Asi není čtenář časopisu, který by nezaregistroval na stránkách časopisu u popisků snímků jméno
Jaromír Zumr st. Snímky tohoto jihočeského fotografa doplňují redakční články již drahnou řadu let. S Jaromírem se známe už dlouho, tykáme si, a tak jsem ho u příležitosti jeho jubilea, 16. listopadu totiž oslavil 75. výročí, navštívil s žádostí o rozhovor.
Jak a kdy jsi se začal zajímat o myslivost a fotografování, jaké bylo tvoje rodinné zázemí a kde se vlastně vzala vášeň pro fotografování přírody?
Pocházím z lesácké rodiny, otec lesní inženýr působil po celý život v lesním hospodářství, prošel různými funkcemi od taxátora až po podnikového ředitele státních lesů. Matka byla zaměstnaná v Lesprojektu a oba moji starší bratři byli rovněž lesáci. Tím už bylo předurčeno mé budoucí povolání. Šel jsem na lesařinu, složil jsem také zkoušky z myslivosti
A protože jsem měl fotografování jako velkého koníčka, logicky jsem fotografoval hlavně přírodu a její obyvatele. Postupem času jsem si doplnil fotografické vzdělání a místo lesnického povolání jsem se začal zajímat o fotografování. Mám syna Jaromíra, který se také úspěšně zabývá fotografováním přírody, získal již řadu ocenění nejen u nás, ale i v zahraničí a je spoluautorem fotografických knih.
Kdy jsi vzal do ruky poprvé fotoaparát a jaký to byl snímek?
Určitě to bylo již v útlém mládí. Měli jsem doma fotoaparát Kodak na svitkový film. První obrázky byly záběry krajiny a přírody.
A kdy se dostavily první fotografické úspěchy v podobě publikování v časopisech, knihách nebo někde jinde?
Jelikož jsme bydleli v Hluboké nad Vltavou, tak jsem se již jako malý kluk zajímající se o dění v přírodě a navštěvoval s rodiči Starou a Poněšickou oboru. Tam také vznikaly první obrázky zvěře. Jeleni v Poněšicích mi utkvěli v paměti a zde také vznikla myšlena a touha fotografovat jelení zvěř. Jeleni mi prostě přirostli k srdci a dones jsem nevynechal žádnou jelení říji a snímky jelenů v mém archivu jeleni převažují nad ostatní zvířenou. Většinou každým rokem získám nějaký snímek z říje, někdy je to jen obyčejný záběr, jindy se jedná o unikát.
První snímek srny jsem publikoval v roce1965 v krajských novinách. Později to byly různé časopisy, například Květy, Svět v obrazech a také samozřejmě časopis Myslivost v době, kdy jsi ještě v redakci nebyl. Potom následovaly knihy a tím, jak jsem se stával známým, tak přicházely zakázky nejen z našich nakladatelství, ale i ze Slovenska. Spolupráce s tehdejším vydavatelstvím Artia mi otevřela cestu k ilustrování mnoha knih, které se vyvážely po celém světě.
Zkoušel jsi i jiná fotografická témata jako jsou třeba portréty, architektura nebo propagační fotografie?
Doma jsme měli knihu S kamerou za zvěří na našich vodách vydanou v roce 1941, kterou vytvořil Dr.V.J.Staněk. Už jako kluk jsem v ní velmi často listoval, to byla pro mě učebnice. Staněk uměl k obrázkům i psát a popisoval jednotlivé příběhy, jak fotografoval. Stále jsem si knihu prohlížel a v duchu si říkal, kdybych také jednou takové snímky pořídil. I díky této knize mi utkvěla v hlavě myšlenka, že až jednou budu fotografovat profesionálně, tak budu i psát příběhy jak jsem některé druhy živočichů fotografoval. Proto nejen v mých knihách publikuji své fotopříběhy, ale využívám je i v časopisech, kde jsou ilustrace o životě přírody. Nakonec to mohou pravidelní čtenáři posoudit v časopisu Myslivost, kde už několik let tvořím rubriku Ze zápisníku fotografa přírody.
Další vzor jsem našel v knihách Slávy Štochla, kterého jsem ještě jako kluk několikrát pozoroval při fotografováním na bažantích honech na Hluboké. Obdivoval jsem třeba jeho počínání, kdy hledal, jak pořídit záběr lovce se zbraní, aby tam byl i letící bažant. Někdy i ležel na zemi, aby byl snímek dokonalý.
Když jsem byl přijat do ČFVU, musel jsem se také okrajově zabývat krajinou i architekturou. Hlavně při tvorbě nástěnných kalendářů zobrazující život přírody. Propagační fotografie šla mimo mě.
Vím, že máš i úspěchy na fotosoutěžích doma i v zahraničí…
Mám celou řadu ocenění v různých soutěžích. Snad nejhodnotnější je ocenění od mezinárodní fotografické komise C.I.C. (Mezinárodní rada pro myslivost a ochranu zvěře se sídlem v Paříži), kdy jsem jako jediný fotograf z ČR získal třikrát 1. cenu v letech 1987,1988 a 1989. V soutěži Zlatý jelen Slávy Štochla jsem získal v prvním ročníku (1989) 1. cenu a rovněž i v druhém ročníku (1991) 1.cenu. Za fotografie přírody a myslivosti jsem obdržel Uměleckou cenu ČMMJ za rok 1997 a 2000.
Zavzpomínej jako zakladatel Klubu fotografů na první začátky v Klubu. Kdo byl pro tebe vzorem, na které kolegy fotografy rád vzpomínáš?
Jmen by bylo hodně, byli to fotografové, kteří se přihlásili do Klubu fotografů přírody, někteří byli tenkrát neznámí, mnozí jiná věková generace než já, následně začali také fotografovat, učili se od nás starších, někteří brzy klub opustili, část tam zůstala dodnes. Mezi mé vrstevníky patřil Přemysl Pavlík a Eda Studnička, my tři jsme řadu let byli jediní, kteří spolupracovali s tehdejší ČMS a časopisem Myslivost.
Jak se změnila doba s novou technikou a hlavně digitalizací? Zkus porovnat obtížnost fotografování dříve a dnes.
Digitální fotoaparáty jsou bezesporu velkým přínosem v našem oboru. Když vzpomenu fotoaparáty, se kterými jsem začínal, tak se to ani nedá srovnat. Fotoaparát PENTACON-Six byl v šedesátých letech minulého století tím nejlepším co bylo na trhu. Muselo se ostřit ručně a vždy po každém záběru se obraz na matnici ztratil. Vyžadovalo to rychle přetočit na další snímek.
Na svitkovém filmu bylo dvanáct políček, filmy byly málo citlivé, byly také obtížně k sehnání. Vzpomínám, jak jsem obrázky z jelení říje, které byly pořízeny za večerního šera, musel při vyvolávání filmu převyvolávat, vývojka se musela zředit a film se v ní koupal dvě hodiny. Někdy to vyšlo, jindy ne.
Fotograf přírody musel mít s sebou v lese dva fotoaparáty, kdy v jednom byl černobílý film, ve druhém barevný. Také objektivy neměly potřebnou světelnost a byly velmi těžké. Ten, kdo chtěl fotografovat plachou zvěř, musel mít v brašně 300mm a 500mm teleobjektiv a fotografická brašna s touto výbavou vážila i přes dvacet kilo.
Fotograf v té době musel mít i zařízenou fotokomoru, přičemž ale zpracování fotografií mělo své kouzlo, které dnes mladí neznají. Exponovaný film se musel potmě nasunout do tanku a potom potopit do vývojky. Při samotném vyvolávání filmu se napjatě čekalo na výsledek. Vzpomínám, že jsem někdy i z nedočkavosti vyndal film předčasně z ustalovače a zběžně ho prohlédl, potom jsem ho tam vrátil na předepsanou dobu.
Zvětšování fotografií tzv. pozitivů muselo probíhat s velkou trpělivostí. Pro některé zvětšeniny se nejdříve musela pořídit zkouška, aby se zjistilo, na jakou dobu osvítit fotopapír, zvláště když se jednalo o velké formáty.
Černobílá fotografie měla a domnívám se, že má dodnes mnoho obdivovatelů...
Dnes stačí zájemci o fotografování přírody jen jeden digitální přístroj, kde se nastaví potřebná citlivost a jeden zoom objektiv, se kterým se mohou fotografovat i vzdálené objekty. To už se nedá s dobou mých začátků vůbec porovnat, možnosti moderní techniky jsou úplně někde jinde, ale i sebelepší technika zkušeného fotografa nenahradí.
Mám bohatý archiv, kde je mnoho černobílých fotografií, které vznikly před více jak šedesáti lety.
Byly pořízeny analogovými přístroji, které jsem v té době vlastnil. Nejdříve se jednalo o kinofilmy potom přišla doba svitkových filmů na formát 6x6. V tu dobu se rozmohly i barevné diapozitivy, které se předkládaly tiskárnám pro tisk v časopisech, kalendářích nebo knihách. Mezi těmito snímky je celá řada velmi zajímavých a kvalitních obrázků, kdy některé jsem dodnes nepřekonal.
Velmi rád vzpomínám například na fotografování srnce šesteráka s velmi dobrým parožím. Bylo to na Šumavě na polesí Horní les. Snímek byl pořízen přístrojem PENTACON-Six na černobílý film. Bylo to při šoulače a exponováno z volné ruky, kdy se jednalo o teleobjektiv 500 mm. Pro zajímavost uvádím, že tato použitá technika vážila dohromady 5 kg.
Kolik zabere času příprava na focení, co vše vlastně obnáší tvoje fotografická výbava?
Příprava na focení zabere někdy hodně času. Pokud musím stavět fotografický kryt, tak je to na několik hodin. Kryty stavím buď tím způsobem, že využívám okolní prostředí, ze kterého vyberu potřebný materiál. Často si stavím pozorovací kryt i ve větvích stromů. Někdy si nosím s sebou lehký skládací kryt. Kryt se musí nechat po vybudování nějaký čas na místě, aby si zvěř zvykla. Často fotografický kryt postavím a přijdu si do něho sednout až za dva dny.
Ve fotografické výbavě musí být fotoaparát, širokoúhlý objektiv, teleobjektiv, náhradní baterie, náhradní karty, stativ, někdy i samotný přenosný kryt. Nesmím zapomenout ani na svačinu a pití. Vše se odvíjí od toho, zda jdu jen na chvíli do lesa nebo na fotolov na několik dní.
Kam rád jezdíš fotografovat?
Především jsou to jižní Čechy, bohatství rybníků mě vždy inspirovalo. Jinak nedám dopustit na Šumavu. Již od studentských let jsem tam rád jezdil a jelikož tam znám místa, tak se tam často vracím. Fotografuji tam nejen krajiny lesa, ale i různé živočichy přírody. Do zahraničí nejezdím.
Jaké druhy zvěře anebo obecně náměty rád fotografuješ?
Nemám vyhraněný druh, jak jsem již řekl nemohu nefotografovat jeleny, ale hlavně se toulám přírodou a fotografuji vše, co mě zaujme. Rád fotografuji i hmyz, houby a rozličnou květenu.
Kde získáváš tipy na zajímavé snímky? Asi funguje spolupráce s myslivci a oborníky…
Každý z fotografů musí spolupracovat s myslivci. Už z toho důvodu, že jim musí sdělit, že se bude toulat v jejich honitbě. Proto je důležitá dlouhodobá spolupráce, z níž také vyplynou pro fotografa zajímavé informace a tipy na fotografování. Stejné je to v oborách, ale já mám rád záběry zvířat, které si sám „vychodím“, potom si takového záběru velmi cením. Z toho vyplývá, že již obory tak často nenavštěvuji jako dříve.
Lákalo tě fotografování exotických druhů zvěře, vyrazil jsi někam na zahraniční fotovýpravu?
Často na besedách dostávám tuto otázku. Nikdy mě nepřitahovalo fotografování exotických druhů. Již z toho důvodu, že musíš sedět v autě a kolem tebe pobíhají krotcí sloni nebo zebry a z okýnka je fotografuješ. Není nad to najít si v lese jelena nebo srnce a za ním se vydat. To je potom určitý adrenalin pro fotografa. Najít v přírodě srnce a chodit za ním i několik dní, a čekat než se ti podaří jej vyfotografovat. I samotné fotografován í zajíce má své kouzlo.
Nedávno jsem čekal na posedu, který jsem si sám postavil ve větvích stromu, abych nafotografoval srnčí zvěř. Mnohokrát jsem tam byl zbytečně, najednou mi do blízkosti přišel zajíc. Já ho začal fotografovat. Jen tak hopkal, chvílemi ukusoval trávu a pak šel zase dál. Po chvíli mi zmizel v houští. Srnčí zvěř nikde. Až po chvíli se zase zajíc vrátil na stejné místo. U spadlé větve vrby se zastavil a začal ukusovat její listy a než nadobro opustil scénu, tak mi dovolil získat zajímavé snímky. Na počítači jsem podle zaznamenaných údajů zjistil, že tam byl tento ušák přesně 55 minut a já exponoval celkem 600 záběrů. K použití bylo i několik dalších snímků, ovšem dva byly nejzajímavější. Někdo si řekne, že jsem blázen, "nacvakat" tolik snímků na obyčejného zajíce, ale já jsem úmyslně zajíce vybral, abych dokázal, že i tento druh patří do naší přírody a zaslouží si pozornost jako každé jiné zvíře...
Který druh zvěře je podle tvého pohledu nejnáročnější na fotografování?
Jsou to šelmy pro jejich noční způsob života.
Který druh zvěře máš naopak na focení nejraději?
Propadl jsem kouzlu jelení říje, ale fotografuji jelení zvěř v každém ročním období. Po celý rok nám jeleni umožňují nahlédnout do jejich zajímavého způsobu života. Vzpomenu jen drobnost, kdy skupinu jelenů vodí nejmladší jelen a skupinu laní zase vodí ta starší nejzkušenější laň.
Vyfotil jsi všechny druhy zvěře a obecně živočichů v naší přírodě?
Mám velmi bohatý fotografický archiv, ale určitě mi ještě něco chybí.
Co ti v archivu schází a je ještě nějaká touha či meta, co ještě vyfotit?
Na tuto otázku se nedá jednoznačně odpovědět. Mám mnoho dobrých nebo zajímavých snímků, ale stále čekám, že ještě nafotím ten záběr, který mi chybí. Abych to upřesnil, vždy si cením určitého snímku, a proto je na prvním místě. Časem se mi většinou podaří zobrazený druh znovu vyfotografovat ještě v lepší pozici, a tak se ten původní přesouvá na druhé místo, prvenství přebírá nový snímek. Takže moje touha je obecně stále získávat lepší a zajímavější snímky, nějaká cílová meta tedy neexistuje. Mám své vlastní krédo, kterým se řídím - fotograf přírody musí umět vidět víc, než běžný návštěvník lesa
Určitě jsi zažil kuriózní situace či příhody spojené s fotografováním?
Uvedu tedy pár příkladů. Například sýkorka mi při fotografování sebrala malou zelenou píďalku, kterou jsem chtěl vyfotit jiným objektivem. Když jsem byl otočený zády k housence a vybíral z brašny jiný objektiv, abych pokračoval ve fotografování, tak najednou se objevila sýkora modřinka a rychle se housenky zmocnila...
Nebo jelen, který se vyfotografoval sám. V době jelení říje jsem šel lesem za hlasem jelena a ve strmé stráni mi uklouzla na mokré větvičce noha a já jsem spadl na záda a vypadl mi fotoaparát z ruky, který během pádu na zem exponoval snímek. Na matnici přístroje se v tu chvíli objevil rozmazaný běžící jelen. Snímek je velmi nekvalitní, ale stále mi připomíná tuto příhodu. Obrázek není retušován, ani barevně upravený, jedná se o originál.
Divoké husy, které přistávaly na louku se mi podařilo vyfotografovat úplně náhodou. Seděl jsem na posedu nedaleko rybníka a čekal na srnčí zvěř. Z rybníka se ozývaly hlasy divokých husí. Uviděl jsem, jak se husy na hladině odhání. Bylo to období před hnízděním a husy si vytvářely hnízdí teritorium, a proto odháněly jiné páry. Za tu dobu, co jsem byl na posedu proběhlo na vodě několik, útoků a slyšel i „triumfální“ volání vítězného páru. Vyplašené husy byly zahnány až ke břehu a v momentě se na hrázi rybníka objevil cyklista.
Husy, které byly těsně u břehu najednou vzlétly a přes vysoké duby přeletěly až na louku, kde jsem byl na posedu. Letěly přímo na mně. Již jsem měl fotoaparát připravený a v momentě, kdy dosedaly na trávu jsem stiskl spoušť. Mám i jiné záběry husí v letu, ale tento se zařadil mezi ty nejzajímavější. Kdyby se tam tenkrát neobjevil cyklista, tak tento snímek nikdy nevznikl. Proto mu patří dík…
Velmi rád také vyhledávám situace, kdy se setkávám s vydrami. Podobně jako mám rád jelení zvěř, tak je to s vydrami. Už možná z toho důvodu, že mě před léty proslavily ve fotografických soutěžích. Za snímek vyder jsem v soutěži „Příroda a krajina ve fotografii“ v roce 1979 obdržel 1.cenu. Další úspěchy za snímky vydry bylo ocenění od C.I.C. v Paříži v roce 1987 a v soutěži „Zlatý jelen Slávy Štochla“ v roce 1989 za seriál „Ze života vydry“ také první cenu.
Při svých toulkách jsem objevil na rybníce lovící vydru, která plavala s úlovkem na břeh. Když chtěla vylézt z vody, tak si ulovenou rybu položila na kameny a jelikož se jí přilepil při vylézání z vody list javoru na hlavu, tak se otřepala, aby se listu zbavila. To byla pro mě příležitost k fotografování. Rychle jsem exponoval, a tak vznikl tento nevšední záběr…
Při fotografování rybáků nastala otázka, jak z postaveného krytu na ostrůvku vyfotografovat létající rybáky nad ostrůvkem. Teleobjektiv vyčníval z krytu jen dopředu a do stran, ale ptáci létali vysoko nad krytem. Proto jsem druhý den přinesl jiný vyrobený fotografický kryt, který jsem nepostavil normálně jako „krychli“, ale použil jsem jen dvě nohy, ty jsem zastrčil do země a zbývající část stěn jsem nechal volně viset. Do tohoto jsem se schoval a ještě přehodil maskovací plachtu. Tím jsem mohl mít teleobjektiv postavený „vzhůru“. Z této zvláštní stavby jsem potom mohl sledovat a fotografovat létající rybáky nad hlavou. Během celého odpoledne, které jsem strávil v kolonii rybáků jsem měl plno záběrů, kdy se mi podařilo zachytit i jejich svatební rej, kdy sameček se samičkou spolu dováděli vysoko v oblacích.
Je nutné připomenout, že jsem měl pro fotografování potřebná povolení od různých institucí. Jelikož rybák obecný patří k ohroženým druhům a navíc to bylo ve SPR.
Skok jelena do řeky. Tento snímek patří do série jelenů v pohybu. Mám celou řadu jelení zvěře u vody nebo i ve vodě. Jelena jsem překvapil nedaleko Stožce na Šumavě, kdy během říje prchal před jiným jelenem. Já po celodenní tůře seděl na břehu Studené vltavy a najednou mi sv. Hubert pomohl získat tento snímek, kdy jelen skočil do vody a prchal na protější břeh. Fotoaparát jsem měl u sebe, a tak to byla jen vteřina nebo dvě, kdy jsem zvedl fotoaparát a zaostřil do míst, kam jelen skočil. Tím vznikla velmi zajímavá fotogrfafie, která dosud nebyla nikde publikovaná, a tak čtenáři Myslivosti jsou první, kdo tento záběr uvidí...
S poděkováním za rozhovor a s přáním i za čtenáře Myslivosti ještě mnoha úžasných záběrů
připravil Jiří KASINA

Zobrazený fotopřístroj je historický a legendární s kterým jsem pořídil mnoho snímků a zejména mi pomohl zobrazit ty nejúspěšnější fotografie, které byly v minulosti nejen na výstavách ale také uspěly v soutěžích u nás i v zahraničí. Všechny již jmenované úspěchy v soutěžích byly pořízeny tímto fotoaparátem. Pentacon-Six s teleobjektivem 500 mm.