Jsou plemena, která po stu letech takřka nejsme schopni rozpoznat, a naopak jsou zde jiná, která by mohla vystoupit z obrazů a fotografií ještě starších.
Anglický buldok. Anglický setr. Anglický pointer. Bez ohledu na pořadí: triumvirát hrdého Albionu. Někdo by jistě mezi chloubu a symboly britské kynologie zařadil ještě mastifa, bloodhounda nebo jiné z desítek národních plemen. A jistě by mohl zdůvodnit proč. „Klasiky“ se však stávají jen vyvolení…
V popisu pointera se sice před nějakými sto lety psalo, že
„lebka jest široká a ukončení čela k nosu silně vykrojené“, dobové kresby a snímky však ukazují, že typicky proláklý konkávní nosní hřbet s výrazným přechodem ke strmému stopu nebyl tehdy zdaleka tak dramatický jako v současnosti.
Podle mínění Sydenhama Edwardse, autora výjimečné knihy
Cynographia Britannica z roku 1800, byl pointer potomkem španělského ohaře,
„který byl přiveden do Británie portugalským obchodníkem až ve velmi nedávné době a poprvé byl využit při střílení ptáků zchudlým baronem Bichellem, žijícím v Norfolku; tento cenný příspěvek z kontinentu nebyl našim předkům známý.“ Potvrzoval tak vlastně i dnes přijímaný předpoklad, že ohaři, stavěcí psi, vznikli z honičů v důsledku zdokonalení střelných zbraní a změny lovecké praxe v průběhu 16. a 17. století, kdy jejich „profesní“ vývoj započal na jihozápadě Francie a na severovýchodě Španělska.
Podle některých pramenů se však předchůdci stavěcích psů dostali do Británie už v průběhu 9. a 10. století. Na Pyrenejském poloostrově byl již dlouho předtím znám jako
braco de punta, tedy pod jménem téhož významu, jako anglické „point“ – ukazovat, v myslivecké mluvě vystavovat.
Slova
point se v anglické myslivecké mluvě užívá k vyjádření zvláštního chování loveckého ohaře, při němž pes strne, jak Angličané říkají „zmrzne“ v typickém postoji, „vystaví“, když chce lovce upozornit na přítomnost zvěře, zpravidla pernaté.
První stavěcí psi byli stavbou těla i některými znaky více podobni svým předchůdcům, velkým, vysokonohým honičům, těžkým barvářům typu současného svatohubertského psa. Zatímco honiči sledovali pachovou stopu ať už štvané nebo postřelené zvěře na zemi, tedy takzvaně „s nízkým nosem“, stavěči nabírají, „navětří“ pachovou stopu nad zemí, pracují „s vysokým nosem“ a zvěř „vystavují“, tj. označují její přítomnost strnulým postojem, kdy pes zůstane nehybný včetně nataženého prutu, až do příchodu lovce.
Vzhledem k tomu, že se v podstatě jedná pro psa o chování proti jeho instinktům a přirozenosti, neboť ho vlastně nutí k přerušení vlastního lovu a k „přenechání“ kořisti lovci, schopnost vystavovat zvěř je více získanou vlastností než vlohou.
Chovatelé pointerů se k této dokonalosti nepropracovali snadno. Schopnost se získávala a následně přenášela z generace na generaci, byla pečlivě střežena a upevňována. Kromě jiného tím, že raní pointeři se nesměli věnovat jinému typu výkonu.
Zpočátku, kolem roku 1650, byl pointer, ještě jako „španělský ohař“, v Anglii používán k vystavování zajíců při štvanicích –
coursingu. S rozvojem obliby lovu pernaté na počátku 18. století začal být pointer používán téměř výlučně k vystavování tohoto druhu zvěře.
Pro vymezení jednotlivých plemen stavěcích psů, pro něž se u nás zaužíval pojem ohař, bylo mimořádně významné, že v době jejich vzniku, spadající do druhé poloviny 19. století, byly objeveny vědecké základy dědičnosti, začaly se pořádat první vystavy psů, vznikaly první popisy exteriéru a charakteru plemen, a pro lovecké psy byly pořádány zkoušky a soutěže z výkonu. Především
field trails, u nás zvané práce v poli.
Pracovní schopnosti jako nos, rychlost a revír, temperament a nově pevnost vystavování, začaly být od roku 1865, kdy se konalo první stopování,
field trail v Southill v Bedfordshire, měřitelné.
Na francouzském dvoře se ale již počátkem 18. století vyskytovali nádherní, čistě bíle zbarvení ohaři, nazývaní Gastonem Phoébusem „
chiens blanc du roy“, bílí královští psi/honiči. Je pozoruhodné, že tito psi, soudě podle serie obrazů Jean-Baptisty Oudryho, francouzského malíře na dvoře krále Ludvíka XV. (1710–1774), vykazovali znaky vysoké ušlechtilosti a propracovanosti, svědčící o dlouhodobém výběrovém chovu.
Pointer byl před stoletím vnímán jako jeden z krátkosrstých ohařů své doby, blízký příbuzný ostatních stavěcích psů, zejména v kontinentální Evropě známějších ohařů německých. Za přechod od německých „kraťasů“ k anglickým pointerům byli pak považováni ohaři výmarští neboli „výmaráni“, kteří měli vzniknout křížením ohařů německých s ohaři anglickými mezi lety 1850 až 1870.
Oproti německým ohařům byla u pointerů ceněna jejich větší živost a rychlost, zejména však pevné a spolehlivé vystavování. Této mimořádné schopnosti bylo dosaženo tím, že Angličané nenechávali pointery aportovat ani pracovat po způsobu barvářů nebo dokonce honičů, ale cvičili a používali je výlučně jako výsostné specialisty na „bleskurychlé i pevné zavážení a vystavování zvěře“.
Pointer v českých zemích
Zřejmě prvním, kdo podrobněji představil pointera českým myslivcům, byl Karel Hrubý, místopředseda spolku pro ochranu honitby a zvěře v království Českém, autor útlé knížky Chov a cvičení psů stavěcích pro službu v poli, v lese a ve vodě, vydané roku 1895 v Praze. V „pojednání o plemenech, vlastnostech, schopnostech, životě a chovu stavěčů, jich výcviku, nectnostech a prostředky k jich odvyknutí“ podal dobovým jazykem poměrně obsáhlý popis (včetně ilustrace) obsahující i typický rys:
„Hlava tohoto psa jest poměrně velká, čelo nad světly značně vyvinuté, jevící prostřed významnou rýhu.“
Příchod pointera na naše území byl zapříčiněn zvláštními dobovými okolnostmi, které připomíná kniha Myslivost v Zemích českých z roku 1902
: „S velkým převratem z r. 1848 (počátek formování moderního českého státu a národní identity) který tak mocně do cechovní myslivosti zasáhl, v trosky upadlo také odborné pěstování, chov a vedení našich mysliveckých psů, a místo něho zavládl pouhý diletantismus. Následkem toho zavládlo ledabylé pěstování mysliveckých psů. Neporozumění, lhostejnost, neuvědomělé snahy způsobily zmatek, bastardaci, poklesnutí čistokrevných rodů psích, ano i zánik stávajících odrůd.“
A co s tím měl společného pointer?
„Komu nescházelo na prostředcích a kdo pociťoval potřebu čistokrevných psů, objednal si je z ciziny, zejména z Anglie, kde chov odrůd veliké dosáhl vyspělosti.“
Nicméně ani tak nebylo vyhráno:
„…konec konců byl, že i dovezené anglické odrůdy vymřely a že jsme uvízli v úplné bastardaci. To ví posud každý starší myslivec.“
Čeští myslivci si ovšem záhy uvědomili nevýhodu vysoké specializace anglických stavěčů, najmě pointera v našich podmínkách, směřujících k požadavku všestranné upotřebitelnosti stavěcích psů. Byli zařazováni do domácích chovů a
„…podařilo se díky postupnému používání anglických psů k výkonům rozmanitějším, že psové, čistokrevně u nás chovaní a cvičení, postoupili ponenáhlu na stupeň psů k veškeré potřebě.“
Přesto ve stejné době napsal Václav Fuchs v knize Všecky druhy psů slovem i obrazem (1903)
„Je věru nádherný pohled na pointery, když mezi sebou při honu sekundují. Jest to tenkráte, když dva a více pointerů najednou v poli pracuje a jeden zvěř navětřiv, vystavuje tutéž. Jako na komando zarazí jeho soudruzi v práci a ačkoliv sami žádnou zvěř nenavětřili, všichni pojednou vystavují, pozorujíce prvního, který zvěř před sebou má.“
Ani tak ovšem pointer velkou oblibu mezi českými myslivci nezískal. Svědčí o tom i vyjádření Františka Housky v jedné z prvních českých monografií o loveckých psech:
„Anglického ohaře nebude nikdo rozumný zavádět tam, kde proň není přiměřená práce. Bylo by jistě možno více jej uplatnit, kdyby věc byla vzata do ruky zkušenými pěstiteli a vodiči.“ A zdůrazňuje pointerovy přednosti - nos a nepřekonatelný způsob hledání v poli ve spojení s vlastnostmi získanými výběrem a výlučným používáním k polní práci. Stejně jako jeho předchůdci Houska ve své době připomíná pointera jako
„cennou reservu pro naše pěstitelské úsilí a zušlechťování jiných ras nebo o založení nových odrůd.“
Jaké rozdíly najdeme ve sto let starém a dnešním standardu?
Nepatrné. Výška byla tehdy stanovena na 60 až 66 cm, dnes činí 63 až 69 cm u psů a 61 až 66 cm u fen. Ve zbarvení se tehdy nehovořilo o dnes přípustné jednotné a trikolorní variantě; v současnosti jsou obvyklá zbarvení citrónová a bílá, oranžová a bílá, játrová a bílá, černá a bílá. Zbarvení jednobarevná či tříbarevná jsou rovněž považována za správná. Výraz je dnes charakterizován jako jiskrný a laskavý, v minulosti se vzletněji pravilo, že
„duševní výraz jest plný temperamentu, pozornosti a inteligence.“ O dnešním oku už se nedovíme, že je
„stále nepokojně živé“, v ostatních znacích tělesné stavby a vzhledu se už standard takřka do detailů shoduje.
PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Bílý pes na obraze Jean-Baptisty Oudryho (1686–1755), větřící a vystavující s vysokým nosem pernatou, pracoval i vypadal jako moderní pointer; kromě barvy se lišil jen delšími a většími slechy, ukazujícími na spřízněnost s vysokonohými honiči, respektive s dalšími plemeny francouzských ohařů, braques, především porcelaine. Stejně jako pointer nesl při práci vodorovně natažený, zřejmě o tři až čtyři články krácený prut
Kresba pointera v knize Myslivost v zemích českých, 1903
Takto představil pointera Karel Hrubý v publikaci Chov a cvičení psů stavěcích, 1895
„Praotec“ moderních pointerů, španělský ohař, na rytině Philipa Reinaglea (1784-1833) nese ještě ve stavbě těla a utváření hlavy rysy španělských honičů, sabuesů
Pointer na portrétu od Arhura Wardlea (1864-1940) více připomíná německého krátkosrstého ohaře
Ke šlechtě mezi pointery patřili v Anglii psi z chovatelské stanice „of Crombie“; klasikou se stala fena Elizabeth of Crombie, pocházející ze spojení slavných rodičů Lune Snowflake a Beauty of Crombie, narozených na přelomu prvního a druhého desetiletí minulého století
Jednou z předních chovatelských stanic pointerů a anglických setrů ve 20. letech minulého století byla „Stainton Gundogs“ z Nelson, Lancs T. H. Moorbyho; pyšnila se důrazem na spojení nejkrásnějších výstavních a pracovních vlastností svých psů. Vítěz Birmingham National Show, držitel Chalenge certificate a řady prvních cen, pes Saddleback
Dvě dámy s pointerem na kabinetní fotografii z bulharské ateliéru A. Wladikoff, asi 1905
Pointer se dvěma setry, gordonem a červenobílým, na obraze z roku 1885
Pointer a krátkosrstý ohař na portrétní kabinetce se svým majitelem, hasičem, USA, asi 1919