Časopis Myslivost

Do podcastu MysliHost zveme zajímavé hosty časopisu Myslivost. Tentokrát byl hostem MVDr. Miroslav Vodňanský, který vážil cestu až z Vídně. Je ředitelem Středoevropského institutu ekologie zvěře a velmi dobře zná poměry jak v Rakousku, tak v České republice. 

A protože se aktuálně diskutuje kolem novely zákona o myslivosti a v diskuzích často zaznívají názory inspirované zkušenostmi z Rakouska, pozval jsem před redakční mikrofon pana doktora na úvodní popovídání o myslivosti v Rakousku.

Živý záznam rozhovoru si můžete poslechnout na platformách YouTube a Spotify, stačí do vyhledávání zadat slovo MysliHost a kliknout na příslušnou epizodu.

 

Pane doktore, proč je pro nás Rakousko takovou inspirací z hlediska myslivosti?

 

Na tuto úvodní otázku mohu dát jednoznačnou odpověď. Vždy je dobré snažit se mít co nejširší rozhled a dívat se, jak určité věci fungují jinde. Vzít si inspiraci neznamená něco automaticky přebírat, ale jedná se o posbírání podnětů pro zamyšlení nad tím, zda by se dalo dělat něco jinak. A Rakousko se k tomu velmi dobře nabízí. 

Mluví pro to nejen geografická blízkost, ale také to, že mezi českou a rakouskou myslivostí existují dlouhodobé historické vazby. V podstatě se jedná o společný středoevropský prostor v tom nejužším slova smyslu, v němž se myslivost vyvíjela ze stejných kořenů a vzájemně se ovlivňovala po celá staletí. Přitom ale v Rakousku nebyla historická kontinuita přerušena a lovecké obhospodařování zvěře je tam na velmi vysoké úrovni. 

Samozřejmě to neznamená, že by rakouská myslivost neměla žádné problémy a vše bylo ideální. Stejně jako jinde, jsou i tam vedeny diskuze ohledně regulace početních stavů spárkaté zvěře a problematiky škod na zemědělských a lesních porostech. To se však zpravidla řeší hledáním konsensu přímo mezi samotnými uživateli krajiny, přičemž veřejná správa do dialogu vedeného mezi myslivostí a lesnictvím nebo zemědělstvím ve většině případů nijak nezasahuje, ale zaměřuje se především na svou kontrolní funkci.  

A pokud se jedná o hledání inspirace, tak pro českou myslivost mohou být zajímavé hlavně zkušenosti ze sousedních spolkových zemí Horní a Dolní Rakousko, které přímo přiléhají k území Čech a Moravy a mají i podobné přírodní podmínky. Ostatní spolkové země jsou již odlišnější. 

Rakousko má celkem devět spolkových zemí, ale těžko se dá porovnávat situace v nížinném Burgenlandu poblíž Maďarska nebo v převážně vysokohorském Tyrolsku či spolkové zemi Vorarlberg, která sousedí se Švýcarskem. Nakonec částečně i kvůli těmto diametrálně rozdílným podmínkám není v Rakousku jeden celostátní myslivecký zákon, ale každá z devíti spolkových zemí má svůj vlastní lovecký zákon a samostatný zemský lovecký svaz, který lov a myslivost v dané spolkové zemi řídí. Tento systém zemské myslivecké samosprávy se v praxi velmi osvědčuje, neboť veškerá myslivecká agenda je tak řešena v rámci specifických podmínek každé spolkové země. 

 

Jaké má pravomoci nebo jaká je role zemského loveckého svazu při tvorbě zákona o myslivosti? A jak je to s členstvím myslivců?

 

Zemské lovecké svazy jsou veřejnoprávní organizace, což znamená, že plní určité vymezené funkce veřejné správy v záležitostech týkajících se obhospodařování zvěře v dané spolkové zemi a jsou v této věci hlavními partnery pro zemské vlády, ale i zemědělskou a lesnickou sféru. 

Zemské lovecké svazy, jako veřejnoprávní organizace zastupující zájmy myslivosti, mají vysokou mandátní pozici, neboť sdružují všechny myslivce a mají tak oprávnění vystupovat jejich jménem. 

Lovecký lístek je vázán na povinné členství v příslušném zemském loveckém svazu a jeho platnost se každoročně zaplacením členského příspěvku obnovuje. To znamená, že každý držitel loveckého oprávnění musí být automaticky členem příslušného zemského loveckého svazu. Výše členského příspěvku, který zahrnuje i poplatek za roční lovecký lístek včetně povinného pojištění, je v různých spolkových zemích odlišná a pohybuje se zhruba od 79 € do 166 €. Konkrétně v Dolním Rakousku je to pro tento rok celkem 165,30 €, z čehož ale lovecký svaz odvádí zemské vládě 37,90 € jako tzv. odvod za lovecký lístek, takže loveckému svazu zůstává na jeho činnost 127,4 €. 

Pokud chce někdo lovit v jiné spolkové zemi, než ve které je členem příslušného loveckého svazu, musí získat pro tuto zemi hostující povolenku k lovu, kterou opět vydává místní zemský lovecký svaz. 

Tento systém umožňuje, že lovecké svazy jsou finančně nezávislé a mají vlastní finanční prostředky na to, aby mohly pro myslivost dělat co nejvíce. Dotace na myslivost v Rakousku žádné nejsou, myslivci si v podstatě všechno financují sami. Lovecké svazy přitom musí svým členům skládat účty a pravidelně vykazovat, co všechno dělají a jak s finančními prostředky hospodaří. 

Jejich agenda je velmi široká a patří do ní kromě vzdělávacích aktivit pro myslivce kromě jiného například také podpora výzkumných projektů, stejně jako projektů zaměřených na zlepšování životního prostředí zvěře. V tomto ohledu třeba Dolnorakouský zemský lovecký svaz v roce 2022 finančně podporoval 65 projektů zaměřených na péči o biotopy. Tento zemský lovecký svaz také v rámci servisu pro honitby již po několik desetiletí financuje ze svých prostředků veškerá vyšetření uhynulé zvěře, kterou uživatelé honiteb zašlou na Vídeňskou veterinární univerzitu. 

Zemské lovecké svazy poskytují svým členům i bezplatný poradenský servis. Kromě toho téměř každý zemský lovecký svaz vydává vlastní myslivecký časopis, který je obsahově zaměřen na to, co je pro myslivost v dané spolkové zemi zvlášť důležité a všechny tyto časopisy vydávané většinou měsíčně jsou poskytovány všem členům loveckých svazů v rámci členského příspěvku bezplatně. 

 

Jak se v Rakousku tvoří honitby? Ptám se proto, protože při diskuzích kolem naší novely zákona o myslivosti se argumentuje rakouskou minimální výměrou honitby 115 ha. Jak vznikají honitby třeba v Horním Rakousku?

 

Minimální výměra vlastní honitby je 115 ha souvislých pozemků. Má to spojení s historií, neboť takto to platí už od poloviny 19. století, kdy v návaznosti na buržoazní revoluci v roce 1848 bylo vydáním patentu císaře Františka Josefa I. v březnu roku 1949 prosazeno spojení práva výkonu lovu s vlastnictvím půdy v rámci celé monarchie, která zahrnovala jak rakouské země, tak i České království. Původně to bylo podle tehdy používaných pozemkových měrných jednotek 200 katastrálních jiter, což odpovídá výměře 115 ha. Tato minimální výměra honitby byla v rámci monarchie jednotná, a tudíž platila jak pro rakouské země, tak i pro České království. V Rakousku to ale takto zůstalo v naprosté většině spolkových zemí až do dnešní doby nezměněné. Odlišné je to pouze v Burgenlandu a Tyrolsku, kde jsou minimální výměry honiteb 300 a 200 ha. 

Pokud ucelené pozemkové vlastnictví nepřesahuje 115 ha, jsou pozemky zahrnovány v rámci katastrů obcí do společenstevních honiteb. Základem pro tvorbu těchto honiteb jsou katastry obcí, přičemž v rámci větších katastrálních území může za určitých podmínek vzniknout i více honiteb, z nichž však žádná nesmí být menší než uvedených 115 ha. 

 

A kolik je tedy v Rakousku těch malých 115 ha honiteb?

 

Mě tato otázka také zajímala, ale ve skutečnosti není k dispozici žádná statistika o velikostní struktuře honiteb. Domnívám se ale, že těch opravdu malých honiteb není ve skutečnosti zase tak mnoho, přičemž z praktického hlediska se nabízí otázka, co je vlastně malá honitba a od jaké velikosti je možné považovat honitbu za dostatečně velkou. 

Jsem přesvědčený, a mohu to i doložit mnohými zkušenostmi, že právě v tomto ohledu mnohem více záleží na tom, jak se v dané honitbě se zvěří hospodaří, než jakou má výměru. Přitom výměra 115 ha se z dnešního pohledu může jevit opravdu jako málo a já osobně žádnou tak malou honitbu neznám, ale poznal jsem celou řadu honiteb od velikosti zhruba 200 ha, a často jsem byl sám překvapený, co všechno se v nich dá dělat. Hodně přitom záleží na motivaci vlastníků pozemků, to je klíčový aspekt pro zlepšování životního prostředí pro zvěř. Pokud je dostatečná motivace a nadšení pro myslivecké hospodaření, mohou zvláště v agrární krajině takové honitby někdy doslova působit jako oázy v poušti. To jen ukazuje, že i při mysliveckém hospodaření jsou lidé jako přímí aktéři důležitější než počty hektarů. 

Ostatně v Německu je stanovená minimální výměra honiteb ještě podstatně menší než v Rakousku a také tam nejsou žádné snahy to měnit. Jedinou výjimkou je Braniborsko, kde se diskutuje o tom, že by se honitby dokonce ještě více zmenšily.  

 

Pokud si pamatuji, v minulosti jste v některých textech uváděl průměrnou velikost honitby v Rakousku asi kolem 1200 až 1500 ha…

 

Tato čísla zřejmě pocházejí z některých mých článků v časopisu Myslivost a nešlo přitom o průměrnou velikost honiteb v Rakousku, ale uváděl jsem v nich pouze příklad honiteb v některých okresech, které přiléhají k Jihočeskému kraji, a to konkrétně okresy Rohrbach, Freistadt nebo Efferding. 

V této severní části Horního Rakouska je pozemkové vlastnictví velmi rozdrobené, takže tam jsou hlavně obecní katastrální honitby, které vzhledem k rozsáhlým katastrálním územím obcí mají poměrně velkou plochu. Například v okresu Efferding činí průměrná velikost honiteb asi 1300 ha. Podle legislativy tam sice existuje možnost, že by se honitby mohly rozčlenit, ale dokud se v nich daří vše řešit v rámci dobrých mezilidských vztahů, potom to tak vyhovuje a není zřejmě důvod něco na tom měnit. 

 

Je ale pravda, že v Rakousku jsou katastry obcí větší než u nás. A jen zopakuji – základem v Rakousku jsou tedy katastry obcí a v rámci katastru obce se může katastr rozdělit na dvě nebo tři honitby…

 

Ano, ze zákona to tak je a má to svou logiku, neboť katastry obcí představují jasně vymezené územní celky, z nichž je možné při tvorbě honiteb vycházet. Tak to bylo v Rakousku v minulosti zavedené a přetrvalo to dodnes. 

Pozemky vlastníků, kteří nemají více než 115 ha, a tudíž nemohou vytvořit vlastní honitbu, jsou v rámci katastru sloučeny do tzv. společenstevní honitby. Je zde však legislativně dána možnost, že se tato společenstevní honitba rozčlení, pokud by to okolnosti vyžadovaly, přičemž i zde platí minimální velikost 115 ha. 

V Rakousku je právo lovu striktně vázané na vlastnictví půdy. V každé spolkové zemi je v loveckém zákonu hned na prvním místě jako preambule uvedeno, že právo lovu vyplývá z pozemkového vlastnictví a je s ním neoddělitelně spojené. To není něco, o čem bylo potřeba diskutovat, a nikde není ani patrná snaha to nějak zpochybnit. 

Když se vytvoří společenstevní honitba podle katastru obce, tak je ustanovený honební výbor, který při rozhodování o honitbě zastupuje začleněné vlastníky půdy. Takže to lze chápat jako společenstevní honitbu patřící vlastníkům přidružených pozemků, byť je tvořena v katastru obce. Vlastníci honebních pozemků mají nejen právo získávat podíly na nájemném, ale prostřednictvím svých zástupců v honebním výboru kontrolují myslivecké hospodaření v honitbě a podílejí se na schvalování plánů lovu. 

Všechny společenstevní honitby musí být ze zákona pronajaté, ale vlastníci opět prostřednictvím svých zástupců v honebních výboru rozhodují, komu a za jakých podmínek právo lovu postoupí. V této souvislosti je nutné si ale uvědomit, že se především jedná o vlastníky, kteří na pozemcích hospodaří a mají k nim vztah. 

Do společenstevní honitby jsou sice zařazeny všechny honební pozemky, ale členy do honebního výboru jako zástupce vlastníků nominuje tzv. Bauernbund, což je místní selská organizace zastupující především hospodařící vlastníky pozemků, takže ti mají hlavní slovo při rozhodování o pronájmu honitby a schvalování plánů lovu. Drobní vlastníci, kteří na půdě nehospodaří, dostávají sice podíly na nájemném, ale jejich možnosti zasahování do rozhodování o honitbě jsou ve skutečnosti omezené. Má to logiku, neboť především ti vlastníci, kteří svou půdu zemědělsky či lesnicky obhospodařují, jsou zainteresováni na tom, jak se v honitbě myslivecky hospodaří. A to už jenom z toho důvodu, že případné škody působené zvěří se jich přímo dotýkají a mohou pro ně znamenat ekonomickou újmu. 

 

Když v obci žije myslivec, který není vlastníkem pozemků, může se zúčastnit lovu ve spolku?

 

Například v Horním a Dolním Rakousku platí, že společenstevní honitba nemůže být obhospodařována ve vlastní režii, ale musí být pronajata. To znamená, že honební výbor nemůže rozhodnout, že si bude lovit v honitbě sám. Honitba musí být pronajatá, a to buď fyzické či právnické osobě, nebo spolku. O tom, komu se honitba pronajme, rozhoduje honební výbor. Pokud místní vlastníci pozemků chtějí v honitbě lovit, musí si ji vzít do nájmu, a to buď jako jednotlivé fyzické osoby nebo si za tímto účelem založí spolek. 

 

Ten, kdo má pronajatou honitbu, ať je to jednotlivec nebo skupina, tak platí nájemné. Jak se stanovuje a komu nájemné platí?

 

Honební výbor rozhoduje o podmínkách pronájmu honitby včetně výše nájemného, které je rozdělováno vlastníkům půdy. To je na základě dohody, neboť nikde není ze zákona stanoveno, jaká by měla být výše nájmu. V praxi je to ale tak, že velká část společenstevních honiteb je pronajímaná místním spolkům a v tom případě není nájemné zpravidla tak vysoké, jako když si honitbu najímá někdo jiný, kdo není z místa. 

Jaká je role zastupitelstva obce, když je honitba tvořena podle katastru? Je vůbec nějaká role obce v rozhodování o myslivosti?

 

V jednotlivých spolkových zemích to není všude stejné. Všeobecně ale platí, že v Rakousku hrají důležitou roli tradiční historické selské struktury a na rakouském venkově je běžné, že místní sedláci mají klíčovou úlohu jak v obecních zastupitelstvech, tak i v honebních společenstvech. Zpravidla se vše řeší v místě a mezi sebou, hlavní snahou je se domluvit mezi sousedy a nedělat si zbytečné problémy. 

V některých spolkových zemích, jako např. v Horním Rakousku, je stanoveno, že v honebním výboru má kromě místní selské organizace i obec své zástupce, ale protože také ti jsou zpravidla vlastníky půdy, tak je to v podstatě stejné. 

K tomu je třeba ale opět podotknout, že když mluvíme o vlastnících půdy, tak se většinou jedná o vlastníky, kteří na své půdě hospodaří. Na rakouském venkově na rozdíl od českých podmínek je selský stav silně zakořeněný a má velký společenský i politický vliv.

 

Tím pádem asi drtivá většina v místě bydlících nebo v obci bydlících myslivců vykonává právo myslivosti doma?

 

Ano, jsou to zpravidla místní lovci, snad s výjimkou určitých oblastí v Burgenlandu při hranicích s Maďarskem, kde je větší komercializace lovu a některé větší společenstevní honitby jsou někdy i za značné částky pronajímány například bohatým Vídeňákům nebo i Němcům či Italům. V naprosté většině společenstevních honiteb však loví místní lidé. 

U vlastních honiteb je to jasné, ty si jejich vlastnící obhospodařují zpravidla sami, přičemž ale především ve větších vlastních honitbách to často činí za pomoci některých místních lovců, pokud nemají přímo zaměstnané profesionální lovce. 

Úplně jiná situace je ovšem u honiteb patřících Spolkovým lesům, což je jakási rakouská obdoba LČR, které jsou zpravidla pronajímány. Komercializace lovu je všeobecně vnímána jako negativní jev, i když i v tomto nelze paušalizovat, neboť celá řada velkých honiteb je již dlouhou dobu, nezřídka po celá desetiletí, pronajímána těm samým nájemcům, kteří mají k těmto honitbám silnou vazbu, jako by byly jejich vlastní. Obvykle se přitom jedná o významné představitele podnikatelské či finanční sféry. Takoví dlouhodobí nájemci a jejich rodiny se často stávají váženými členy místní komunity, neboť přispívají finančně do rozvoje infrastruktury, sponzorují různé místní aktivity a dávají příležitost k zaměstnání místním lidem. O honitbu se jim zpravidla starají profesionální lovci, což je taková myslivecká elita. 

Přitom však i ti nejváženější nájemci honiteb musí dodržovat stanovená pravidla, a především respektovat zájmy vlastníka či vlastníků honitby, neboť jinak o ni mohou přijít bez ohledu na to, jak dlouho ji využívají a jaké mají společenské postavení. 

To se ukázalo nedávno na příkladu honitby patřící městu Kufstein v Tyrolsku, kterou měla již po velmi dlouhou dobu v nájmu známá německá miliardářská rodina Henkel. Vzhledem k tomu, že odlov zvěře v této honitbě byl dlouhodobě nižší, než městská správa považovala za potřebné, bylo oznámeno, že nájem honitby na další období již nebude obnoven, a to i přes nabídnuté navýšení ceny nájmu na zhruba 90 000 € ročně a vyhlídku dalších investic. Tento příklad jen dokazuje, že peníze nejsou vždy na prvním místě. 

 

Jak se v rakouských honitbách plánuje a jak se řídí myslivosti?

 

V Rakousku neznají minimální a normované stavy zvěře. Při mysliveckém plánování se nevychází z nějakých papírových údajů, kolik zvěře by v honitbě mělo být a kolik jí tam nesmí být, ale plán lovu je sestavován na základě dvou aspektů. 

Jednak je to představa uživatele honitby, kolik zvěře by chtěl v daném roce ulovit. Druhým aspektem je zájem vlastníka nebo obhospodařovatele půdy, který stanovuje, kolik je nutné lovit, aby nebyly škody. Tyto aspekty se prolínají při plánování lovu, přičemž rozhodující je nakonec vždy stanovisko vlastníka. 

Plán lovu se dělá ve většině spolkových zemích každoročně, jsou však některé země, kde se plán lovu u určitých druhů zvěře stanoví na více let dopředu, zpravidla jsou to tři roky, přičemž ale i u těchto víceletých plánovacích období je vždy stanovená výše lovu pro každý jednotlivý rok a jeho plnění se musí průběžně vykazovat. Smyslem toho by mělo být snížení tzv. papírování a úředničení při každoročně opakovaných procedurách schvalování plánů lovu a zaměření více pozornosti na kontrolu skutečného plnění. 

Při sestavování a schvalování plánů lovu platí všude zásada, že rozhodující roli hraje situace škod nebo jinak řečeno vliv zvěře na vegetaci, přičemž ale konkrétní postupy se mohou v jednotlivých spolkových zemích od sebe lišit. Například v Dolním Rakousku musí být v návrhu plánu lovu zasílaném ke schválení na okresní úřad kromě rozpisu plánovaného lovu zvěře zároveň i podrobně uvedeno, jaká je v honitbě situace škod s konkrétním popisem, o jaké poškození porostů se jedná, kde a v jakém rozsahu k němu došlo a který druh zvěře jej způsobil. Tyto údaje vyplňují uživatel honitby a držitel honitby společně a příslušný orgán veřejné správy je kontroluje. 

V Horním Rakousku je v rámci plánování lovu každoročně přímo v každé honitbě posuzován vliv zvěře na vegetaci komisí složenou ze zástupce uživatele honitby, držitele honitby a veřejné správy. Za tímto účelem jsou ve všech honitbách stanoveny porovnávací kontrolní a posuzovací plochy. Přitom na každých 100 ha lesa musí být vedle sebe umístěny oplocené porovnávací a neoplocené posuzovací plochy o velikosti 6x6 m. Jejich počet závisí na velikosti honitby, přičemž minimálně musí být tři plochy a maximálně jich může být dvacet. 

V rámci stanovení plánu lovu se v dohodnutém termínu v honitbě sejdou uživatel honitby, zástupce honebního výboru a zástupce lesní služby příslušného okresního úřadu a při společné pochůzce posoudí podle legislativně stanovené jednotné metodiky rozdíly ve vývoji vegetace na porovnávacích a posuzovacích plochách. Následně je z této kontroly sepsán protokol. 

Když je zjištěno, že se stav vegetace proti předcházejícím letům nezhoršil, nebo případně došlo k jeho zlepšení, tak není důvod k tomu, aby se plán lovu oproti předcházejícím rokům měnil. Pokud se ale ukáže, že vývoj vegetace je negativně ovlivněn, potom se plán lovu podle stanovených propočtů navyšuje. V případě, že by se plán lovu nesplnil, je v následujícím roce navýšení lovu automaticky podstatně větší. 

Stanovený plán lovu platí jako minimální a může být u holé zvěře bez omezení překročen, u trofejové zvěře překročení možné není.

 

A když jsou škody? A jak se vůbec škody zjišťují?

 

V naprosté většině případů se škody řeší přímo mezi uživatelem honitby a zemědělsky či lesnicky hospodařícím vlastníkem pozemků. Především ze strany uživatelů honitby je patrná snaha řešit vše přímo a co nejrychleji, protože nějaké dohadování by vedlo jen k tomu, že by se narušil vzájemný vztah. A pokud by situace eskalovala natolik, že by musela zasahovat veřejná správa, tak její rozhodnutí prakticky vždy jde v neprospěch uživatele honitby. 

Většinou lovci na základě svých pobytů v honitbě sami dobře ví, kde a kdy může docházet ke škodám, a je v jejich zájmu, aby jim předcházeli tím, že se na tyto části honitby v kritickou dobu lovecky zaměří. A pokud přesto ke škodám dojde, tak to často lovci opět vidí jako první. V takovém případě je zcela běžné, že sami potom na to dotyčného zemědělce nebo správce lesa upozorní a snaží se z vlastní iniciativy s ním domluvit. Ve většině případů je to tak pro ně lepší než čekat, až poškozený obhospodařovatel pozemků sám zjistí, že ke škodám došlo, a bude to chtít řešit. 

Společným zájmem je však škodám předcházet nebo se snažit, aby alespoň zůstaly v tolerovaném rozsahu. Proto také vliv zvěře na vegetaci a případné její poškození hraje zásadní roli při vypracovávání a schvalování plánů lovu. 

 

Princip je to logický a je i správné stanovovat plán na každý rok. Když si ale odsouhlasí zvýšený plán lovu a když jej myslivci splní, a i přesto jsou škody, tak i potom platí myslivci škody?

 

Samozřejmě platí to, že pouhé dodržení nebo dokonce i překročení plánu lovu neosvobozuje od zodpovědnosti za vzniklé škody. Těch důvodů, proč ke škodám může dojít, je ale celá řada a bylo by příliš jednoduché, kdyby uživatel honitby mohl říct: já jsem splnil plán lovu anebo jsem jej dokonce i překročil a tím jsem z obliga. Pokud ale škody zůstávají v určitých mezích, tak při dobrých vztazích lze očekávat od vlastníků jistou benevolenci, která sice není nikde ustanovena v zákoně, ale vyplývá ze vstřícného a konstruktivního jednání. Zase je to vše o dobrých vztazích, vzájemném respektu a snaze vyjít si vstříc. Pokud to tak není a vzájemné vztahy a komunikace mezi uživatelem honitby a vlastníky pozemků nejsou dobré, potom nelze očekávat nějakou benevolenci a v případě škod navíc uživatel ještě o honitbu přijde. 

 

Právě ty dobré vztahy a vzájemný respekt jsou asi i základem argumentace pro dohadování plánu na další rok…

 

Ano, přesně tak. To jsou právě ty dlouhodobé sousedské vazby na venkově, kdy se všichni dobře znají a respektují. Jestliže jsou ve spolku obhospodařující danou honitbu převážně místní myslivci, tak jsou k místu vázaní, zpravidla jsou mezi nimi na honebních pozemcích hospodařící zemědělci, všichni se mezi sebou znají a často jsou to přátelé či příbuzní, takže nikdo z nich nemá zájem na tom, aby byly nějaké problémy. Nehledě na to, že kdyby byl někdo problematický, tak by asi ani neměl možnost v honitbě dál působit. 

Mít dobré jméno mezi sousedy má z hlediska mezilidských vztahů velkou váhu. Na rakouském venkově je lov pevně historicky zakořeněný ve společenském životě a myslivost je jeho neodmyslitelnou součástí. Je to prostě jako něco, co je předávané od generace ke generaci a do značné míry spojené se vztahem půdě. A u toho, kdo žádnou půdu nevlastní, tak je to zase vztah k místu, kde žije. 

 

To vidím právě jako problém našich českých honiteb. Honitbu si pronajme někdo bohatý z daleka, loví přespolní dojíždějící myslivci, ale místní se k lovu nedostanou, nemají přímou vazbu. Když se lidé znají, mají respekt v rámci vesnické komunity, tak je to něco jiného…

 

Ale ano, i já samozřejmě vidím, že v ČR stále přetrvává značná odtrženost lovu a myslivosti od vlastnictví půdy a hospodaření na ní. A to i přesto, že zákon o myslivosti ustanovuje vlastnictví půdy jako kritérium pro tvorbu honiteb a vznik honebních společenstev. Honební společenstva v České republice mnohdy nefungují tak, jak by měla. 

V Rakousku stojí ve všech zemských loveckých zákonech hned na prvním místě, že výkon práva lovu vyplývá z vlastnictví půdy a je s ním neoddělitelně spojen, zatímco v ČR v zákonu o myslivosti je na prvním místě myslivost definovaná tak, že se pod ní rozumí soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a spolková činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví. Z této definice myslivosti žádný vztah k vlastnictví půdy a hospodaření na ní nevyplývá. 

Je třeba si uvědomit, že lov je legitimní forma využívání přírody, krajiny a půdy stejně jako zemědělství a lesnictví. jsou vzájemně propojené  a vzájemně se ovlivňují, proto k sobě jednoznačně patří. A poněvadž zemědělské a lesnické hospodaření vychází z vlastnictví půdy, pak je logické, že by to tak mělo platit i pro hospodaření se zvěří, která na této půdě žije. A pokud je to od sebe odtržené, pak nutně dochází ke konfliktům. 

 

Ale v ČR je vazba zemědělských a lesních pozemků přetržená, majitelé mnohdy ani nevědí, co se děje na jejich půdě, nestarají se o to, nechtějí nic ovlivňovat, jsou mnohdy z druhého konce republiky… 

 

Já to znám, účastním se různých diskuzí v ČR a často si musím vyslechnout nářky a stížnosti vlastníků půdy. To však nejsou ti vlastníci, kteří nevědí, co se na jejich půdě děje a ani se o to nestarají. Většinou se přitom jedná o hospodařící vlastníky, kteří sice mohou být a většinou i jsou členy honebního společenstva, ale pokud nemají dostatečný počet hlasů, nejsou jejich zájmy často dostatečně zohledňovány. Právě tito menší vlastníci, kteří při hospodaření na své půdě musí řešit škody zvěří, se někdy setkávají s určitou ignorací nebo v některých případech dokonce i arogancí ze strany uživatelů honitby, zvláště když ti jsou nějakým způsobem propojeni s majoritními členy honebního společenstva. Netvrdím, že to tak je všude a jistě to nelze zevšeobecňovat, ale všechny tyto případy bez ohledu na to, jak často se vyskytují, vedou k nespokojenosti, která myslivosti velmi škodí. 

 

V Rakousku se ale se zvěří, hlavně spárkatou, hospodaří i ve větších celcích, než je honitba. Jak se tvoří hegeringy a jak se v nich plánuje hospodaření se zvěří?

 

Často se diskutuje o tom, jakou velikost by měla honitba mít z hlediska dlouhodobého hospodaření s příslušnými druhy zvěře. Vždy se budou prolínat hranice honiteb s teritorii či životním prostředím zvěře, neexistuje asi honitba, aby byla dostatečně velká a nebyl v ní vliv sousedních honiteb. Z tohoto důvodu jsou v Rakousku vytvářeny hegeringy nebo hegegemeinschaften, tedy jisté spojení či spolupráce více sousedních honiteb. 

Úloha spočívá v tom, aby se v rámci dohody a konsenzu myslivecky hospodařilo podle sjednocených zásad na větších plochách v závislosti na životním prostředí a v něm žijících druzích zvěře bez ohledu na velikost jednotlivých honiteb. 

V rámci hegeringu nebo hegegemeinschaft si jednotlivé honitby sice hospodaří samostatně, ale ve vzájemné domluvě, přičemž zejména pro ty druhy zvěře, které využívají větší životní prostor, se dělá společný plán lovu pro celý hegering. Tak třeba hospodaření s jelení zvěří probíhá podle společného plánu lovu na mnoha tisíci hektarech. Celková rozloha hegeringů není nikde stanovena a může to být tři, pět, ale v horských oblastech třeba i deset nebo dvacet tisíc hektarů. Důležitou roli přitom hrají podmínky prostředí a druhy obhospodařované zvěře. 

Jsou třeba hegeringy v částech Horního a Dolního Rakouska, kde se hospodaří s drobnou a srnčí zvěří. Honitby a myslivci v nich se sdružují na základě dobrovolnosti a výměny informací, a ne že by srnčí nebo drobnou zvěř plánovali společně, to nakonec ani není u těchto druhů potřebné, ale vzájemně si dobrovolně domlouvají a respektují určité zásady a přístup k hospodaření se srnčí a drobnou zvěří v sousedících honitbách. Přitom je samozřejmě důležité, že to, co je domluveno, se také musí dodržovat, neboť jinak by to nemělo smysl. 

Ale například v hegeringu nebo hegegemeinschaft pro jelení zvěř je běžné, že se dělá společný plán lovu pro všechny sdružené honitby, přičemž zejména lov jelenů v různých věkových třídách je rozpočítáván na jednotlivé honitby a mnohdy je možnost ulovit staršího jelena vázána na předcházející dostatečný lov holé zvěře podle stanoveného početního klíče. Ty honitby, které splní danou kvótu u odstřelu holé zvěře dříve, mají přednost při lovu staršího jelena. Naopak ty honitby, v nichž není holá zvěř v dostatečném počtu včas ulovena, starší jeleny střílet nemohou, a to bez ohledu na to, jakou mají rozlohu. 

Znám hegeringy, do nichž jsou zapojeny honitby o velikosti 200 až 300 ha společně s honitbami s velikostí několika tisíců hektarů a nejsou s tím žádné problémy. Samozřejmě to neznamená, že by se nikdy nevedly nějaké diskuze, ale pravidla jsou jasná a platí pro všechny. 

V některých spolkových zemích se v rámci hegeringu řeší dokonce i společné zimní krmení jelení zvěře. To znamená, že se určí, ve které honitbě, na jakých místech, v jakém období a čím bude v zimním období jelení zvěř krmena, což se stanoví bez ohledu na hranice jednotlivých honiteb na základě toho, kde jsou pro jelení zvěř vhodná přezimovací stanoviště. A pak se jelení zvěř v zimě může krmit třeba jen ve dvou honitbách z celkem osmi začleněných do hegeringu a přitom je domluvené, že se všechny honitby budou na nákladech za krmení finančně podílet. To znamená, že náklady na zimní krmení jsou společné a honitby, v nichž jelení zvěř v zimě krmená není, mají povinnost přispět honitbám, které ji na stanovených místech krmí. Příspěvky jednotlivých honiteb na zimní krmení mohou být potom rozpočtené například podle toho, kolik jelení zvěře se v nich uloví. 

 

Na začátku jsme mluvili o loveckých spolcích, je v nich povinné členství? Jakým způsobem jsou spolky financovány a jak fungují?

 

Obecně do myslivosti nebo do lovu, resp. do hospodaření se zvěří se v Rakousku nedávají žádné dotační prostředky ani v zemské rovině, ani státní. Základem financování jsou členské příspěvky myslivců a z nich se financuje jak běžný život spolku, tak ale i veřejné činnosti, osvěta, vzdělávání myslivců i výzkum. 

Já jsem dlouhá léta pracoval ve výzkumném ústavu veterinární univerzity ve Vídni a ten je z velké části financovaný právě loveckými svazy. Zemské lovecké svazy dávají například každoročně dohromady zhruba 200 tisíc euro na výzkum, financují výzkumné projekty. 

Zemské i místní spolky financují ale i veškeré další aktivity, mají různé projekty, aby nejen pomohli myslivcům a vzdělávali je, ale také mají mnoho aktivit, prostřednictvím nichž chtějí ukázat veřejnosti, co dělají myslivci pro přírodu, jak myslivci pomáhají krajině a proč jsou myslivci prospěšní celé společnosti. To se vše platí z příspěvků svých členů. 

Ve veřejném diskurzu se stále více stupňují snahy myslivost diskreditovat a negativně proti ní ovlivňovat veřejné mínění. Tomu je nutné čelit, a to nemůže dělat nikdo jiný než lovecké zájmové organizace. Například na poslední konferenci v Židlochovicích byl rakouskými zástupci představen projekt prezentace myslivosti na veřejnosti, který stál rakouské lovecké svazy jen v uplynulém roce 260 tisíc eur a vše se muselo pokrýt výhradně z členských příspěvků.
 

Teď rýpnu i do českých poměrů. Když se u nás okresní organizace schází, je tam pár myslivců a mnohdy ani nemají moc zájem o to, jak funguje organizace. Jak je to v Rakousku? Když myslivci dávají peníze, tak asi chtějí něco zpátky?

 

Samozřejmě se konají pravidelná setkání myslivců jak na zemské a okresní úrovni, tak i v rámci hegeringu a i místních spolků. Zemské a okresní sněmy se konají vždy jednou do roka a mají většinou velmi slavnostní průběh. Je na nich vždy velká účast, neboť je to příležitost k tomu, aby vedení svazu informovalo členskou základnu o své činnosti a všem, co se v oblasti myslivosti děje, a na druhé straně mají i jednotliví členové možnosti k tomu, aby sdělili vedení svazu, co považují za důležité. 

V Horním a Dolním Rakousku je před oficiálním programem sjezdu obvykle uspořádána i mše v místním kostele, které se sice ne všichni zúčastní, ale je to zažitá tradice. Prakticky vždy je i na okresních sjezdech přítomen buď sám Landesjägermeister jako nejvyšší představitel zemského loveckého svazu, nebo některý z jeho zástupců, jako host se zúčastní také reprezentanti veřejné správy, například okresní hejtman nebo jím pověřený zástupce.

Naprosto pravidelně se zúčastňují těchto akcí zástupci zemědělských zájmových organizací a lesních správ, čímž je zdůrazňován význam partnerství a vzájemné propojenosti mezi myslivostí, zemědělstvím a lesnictvím. 

Součástí programu bývá také často i odborná přednáška na určité aktuální téma a po skončení programu následuje obvykle společný oběd s následným posezením, na nějž zve všechny účastníky sjezdu lovecký svaz. Pro mnoho myslivců je to společenská událost, přijdou svátečně oblečeni, posedí si, mají možnost diskutovat, poslechnout si něco nového, ale také i říct, s čím jsou spokojení či nespokojení. A když se jim něco nezdá, tak to dají někdy i velmi otevřeně najevo. Každý má právo před zástupci vedení loveckého svazu nebo veřejné správy sdělit, co se mu nelíbí, a tyto sněmy jsou pro to dobrou příležitostí. 

Pro vedení loveckého svazu, ale i pro volené orgány veřejné správy, je důležité být na těchto setkáních, neboť dobře vědí, že se jedná o jejich voliče. Je to pro ně příležitost se prezentovat a zároveň i zjistit, jak jsou určité věci vnímány. Přitom jsou si vědomi toho, že jejich projevy a také to, jak reagují na vznesené dotazy a připomínky, budou zveřejněny v časopisu, který dostávají všichni členové loveckého svazu, což znamená značný mediální rozsah. Například Zemský lovecký svaz Dolního Rakouska má celkem asi 36 000 členů, proto je nejen pro samotné vedení loveckých svazů, ale také pro veřejné činitele důležité se těchto sněmů zúčastnit, což na druhé straně opět dává možnost pro lepší komunikaci mezi myslivostí a veřejnou správou. 

 

Myslím, že máme plno inspirace a námětů, nad čím přemýšlet a co by se dalo v našich podmínkách změnit. Určitě se dostaneme v dalších epizodách ke stavům a lovu zvěře v Rakousku. Stačí jen sledovat stránky časopisu anebo na počítači kliknout na YouTube na některou z epizod kanálu MysliHost. Živé záznamy dvou rozhovorů si můžete poslechnout po kliknutí na přiložené QR kódy.

S poděkováním za rozhovor

připravil Jiří KASINA