I když je Alois Jirásek autorem celé řady knih, je opravdu velkou ztrátou pro českou literaturu, že se nedožil dnešních dní. Jeho historický triptych z husitského období, který je znám nejen čtenářům, ale díky filmovému zpracování Otakara Vávry i televizním divákům, je završen dílem „Proti všem“.
Dnes by mohl svou historickou ságu rozšířit o čtvrtý díl, který by jistě nesl název „Proti všemu“. Obávám se však, že by se mu toto téma jen těžko podařilo zpracovat do jedné knihy, a to i v případě, že by se omezil jen na dění okolo připravované novely zákona o myslivosti z pohledu myslivců, potažmo ČMMJ.
Pyrrhova vítězství
Nejsem žádným velkým pamětníkem, ale i přes svůj poměrně krátký život jsem zažil již několik návrhů na změnu zákona o myslivosti. Žádný nikdy nevstoupil v platnost, a to zejména díky vehementní snaze nás myslivců zastupovaných v jednáních stavovskou organizací ČMMJ. Zástupci ČMMJ vždy prezentovali úspěšné zablokování zákona jako velký úspěch a vítězství zdravého rozumu nad šílenstvím. Pro mnohé to však bylo spíše vítězství tmářství nad pokrokem.
Že se ovšem jednalo o Pyrrhova vítězství se každému s bystrým zrakem a otevřenou myslí ozřejmovalo s každým dalším úspěšným bojkotem jakékoliv změny.
Kdo to ještě nevidí, nechť si projde dříve navrhované novely zákona o myslivosti. Brzy zjistí, že každá další novela je radikálnější a nepřátelštější vůči zaběhlému systému, respektive myslivosti jako takové. S každou další úspěšnou blokací novely zákona ze strany ČMMJ se ostatní subjekty zainteresované v dění okolo zákona o myslivosti utvrdily ve faktu, že s „myslivci“ není žádná řeč a zároveň, jak šel čas, se prohlubovaly další a další problémy, které dosavadní zákon nedokáže efektivně řešit.
Místo, aby ČMMJ v minulosti využila své postavení a poměrně přívětivé podmínky a pokusila se se všemi dohodnout na kompromisu přijatelném pro všechny strany, využila nejednotnosti ostatních subjektů a úspěšně jakékoliv změny zastavila. Tím ovšem postupně docílila toho efektu, že jak se říká „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Ostatní subjekty, ať již lesnické, zemědělské, ochranářské a další, které spolu sami v mnoha věcech nesouhlasí a bojují, díky tomuto postupu ČMMJ našly nakonec společnou řeč. A nyní dokázaly na svou stranu získat i politickou moc. ČMMJ se sama postupně odsoudila do role toho, kdo nyní stojí proti všem.
Když někdo stojí v poli proti mnoha protivníkům, nehodlá se vzdát a vrhne se do střemhlavého boje s vidinou jisté smrti, může být mnohými považován za hrdinu. Jiní ho však mohou vnímat spíše jako hlupáka. Záleží na okolnostech. Posuďte sami.
Líp už bylo
Nic naplat, ČMMJ jako stavovská organizace pouze plní přání a hájí zájmy většiny svých členů. To je neoddiskutovatelný fakt a kdokoliv se pohybuje v naší komunitě může si názory kolegů snadno vyslechnout například na řadě společných akcí. Ač každý zmiňuje jiný palčivý problém či se soustřeďuje na jiné odvětví myslivosti, které má současný zákon řešit, jedno mají všechny rozpravy a názory společné – jsou negativní.
I když tedy jeden hovoří o snížení minimální výměry honitby, druhý o zpřísnění kontroly úlovků a třetí o možnosti vlastníků získat v honitbě povolenku, vždy je jakákoliv navržená změna hodnocena negativně. Člověk nabývá dojmu, že současný stav myslivosti je naprosto skvělý a není třeba cokoliv měnit. Ti mírnější alespoň tvrdí, že nic lepšího nemáme. Opravdu je tomu tak?
Uloveno! Vážně?
Současný systém nás přivedl do doby, kdy na většině území ČR máme potíže s vysokými stavy spárkaté zvěře, často s více druhy najednou. A i když rádi svůj podíl viny na tomto stavu shazujeme na jiné a problém přemnožení zvěře zlehčujeme slovy typu „lokální“, stav krajiny v některých oblastech, vyčíslené škody či náklady na obnovu v lese, ostatně i naše myslivecká statistika nás jednoznačně usvědčují. Máme problém a je třeba ho řešit.
Mnoho myslivců tvrdí, že současný zákon je na řešení situace zcela dostatečný a není třeba jej proto měnit. Proč se ovšem dosud nic nestalo, když to zákon umožňuje? Problém přemnožení zvěře a vysokých škod nevznikl včera. Na řešení této situace jsme měli, troufnu si tvrdit, minimálně poslední dvě desetiletí, ve kterých už bylo zcela zjevné, že tento problém máme a budeme jej muset řešit.
Jádro pudla je zjevně v tom, že většina myslivců tento problém řešit nechce. A jelikož, na rozdíl od řady okolních států, díky předešlému režimu byly u nás zpřetrhány vazby myslivosti a vlastnictví půdy, problémy škod se většiny myslivců nijak nedotýkají. V mnoha případech nejenže díky současné legislativě vyklouzneme z povinnosti uhradit vlastníkovi vzniklou škodu, ale nejsme dokonce ani nuceni plnit plány lovu, které si ostatně většinou sami naplánujeme a poctivě ponížíme tak, aby to nevypadalo, že je v honitbě zvěře příliš.
Schválení plánu honebním společenstvem bývá většinou formalita, jelikož jak jsem již uvedl výše, vlastníci pozemků většinou nebývají myslivci a problematice rozumějí při nejlepším pouze okrajově. Zkrátka zaběhlý systém nám vyhovuje a netřeba jej měnit.
Nová legislativa ovšem počítá se zpřísněním pravidel, posílením práv vlastníků, a také s nařízením a kontrolou reálných plánů lovu. To by ovšem pro velkou část spolků znamenalo nemalé problémy. Nejen, že by na stůl přišla reálná hrozba lepší vymahatelnosti škod a dalších výhod vlastníků, ale také finanční pokuty za nedodržení plánů lovu. A to v situaci, kdy řada spolků není schopna naplnit ani současné plány lovu. Všem je celkem jasné, že pokud je bude tvořit někdo nestranný, budou ty budoucí rozhodně vyšší, než je tomu dnes.
Abych pouze neteoretizoval, uvedu jasný příklad. Na okresu, kde působím, je nyní 105 honiteb, ve kterých se loví srnčí zvěř, která je zřejmě nejsnáze ulovitelná spárkatá zvěř. Každoročně, již po řadu let, z těchto 105 honiteb splní plán lovu jedna až tři (!!). Povětšinou jsou to ty samé zodpovědné spolky. Zhruba 60 % splní „alespoň“ lov srnců, i když toto číslo postupně stále klesá. Čím chceme argumentovat, když nejsme schopni plnit ani současné plány?
K tomu bych ještě připočetl, že pokud se zpřísní evidence úlovků, možná budeme velmi překvapeni, co a kolik se reálně v našich honitbách uloví. Nebudeme si snad nalhávat, že „propisování jelenů za laně“ či „zavazování plomb“ jsou historické pojmy na úrovni myslivecké latiny. Z toho nás ostatně usvědčují nejen poměry pohlaví naší zvěře v určitých oblastech.
Posvátná kráva české myslivosti
Vždy jsem měl takový řekněme neurčitý dojem, že česká myslivost stojí na tradicích a obětavosti tuzemských myslivců. Omyl přátelé! Základním kamenem české myslivosti je minimální výměra honitby. To je pomyslná nedotknutelná posvátná kráva, bez níž nemá smysl v ničem pokračovat. Jakmile tento kult minimální výměry honitby zmizí, česká myslivost skončila. Alespoň takto vyznívá většina zamyšlení, která si můžete od českých myslivců přečíst nebo vyslechnout.
Nyní však už vážněji. Téma minimální výměry honitby začalo být s novým návrhem novely zákona o myslivosti hojně probírané. Všichni se prakticky nikdy nemohou shodnout, ale většina myslivců považuje současnou minimální výměru honitby za dostatečnou, ba existuje i početná komunita, která by minimální výměru honiteb ještě zvětšila, nicméně v zájmu minimálních až žádných zásahů do současného zákona raději svůj názor neprosazují. Jen mizivá část myslivců by podpořila snížení minimální výměry honitby.
Zcela naopak se k tomu staví ostatní subjekty hospodařící či působící v krajině. Jejich motivace jsou zřejmě rozličné, ale v zásadě se shodnou na tom, že menší rozlohy honiteb by naší krajině (nebo jim) prospívaly lépe.
Ve většině zamyšlení na toto téma se dočtete porovnání v rámci střední Evropy, tedy že u nás je minimální výměra honitby 500 ha, na Slovensku činí minimální výměra honiteb v oblastech pro chov jelení zvěře 3000 ha, v oblastech se srnčí zvěří 2000 ha a v oblastech s drobnou zvěří 1000 ha, v Polsku je 3000 ha a v Německu a v Rakousku je průměrná velikost honitby přes 1000 ha. Proč musí tak početná část autorů takovýmto laciným trikem zkreslovat realitu?
Ano, průměrná velikost honiteb v jednotlivých spolkových zemích Německa a Rakouska opravdu ve většině případů přesahuje 1000 ha, ale minimální výměra je v Německu ve většině spolkových zemí 75 ha a v Rakousku 115 ha! Rádi a často vyčítáme různým „ekologům a ochráncům přírody“ jak zacházejí s daty, zkreslují realitu, zamlčují některé věci či rovnou lžou. Proč se tedy chováme stejně?
Průměrná velikost honitby v Německu a Rakousku zcela jasně ukazuje, že minimální výměra honitby, tedy zákonem dané číslo, nemusí mít prakticky žádný vliv na realitu. Důležité je ovšem slovo nemusí. V Německu a Rakousku jsou zjevně myslivci ochotni se dohodnout a je jim jasné, že na ploše pár desítek hektarů nemá smysl hospodařit.
Jsou ovšem takoví i naši myslivci? Dokážeme se v případě prosazení nesmyslného snížení minimální výměry honitby dohodnout? Bohužel o tom nejsem přesvědčen…
Velké změny?
Současný návrh zákona není příliš šťastný, ale existuje a velkou měrou si za to můžeme sami. Pokud vejde v platnost, čekají nás velké změny, které se nám nebudou líbit. Šancí, aby to nezašlo do současného stavu jsme však měli celou řadu, na to nezapomínejme.
Pokud se podaří i tento zákon „zablokovat“ a vzhledem k některým věcem v něm obsaženým nezbývá než doufat, že se tak stane, chopme se jako myslivci příležitosti a vypracujme a navrhněme nový moderní zákon, který nejen, že posune myslivost do 21. století, ale pomůže nám vyřešit některé palčivé problémy, které máme a zároveň také upokojí další subjekty hospodařící v krajině a uspokojí (alespoň částečně) jejich potřeby.
Současný stav je neudržitelný, změny musí přijít. Je proto na čase hledat kompromisy a dohodnout se. Boj, hašteření a hádky nikam nepovedou. Stát proti všem a proti všemu není potřebné.
Mgr. Ing. David SOMMER