Časopis Myslivost

 
Poslanecká sněmovna, jako účastník řízení v odstavci 31 Nálezu ÚS definovala „…základní principy mysliveckého zákona, které v prvé řadě musí respektovat potřeby zvěře (a v jejím zájmu je často nutné nerespektovat majetkové hranice pozemků), v druhé řadě zájmy chovu zvěře a teprve poté zájmy vlastníků honebních pozemků, nájemců těchto pozemků, myslivců atd“. Ústavní soud toto vyjádření Poslanecké sněmovny nezpochybnil.
Předkladatel v Důvodové zprávě nutnost Novely zdůvodňuje v prvé řadě naopak „…posílením práv vlastníků honebních pozemků i hospodařících subjektů …“. Vůbec přitom nebere v úvahu potřeby zvěře, nutnost zkvalitňování jejích životních podmínek a škody připisuje výhradně údajnému přemnožení spárkaté zvěře.
ČMMJ dlouhodobě apeluje na své členy, aby osobním jednáním přesvědčovali poslance a senátory k přijetí Novely v takové podobě, která by zvěři zaručovala životní pohodu, příznivé životní podmínky a tím i optimální početní stavy. K tomu ale nestačí jen výzvy k jednání, nýbrž je nezbytné vybavit jednající také přesvědčivými argumenty.
Jako možný podklad pro jednání nabízím v následující části znění podstatných znaků myslivosti, které by novelizovaný zákon měl obsahovat právě s ohledem na zjištění Ústavního soudu. V duchu Nálezu ÚS jsou stěžejními znaky moderní myslivosti:

 
Minimální velikost honitby
 
Předkládanou Novelou by se minimální velikost honitby měla snížit na 250 ha. Toto zmenšení honiteb je nejen nesmyslné, ale přímo odporující vědecky zjištěným potřebám zvěře, ale i závěrům Nálezu Ústavního soudu. Lze použít tyto argumenty.
 
Základní podmínkou při stanovení velkosti honiteb z hlediska ústavnosti by měly být především potřeby zvěře. K tomu Ústavní soud v odstavci 99 Nálezu ÚS uvedl, že „…stanovení základních prostorových a kvalitativních parametrů honitby je motivováno potřebami zvěře tak, aby honitba představovala v konkrétní situaci nejlepší ekosystém s co možná nejrozmanitějšími životními podmínkami“.
Zvěř je schopná optimálně uspokojovat svoje potřeby na domovských okrscích čili na ploše, kterou převážnou část roku obývá. Tak například doc. Hart, prof. Marušák a prof. Bejček z ČZU Praha v Myslivosti 4/2023 zveřejnili zjištění, že velikost ročního domovského okrsku jelena nebo divočáka je 2000 až 3000 ha a srnce 300 až 500 ha. Přitom rovněž zdůrazňují, že únosné škody lze udržet pouze ve větších honitbách. Zhruba 15 % populace srnčí zvěře se ale občas vydá na cestu 10 km, ale i více než 50 km dlouhou (Mgr. Pavel Šustr, Ph.D, Jelenovití na Šumavě) a Ing. Hartová, PhD. v Myslivosti 5/2011 také uvádí, že srna se srnčetem je schopna ujít i desítky kilometrů.
Více důkazů o nezbytnosti větších honiteb od renomovaných odborníků jsem uvedl v Myslivosti 5/2023.
Zmenšování honiteb odmítá i Česká lesnická společnosti (Myslivosti 4/2023)
A ještě pohled k sousedům. Podle MVDr. Vodňanského, Ph.D. je minimální výměra honitby v Maďarsku 3000 ha, v Polsku 3500 ha a na Slovensku v oblastech s chovem jelení nebo srnčí zvěře 2000 ha a 1000 ha s drobnou zvěří. I v Horním Rakousku je průměrná velikost honitby se srnčí zvěří dokonce 2200 ha (Myslivost 12/2009). Průměrná výměra honitby v České republice je nyní bezmála 1500 ha.
 
Ve světle těchto důkazů by v ideálním případě honitba pro jelení a černou zvěř měla mít minimálně 3000 ha, srnčí vzhledem k migračním vzdálenostem 1000 ha. U drobné zvěře také 1000 ha, protože v naprosté většině honiteb s drobnou zvěří se hospodaří i se zvěří srnčí.
 
Myslivost není podnikáním
 
Z myslivosti se ve skutečnosti v mnoha případech u nás stal byznys, honba za ziskem pro držitele honitby. To je ale protiprávní stav a lze zase uvést následující argumenty.
 
Rozhodujícím je konstatování v odstavci 68 Nálezu ÚS, že „Myslivost není definována jako výrobní činnost či podnikání“. Z toho lze vyvodit, že myslivost je činností neziskovou a držitel, resp. uživatel honitby není podnikatelem v oboru myslivosti.
Volně vyjádřeno, podnikání je činností vedoucí k dosažení zisku pro podnikatele (upřesňuje Zákon č. 89/2012 Sb. § 420, Občanský zákoník). Jestliže myslivost není podle Nálezu ÚS podnikáním, čili není vykonávána za účelem zisku pro podnikatele, pak je činností neziskovou a subjekty vykonávající myslivost jsou subjekty neziskovými.
V našem případě to znamená, že každý držitel, resp. uživatel honitby je subjektem neziskovým a případný zisk tak může použít výhradně do plnění úkolů, pro které byl založen, tedy pro výkon myslivosti.
Dalším potvrzením toho, že myslivost je neziskovou činností, je pokračující znění odstavce 68 Nálezu ÚS, v němž se píše, že „výnosy z myslivosti by měly přibližně pokrýt náklady, jež vznikají v souvislosti s realizací povinností uložených zákonem“.
Dokladem toho, že myslivost není podnikáním mohou být už v současné podobě zákona o myslivosti honební společenstva, kterým Zákon o myslivosti v § 19, odst. 2 podnikání přímo zakazuje.
Jiným příkladem mohou být myslivecké spolky jakožto uživatelé honiteb založené podle Zákona č. 89/2012 Sb., kde § 217, odst. 3 stanoví, že podnikání nemůže být hlavní činností spolku a případný „…zisk ze spolkové činnosti lze použít pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku“, při čemž jeho hlavní spolkovou činností je výkon myslivosti.
Existuje ještě jeden argument, z něhož lze odvodit, že myslivost není podnikáním. Tím je skutečnost, že se v obchodním rejstříku se myslivost neuvádí jako předmět podnikání, nýbrž jako předmět činnosti. A navíc jediným předmětem podnikání souvisejícím s myslivostí je v zákoně č. 455/1991 Sb. (Živnostenský zákon) uvedeno „poskytování služeb pro… myslivost“.
 
Výsledkem předložené argumentace je potvrzení, že myslivost a její výkon nejsou podnikáním, a že případný zisk včetně dosud možného nájemného neměl a nemůže být použit ve prospěch držitele ani jiného uživatele honitby, nýbrž výhradně ve prospěch myslivosti. Proto by už v definici měla být myslivost uvedena jako nezisková činnost.
 
Problematika pronájmu honitby
 
Podle §32 odst.1 současného zákona o myslivosti může držitel honitby na ní myslivost vykonávat sám, nebo honitbu pronajmout, jinou možnost zatím nemá. Právě pronajímání honiteb jako jediné možnosti přenechání výkonu myslivosti jinému dělá z myslivosti honbu za ziskem a degraduje ji z hlediska odborného i společenského a potlačuje spolkovou činnost. Opět si dovolím uvést argumenty.
 
Tady je třeba znovu připomenout zcela zásadní odstavec 68 Nálezu ÚS, kterým konstatoval, že „myslivost není výrobní činností ani podnikáním“ a že „výnosy z myslivosti by měly přibližně pokrýt náklady, jež vznikají v souvislosti s realizací povinností uložených zákonem“.
Myslivost tak Ústavní soud zařadil mezi činnosti neziskové. S tím je třeba dát do souvislosti další skutečnost, obsaženou v odstavci i § 2 Zákona o myslivosti, že honitba je uznána primárně za účelem výkonu práva myslivosti.
Z obou ustanovení pak vyplývá, že příjmy z výkonu myslivosti a případný přebytek (zisk) by měly být použity výhradně na pokrytí nákladů, jež uživateli honitby vznikají při výkonu myslivosti. Znamená to, že nemohou být použity ani pro vlastníky honebních pozemků, které jsou v honitbě zařazeny, ani pro zlepšení jejich hospodářského výsledku nebo osobních potřeb.
Ústavní soud se v části VIII také zabýval vlivem výkonu práva myslivosti na výkon vlastnického práva vlastníků honebních pozemků. Ze znění odstavců 85 a 86 lze vyvodit závěr, že řádný výkon myslivosti v mezích zákona o myslivosti neznamená omezení vlastnického práva.
Odstavcem 82 Ústavní soud také zdůraznil, že myslivost je činností sloužící k plnění ústavní povinnosti ochrany zvěře jako přírodního bohatství (čl. 7 Ústavy České republiky). Jinak řečeno, výkon myslivosti je ústavní povinností držitele honitby jako souboru honebních pozemků.
Honební pozemek lze teoreticky pronajmout jako věc vlastní, snad i honitbu jako soubor honebních pozemků, ale ne k výkonu myslivosti, protože výkon myslivosti je ústavní povinností a plnění povinnosti nelze pronajmout, nýbrž pouze přenechat jinému.
Názorným příkladem může být zákonem daná povinnost vlastníka chodníku k jeho zimní údržbě. Nikdo by si asi nepronajal chodník k odhrnování sněhu, a ještě za to platil nájemné. Naopak vlastník si na to může někoho za dohodnutých podmínek sjednat, třeba za úhradu.
Výsledkem uvedené argumentace by měla být změna § 32, odst.1 tak, že „držitel honitby může honitbu využívat sám nebo výkon myslivosti na ní smluvně přenechat jinému“.
Ing. Alexandr VÍT