smysluplné ponechat jeden nebo i několik dnů rozházené suché krmivo mimo misky a až po jeho odstranění provést desinfekci plochy okolo krmného zařízení. Takový postup relativně dobře, byť s určitými hygienickými riziky, připraví ptáky na sběr krmiva ve volnosti.
Pokud je to možné, je třeba předkládat zelené krmivo také v přirozené formě, tedy zavěšené ve snopcích nebo (např. v případě jeřabin apod.) zavěšené na větvičkách. Zde je nutno poznamenat, že například zavěšené větvičky s jeřabinami značně zvyšují zájem o jejich příjem, na rozdíl od podávání sušených jeřabin ve směsi s jinými krmivy. Pro návyk příjmu zelené potravy je vhodné co nejdříve jedince vybrané pro reintrodukce umístit do voliéry, jejíž plocha je alespoň z části pokryta přirozeným bylinným porostem. Návyk ptáků na takovou formu potravy je významný i z hlediska adaptace zažívacího traktu na přirozenou potravu ve volnosti.

voliery.jpg
 
Rozvíjení vzorů přirozeného chování ve voliérovém chovu

Pro odchov ptáků, kteří jsou určeni pro vypuštění do volnosti, je třeba vytvořit pokud možno podmínky blížící se situaci ve volnosti. To znamená snažit se zajistit co největší prostor voliér s přirozenou vegetací, a to jak bylinnou, tak dřevinnou. Dřeviny (sestřihované jehličnany, nebo plodonosné keře, atd.) je přitom vhodné vysazovat podle pletiva, kde kromě jiného také tvoří přirozenou nárazovou stěnu pro vyplašené letící ptáky.
Otevřené travnaté plochy (směsky bylin) ve voliérách je vhodné podle potřeby sežnout tak, aby stále nabízely měkké mladé lístky.
 
Hřadování - významný aspekt přípravy na reintrodukci
 
Tetřívkům, stejně jako tetřevům nebo bažantům, v zajetí odchovaným, velmi často chybí návyk nocování na hřadech (stromech). Tato vlastnost je významná pro snížení predace liškou a dalšími predátory (kromě kun a pernatých dravců). Počty hřadů jsou v chovných zařízeních ale často omezené, pokud dokonce nechybí. Návyk nocování na zemi je přitom pro tetřevovité ptáky ve volnosti velmi nebezpečný. Takto odchovaní jedinci jsou pak bezpochyby po vypuštění do volnosti, z hlediska rizik predace, podstatným způsobem hendikepováni.
Podle provedených pozorování tetřívků v adaptační voliéře, nocovalo i více než 70 % jedinců na zemi (celkem bylo k dispozici 474 videozáznamů). Řešením je, aby již od raného věku byli ptáci stimulováni k častějšímu využívání hřadů (ideálně větví stromů a keřů ve voliéře) zavěšováním svazků potravy nad hřady. S takovým tréninkem je třeba započít co nedříve. Kuřata tetřívků i tetřevů velmi brzo létají.
 
Let
 
Stejně jako je problematické rozvíjení plachosti a zatajování ptáků v krytu, tak je nutné i rozvíjení schopnosti letu. Na oltář těchto aktivit je třeba položit odpovídající zajištění: co největší a vysoké voliéry (alespoň několik týdnů před vypuštěním, lépe však trvale). Ptáci odchovaní ve voliéře na snímku č. 4 mají, podle chorvatských telemetrických sledování, přežití ve volnosti kolem 10 %.
 
 
Dokončení v následujícím čísle
 
Ing. František HAVRÁNEK, CSc.
Článek vznikl v rámci řešení projektu TAČR TH04030524.

Zpracování dat...