K povídání o Mysliveckém spolku Černovice jsem se setkal s JUDr. Jiřím Kšicou v krásném prostředí sídla spolku. Nejen sídlo, ale celá honitba je jedinečná, střídají se pásy polí s mezemi s listnatými porosty a lesy, horizonty vrcholů s údolími, rozmanitost typická pro naši Vysočinu. Za mne, velikost honů je optimální, skutečně žádné obrovské bloky řepky a kukuřice s následnou monodietou. Barevný podzim dokresluje kouzlo krajiny téměř romantické. Rozhovor probíhal tak spontánně, že jsme připravené otázky opustili a jsou do textu vkládány jen pro přehlednost, hlavní slovo měl můj hostitel….
O spolku, honitbě a členech
Myslivecký spolek sídlí v malé obci Černovice na východním okraji Českomoravské vysočiny. Honitba je v nadmořské výšce 550 až 690 m o rozloze704 ha, z toho lesní půda zabírá 290 ha, což činí 42 % plochy honitby, zemědělská půda, vodní plochy a ostatní je 414 ha. Naše honitba je společenstevní, máme ji pronajatou od Honebního společenstva Černovice.
Nás bylo původně jedenáct, ale od roku 2016 se nám to pěkně rozběhlo... Do dnešního dne jsme postupně přijali 11 nových členů. Jsou to mladí kluci, kterým je dnes do 40 let, ale říkám mladí kluci, protože tak to pro nás je. Starší členové spolku se přílivu nových a mladších zpočátku obávali. Nicméně organizační opatření, které jsme právě pro usnadnění jejich splynutí s ostatními provedli, se osvědčila. Pro příklad, první z nich byla vzájemná komunikace o zájmu jít v konkrétní dobu do honitby na posed nebo kazatelnu. Kdo se přes aplikaci ozve první, je jeho. Mezi staršími členy jsme měli dvě úmrtí, v současnosti máme tedy dvacet členů, všichni jsou členové ČMMJ. Přijmeme mezi sebe každého místního občana, a nejen to, mezi námi je i jeden s adresou v Brně.
A na otázku, zda máme mezi sebou významné osobnosti, mohu odpovědět jen tak, že jsme všichni běžní lidé. Ze zasloužilých členů mohu vzpomenout dlouholetého mysliveckého hospodáře Josefa Prokse, skutečnou osobnost. Současného hospodáře dělá Alois Musil, ročník 1946, pořád funkci zastává a dobře.
Charakteristika a stavy zvěře
Ze spárkaté máme stanovené minimální a normované stavy pouze u srnčí, a to 35 kusů. Z drobné zajíc, který má normovaný stav 54 kusů. Z pernaté zvěře bažant, 18 ks ve IV. jakostní třídě. Naše prostředí se pro pernatou zvěř nejlépe charakterizuje skeptickým vyjádřením - nemá šanci, a to především z důvodu predace.
Pro zaječí zvěř je situace naopak velmi dobrá. V roce 2017 jsme začali zajíce nakupovat a vypouštět. Zajíci v honitbě prosperují, byť jim to tvrdší podmínky vyšší polohy a klimatu neusnadňují. Ani úživnost prostředí není dobrá. Jehličnaté porosty byly po kalamitě vytěženy, listnaté porosty jsou zakládány do oplocení. Půdy, jak je znát na polních plochách, nemají hluboký profil.
Péče o zvěř, slaniska, krmná místa, napajedla
Péče o zvěř musí být na dobré krmivářské úrovni, k tomu nás naše podmínky nutí. Na většině honitby máme pravidelně obnovované zásypy, jsou to drobnější podíly obilí ze sklizně, stejně tak nakupujeme i plně kvalitní krmný oves. Máme samokrmítka, která provozujeme od sklizně obilí do pozdního jara. Krmení zvěře se neobejde bez objemu. Přes zimu zkrmujeme sušený jetel, sušený na hiflích, neboli áčkových sušácích, podávaný na síti krmelců se zásobníky.
Stejně jako krmelce, máme vybudována pravidelně rozložená slaniska, jedno na 25 ha honitby. Předkládáme minerální lizy a nyní i opět kamennou sůl. Měli jsme spolupráci s odbornou firmou, což spočívalo v pravidelném dosypávání spotřebovaného množství a tím vyhodnocování spotřeby. Slaniska byla pro tento účel typizovaná. Lizy byly v sypké formě, což komplikovalo příjem a trvalo téměř rok, než si zvěř po kusové kamenné soli navykla. Liz vzdušnou vlhkostí a prosliněním postupně tvrdnul, což k návyku nejspíš přispělo. Je třeba konstatovat, že tělesný rámec i zdravotní stav zvěře se zlepšil. Toto zjištění je sice subjektivní, ale většinové. Při prováděné selekci je problém najít nebo ulovit slabé kusy. Jakkoliv se stává trendem, že „jen“ krmení není samospasitelné, musíme mít na zřeteli naše tvrdší podmínky méně úrodných půd a vyšší polohy.
Napájení, to je pro nás přírodní cesta, máme tu hojné vodoteče. Dá se to vyjádřit tak, že oblast Černovic je hodně zvodnělá, je to více méně plochá krajina na kopci a voda odtéká do Svratky. Snažíme se udržovat časté prameny a zvěř má snad už geneticky dáno, že k nim chodí. Kromě toho je tu několik tůní, rybník, další rybníček.
Zdravotní problematika
Zdravotní stav zvěře považujeme za velmi dobrý, ale jeho udržení nebude snadné. Odebíráme vzorky na koprologická vyšetření, vychází nám většinou hodnocení ++, přinejhorším na +++. Naše prostředí je hodně zamokřené, z toho plyne riziko motolic. Vývrhy pečlivě prohlížíme a zatím vnímáme jen riziko.
Střečkovitost bývala sporadická. Nicméně v poslední době, když nezbylo než přestat provádět antiparazitární zásahy, objevují se larvy podkožních střečků stále častěji. V minulosti to byli spíše střečci nosohltanoví. Tato invaze se aktuálně stává problémem a máme obavy z dalšího vývoje.
V honitbě se začala sporadicky objevovat papilomatóza. Dříve jsme se s ní nesetkávali, teď se občas u některého kusu vyskytne jako větší nádor. Řešíme to razantně a okamžitě, s výjimkou kojící srny se srnčetem. Rozhodně nechceme, aby se nám tato nemoc rozmohla.
V současné době je v ČR počátek rozvoje infekce myxomatózy. Nevím o možnostech omezení jejího šíření. Obávám se, že nejúčinnější opatření, trochu to zlehčím, spočívá v modlení. Ale vážně, snad naší nadějí je nadmořská výška a nižší teploty, také umístění mimo hlavní dopravní tahy. To by mohlo aspoň po nějaký čas poněkud omezit zavlečení komárů jako nositelů zmutovaného viru. Na druhé straně, proti nám stojí existence tůněk a zamokřených luk.
Spolupráce se zemědělci a lesníky
Máme velmi dobré vztahy a spolupráci s místním zemědělským podnikem, ostatně i proto, že část našich členů je zde zaměstnána. Snažíme se vycházet se všemi zemědělci, ať menšími nebo většími, co nejlépe. Pro nás to jsou hospodáři v krajině. Dobře s nimi komunikujeme škody zvěří i škody na zvěři.
U škod zvěří se nejde o zásadní škody na porostech, spíše od černé zvěře na honebních pozemcích. Škodám se dá předcházet zapachováním okrajů porostů s kombinací mechanických plašičů nebo aktivní přítomností myslivce. Pravda ale je, že neuhlídáme všechno. Skutečné škody udělají prasata v době rozmokření, jeden lončák toho za noc stihne hodně...
Snažíme se takové narušení pozemků uvést do původního stavu, pokud to nejde, dohodneme se na náhradě. Ale zatím to není nic zásadního. Jedná se nám o perspektivu, jak soužití s hospodáři, tak dobrých stavů silné zvěře, tak vůbec o jakost honitby do dalších období.
Z hlediska ochrany malých srnčat prvním kladem je, že víme, co a kdy se bude sekat a že se budou seče provádět pro zvěř bezpečným způsobem. Na nás je instalovat plašiče, ale hlavně porosty procházíme. To není u nás móda posledních let – jak se pořád píše – zachraňme srnčata. Porosty se před sečí procházely, pokud já a starší členové pamatují, už před desítkami let. Zároveň víme, že u „sousedů“ – teď nemyslím nikoho konkrétního, ke škodám na srnčatech v zelených porostech dochází. Je třeba myslet na zvěř v širších územních souvislostech, ne v jedné honitbě.
Dříve jsme provozovali, udržovali políčka, ale je to stále víc administrativně obtížné. Měli jsme je ve vlastní režii, ale nyní se standardním způsobem na nich hospodaří. Krajina je po stránce zemědělských plodin rozčleněná, velký podíl zastávají travní porosty.
Drobná zvěř
Od roku 2017 vypouštíme nakoupené zajíce, snažíme se střídat dodávající chovatele. Za osm let jsme vypustili více než 120 zajíců. Efekt v jejich stavech i kondici související s naším prostředím vidíme zcela nepopiratelně, nicméně kromě samotného vypouštění neznám konkrétního činitele, který je pro zaječí populaci rozhodující tak, že zajíci u nás jsou docela početní. Paradoxně, kůrovcové období bylo pro naše zajíce pravděpodobně jedním z přínosů. Není samo sebou, kolik zajíčků se nacházelo v lesích při obnově. Odlesněné plochy se kompletně vyfrézovaly do stádia „zahrádky“ pokryté štěpkou. Zajíčci se našli v úkrytu hrání i při kopání jamek na sazenice. Můj dojem je, že na rozhraní pole – les si zaječice našla jako ideální vyfrézovanou nebo málo zabuřenou část lesa, kde nehrozilo nebezpečí, že jí tam mláďata zabijí brány, secí stroj, disky...
Kromě toho, podstatná část honitby pozůstává ze střídání pásů lesa a polí jako honů s malou rozlohou, jak je to ostatně ve vyšších polohách časté. I to může být, a spíše je, pro zajíce kladná okolnost. Určitý vliv bych přičítal osvěžení krve, což zkušený chovatel vidí jako setkání nepříbuzných, geneticky rozdílně založených jedinců neboli heterózního efektu.
Jenom na dokreslení pohledu - začátkem letošního května jsme uspořádali zkoušky vloh neboli jarní zkoušky malých a velkých plemen. Poprvé, nikdy se u nás neprováděly. Když přijeli rozhodčí, byli skeptičtí, ale odjížděli velice spokojení. A když s nimi mám kontakt, říkají mi – prosím, požádejte, aby se zkoušky konaly u vás, my je máme za chvilku hotové, protože jsme ve zvěři. Jinde chodíme celý den a nenarazíme na zvěř. Tady přijdeme, je tu dostatek zajíců, hromada srnčího, sem tam i pernatá. To skutečně hospodáře v honitbě pohladí na duši.
Před zhruba čtyřiceti lety zmizely koroptve a minimalizovala se populace bažantů. Od roku 2020 u nás pouštíme koroptve, ale bez hmatatelného výsledku. Nakupovali jsme od certifikovaného chovatele, téměř roční, máme pro ně aklimatizační voliéru. Podstatu neúspěchu spatřujeme především v predačním tlaku. Rovněž také ve stavu krajiny. Našli jsme hnízda s nasedlými koroptvími vajíčky, ale zničená.
Predátoři, invazní a nepůvodní druhy
Mezi dravci převládají motáci, především pochopové, v až nepřirozeně vysokých počtech. Dál je tu i luňák hnědý, ten tu nikdy dřív nebýval, ve vzdušném válci můžeme vidět 3 až 4 luňáky zároveň. Nepohoršuji se nad jestřábem nebo krahujcem, ti sem patří, ale bydlí tu i holubář s vysokou úrovní chovatelské práce, ten na to má jiný názor, ten je z jestřába nešťastný. Říká, pouštím holuby jen na prolet a velmi často mi nějakého vezmou.
V sousední honitbě hnízdí i výr. V posledních dvou měsících jsem našel zbytky tří káňat a jednu poštolku, jenom peří. Poštolku asi zabil jestřáb, ale na káně by nedosáhl. Nemohu tvrdit, který dravec je usmrtil, ale podle stavu zbytků to bylo od zobáku, ne od zubů.
Z predátorů srstnatých je tu pochopitelně, liška. V souladu s legislativou ji lovíme. Naši za lišku dostávají od spolku zástřelné. Už před letošním legislativním stanovením doby hájení lišky jsme měli zástřelné až od 1. 7. Loni jsme měli ulovených 32 lišek na našich 700 ha, přitom ve starší literatuře se uvádí jedna liška na 500 ha. Je tu i jezevec, když má dobu lovu, uloví se 3 až 4 kusy. Kuny tu jsou, jako všude, máme dohodu, že kunu lesní budeme šetřit, za kunu skalní máme v období lovu zástřelné. Jsou tu tři rybníky, řada větších tůní a nedaleko Svratka, tudíž je tu i častá vydra. Vlci, respektive šelmy podobající se vlku, zatím ne, i když víme, že sporadicky projdou. Druhy typu psíka nebo mývala dosud ne. Jen zatím „někdo něco zahlédl“.
Spárkatá zvěř v honitbě
Je zde zastoupena jelení zvěř, měli jsme letos říji jako hrom, na více místech v honitbě nebo blízkém okolí byli slyšet až tři hlavní jeleni, možná další. Dají o sobě, spíš o svých zubech, vědět v mladších tyčových porostech... Škody jsou výsledkem kombinace stresu a rušení v krytech.
V osmdesátých letech byli ve spolupráci s panem profesorem Hromasem na blízkou Sýkoř, což je přírodní památka, útvar plochého vrcholu hornatiny, 705 m n. m., na okrajích jej rozřezávají přítoky Svratky, vysazena mufloní zvěř. Původně se zdržovala na jižních svazích ke Svratce v listnatých porostech buku, jasanu a jilmu Postupně se rozšířili. Před pár lety jsme měli dobré stavy, teď je tu vidět malá tlupa 5 až 7 kusů. Byli to skutečně hodně dobří mufloni, Ve čtyřech letech měli kvalitní, ušlechtilý toulec na úrovni alespoň 205 bodů CIC. Bohužel nestačí zestárnout.
Daňčí zvěř v naší honitbě je okrajovou zvěří. Od Křetínské přehrady z oblasti chovu daňčí zvěře Českomoravské pomezí – Javoří se k nám tlačí velmi kvalitní daňčí zvěř s dobrou lopatou. Další původ zvěře je z historické Lysické obory, kde byla daňčí zvěř chována. Obora ve 40. letech zanikla a je s podivem, že stále, už 80 let přečkává. Koncem jara, přes léto sem k nám daňčí zvěř vychází, ale na podzim, na říji, se vrací zpět do původní, teď volné lokality.
Propagace spolku a myslivosti před místní veřejností
Důležitou stránkou naší činnosti je práce s mládeží. To bereme skutečně vážně. V praktickém smyslu věci jsme otevřeni každému, kdo by projevil zájem, tím více dětem. Hodně dětí je členy Mysliveckého kroužku při ZŠ Lysice a zúčastňují se okresního kola Zlaté srnčí trofeje a mají i úspěchy v celostátní soutěži. Máme tedy dorost s dobrou perspektivou a nadějí na omlazení naší myslivosti. Na závěr prázdnin děláme myslivecké odpoledne, kde si všechny děti mohou zasoutěžit. Další aktivitou jsou v červnu brokové střelby, navštěvované i nestřílející veřejností. Každý rok děláme první sobotu v roce myslivecký ples, hojně navštěvovaný.
Naše společenské aktivity mohu popsat tak, že se nechceme vnucovat, ale chceme být vidět. Vztah s obcí máme nadstandartní, vycházíme si vstříc. Když obec něco potřebuje, jsou tu myslivci a také hasiči, ve vztahu a spolupráci s obcí jsme téměř totožní. Navenek to lze rozlišit tak, zda si vezmeme zelenou nebo modrou uniformu.
Na závěr k situaci v naší myslivosti
Myslím si, že myslivosti nyní nejvíce ubližuje veřejným prostorem šířené vnímání myslivce jen jako hubitele škodlivých organizmů. A nejvíc škodí, že myslivci na tuto hru či platformu přistoupili. Myslivost je soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému. Zda je zvěř skutečně přemnožená musí být podloženo daty. Pravdivými daty, ne dojmy. Otázka ale zní, vůči čemu je zvěř přemnožená? Zcela určitě vůči normovaným stavům. Ale to ještě neznamená, že musí způsobovat škody.
Je tedy přemnožena vůči ekosystému? Nevím – někde ano, někde ne. Musím dodat, že černou zvěř asi nelze tímto zorným úhlem posuzovat, ta se vymyká všemu. Zvěř je přírodní bohatství. Ale hlavně, je to živý organizmus, boží tvor, tak k tomu také přistupujme. S pokorou, úctou, se znalostmi, ne, že v hysterické křeči obecně vyhlásíme, že je tu cosi nežádoucí, co musí z přírody pryč bez ohledu na vše, lidskost, morálku.
Mám životní zkušenost, že nejhlasitější je ten, kdo nemá co říct. Vzděláním jsem právník, životní filosofií myslivec, ale nejvíce se vnímám jako lesník. Jsem také vlastníkem lesa, na kterém hospodařím. Mám občas škodu a jsem z toho zklamaný, ale většinou je to moje chyba, že dám něco někam nebo něco dovolím, co bych dovolit neměl – třeba umožnit tam a tam zřídit vnadiště. Olovu musí předcházet pracovitost, rozvaha, a hlavně znalosti o lese, o zvěři. Na druhou stranu, zvěř musíme regulovat, ulovit přírůstek, ale přistupovat k tomu v klidu, s vážností a zodpovědností člověka.
Také si nemyslím, že nezbytně nutně potřebujeme nový zákon o myslivosti. Ten současný je podle mého soudu dostačující a dají se podle něho řešit všechny současné „patálie“ kolem myslivosti. Kde ale zákon, podle mého názoru, pokulhává, to je rovina honebních společenstev. Zde by nějaké legislativní změny směrem k větší pružnosti a v rámci vztahu myslivců a majitelů honebních pozemků určitě byly vhodné.
S poděkováním za rozhovor a návštěvu
připravil Martin MOHELSKÝ
Curriculum vitae Jiřího Kšici: Narodil jsem se v roce 1963, jsem ženatý, naše děti nám dali čtyři vnoučata, jsem absolventem boskovického gymnázia a brněnské právnické fakulty, pracoval jsem v zemědělství, ve státní správě, na univerzitě, v lesnictví na různých pozicích až do současnosti. Od roku 2003 jsem předseda Mysliveckého spolku Černovice a od roku 2005 předseda OMS Blansko.