Hudba to je něco, co provází váš život. Rozhodně zaobírá i vaši rodinu, tak trochu přemýšlím, jak vypadají Vánoce u Vacků?
Vánoce vypadají úplně stejně jako v mém mládí. Já jsem se narodil na venkově, na samotě, dva kilometry od vesnice v lesích, byli jsme tam čtyři, moji rodiče, bratr a já, a všichni jsme hráli a muzicírovali. Tak je logické, že i moje rodina je vlastně hudební rodina, manželka hraje na klavír, obě děti hrají na lesní roh. A když se sejdeme na Vánoce, tak také všichni hrajeme, i když vlastně u nás se hraje denně, někdy od rána do večera, někdy i o půlnoci.
Sám jsem taky hrával na hudební nástroj, někdy mě to bavilo, ale mnohem častěji se přiznám, že byly chvíle, kdy mě rodiče drželi a říkali, tak a teď koukej cvičit a případně měli takové ty pichlavé otázky, kolikrát jsem za týden měl klarinet v puse? Jak to bylo u vás, cvičily děti vždy rády nebo musel být trochu tlak z vaší strany?
Nebudete mi věřit, nikdy žádný tlak nebyl, ani u mě, ani u dětí, ani u manželky. My jsme hráli a když nám něco nešlo, tak teprve pak se cvičilo. Takže obráceně, než se to dělá. Vím, že hrajete na klarinet, ten jsem měl moc rád, protože můj brácha hrál taky na klarinet, hráli jsme spolu odmala v dechovce. Já jsem chodil do hudebky, muselo se hrát. Nás to bavilo, to pro mě byla radost, nikdy mě nikdo nenutil do hraní a já moje děti taky ne. Já jsem je učil tak, že jsem si stáhnul party se symfonií, pustil jsem jim nahrávku, hráli jsme Beethovenské symfonie a děti byly štěstím bez sebe.
To musí být krásné dětství, když má člověk rodiče, kteří ho odmalička k hudbě vedou, ale ne způsobem, musíš cvičit, aby z tebe něco bylo, ale necháváte děti nahlédnout do toho nejkrásnějšího, co v hudbě vlastně je…
Dnes už možnosti nejsou takové, ale existovaly venkovské symfonické komorní orchestry, tam se mladí lidi mohli hrozně moc naučit, tam zašli ke starším pánům, kteří hráli na violu, na housle, poznávali hudební partituru. To je obrovská radost a obrovské bohatství, když taková možnost je. Přál bych všem mladým lidem, aby měli možnost hrát a pořád hrát a poznávat spontánně hudbu.
Jak volba nástroje probíhala u vás? Byly žesťové nástroje něco, co vás přitahovalo od začátku nebo to byla náhoda?
Je otázka, co to je náhoda. Tím, že jsme bydleli na samotě a byl okolo les, tak jednou tatínek přivedl pána, který hrál na lesní roh. Vyšel na balkon, zahrál, tóny se ozývaly v okolních lesích a já poznal tu nádheru. V tu chvíli se zrodilo rozhodnutí, že na ten nástroj chci umět také hrát.
Jeden z našich nejlepších hráčů na violoncello mi vyprávěl podobný příběh, když poprvé v životě uslyšel violoncello a něco se v něm rozeznělo a od té doby pro něj neexistovala jiná varianta než hrát na violoncello. Možná to má člověk v genech, když přijde ten pravý nástroj…
Když se nad tím zamyslím, tak opravdu to asi je o objevené kráse, o pomyslné vstupence do života. Tím, že jsme byli na venkově, byli jsme tam sami, byl jen rozhlas, neexistoval internet, telefon, YouTube, takže jsem slyšel naživo jeden z prvních nástrojů, on mě zaujal, doslova uchvátil a pak už byla ta věrnost k nástroji.
Vy jste zmínil dechovku, to byla dříve celospolečenská záležitost. I já jsem si za svého mládí na studiích přivydělával ve vesnické dechovce, hrál na zábavách, plesech a tancovačkách, kde se scházela celá vesnice, všichni se bavili, zpívalo se, také po honech se hrávalo, zpívalo. Zdá se mi, že s tím, jak se dechovka stala u některých lidí dnes něčím opovrhovaným, tak se ale zároveň vytratila i kultura, kdy se lidé společně sejdou, zavzpomínají, popovídají. To přece vždy patřilo k životu…
Já jsem dokonce přesvědčený jako muzikant, že kdo neprošel dechovkou nebo folklorem, lidovou písní, tak z něj nikdy nemůže být kvalitní hudebník. To prostě nejde. Ale doba se změnila, když jsem já byl malý, tak ve vsi bylo 150 baráčků, byly tam tři generace dechovek. Ale život se změnil. Já si nemyslím, že to je opovrhování dechovkou, ale asi mnohým nepřijde potřebná, lidé dnes na vesnicích mají jinou náplň života.
Z mého pohledu je to škoda, snad až smutek, že ty krásné časy, které jsem zažil, už nejsou, lidé mají jiné zájmy, na venkově se žije už jinak. Ale přesto dechovky existují, hrají, byť v menší míře, nejen tradičně v Německu nebo Rakousku, ale i u nás v Čechách. Pořád mě to táhne a rád bych si s dechovkou zase zahrál.
K tomu se váže jedna moje vzpomínka, na vesnici měli lidé tu svoji nejoblíbenější písničku, která se mu hrála při různých příležitostech a nakonec na pohřbu, písnička patřila k jakési identifikaci dotyčné osoby. Když se mu chtěla udělat radost třeba na vesnické tancovačce, tak se zahrálo sólo. To myslím také patřilo k vesnickému životu, k tomu, že lidé spolu žijí a navzájem se znají…
Ano, to jste řekl moc hezky, a je zajímavé, jak to člověk s odstupem času vnímá. Já jsem měl moc rád dědečka z tatínkovy strany, zpíval, hrál na trumpetu, on měl svoji písničku Ku Praze je cesta dlouhá. Vždycky ji zpíval, často s námi dvojhlasně i trojhlasně, to byla vlastně domácí hudební škola, tak jsme doma zpívali všichni. Já mám zase rád Ach synku, synku, pořád ji prosazuji i mezi trubači, to je ta moje krásná písnička.
Nedávno jsem byl na jedné společné lovecké akci a úplně mě překvapilo, že na posledním leči v místním hostinci mají myslivci tradici, že všichni musí povstat a společně se zazpívají Zelení hájové. Byla to až dojemná chvíle, nečekaná, ale krásná.
My jsme zase zavedli v Písku na lesnické škole, kde se pořádají studentské plesy, půlnoční vytrubování. Zhruba půl hodiny před půlnocí začneme hrát uprostřed a celý sál postupně začne zpívat až do půlnoci jednu mysliveckou písničku za druhou. Celý sál se přidá, nikdo se nebojí zpívat, protože se v tom množství ztratí. Je nádherné slyšet zpívat celý sál.
Já se zase vrátím na začátek. Jak vy jste se dostal k lesnímu rohu a k hudbě obecně, to jsme si řekl, ale myslivecká hudba je přece jen specifický žánr. Jak toto k vám přišlo?
Já jsem v patnácti letech odešel z venkova do Prahy studovat na konzervatoři a studium hudby mě pohltilo. Já jsem nikdy neměl problém, že musím jít do školy, studium mě tak bavilo, že jsem hrál od rána do večera na lesní roh a na klavír. V srpnu 1980 jsem náhodou potkal Josefa Selementa na výstavě Země živitelka, tam jsme se domluvili, že založíme soubor, vzniklo Lovecké trio, začali jsme hrát a já lovecké hudbě už propadl úplně.
Dykovy signály to je něco, co nás proslavilo v celé Evropě. Zkusím se ale zeptat trochu jinak, je česká myslivecká hudba opravdu nějak specifická? Myslivecké troubení existuje v řadě zemí, ale vždy mi přijde, že Češi ji mají přece jen posazenou trochu jinde, než okolní národy…
Já to zkusím stručně shrnout. Ono to začalo někdy kolem roku 1680, kdy Šporkovi myslivci šli na vyučenou do Francie. Mnozí lidé si ale myslí, že to byla lovecká hudba, jen signály, fanfáry, to tak ale nebylo. Oni se tam naučili především koncertní přednesovou muziku, operu a komorní hudbu. To všechno trubači tehdy museli umět hrát. Takže v Čechách to začalo ne signály, ale společenskou muzikou.
Až profesor Dyk, to byl základní pilíř, v roce 1936 napsal oficiální signály a fanfáry, které jsou jiné, než které se hrávaly jinde v Evropě. Naše signály mají více srdce, je v nich více melodie, jsou víc zpěvné. Kdežto Němci mají signály takové rázné, více vojenské, je tam jejich rytmus, ty jejich marše.
Možná se v tom promítá mentalita národa...
Určitě, neboť my jsme ti, kteří rádi zpíváme a vznášíme se, prostě poetici a Dyk to i do signálů vložil. Po něm přišel Josef Selement, když skládal Úlovky, tak chtěl, aby v hudbě byl úlovek, respektive druh zvěře, hudebně poznat. A já jsem šel ještě dál, já jsem v kompozici vždy chtěl, aby lovecká hudba byla společenská, aby to nebyl jen lov. Chtěl jsem vždy rozšířit povědomí o lovecké hudbě i mezi nemyslivce, mezi normální lidi a také se dotknout duchovna. Proto jsem se nevěnoval zdaleka tolik signálům oproti společenským záležitostem.
Toto pojetí lovecké hudby v celé Evropě skoro není a rád bych v tom ještě dále pokračoval, aby si skladby myslivci vzali za své, aby je společnost přijala. Hudba totiž může být prostředníkem mezi myslivci a nemyslivci, aby spolu komunikovali, abychom nebyli zakuklená skupinka lovců, kteří jen loví a nemají vztah ke společnosti. Já bych chtěl, aby byla jedna společnost, abychom si rozuměli a jeden druhého si vážil.
Často se bavíme o tom, jak většinová společnost nepřijímá myslivce. A to, že myslivecká hudba je jednou z cest, která otevírá dveře i lidem, kteří by jinak myslivce netolerovali, tak to je moudré. Podle mě je to tím, že myslivecká hudba je o kráse a ať chceme nebo ne, tak když je něco krásného, tak to otevírá srdce i lidí, kteří jsou jinak proti myslivcům…
Já si myslím, že by myslivci měli hledat cestu k nemyslivcům a zase naopak. To je hrozně důležité. Nastává problém v tom, že nemyslivec se odcizuje přírodě a nemá pak pochopení ani pro myslivost, nerozumí, že to je vlastně potřebné, dokonce nutné. Myslivci dělají úžasnou a důležitou práci a bylo by dobře, kdybychom dokázali nemyslivcům toto vysvětlit, přitom ale musíme být poctiví, správní a dodržovat určité zásady, což některým myslivcům chybí. A právě hudba by je mohla k té poctivosti a spořádanosti dovést. Hudba musí být totiž vždy poctivá, tam to nejde ošidit.
Vrátím se ještě k Francii, odkud vlastně přišla myslivecká hudba do našich zemí. V čem se liší francouzská myslivecká hudba nebo německá? Pozná se to na první poslech?
To se pozná, i laik to pozná. Já bych charakterizoval krátce čtyři základní hudební školy, které v lovecké hudbě jsou. Jsou to francouzská, česká, německá a rakouská škola a mezi nimi je velký rozdíl. Původní trubači si říkali pikéři, jezdili na koních a při jízdě museli hrát. To nebylo vůbec jednoduché ovládat koně nohama, nástroj měli přes ruku a za jízdy troubili. Aby jim nástroj nevyrazil zuby, tak proto Francouzi hrají tak třepotavě, protože jinak by tam bylo spousta chyb. To je typický francouzský styl, dneska se už u nás moc nezná a zní mnohým tak trochu podivně.
Němci styl hudby přijali z armády, takže vše má říz, vše je hodně nahlas, oni snad ani neumějí nebo nechtějí hrát potichu, všechno je u nich na befel.
Rakušáci, zejména v 19. století, mi připadají jako porcelánové panenky, mají rádi polky, jen lehké pochodové skladby, vše jako když tancují baletky.
My Češi v hudbě máme slyšet slovanství, někdy do hudby dáváme až moc srdce. Vždy, když zkoušíme s trubači, tak říkám, nesmíte u toho plakat, hudba je radost.
Co byste poradil člověku, který by rád loveckou hudbu zkusil, ale neví jak na to, jak se do toho pustit a třeba si říká, nemám na to talent?
První předpoklad je, že musí chtít hrát. To je zcela zásadní. Nejhorší jsou takové ty maminky, které přivedou Pepíčka do hudebky a řeknou, já bych chtěla, aby hrál na lesní roh. Pepíček nechce, ale maminka chce.
Druhá věc je důležité mít dobrého učitele. Když má člověk dobrého učitele do života, v čemkoliv, to je půlka úspěchu. Člověk nadělá sám tolik chyb, protože neví, jak má hrát a pak je opravuje půlku života. Zbytečně tím ztrácí spoustu času. Takže je třeba se podívat se po kvalitním učiteli. Dneska jich existuje v lovecké hudbě velké množství, vím minimálně o dvaceti lidech, kteří jsou schopni dobře učit. To dřív nebývalo.
Pak musí mít zdravý předpoklad, musí mít zuby. Kdyby neměl zuby, o co by opřel nátrubek? Kdo to neví, tak je změřeno, že když hrajeme, tak tlačíme zhruba jeden kilogram na přední zuby. Musí umět také vydechovat, nadechovat se, ale to se všechno naučí. Musí také být ve fyzické kondici a jinak to není žádná věda. Když má člověk něco rád, tak se vždycky všechno naučí, to je jen o vůli.
Kde najdou kontakty na učitele? Kde najdou ten první bod, kde začít, aby se mohli s někým poradit, s někým to zkonzultovat?
Dneska je to jednoduché, existuje internet, webové stránky. Stačí se podívat na stránky ČMMJ nebo na stránky Klubu trubačů. Existuje
www.SMTDolce.cz a tam se najdou kontakty. Když komukoliv zavolají, určitě pomoc najdou, to i regionálně, v každém kraji najdou odborníka, velmi kvalitního, nemusí nikam daleko dojíždět. A pak by bylo dobře, kdyby se s námi sdružili, aby mezi nás přišli. Já bych na ně rád uplatnil metodu, aby začali s námi hrát, ať se nic moc předem neučí.
Tuto metodu uplatňujeme na letních kurzech, které pořádáme už mnoho let v jižních Čechách, v Chlumu u Třeboně. Kurz trvá vždy týden a bývá první týden v srpnu od soboty do soboty. Vymyslel ho Petr Duda, sejde se tam 100 až 120 trubačů, z nich většinou bývá asi patnáct úplně nových. Trubači tam jezdí s celými rodinami, přijede celá maminka, tatínek, dítě, bratr a kdo chce má každý den 1 až 3 výukové hodiny, ostatní mají krásnou rekreaci, jezdí na kolech, koupou se a k tomu se obden dělají koncerty. Lidé jsou každoročně nadšení, je v tom už tradice, s rodinami je to letní komunita až 500 lidí. Společné nadšení většinu doslova nakopne hudebně do života, tam se každý naučí základy, rozkouká se a už ví, jak dál.
Za jak dlouho člověk u mysliveckého troubení může dospět k tomu, že může vzít borlici na hon a troubit? Jak dlouho to tak trvá?
Když doopravdy bude chtít hrát, bude mít zájem, tak si myslím, že běžný průměrný člověk, ať už je mladý nebo starší, do roku se hrát naučí, ti šikovnější i do půl roku se naučí Dykovo desatero, aby mohli troubit na honech.
Jak často cvičí Petr Vacek?
Petr Vacek to má složité, protože dělá ještě jinou profesi, což je právo, takže na cvičení není tolik času. Ale když mám koncert, tak musím hrát denně. Třeba před koncertem České myslivecké Vánoce musím cvičit minimálně šest týdnů až dva měsíce a musím hrát denně. Je to jako u sportovců, musíte mít kondici, vytrénovat mimické svaly a návyky, člověk se do kondice musí dostat.
Běžný trubač, třeba na Dykovy signály by si měl ideálně minimálně třikrát v týdnu zahrát, lépe kratší čas, tak do deseti minut, aby byl v kontaktu s nástrojem. Není dobře, když cvičí dvě hodiny jednou za týden a pak nástroj odloží, to je k ničemu.
Vy kromě toho, že jste výborný trubač, tak také komponujete loveckou hudbu. Jak toto vlastně přišlo? Kdy jste poprvé vzal do ruky pero, notový papír a řekl si, já zkusím něco napsat?
To se stalo, když mi bylo dvanáct, opravdu takhle brzo jsem začal psát. A uvědomuji si, jak všechny nevýhody byly zároveň výhodou. Tehdy jsem nehrál ještě na klavír, takže jsem si musel vypěstovat hudební představivost, já jsem psal noty bez klavíru, jen jak jsem tóny slyšel. Postupně jsem se tuto techniku učil, ale jak to přišlo, proč to přišlo, to je i pro mne velké tajemství, nad tím často přemýšlím, kde se to bere. Někdy si připadám jako médium, že to jde přese mě shora a já to jenom píšu.
Já mám ke skládání úplně jiný přístup než řada lidí. Nejdřív jdu hrát a pak se to učím. I v mé právnické praxi, já si napíšu žalobu nebo smlouvu a pak se jdu podívat, zda je to správně, jak to má být, takový obrácený přístup.
Vy jste také autorem Svatohubertské mše. To je zvláštní fenomén, protože často na mši vidíme lidi, kteří by jinak do kostela jen těžko zavítali. Svatohubertská mše je něco, co přivádí do duchovního prostoru kostela lidi, kteří k duchovnu mají rezervovanější přístup. Zároveň je to fenomén, který se stal už v naší zemi velmi známým. Kolik už jste vlastně odehrál Svatohubertských mší?
Určitě je to přes tisíc mší a po celé Evropě. Odmala jsme chodili o kostela a měli jsme k víře blízko v celé rodině. Já tam muzikanty a trubače vezmu, nikoho do ničeho nenutím, jen vysvětluji, jak se, co hraje, kdy se stojí, kdy se klečí, co je potřeba v kterou chvíli vyjádřit. Je to zajímavé i ve vztahu k farářům. Někteří mi vykládali, že to či ono přece není pro průběh mše schválené, ale já říkám, proč bychom něco schvalovali, Mozartovi taky nikdo nic neschvaloval. Na co si to hrajeme? Jedná se přece hlavně o tu hloubku a o tu krásu, která přivede řadu nevěřících do kostela. Já vnímám, že se dnes bojí lidé chodit do kostela, ale nikdo je přece nenutí, aby byli věřící, mohou obdivovat krásu obrazů, architektury, akustiky, to je přece něco úžasného. Takže i ta Svatohubertská mše je o kráse a potěšení ducha, to není jen prostá součást církevního obřadu.
S poděkováním připravil Martin HORÁLEK