Šíření vlka v oblastech, v nichž se dosud nevyskytoval, nepůsobí jen problémy u pastevních chovů hospodářských zvířat, ale má vliv také na myslivost. Spárkatá zvěř tvoří podstatnou část potravního spektra vlků. To platí i v oblastech s velmi rozšířeným pastevním chovem hospodářských zvířat. V odborné literatuře lze nalézt celou řadu studií popisujících složení potravy vlků v různých oblastech jejich výskytu.
Pro poměry v České republice jsou v tomto ohledu mnohem více relevantní výsledky prací z Německa, než údaje pocházející například z Karpat nebo východního Polska.
Například ve studii prováděné po dobu osmi let v Sasku tvořil podíl spárkaté zvěře v potravě tamní vlčí populace 96,2 %. Z toho připadalo 55,3 % na srnčí zvěř, 20,8 % na jelení zvěř, 17,7 % na divoká prasata, 0,8 % na muflony a 1,5 % na daňčí zvěř. Nápadně nízký podíl u muflonů a daňčí zvěře zjištěný v této studii lze vysvětlit tím, že v oblastech, v nichž byla studie prováděna, oba tyto druhy nebyly příliš početné, přičemž ovšem jejich lokální populace také mohly být krátce po výskytu vlků během krátké doby značně zredukované.
Téměř shodné výsledky ukázala i jiná studie pocházející opět ze Saska (v této části Německa se vlci rozšířili nejdříve), v níž činil podíl spárkaté zvěře na vlčí potravě 97 %.
Na základě těchto výsledků se tedy zdánlivě jeví jako logické, že by vlci měli být schopní početní stavy spárkaté zvěře přirozeným způsobem regulovat. Tato domněnka bývá velmi často prezentována jako pozitivní aspekt jejich rozšíření, což velmi zjednodušujícím způsobem vyjadřuje motto: „Kde se vyskytuje vlk, tam roste les“.
Realita je samozřejmě jiná, ale úmyslně je tak ve veřejném mínění vzbuzován dojem, že přítomnost vlků v současné krajině je důležitá pro zajištění přirozené rovnováhy v přírodě, a přitom také výrazně sníží význam lovu pro regulaci početních stavů spárkaté zvěře.
Nezřídka se lze setkat i s extrémním názorem, že vlci jsou schopní spárkatou zvěř mnohem účinněji regulovat než myslivci, a proto by při jejich dostatečném rozšíření nemusel být lov již vůbec nutný. Takto je argumentováno hlavně odpůrci myslivosti zejména v Německu a v poslední době stále více také v Rakousku s cílem postupně diskreditovat myslivost ve veřejném mínění a vytvářet tak živnou půdu pro snahy o její definitivní odstranění. Přítomnost vlka je přitom prezentována jako něco, co by vyřešilo problém s vysokými stavy spárkaté zvěře a tomu odpovídá i zvláště v Německu občas používaný slogan: „Tam, kde jako regulátor zvěře selhal člověk, musí nastoupit vlk“.
Tato argumentace přitom nachází odezvu nejen u ochranářských organizací, ale také u části tzv. lesnické lobby, což společně představuje v uvedených zemích značný politický vliv.
Přitom všechny dosavadní zkušenosti ukazují, že vlk je sice významným regulátorem mufloní zvěře, ale na početní stavy původních druhů spárkaté zvěře, jako je jelení, srnčí a černá zvěř, má ve skutečnosti nanejvýš jen velmi omezený vliv.
Tvrzení, že vlk by se mohl stát v současných podmínkách střední Evropy významným regulačním faktorem spárkaté zvěře a mohl by dokonce v tomto ohledu nahradit tradiční myslivost, nemůže obstát již při pohledu na statistiky. Tak například v Německu, kde počty vlků v posledních dvaceti letech velmi razantní rychlostí vzrostly na současný stav zhruba 2000 kusů (přesná čísla nejsou dostupná, ale odhady kolísají mezi 1600 až 2500 kusy), činil lov všech druhů spárkaté zvěře roce 2021 celkem 2.147.032 kusů. Kromě toho bylo v Německu témže roce evidováno 240.308 kusů spárkaté zvěře sražených v silniční dopravě.
Přitom podle sdělení prof. Dr. Svena Herzoga na konferenci v Židlochovicích spotřebuje jeden vlk zhruba 50 kusů spárkaté zvěře ročně. Z toho ale vyplývá, že současná populace vlka v Německu, která je vzhledem ke stále častějším útokům na hospodářská zvířata již nyní považována za problematickou a stává se předmětem politických diskuzí, může ulovit zhruba 100.000 kusů spárkaté zvěře, což není zdaleka ani polovina toho, kolik činí její ztráty v silniční dopravě. Z tohoto porovnání je zjevné, že vlčí predace hraje jako regulační faktor u spárkaté zvěře v podmínkách střední Evropy jen velmi podřadnou roli.
Pokud by ale vlci měli při regulaci početních stavů spárkaté zvěře zcela nahradit lov, jak si někteří lidé idealisticky představují, musela by jeho populace na základě porovnání uvedených statistických údajů například v Německu dosáhnout počtu minimálně 40 tisíc kusů, což je jednak z biologického hlediska absolutně nemožné, a jednak z hlediska současných diskuzí by ani nemohlo být společensky akceptovatelné.
Proto je třeba se držet reality a ta je jednoznačná. Dosud nikde v podmínkách střední Evropy se neprokázalo, že by vlci dokázali početní stavy spárkaté zvěře (muflon je výjimka) skutečně regulovat.
To, co však vlci mohou ovlivnit – a také zpravidla ovlivňují, je chování a prostorová aktivita zvěře. Pokud tedy její lov v určitých oblastech po usídlení vlka poklesne, nelze to automaticky považovat za důkaz, že by jí bylo celkově méně, ale je to zpravidla jen výsledek toho, že se zvěř přizpůsobila na novou situaci. Zvěř reaguje totiž na přítomnost této šelmy tak, že změní chování a přemístí své aktivity tam, kde se cítí více bezpečná. To platí zejména pro jelení a černou zvěř, zatímco srnčí zvěř zpravidla zůstává na svých stanovištích, ale stává se méně viditelnou.
Poněvadž z výše uvedených důvodů nelze očekávat, že by vlci mohli být schopní snížit početní stavy spárkaté zvěře, musí regulace spárkaté i nadále spočívat především na lovu myslivci. Ten se však stává při výskytu vlka často značně obtížnějším, a hlavně časově náročnějším, neboť spárkatá zvěř je mnohem opatrnější a tím i méně viditelná. Přitom zejména u jelení a černé zvěře dochází často k tomu, že se sdružuje do větších skupin.
Navíc se zvěř přednostně zdržuje tam, kde má větší možnost krytu. To jsou v prvé řadě u jelení zvěře husté porosty mladých dřevin a u černé zvěře větší polní plochy. To ale znamená, že se lov za těchto podmínek stává obtížnějším, a hlavně méně efektivním.
Je tu ale ještě další návaznost. Větší míra zneklidňování v důsledku nutného vyššího loveckého tlaku, spojeného navíc s přítomnosti vlků, vede k tomu, že zvěř se stává ještě méně viditelnou a mnohem obtížněji ulovitelnou, ale přitom reprodukce zvěře zůstává nezměněná, tudíž v konečném efektu vzhledem k obtížnější regulaci může nastalá situace vést jen k dalšímu růstu početních stavů zvěře a následně i k vyšším škodám na lesních porostech.
Z výše napsaného lze tedy jednoznačně vyvodit, že vlk nejenže nedokáže vyřešit problematiku škod působených spárkatou zvěří, jak je laické veřejnosti často dogmaticky prezentováno, ale naopak ji může ve skutečnosti ještě mnohem více prohloubit a její řešení podstatně ztížit. To je třeba si uvědomovat a na to je nutné i poukazovat, neboť bez dalších souvislostí je za takové situace dávána zodpovědnost za škody způsobené zvěří jen uživatelům honiteb, tedy myslivcům.
Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Ing. Matúš RAJSKÝ
Středoevropský institut ekologie zvěře, z.ú.
Národné poľnohospodárske a potravinárske centrum-VÚŽV Nitra
Zpracováno rámci projektu podporovaném Ministerstvem zemědělství