ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Prosinec / 2024

ČESKÝ, SKOTSKÝ a další TERIÉŘI

Myslivost 12/2024, str. 54  Michal Císařovský
Jak vypadali lovečtí psi před 100 (a více) lety
 
Jsou plemena, která po stu letech takřka nejsme schopni rozpoznat, a naopak jsou zde jiná, která by mohla vystoupit z obrazů a fotografií ještě starších.
 
Když tvůrce českého teriéra František Horák vysvětloval poprvé v roce 1934 proč pro nové plemeno, následně nazvané český teriér, zvolil právě kombinaci skotského teriéra a již tehdy u nás vzácného sealyham teriéra, uvedl, že ačkoli skotský teriér je zejména povahově vynikající, nesplňuje zcela jeho představy ideálního loveckého psa, teriéra, vyhovujícího středoevropským podmínkám.
 
Co se skrývá za typickými vlastnostmi teriérů, „zemních psů“ (z latinského terra – země)?
Aby byli úspěšní, musejí vykazovat určité tělesné znaky, schopnosti a temperament, tedy fyzické i povahové předpoklady k tomu, aby se vůbec vešli do nory, prodrali a prohrabali se zúženými místy, nedostal se jim do zvukovodu písek a hlína, nezalekli se temnoty ani zoufale se bránící lišky, bojující o život svůj a svých mláďat, přečkali několik sáhů pod zemí patovou situaci, dokázali si poradit se silnými drápy a zuby protivníka jako je jezevec, a byli dokonce ještě natolik silní, aby dokázali kořist vyvléct na povrch nebo přečkat, než je lovci vykopou.
Jsou to i předpoklady, které ještě dnes stojí za nekonečnými spory o ustanovení mysliveckého zákona, zda povolit i opět zakázat norování, a o další paragrafy zákona na ochranu zvířat.
 
Nic nového pod českým sluncem: V roce 1599 vydal císař Rudolf II. nejvyššímu lovčímu Janu z Vřesovic instrukci, která kromě řady dalších okolností řeší i vyplácení odměny za vykopané lišky. Neměla za ně být vyplácena odměna, pokud se poddaný nevykáže potvrzením, že ukázal loveckému personálu nebo hejtmanovi noru, z níž lišku vykopali, a že tuto noru opět řádně zahrabali. To proto, aby jim komora nevyplatila odměnu za lišky ulovené na cizích majetcích.
Konečně, obdobná situace nastala v roce 2004 v Británii ohledně štvanic na lišku. I zde se tato tradice lovu datuje od roku 1660. Na rozdíl od snahy premiéra Camerona, který chtěl v roce 2015 neúspěšně tento způsob lovu znovu legalizovat, u nás jeho obdoba prošla.
 
Ohlížíme-li se o století zpět, je pozoruhodné, že ještě v roce 1904 klasik české kynologie Václav Fuchs ve své první české kynologické encyklopedii „Všecky druhy psů“ řadí jediné(!) uváděné plemeno teriérů, a to foxteriéry hladkosrsté a drsnosrsté, do sekce „Jamníci“, německy Erdhunde: „Psi malí, výhradně k lovu škodné zvěře v jejich jamách čili doupatech používaní, jichž bývalo více druhů; nyní ale ovládli tento druh honby hlavně jen foxterriéři a jezevčíkové.“ 
V roce 1905 se v časopise Svět zvířat objevil inzerát „Ia Skye terriery odprodám, vzácná zvířata dospělá i 6měs.“ Majitel byl z Lipska.
 
Nevýhodou skotského teriéra byla podle pozdějších vyjádření Františka Horáka především příliš nízká tělesná stavba, poměrně silná kostra a značná hmotnost, potíže prý působilo i dlouhé osrstění. Skotským teriérům prý příliš nevyhovovala ani chůze ve vysoké trávě. Jejich relativně krátký hřbet snižoval potřebnou vytrvalost, vztyčenýma ušima jim vnikal při norování písek do zvukovodů.
Zajímavý je postřeh autorů Slimák/Duchaj v knize o loveckých psech z roku 1971: „Ze skotského teriéra, zvaného i smeták (pro podobnost se smetákem), je velmi dobrý norník, který rád pracuje i na barvě. Pro svůj nezvyklý vzhled není mezi myslivci oblíbený… Takový osud si rozhodně tento pes nezaslouží.“
Slimák/Duchaj připomínají před třemi desetiletími dvě váhové formy, těžší kolem 10 kg, a lehčí kolem 7 kg. Lehčí psi se při tom pohybují v norách obratněji.
 
Za plemeno, které mohlo napomoci vyrovnání některých „vad“ skotského teriéra, si Horák vybral sealyham teriéra.
Význam při formování „nového“ teriéra měly i vynikající pracovní a povahové vlastnosti obou těchto plemen, původně určených k potlačování některých druhů zvířat, nahlížených myslivci jako „škodná“. Hlavními přednostmi obou vybraných plemen byla především jejich ostrost, tvrdost, otužilost a chuť k práci.
 
Posledních padesát let už se skoťák, sealyham a bohužel ani český teriér v lovecké praxi příliš nevyužívají. Spíš se s nimi setkáme v městech na řemeni než pracujícími v honitbách.
 
Neuškodí připomenout si ale slova Františka Horáka z roku 1949: „Od roku 1932 chovám skotské teriéry. Jsem asi široko daleko jediný, kdo jich soustavně používá k lovecké práci. Dnešní móda však vyžaduje skotského teriéra nízkého a s bohatým osrstěním běhů a spodní části těla; mimo to mají tito teriéři velký objem hrudníku. Z těchto důvodů je dnešní skotský teriér málo pohyblivý a vytrvalý a úzkými, hlavně skalními norami často neprojde. To mě přivedlo na myšlenku vytvořit schopnější, použitelnější plemeno.“
Atraktivní vzhled nového plemene, prokazatelně projevujícího pracovní schopnosti ať už při norování, nebo při nadháňkách ve smečce, a to dokonce i na černou, časem převážil ve prospěch milého, přátelského společníka, s nímž se až na čestné výjimky setkáme spíše na výstavě než v lese.
Podívat se, jak vypadal český teriér někdy před sto lety vzhledem k jeho kratší historii nelze, můžeme však porovnat sto let staré skotské a sealyham teriéry s jejich současnou podobou.
 
Roku 1801 podrobně popisuje teriéry W. B. Daniels v knize Rural Sports: „Teriéři se vyskytují se ve dvou druzích; jeden je drsnosrstý, krátkonohý, s dlouhým hřbetem, velmi silný a obvykle zbarvený černě nebo žlutavě s bílou; druhý je hladkosrstý a krásně utvářený, s kratším tělem a mnohem veselejšího vzhledu; většinou je červenavě nebo hnědě zbarvený, nebo černě s tříslovýma nohama.“
Už „Mistr lovu“ Edwarda Plantageneta, hraběte z Warvicku, již na přelomu 15.a 16. stol. upřednostňoval – na rozdíl od chovatelů pozdějšího německého loveckého teriéra (jagdteriéra) – chov bílých psů, které nelze při lovu tak snadno zaměnit s liškou.
 
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ

1.jpg

 

2.jpg
3.jpg

Zpracování dat...