Vy se drahnou část své profesní kariéry zabýváte péčí o zvěř. Proč?
Myslím, že lví podíl na tom má můj vzácný přítel doc. Jaroslav Hintnaus, který působil na zemědělské fakultě v Českých Budějovicích. Odkryl mi podstatu tohoto oboru z hlediska fyziologických procesů výživy, co zvěř potřebuje, jakým způsobem reaguje na naše zásahy. S jeho pomocí jsem objevil velmi poutavý svět souvislostí a vazeb.
Díky pochopení podstaty fyziologických procesů jsem si uvědomil, kolik věcí děláme špatně. Že jsme se častokrát odchýlili od základních přírodních pravidel. A vlastně kazíme to, co tady bylo dlouhá tisíciletí zavedené.
Zvěř původně nepotřebovala žádnou naši péči. A najednou přichází člověk, který má pocit, že musí o zvěř pečovat. Ve svých přednáškách vštěpuji svým studentům základní motto: Především neškodit!
Když Vás vezmu za slovo – jak se tedy o zvěř starat, abychom neškodili?
Především ji nechat žít svým způsobem života. Tak, jak je od přírody nastavená, jaké má potřeby. Spárkatá zvěř je totiž adaptována na přežití i mimo vegetační období tím, že se tzv. zabělí, vytvoří zásoby podkožního tuku, a tak přežije zimní období. Doba nouze může nastat až v předjaří, když dojdou zásoby běli a není k dispozici pastva
. Nevkládat do toho svého génia, kterým si následně sami komplikujeme život. Protože právě odtud pramení všechny konflikty, které nazýváme souhrnným označením škody zvěří.
V této souvislosti bych rád zdůraznil jednu věc: donekonečna se zaměřujeme jen na vysoké stavy spárkaté zvěře. Mimochodem, bytostně nesnáším sousloví přemnožená spárkatá zvěř, protože přemnožený je tu jen člověk. Spárkatá zvěř je v podstatě zdravá a prosperuje. To člověka sužují nejrůznější virové a bakteriální choroby. A to jsou, jak známo, přirozené regulační mechanismy přírody.
Ale zpět ke zvěři: soudobou společnost vůbec nezajímá, co se děje s drobnou zvěří, přitom právě ta je bioindikátorem stavu naší krajiny. Vymizela nejen drobná zvěř, ale také hmyz, bezobratlí. Jenže tyto druhy lidé příliš neznají a nevnímají tak jejich masivní úbytek.
Žijeme v pokrytecké a schizofrenní době, kdy na jedné straně není politická vůle řešit problémy s drobnou zvěří, s naší krajinou, s životním prostředím obecně, ale soustředíme se jen na spárkatou zvěř a deklarujeme, že je přemnožená. To je ale jen propaganda, která ignoruje podstatu problému. Podstatu, kterou je tzv. zelená revoluce.
Můžete pojem zelená revoluce trochu vysvětlit?
Je to velmi jednoduché. Existenci lidského rodu zásadně ovlivnily tři revoluce.
Neolitická, zemědělská, kdy se lidé začali usazovat a pěstovat plodiny. Tisícinásobně se zefektivnila jejich činnost, protože člověk sběrač musel najít potravu na 10 km
2, a pak mu najednou stačil jeden hektar.
Druhá byla průmyslová revoluce.
Poslední z nich, tzv. zelenou revoluci, odstartovala
Haberova-Boschova syntéza dusíku, která umožnila vyrábět syntetické dusičnany. Průmyslová
výroba dusíkatých hnojiv byla zahájena v roce 1913 a obecně se považuje za tzv. detonátor lidské populace
. Díky dusíkatým hnojivům a pesticidům se zčtyřnásobila produkce zemědělských plodin a biomasy. Koncem 19. století žilo na planetě půl druhé miliardy lidí. A v současné době žije na Zemi přes 8 miliard lidí.
Jenže to má i svou stinnou stránku. Dusíkatá hnojiva se v přírodě zužitkují pouze z 50 %. Zbytek vytváří koktejlové efekty, se kterými si dodnes nevíme rady a nebudou si s tím vědět rady ani naši potomci. To vše se ukládá v přírodě.
Tyto cizorodé látky, jejich účinky, se přepočítávají na kilogram živé hmotnosti. Je logické, že malí jsou ohroženi nejvíc. Díky intenzifikaci zemědělské výroby bylo zničeno životní prostředí pro bezobratlé, stejně tak pro drobnou zvěř. Býložravci a všežravci jsou ale
hmotnatější, na nich se účinky škodlivých reziduí významně ředí. Býložravci jsou kromě toho reducenty nepřirozené nadprodukce biomasy, zelené hmoty v krajině.
Zeptejte se malého dítěte na funkci vlka v přírodě. Řekne, že redukuje přemnoženou spárkatou zvěř, a proto jsou vlci důležití. Ano, vlk je vrcholovým predátorem. Ale na nižší úrovni jsou velcí býložravci, kteří stejně tak redukují biomasu. Udržují produkci zelené hmoty na přijatelné míře pro planetu. Jsou jedním z mála fungujících složek ekosystému, která reaguje na nepřirozený nárůst biomasy v krajině. Snaží se zvrátit stav, který není pro planetu trvale udržitelný. Tohle ale my propagandisticky přehlížíme. Tady je základ celého problému!
Je tohle odpověď na často slýchanou kritiku, že spárkatá zvěř je přemnožená proto, že myslivci málo loví?
Myslivci nestíhají. Jako bychom chtěli zastavit rychlík holýma rukama. Rozjet ten vlak dalo spoustu práce, ale zastavit ho, to je mnohem obtížnější. Zelená revoluce je z našeho pohledu vyvrcholením tzv. antropocénu neboli věku člověka. To je éra, ve které lidstvo globálně a negativně ovlivňuje celý ekosystém planety Země.
Někteří lidé si tenhle alarmující stav začali uvědomovat už v 60. až 80. letech minulého století. Mnozí lidé si to ale neuvědomili dodnes. A snad si to ani uvědomit nechtějí. Když jsem se o tom třeba pokoušel mluvit s panem ministrem Výborným, poznal jsem, že je to marné.
Chápu, že když se skokově navýšilo množství biomasy v prostředí, skokově se také navýšily počty spárkaté zvěře. Navýšila se také její kvalita?
Ve volné přírodě v žádném případě. Kvalita se nenavýšila, protože zvěř žije ve velmi stresujících podmínkách. A zde se dostáváme k dalšímu problému, kterým jsou neřízené redukce spárkaté zvěře. Spárkatá zvěř se loví takřka na potkání. Ve dne, v noci.
Není to nic nového. Zvýšený lovecký tlak na spárkatou zvěř se táhne od 80. let minulého století. Jako mladý asistent jsem se v roce 1986 dostal k jednáním na ministerstvu. Pro honitby státních lesů zde byly navýšeny odstřely spárkaté zvěře, zejména v pohraničních horách, o 100 až 200 %. Tehdy se u Státních lesů velelo, personál plnil zadané pokyny. Nicméně zvěř na to velmi rychle zareagovala. Stáhla se z honiteb s intenzivním lovem a hledala klid. A tak se například koncem 80. let najednou jelení zvěř z pošumavských honiteb a z Novohradských hor objevila třeba na Táborsku. Našla klid tam, kde na ni lidé nebyli zvyklí.
Další problém je, že intenzivním a neřízeným lovem často rozbíjíme sociální struktury populací. Základem struktury u stádových druhů zvěře je rodina. To máte stejné jako v lidské společnosti. Jestliže jsou vedoucí elementy, tedy rodiče, usmrceni, mláďata se chovají chaoticky, reagují zcela nevyzpytatelně.
Nekoordinovaným lovem omlazujeme populace zvěře a podporujeme její reprodukci. Jak jinak si vysvětlit, že po čtyřicetiletém snižování stavů jsme dospěli do situace, že zvěře nám přibývá a je všude.
Máme vůbec šanci to dělat jinak?
Určitě máme šanci. Jen k lovu musíme přistoupit s určitou pokorou a odborně. Tzn. musíme si definovat, co vlastně chceme. Ano, potřebujeme zemědělskou a lesní výrobu. Máme nároky na spotřebu dřeva. Jenže my jsme udělali z lesů plantáže na dřevní hmotu, kde zvěř překáží.
V přirozeně se zmlazujících lesích plnila zvěř významnou funkci - redukovala zmlazení. Z několika set tisíc jedinců jich do mýtního věku přežívá zhruba 300 až 500 jedinců.
Před nástupem intenzivního lesního hospodářství s kalkulovaným čistým výnosem z lesa, byla potravní báze zvěře byla v rozpadavé části lesa. Les se totiž po sto letech věku začíná přirozeně rozvolňovat, hovořím o hlavních hospodářských dřevinách. My jsme snížili hospodářský věk lesa na sto let a je snaha snížit obmýtí na osmdesát let. Při holosečném způsobu hospodaření jsou porosty obnovovány výsadbou 4000, 5000 sazenic jehličnanů, u listnáčů 10 tisíc jedinců na hektar. V přirozeném zmlazení to bylo 500 až 800 tisíc! V zalesněných kulturách je vyžínána buřeň a zvěř ztrácí svoji přirozenou obživu.
Pokud ale chceme prosperující les, musíme zvěři nabídnout alternativu. Vytvořit pastevní příležitosti, kde se může nasytit. Na takové alternativní ploše nesmíme individuálně lovit, aby zvěř nebyla rušena. Zvěř velmi rychle vycítí, kde je v bezpečí, tam se soustředí. To jsem vyzkoušel na Kladské už před třiceti lety. Funguje to. Během pěti let se nám tam podařilo snížit škody o dva řády.
V Polsku používají na vhodných stanovištích tzv. Sobaňského metodu obnovy lesa, jejíž podstatou je přisévání různorodé směsi listnáčů k hlavní hospodářské dřevině. Takto obnovené kultury jsou po roce zpřístupněny zvěři, která se zaměří na vedlejší dřeviny a cílovou dřevinu, v tomto případě borovici, pomíjí. I tak v porostech zůstane tzv. kostra listnáčů, které porost stabilizují. Funguje to, škody tam šly dolů. Ale musí se používat hlava a musí se chtít.
Co jsou dnes největší stresové faktory pro spárkatou zvěř?
Některé individuální způsoby lovu. Loví se stále na hromadách, v okolí krmelců. Vzniká tzv. čekárnový efekt. Zvěř čeká u vnadiště, okolní porosty ve vzdálenosti 200 až 300 metrů poškozuje v létě loupáním, v zimě ohryzem.
Měli bychom překonat představu, že za každou cenu musíme ulovit, protože to je hmatatelný a propagandisticky úderný důkaz, že stavy snižujeme. Využívejme raději naháňky se slíděním, intervalové lovy v kombinaci s těžištním způsobem lovu. Individuální lov je třeba využívat tam, kde nestresujeme zvěř na alternativních pastevních plochách při braní paše. Je to ale náročné na znalosti, organizaci a na disciplínu, je to drahé.
Na to Vám mohu namítnout, že individuální lov je mnohem šetrnější vůči zvěři, protože ji méně stresuje…
To není až tak úplně pravda. Samozřejmě, při individuálních lovech si můžete v klidu zvěř obeznat. Ale já nezavrhuji individuální lovy. Ať jsou prováděny v nejvíce ohrožených kulturách a porostech. Ale vždy musíme pamatovat na to, abychom dali zvěři potravní alternativu, kde lovit nebudeme.
Nicméně i správně prováděné naháňky se slíděním, kdy jedna leč má třeba 300 ha, umožňují korektní obeznání zvěře. Je to o kvalitě, disciplinovanosti, odbornosti lovců. Myslivci by na těchto společných loveckých akcích měli provádět odbornou selekci, nikoliv si jít zastřílet do živého terče. Navíc je to otázka jednoho dne v měsíci. Jeden den zvěř rozpohybujete, ale pak jí dáte pokoj.
Co mohou v praktické rovině myslivci udělat pro to, aby podmínky pro spárkatou zvěř byly co nejlepší?
Rozhodující element jsou držitelé honiteb. Držitel honitby se může rozhodnout, zda s určitým druhem zvěře bude hospodařit nebo ho jen lovit. Když navrhuje honitbu orgánu státní správy, nemusí zařadit honitbu do jakostní třídy pro určité druhy zvěře a určit jejich normované a cílové stavy. Tak ztrácíme kontrolu nad zvěří.
Dalším příkladem je situace po roce 1993, kdy zanikly Státní lesy, vznikly Lesy ČR a výrobní prostředky byly zprivatizovány do akciových společností. Z režijních honiteb státních lesů tehdy vzniklo zhruba 2000 honiteb. Do té doby jsme měli v ČR necelé 3 tisíce honiteb, k tomu přibylo dalších 2 tisíce honiteb. Průměrná výměra honiteb se snížila na zhruba 1200 ha. Honitby byly pronajaty ve výběrových řízeních, kdo dal víc, ten honitbu získal. Co se stalo?
Do roku 1993 se u nás lovilo přes 20 tisíc kusů jelení zvěře, po roce 1993 roční odstřely jelení zvěře klesly na 15, dokonce až na 13 tisíc kusů. Na původních 20 tisíc kusů ročně před rokem 1993 jsme se dostali až v roce 2010! To znamená, že v těch nových honitbách se řádně nehospodařilo. Uživatelé honiteb se snažili zvěř zašetřit. Je to logické.
V současné době mají 41 % honiteb Lesů ČR pronajaté právnické osoby, valná část jako reprezentační honitby. Tam se dá předpokládat, že se zvěř bude zašetřovat. Zabředli jsme do problému, který je jen velmi obtížně řešitelný. Chybí politická vůle k racionálnímu východisku.
Pojďme z lesů do polí. O stavech drobné zvěře bylo řečeno a napsáno mnohé. Co s tím mohou „obyčejní“ myslivci dělat?
Zase jsou odkázáni na osvíceného vlastníka honebních pozemků. Tam, kde je osvícený vlastník, který využívá pozemkových úprav, snaží se krajinu nějak zvelebit, tam to je možné. Tam, kde půdu skoupili agrobaroni jen proto, aby jim přinášela zisk, tam nevidím světlo na konci tunelu.
Je tu ale spoustu vlastníků zemědělských pozemků a hospodářů, kteří slušně hospodaří a vytváří podmínky pro zvěř. Jezdím se studenty na Křivoklátsko, k Františku Hájkovi, což je rodinná farma. Má své pozemky prošpikované nektarodárnými biopásy, pastevními biopásy a dalšími krajinnými prvky. Takže krajina žije. Podobných honiteb je celá řada.
Příroda je úžasně silná. Třeba v době Covidu byly problémy se zvyšováním cen chemických přípravků a díky tomu se snížila jejich spotřeba. Byly příznivé srážky v jarním období a hned se v některých honitbách zvýšily stavy zajíců a bažantů. V podstatě stačí velmi málo.
Zemědělci ale namítají my máme půdu k tomu, aby nás živila. Nemůžeme si dovolit luxus zakládat zvěřní políčka nebo nechávat něco ladem pro zvěř…
Tady už se dávno nejedná jen o drobnou zvěř, ale o naše děti a vnuky, o jejich zdraví. V přírodě vše souvisí se vším. My jsme to sice přehodili na lékařskou vědu, ale musíme řešit příčinu, podstatu. Navíc, živit zemědělce bude pouze fungující půda s funkčním sorbčním kompexem schopným vázat živiny a vodu. K tomu směřují tzv. agroenvironmentálně-klimatická opatření a přítomnost hmyzu a drobné zvěře bude důkazem, že jdeme správnou cestou.
Další oblastí, kde myslivci zřejmě nadělají spoustu chyb, je přikrmování zvěře. Souhlasíte?
To je klasický příklad! Myslivci předkládají jádro, které zvěř nepotřebuje. Dělají to pro sebe, aby měli dušičku v peří, že pro zvěř něco udělali. Ale zvěř to nepotřebovala desítky tisíc let předtím, natož dnes. Máme takovou nadprodukci obilovin, že si můžeme dovolit topit obilím. A zase jsme u zmíněné zelené revoluce.
U přikrmování zvěře je potřeba se pokorně vrátit k tomu, co zvěř opravdu potřebuje. Zvěř je adaptovaná na naše podmínky. Býložravá zvěř se klidně zabělí z pastvy, z rostlinné potravy, buničiny, kterou fermentuje pomocí mikroorganismů na těkavé mastné kyseliny, které zajišťují tvorbu mléka, svalovou energii, tukové rezervy. Jakmile my do toho vložíme jádro, které je přirozené jen v letním období, když zrají obiloviny a semínka, změníme strukturu těkavých mastných kyselin a zvěř ztloustne. Já tomu říkám fastfoodová zvířata s mohutnou trofejí.
Představte si chlapce před fastfoodem, v jedné ruce hamburger, v druhé Coca-Colu, ten určitě neudělá kotrmelec. Stejný princip funguje i u zvěře, navíc jsou tu rizika akutních nebo častěji chronických bachorových acidóz s negativními dopady na zdravotní stav zvěře. Nehledě na to, že nejsme schopni předkládat jádro v přiměřených dávkách, garantovat, jaká zvěř ho zkonzumuje. Kdysi mi kolega poslal fotografii z fotopasti, jak samokrmítko vymetá babka pro králíky. To je nakonec ještě nejsmysluplnější využití tohoto krmiva...
Můj synovec je jedním z vašich studentů. Když se dozvěděl, že s Vámi budu dělat rozhovor, poprosil mně, ať se optám na některé z Vašich mysliveckých zážitků. Takže, co vám přinesla myslivost do života?
Pokoru. Přinesla mi pokoru, protože jsem poznal, že jedině s pokorou jsme ve vztahu k přírodě schopni problémy řešit. Neříkám, že jsme schopni vyřešit vše, ale jsme schopni začít to řešit.
Oslavil jste krásné životní jubileum. Když se probíráte vzpomínkami, co se Vám z myslivosti vybaví?
Vzpomínky na setkání se zvěří. Paradoxně ne s tou, kterou jsem ulovil, ale na tu, kterou jsem potkal a mohl jsem se kochat. Mohl jsem ji sledovat a dívat se, jak se chová, jak reaguje, jak mezi sebou komunikuje.
Kdysi jsem pracoval pro Lesní závod Rožňava a chodil jsem po oboře. Tam mě doprovázel hajný Feher a došli jsme k zálehu divočáků. To byl nádherný pohled. Byl v takové kotlině, bachyně, selata. Přišli jsme k nim s dobrým větrem. To vám byl takový zážitek! Pak jsme nepozorovaně odšoulali, aniž bychom je vyrušili. Když vidíte, jak ta zvěř spokojeně odpočívá, jak spolu komunikuje. Bachyně si s těmi selaty doslova povídá. To jsou nejkrásnější zážitky!
Je nějaká věc nebo poučka, kterou se snažíte předat všem svým studentům a následovníkům?
To asi to moje motto, které jsem říkal na začátku: svým konáním neškodit!
A já Vám děkuji za to, že jste se podělil o své profesní, ale i osobní zkušenosti. Do dalších let za všechny myslivce přeji hlavně hodně zdraví a ať Vám myslivost stále přináší to krásné, co z Vás sálá.
připravil Martin HORÁLEK
Záznam rozhovoru můžete shlédnout a poslechnout si na platformách YouTube a Spotify, k vyhledání kanálu zadejte klíčové slovo MysliHost