Aleši, my jsme se spolu poznali při projektu České televize V karavanu po Česku. Vzpomínáš?
Vzpomínám velmi rád. Díky natáčení jsme projeli spoustu mně do té doby neznámých míst. Naši vlast považuji za nejkrásnější na světě a jsem v tomto směru patriot. Jižní polovinu republiky jsem celkem znal. Ale druhé léto, když jsme vyjeli na sever, bylo úplně fascinující. Rychlebské hory, Jeseníky, Orlické hory... Místa, která ještě nejsou turisticky zprofanovaná. Vřele je doporučuji!
Mělo to navíc ještě devizu, že se sešla dobrá parta, dobrý štáb. Sice to bylo náročné, točilo se dvanáct hodin denně, ale stále to byla i zábava. Ostatně Ty jsi toho byl také součástí.
Letos v létě mě čeká taková reminiscence. Dostal jsem nabídku, abych strávil týden v Andalusii - právě v obytném voze. Takže si s Gábinou vypůjčíme v Malaze „bydlík“ a týden se budeme toulat v Andalusii. Bude tam strašné vedro, takže si to hodlám udělat trošku na pankáče a projet si spíš taková ta hezká divoká místa.
Co Tě přivedlo k herectví?
Velmi záhy, asi tak ve třetí třídě, jsem začal jezdit na dramaťák do Ostrova nad Ohří, který byl poměrně vyhlášený. Tam jsem pod vedením Ireny Konývkové kromě dramatické výchovy chodil i do sboru, na klavír, vyhrával jsem recitační soutěže. Svým naturelem jsem byl vždycky trochu exhibicionista. Ale nad konzervatoří jsem začal přemýšlet až v osmé třídě, kdy jsem zjistil, že se tam nedělají přijímačky z matematiky a z češtiny. Tak jsem zkusil jít na talentovky, a vyšlo to. Měl jsem radost i proto, že zatímco ostatní spolužáci se stresovali s přijímačkami, já měl už od března hotovo a užíval jsem si.
Máš nějaké herecké sny?
Moc rád bych si jednou zahrál tramvajáka. Chytnout se toho jejich držadla a drandit si to Prahou. To by se mi líbilo! Ale vážně - vysněná role by tu jedna byla, a to sice Cyrano z Bergeracu. Tu, kdyby mi nabídli, tak neváhám ani vteřinu.
Ne každý herec je dobrý moderátor. A jen málo moderátorů umí hereckou profesi. U tebe se to vzácně propojilo. Čím to?
Všechno v mém životě se děje systematicko-automaticky. Když jsem se vrátil po delší době ze Spojených států, neměl jsem žádnou práci. Chodil jsem hlavně dabovat. Vítek Olmer mě bral na sbory. Třeba v Kožakovi jsou všechny vysílačky moje. Pak přišel zlom. Dáda Gondík odcházel z Frekvence 1 na Evropu 2 a uvolnilo se místo ve víkendovém slotu. Potřebovali to rychle. A tak jsme s Jakubem Wehrenbergem začali moderovat víkendové vysílání. Po tři čtvrtě roce jsme dostali každodenní pořad, a najednou ze mě byl rozhlasový moderátor.
Do toho přišla Snídaně s Novou. To byla také náhoda. Seděli jsme takhle jednou v hospodě a náš kamarád Marek Jindra říká:
„Musím domů, máme zítra konkurz na moderátory Snídaně. To bys mohl zkusit.“ Já na to, že rozhodně nehodlám vstávat. Pak mě ale přemluvili, a já s Pavlou Charvátovou Gavlasou a později s Hankou Šimkovou moderoval několik let Snídani s Novou.
Do divadla jsem se vrátil až s muzikálem Pomáda. V něm jsem musel tančit, což byla další výzva. Pomádu režíroval Janko Durovčík, který je taneční ras. Řval na nás, zkoušky byly pot, krev a slzy. Ale dokázal jsem to! Díky Pomádě jsem se etabloval v muzikálových divadlech. Až později přišly i činoherní nabídky. Rád dělám to, co zrovna přijde. A užívám si přitom tu pestrost.
Lidé si Tě ale často spojují s jiným televizním pořadem, s Taxíkem...
Přeci jen ten pořad šel šet, možná sedm let. Dodnes, když si sednu do taxíku, slyším – á pan kolega. Býval jsem v taxikářské branži velmi ctěnou osobou. Dnes už to asi přebila soutěž Kde domov můj. Nezdá se to, ale moderuji vědomostní soutěže už šestnáct let.
V seriálu České televize Limity jsi hrál hlavní roli. Ochranáři Tě také vzali za svého?
Já se s nimi úplně neztotožňuji, ani s metodami, ani s rétorikou. Nemám rád, když se někdo přilepuje na asfalt. Zajímavé je, že sdružení, které v Limitech inspirovalo Petra Zelenku, mělo velký problém. Byli odsouzení k zaplacení způsobené škody ČEZu, protože, myslím, neoprávněně vnikli na Prunéřov. Extrémně rychle na ně potřebné prostředky vybrali jejich podporovatelé. Samo sdružení nezaplatilo ani kačku, což nepovažuji za správné. Na druhou stranu je dobře, aby tu některá taková hnutí byla. Zvedají varovný prst, a to je potřeba.
Když už se ale v mysliveckém podcastu bavíme o ochráncích přírody, musím se dotknout i ochrany některých druhů zvířat. Myslím, že to, co nám v této souvislosti chybí, je obyčejný selský rozum. Jednostranná ochrana jednoho druhu nikdy nevedla k ničemu dobrému. Příkladem mohou být kormoráni, které jsme třicet let chránili a najednou platíme za jejich odstřel. Je to stejné jak masivní návrat bobra, který budeme muset v budoucnu také řešit. A strašně se bojím, abychom tak dlouho nechránili vlky, až se dostaneme do fáze medvěda na Slovensku. Tam se z toho stalo politické téma, a je poměrně nechutné to vůbec sledovat.
Ta zvířata za to ale nemohou. Myslím si přitom, že vlk do české krajiny patří. Schvaluji jeho návrat! Musíme mít ale na zřeteli, do jaké krajiny ho vracíme. Proč by nemohly žít na Šumavě dvě, tři smečky? Nebo v Jeseníkách, v Beskydech... Ale v Klánovickém lese? Díky obojku víme, že tam došel polský vlk odněkud od Krakova, který se nakonec dostal až někam k Jimramovu, kde založil smečku. Fascinují příběh. Měl by dostat cenu za to, že to přežil!
Strašně bych si ale přál, abychom při hospodaření s veškerou zvěří, nejen s velkými šelmami, používali rozum. I jako myslivci bychom si tím ušetřili hodně problémů.
Myslivost u Tebe byla provázena také rybařinou. Vlastně ryby byly asi první, že?
Určitě! Ryby mě provází od šesti let, kdy jsem chytl prvního okouna na Lužnici. Ono to tedy bylo obráceně, protože ten okoun chytl mě. A už jsem u toho zůstal. Devadesát procent času, který mohu strávit na rybách, věnuji muškaření a pstruhům. Rád si také zavláčím někde na mimopstruhové vodě. Večer, v klidu, si rád posedím s kamarádem a s lahvinkou červeného vína, kdy máme políčeno na candáty nebo na úhoře a jen tak si vyprávíme.
Ryby byly také spouštěčem, proč jsem si šel udělat myslivecké papíry. Příští rok to bude už deset let. Ať už s dětmi nebo na rybách jsem trávil hodně času v přírodě. Často mi vrtalo hlavou - co to slyším za hlas, co je toto za stopy? Proto jsem si umanul, že se dovzdělám. Přihlásil jsem se na OMS Prahy 9 ke kolegovi Havlovi do kurzu. Absolvoval jsem ho s vyznamenáním, protože mě to strašně bavilo.
No a jak to tak bývá, postupně v myslivosti potkáváš různé lidi. Já jsem takhle narazil na svého spolužáka z dramaťáku Petra Joo. Neviděli jsme se předtím dvacet let. Zjistil jsem, že je velký vábič, lovec. V té době měl i obchod s mysliveckým vybavením. Petr mě začal brát na první lovecké výpravy jako parťáka.
Nezapomenutelné je třeba naše první vábení srnců. Byl to týden v Krušných horách, v honitbě, kde snad ani žádní srnci nebyli. Petr byl už úplně jurodivý. Já s vábením neměl zkušenosti. Tak jsem říkal, že si nejspíš vymýšlí. Nachodili jsme snad stovku kilometrů po Krušných horách, nahoru, dolů a neviděli jsme jediného srnce.
A já se pak vrátil do Prahy a v Milíčáku jsem si zkusmo zapískal na stéblo trávy a přiběhli tři srnci! Tehdy mi poprvé došlo, že ono na tom vábení asi něco bude. Petr mi pak mnohokrát navábil úžasné srnce. Je to radost, když to někdo umí. Třeba jako Tomáš Třeský, náš šampion ve vábení jelenů. Je neuvěřitelné to jenom poslouchat. Mám k vábičům velký obdiv.
Po složení zkoušek jsem vlastně ani nechtěl lovit. Neměl jsem dlouho ani zbroják. Chtěl jsem hlavně poznávat přírodu. Jenže pak mě už zmíněný „Joják“ vzal na první prase. Šli jsme za ním skoro bosi, musel jsem si ho po výstřelu asi padesát metrů dosledovat. Zažil jsem si to vzrušení a už jsem byl lapený. Od té doby jsem prostě také lovec.
Jako herec musíš energii vydávat. Něco ze sebe poskytuješ lidem. Je myslivost s rybařinou prostředí, kde energii naopak čerpáš?
Určitě. Já ani nemusím mít zbraň, stačí mi být v přírodě. Sám s sebou. Nejsem úplně typ na společné lovecké akce. Mám ale pár kamarádů, kteří mi umožňují přijet k nim do honitby a jít šoulat. Když přijde lončák, tak mohu ulovit prase. Když se loví srnci, tak pomohu s průběrnými kusy. Nebo miluji lov na lišku v zimě.
Jako myslivci občas říkáme, že výstřelem končí myslivost a začíná práce. Já mám ale rád i tu. Na Slovensku ve Velké Fatře, kam jezdím, jsme ulovili jelena v naprosto neprostupném terénu. Bylo to už na tmu. Tak jsme na něm nechali věci, abychom ho zapachovali. A celý následující den jsme tahali jelena dolů. Korytem potoka, metr po metru. Ale to je přesně to, co mám rád! Přeci ho tam pořádný myslivec nenechá, byť tam by nepřišel nazmar, protože by se o něj postarala dravá zvěř.
Mám rád i zpracování zvěřiny. Když třeba ulovím prase, rezervuji si čas na to ho rozbourat, udělat hezky žebra... Každý, kdo ode mne dostane kus zvěřiny, musí mít jistotu, že to bude čisté, zpracované tak, aby to bylo hned ke kuchyňské přípravě.
Vaříš rád?
Moc! Dělám různé konzervy, paštiky. Musím říct, že si to fakt užívám.
Jako herec máš blízko ke slovesné tvorbě. Co myslivecké a rybářské historky?
Jak kdy. Mám třeba příběh, kdy mi kolega vyprávěl, jak ulovil kňoura, vyvrhnul ho a najednou, když si šel otřít nůž do trávy, se vyvržený kňour zvedl a začal ho honit. Že naštěstí utekl na kazatelnu, ale kňour mu ještě stihl stáhnout holínku.
Na to mu jiný kolega pohotově odvětil, že jemu takhle nedávno nevystřelil brokový náboj.
„Tak kouknu do té hlavně, co se děje a najednou vidím, že se ty broky valí proti mně! Jen tak tak jsem uhnul,“ povídá kamarád.
Často to jsou takové pohádky pro dospělé. Někdy je to fajn, jenom to nesmí být přes čáru.
Nedávno jsi dotočil společný projekt České televize a časopisu Myslivost, dokument s názvem Myslivost: Neznámé příběhy. Zanedlouho bude mít premiéru...
Ano, půjde to 3. června od devíti večer na ČT2....
Zažil jsi během natáčení něco, co jsi ještě z myslivosti neznal nebo co tě překvapilo?
Určitě! Se scénáristkou Kačkou Lhotskou a ve spolupráci s redakcí Myslivosti jsme se snažili podívat na činnosti, které si veřejnost s myslivci většinou moc nespojuje. Kromě sokolnictví jsme třeba představovali kynologii. Nejen ve smyslu lovu. Ukázali jsme, jak lovečtí psi pomáhají vyhledávat srnčata v době senosečí. Moc se mi líbilo, jak nám při záchraně srnčat pomáhají drony s termokamerami.
Úpravy krajiny – to je další velké téma, o kterém se moc neví. Třeba ve Staříči, kde jsme natáčeli, dělají fantastické věci. To už není honitba, ale skoro park pro zvěř. Mají výhodu, že se dokázali dohodnout s vlastníky pozemků. Ukázali nám, kolik existuje dotačních programů, které pomůžou při úpravách krajiny tak, aby se tam zvěři dařilo a nevznikaly zbytečné hospodářské škody. Remízy, různé meze, keřové porosty. Mezi tím zase volný prostor. Hrozně zajímavé.
Natáčení, které jsem si mimořádně užil, tak to byl Dub nad Moravou. Byli jsme tam na Hubertské mši. Mám ten kraj rád, má svá specifika. A není to kvůli slivovici a vínu! Je to kvůli lidem. Moravština je tam specifická, taková měkkoulinká. I ty písničky jsou jiné než na celé Moravě. Místní chlapi sice při hodech řvou jako tuři, ale je v nich určitá něžnost a křehkost.
A v tomto prostředí si představte mysliveckou bohoslužbu, úctu ke zvěři... Sám pan farář Kornek, tak to je také osoba malebná a velmi půvabná. Taková hřejivá. Kdo budete mít možnost, zajeďte si tam. Stojí to za to!
Zajímavé asi musel být i natáčení ne Střední lesnické škole v Trutnově, ne?
Tady musím zmínit velkého frajera, místního ředitele Miloše Pochobradského. Pro tu školu dýchá. Škola má svoje polesí, mechanizační centrum, střelnici, vychovává si i vlastní trubače. Pozvali nás na školní naháňku. Najednou tam člověk vidí mladé lidi spojené s přírodou. Cítíš, jak jsou na ni navázaní. A ta škola jim pomáhá, aby to prohlubovali, aby byli v kontaktu s myslivostí a s péčí o les.
Ty máš dva syny. Podařilo se ti myslivost předat dál?
U staršího syna Jáchyma určitě. Baví ho jak ryby, tak i myslivost. Dokonce zkoušel studovat myslivost, ale když zjistil, že by se musel naučit 300 kytek latinsky a česky, tak to vzdal. Teď studuje jinou vysokou školu a já jsem vlastně rád. Sice by se mi líbilo mít syna revírníka, ale mám pocit, že se tím člověk ochudí o tu radost z volnočasové aktivity, když se z toho stane zaměstnání.
Aleši, tak ať se daří Tobě i Tvým synům. Děkuji za rozhovor!
A já děkuji za pozvání. A nezapomeňte si 3. června v České televizi pustit náš nový myslivecký dokument!
připravil Martin HORÁLEK
snímky z natáčení Jakub Wehrenberg
Redakční poznámka: Zmíněný dokument o myslivosti budete moci také zhlédnout v rámci programu Ohradských národních mysliveckých slavností na loveckém zámku Ohrada v sobotu a v neděli 21. a 22.6.2025