Časopis Myslivost

 
Jaký dopad na výkon práva myslivosti může mít prohlášení některých honebních pozemků uvnitř honitby za nehonební?
 
Předně je třeba připomenout, že realizace myslivosti je vázána na honitbu jako soubor honebních pozemků a zvěří se rozumí populace volně žijících živočichů, vyjmenovaných v §2, odst. b) Zákona o myslivosti (ZoM). Podle Internetové jazykové příručky Akademie věd ČR slovo „volný“ znamená „ničím neohraničený, neuzavřený např. volná krajina, volná pastva bez oplocení…“. Z toho lze odvodit, že se zvěř pohybuje volnou krajinou bez jakýchkoliv omezení a zábran, tedy volně překračuje i pomyslné hranice pozemků.
Logicky by v tom případě měly být všechny pozemky, na nichž se zvěř vyskytuje a jejichž hranice jsou pro zvěř prostupné, považovány za součást honitby, tedy za pozemky honební, a naopak nehonebními by měly být jen pozemky s hranicí neprostupnou, čili oplocené, ovšem s výjimkou těch neoplocených, které jsou ve veřejném zájmu nezbytné k zaručení bezpečnosti občanů a státu, nebo k výzkumným a vývojovým účelům. V tom případě ale ani negativní názor na myslivost, ani smýšlení vlastníka neoplocených honebních pozemků ležících ve volné krajině by neměly být důvodem na jejich prohlášení za nehonební.
 
Jaký vliv na výkon práva myslivosti, a potažmo na zvěř samotnou, by mohly mít nehonební pozemky ve volné krajině?
„Pokud by více vlastníků honebních pozemků požadovalo vyjmutí pozemků z honitby, mohlo by dojít ke snížení celkové výměry honitby pod zákonnou minimální hranici 500 ha“, píše JUDr. Ondrýsek v Myslivosti 4/2025 a dodává: „Držitelé nebo uživatelé honitby by proto měli usilovat o dohodu se zemědělci a vlastníky honebních pozemků, aby minimalizovali riziko takového scénáře“.
Taková dohoda je často ale velice obtížná až nemožná. Výsledkem nedohody pak může být „perforovaná“ honitba někdy i s více nehonebními pozemky, což může vyvolávat další spory i neřešitelné problémy, například s dohledávkou nebo dosledem, a v extrémním případě dokonce způsobit i zánik honitby.
V České republice však existují fyzické nebo právnické osoby vlastnící stovky až tisíce hektarů honebních pozemků. Řada z nich má na nich uznané vlastní honitby. Podle výkazu Mysli 1-01 bylo například v roce 2023 u nás více než 1200 honiteb jednoho vlastníka o průměrné výměře přesahující 1100 ha, ale některé mají řádově i několik tisíc hektarů.
A teď si představme situaci, kdy nový vlastník honitby o rozloze několika set nebo i tisíců hektarů podá návrh na převod svých pozemků mezi nehonební z důvodu negativního vztahu k myslivosti (například z důvodu svého smýšlení nebo svědomí), orgán státní správy myslivosti (OSSM) jeho řádně odůvodněnému návrhu vyhoví a honitba zanikne.
Na celé této ploše původní honitby se rázem přestane vykonávat právo myslivosti, čili se zde nebude ani lovit. Zvěř se tam pochopitelně začne z okolních honiteb stahovat, protože zde nebude ohrožena lovem, početní stavy se budou zvyšovat a začne na nich nadměrně škodit. Vlastník těchto nehonebního pozemků však na úhradu škod nemá nárok, protože podle § 54, odstavce 1) ZoM se „nehradí škody způsobené zvěří na pozemcích nehonebních…“. Může však požádat o snížení stavů této zvěře odlovem na základě § 41 ZoM, kde se v odst. 1), kde se píše: „vznikne-li potřeba jednorázově omezit nebo trvale regulovat stavy některého druhu zvěře… na nehonebních pozemcích, povolí lov zvěře… na těchto pozemcích na žádost jejich vlastníků... orgán státní správy myslivosti.“
V tom okamžiku by takovému vlastníkovi nevadil lov, o kterém původně prohlásil, že k němu jako součásti myslivosti má negativní vztah?
Je také pravděpodobné, že z této původní honitby, v důsledku početního přetlaku, bude zvěř vycházet ve větším množství do honiteb sousedících a i tam začne působit nadměrné škody. Kdo za ně ponese odpovědnost a kdo je bude hradit?
Na uvedených příkladech je vidět, jaký neblahý dopad na zvěř i samotné vlastníky pozemků může mít převod jejich honebních pozemků ve volné krajině mezi nehonební.


 
JUDr. Ondrýsek se v Myslivosti 4/2025 na str. 30 zabývá právě problematikou možnosti prohlášení pozemků za nehonební na návrh vlastníka. Pochopitelně vychází z ustanovení § 17, odst. 2) zákona č. 449/2001 Sb. Zákona o myslivosti, který opravňuje vlastníka podat návrh na převedení jeho honebních pozemků mezi nehonební tak zvaně „v zájmu vlastníka“, ale také z vyjádření našich soudů.
Opírá se při tom o nález Ústavního soudu č. 49/2007 Sb. ze dne 13. prosince 2006 (ÚS), i když právě ten v závěrečné části konstatoval, že omezení ústavních práv vlastníků HP výkonem práva myslivosti jsou v mezích ústavnosti.
Odvolává se také na judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 21. 11. 2013, č. j. 7 As 16/2013 – 53 a na rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2009, čj. 9 As 26/2009-85, který podle něj nejenže zopakoval dosavadní judikaturu, ale zohlednil ve svém rozhodnutí i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) z 29. dubna 1999 ve věci „Chassagnou a další proti Francii“ (dále jen Chassagnou), jehož aplikovatelnost v našich podmínkách ale náš ÚS zpochybnil.
I přesto se na rozhodnutí ESLP a zmiňovaný nález ÚS náš Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutí odvolává konstatováním, zjednodušeně řečeno, že na základě řádně zdůvodněného návrhu má vlastník právo, aby se jeho pozemky staly nehonebními z důvodu jeho přesvědčení či svědomí nebo, obecně, negativního vztahu k myslivosti, i když samy uznávají, že pojmy „řádné zdůvodněné“ či „zájem vlastníka“ jsou vágní. Je třeba zdůraznit, že oba výše citované rozsudky NSS žalobám ale nevyhověly a předmětné honební pozemky nebyly prohlášeny za nehonební.
Z hlediska výkonu práva myslivosti i zájmů vlastníka se jedná hlavně o pozemky ve volné krajině, které jsou součástí honitby nebo honitbu tvoří.


 
Co vlastně ESLP ve věci „Chassagnou“ řešil a jak to souvisí s naší myslivostí?
 
Jak bylo v úvodu zmíněno, NSS se ve svém rozsudku, potvrzujícím možnost prohlášení pozemků za nehonební na žádost vlastníka na základě jeho svědomí či přesvědčení, opírá kromě jiného o rozhodnutí ESLP ve věci Chassagnou. ESLP se tehdy zabýval stížností několika vlastníků menších honebních pozemků na to, že jsou nuceni vstoupit do loveckého sdružení a strpět na svých pozemcích lov zvěře cizími osobami, ačkoliv sami nejsou lovci.
Z hlediska vytváření honiteb a možnosti lovu je ve Francii situace podobná naší myslivosti. Zásadní rozdíl je ovšem v tom, že ve Francii je to podmíněno povinným vstupem majitelů honebních pozemků menších než 60, resp. 20 ha (v různých départementech je tato hranice jiná) do tzv. „Schválených obecních loveckých sdružení (ACCA)“, kdežto u nás do žádného spolku, ať se jedná o honební společenstvo nebo myslivecký spolek (sdružení), majitel honebního pozemku vstupovat nemusí.
Podstatný a zcela zásadní rozdíl ovšem spočívá v tom, že ve Francii se mluví pouze o lovu jako sportu či zájmové činnosti, ale u nás o výkonu práva myslivosti, konaném ve veřejném zájmu a především o plnění ústavní povinnosti vlastníků honebních pozemků chránit zvěř jako naše přírodní bohatství podle čl. 17 Ústavy ČR.
Odlišnost potvrdil náš Ústavní soud v nálezu č. 49/2007 Sb. při rozhodování ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení ZoM, když v odstavci 70 uvádí: „Zákon o myslivosti tak nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody“.
 
Problematická aplikovatelnost závěrů Evropského soudu pro lidská práva
 
Při posuzování vhodnosti aplikovat závěry učiněné ESLP v případu Chassagnou Ústavní soud v odst. 71 zmiňovaného nálezu konstatoval zřejmou odlišnost podstaty řízení ESLP ve věci Chassagnou od jím posuzovaného případu, když napsal: „francouzským zákonem o zemědělství je zakotvené... zajišťovat lepší technickou organizaci lovu, aby myslivcům byl umožněn lepší výkon jejich sportu“ a dále ÚS uvedl: „je zřejmé, že pojetí myslivosti v českém právu je kvalitativně odlišné, neboť podle české úpravy není zvěř prostředkem k realizaci myslivosti, nýbrž naopak myslivost je prostředkem dosažení optimalizace chovu zvěře“.
Z toho lze odvodit, že rozhodnutí ESLP proto nelze zcela aplikovat v českém právu. Naše soudy se při řešení sporů ve věci převodu honebních pozemků mezi nehonební na žádost vlastníka ovšem stále opírají zejména o zmiňované rozhodnutí ESLP, ačkoliv on sám vyjadřuje pro nás velice důležitou a zcela zásadní informaci, že „Vyvažování individuálních zájmů, což může být velmi rozporuplné, je obtížnou záležitostí a smluvní státy musí mít v tomto ohledu široký prostor pro volnou úvahu, jelikož vnitrostátní orgány jsou v zásadě v lepším postavení než Evropský soud, aby posoudily, zda existuje či nikoli „naléhavá sociální potřeba“ schopná ospravedlnit zásah do jednoho z práv garantovaných Úmluvou“.
Kromě toho lze považovat za zásadní i sdělení článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva), kde se v první větě sice píše, že „každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek“, ale vzápětí uvádí, že „předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem“.
To jsou pro nás v podstatě sdělení, že rozhodnutí ESLP v této věci nemusí být považováno za precedent a tedy pro naše soudy nemusí být ani závazné a nemusí se jím ani řídit.
 
Myslivost je činností konanou v obecném či veřejném zájmu
 
Ústavní soud ČR v odst. 82 o myslivosti napsal, „že se jedná o činnost sloužící k realizaci ústavně zakotveného úkolu státu (čl. 7 Ústavy České republiky). Plnění ústavní povinnosti proto nelze nemít (jinak řečeno „lze mít“ – pozn. autora) za plnění úkolu v obecném, či dokonce ve veřejném zájmu“.
V odst. 100 dále píše: „Představuje-li realizace myslivosti činnost ve veřejném zájmu, je nutno klást důraz na to, aby hlavní cíl chráněný zákonem o myslivosti - ochrana zvěře - nebyl ohrožen“. (Internetová jazyková příručka AV ČR slovo „veřejný“ vykládá jako sloužící všem a pro příklad uvádí slovní spojení „veřejný zájem“ a slovo „obecný“ vykládá jako platné pro celý stát).
Stejně se vyjádřila v odst. 32 Poslanecká sněmovna, když uvedla: „právo a povinnost zvěř chránit, cílevědomě chovat a lovit je třeba považovat za veřejný zájem“ a také Ministerstvo zemědělství, když v odst. 41 napsalo: „Provádění práva myslivosti je zájmem obecným, resp. veřejně prospěšným…“.
Je třeba vzít v úvahu také vyjádření Poslanecké sněmovny ČR, kde v odst. 31. téhož nálezu Ústavního soudu uvedla: „Základní principy mysliveckého zákona v prvé řadě musí respektovat potřeby zvěře (a v jejím zájmu je často nutné nerespektovat majetkové hranice pozemků), v druhé řadě zájmy chovu zvěře a teprve poté zájmy vlastníků honebních pozemků…“.
NSS v odůvodnění rozsudku 7 As 16/2013 - 53 rovněž zmiňuje, že myslivost je veřejným zájmem, když píše: „Správní orgán I. stupně se...zabýval otázkou, v čem spočívá veřejný zájem na výkonu práva myslivosti. Řádně také odůvodnil, proč upřednostnil veřejný zájem na výkonu práva myslivosti před soukromými zájmy stěžovatelky“.
 
Myslivost jako ústavní povinnost a vliv myslivosti na výkon vlastnického práva
 
V této souvislosti je nutné znovu připomenout již jednou zmíněné, že ÚS při hodnocení podstaty právní úpravy myslivosti v odstavci. 82 napsal, že „se jedná o činnost sloužící k realizaci ústavně zakotveného úkolu státu (čl. 7 Ústavy České republiky). Plnění ústavní povinnosti proto nelze nemít za plnění úkolu v obecném, či dokonce ve veřejném zájmu“. Myslivost je tedy u nás vykonávaná v obecném či veřejném zájmu, jak bylo výše zdůvodněno.
Za velice důležitou, dokonce za rozhodující, při posuzování oprávněnosti požadavku vlastníka na prohlášení jeho pozemků za nehonební orgánem státní správy myslivosti, lze považovat VIII. část nálezu Ústavního soudu č. 49/2007 Sb., věnovanou vlivu výkonu práva myslivosti na výkon vlastnického práva vlastníků honebních pozemků. V odst. 86 uvádí, že „...činnosti, které vedou k realizaci práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit…nemohou při jejich řádném výkonu samy o sobě představovat omezení vlastnického práva vlastníka honebního pozemku“. V odst. 87 pokračuje: „Pokud užití honebního pozemku (tj. ve volné krajině) spočívá pouze v průchodu či průjezdu (ať už z důvodu lovu či z jakéhokoliv jiného důvodu vedoucího k realizaci práva myslivosti), není výkonem takového užívacího práva vlastník zásadně dotčen, takové užívací právo je navíc uskutečňováno k plnění ústavní povinnosti vyplývající z čl. 7 Ústavy České republiky a výkon ústavní povinnosti tak nemůže zakládat protiprávnost. Takové „omezení“ výkonu vlastnického práva honebního pozemku je s ohledem na shora uvedené legitimní a proporcionální“.
 
Rovněž v odst. 115 ÚS potvrzuje, že myslivost, resp. její výkon je u nás plněním ústavní povinností tím, když zde napsal: „...zánik honebních společenstev (tzn. i honitby podle § 31, odst. 6a - pozn. autora) by... mohl přivodit stav, kdy by institucionálně nebyla zajištěna péče o část ekosystému, čímž by stát nezajistil plnění své ústavní povinnosti podle čl. 7 Ústavy České republiky“ (článek 7 Ústavy zní: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“).
V opačném smyslu se ovšem vyjádřil tentýž ÚS již v odstavci 89 při výkladu termínu „zájem vlastníka“, když napsal: „Vlastník honebního pozemku má...nárok, aby byl jeho pozemek za nehonební prohlášen buď z důvodu nutnosti chránit jiné ústavně zaručené právo vylučující svou podstatou právo myslivosti (například smýšlení vlastníka podle čl. 15 odst. 1 Listiny)…“.
Rozpor je patrný v tom, že na jedné straně ÚS v odst. 87 sděluje, že výkon práva myslivosti jako plnění ústavní povinnosti nemůže zakládat protiprávnost a je tedy legitimním omezením vlastnického práva, ale současně odstavcem 89 vlastníkovi přiznává právo, aby na jeho pozemku bylo zakázáno myslivost vykonávat jen proto, že k ní má negativní vztah, resp. z důvodu jeho smýšlení, chráněného Listinou.
 
Myslivost není zájmovou, ale hospodářskou činností
 
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 11. 2013 nejprve uvedl, že „po vlastnících pozemků lze požadovat, aby strpěli jejich využívání k výkonu práva myslivosti... třetími osobami, jen pokud dotčený vlastník ...má k myslivosti pozitivní či lhostejný vztah“ a dále pokračoval: „má-li však vlastník pozemku k myslivosti jako zábavě či zájmové činnosti vztah negativní, vyvěrající typicky z jeho přesvědčení či opřený o důvody svědomí,... má právo, aby jeho pozemky nebyly takovým způsobem využívány a staly se nehonebními“.
V této větě jsou rozhodující slova „k myslivosti jako zábavě či zájmové činnosti“, protože ÚS v odst. 32 totiž napsal, že „právo myslivosti u nás není podle zákona zájmovou či sportovní činností, ale je součástí hospodářských činností prováděných člověkem v přírodě, podobně jako hospodaření v lesích“.
Proto nelze negativní vztah vlastníka honebních pozemků k myslivostí jen jako zábavě či zájmové činností považovat za oprávněný důvod žádosti na prohlášení jeho pozemků za nehonební.
 
Myslivost je legitimním omezením vlastnického práva.
 
Ústavní soud v odst. 83 píše: „...realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné rovině legitimním omezením vlastnického práva. Pokud by vlastnické právo bylo vykonáváno takovým způsobem, který by eliminoval myslivost a výkon práva myslivosti, byl by výkon vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny“.
K oprávnění žádosti vlastníka na převod honebního pozemku mezi nehonební se vyjádřil Ústavní soud v odst. 89 následovně: „Vlastník honebního pozemku má nárok, aby byl jeho pozemek za nehonební prohlášen buď z důvodu nutnosti chránit jiné ústavně zaručené právo vylučující svou podstatou právo myslivosti (například smýšlení vlastníka podle čl. 15, odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ale v odst. 104 naopak píše: „myslivost je prostředkem k dosažení úkolů státu vyplývajících z čl. 7 Ústavy České republiky, proto jsou tedy „omezení“, k nimž dochází na straně vlastníků honebních pozemků, v mezích ústavnosti“.
Jak se tedy toto vyjádření v odst. 104 slučuje s předchozím vyjádřením odst. 89, že smýšlení vlastníka je dostatečným důvodem k prohlášení jeho pozemku za nehonební?
 
Nejvyšší správní soud se odvolává právě na odstavec 89 nálezu ÚS, v němž ÚS napsal, že „je třeba respektovat, že realizací práva myslivosti nelze zasáhnout do vlastnického práva v rozporu s principem proporcionality takovým způsobem, který by popíral podstatu ústavní povinnosti podle čl. 11 odst. 3 Listiny“, (tedy že „vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy“). Takto se ale ÚS vyjádřil pouze při výkladu termínu „zájem vlastníka“, který podle něj zákon blíže nespecifikuje.
 
V závěrečné části X nálezu č. 49/2007 Sb. Ústavní soud, i s odvoláním na čl. 11, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale dospěl k rozhodujícímu závěru, že „Dochází-li při výkonu práva myslivosti užíváním honebních pozemků k zásahu do ústavně garantovaných práv vlastníků honebních pozemků, jedná se o omezení, která jsou proporcionální z hlediska cíle a účelu, k němuž právo myslivosti směřuje; taková omezení se tedy nacházejí v mezích ústavnosti“.
 
Souhrn
 
Při rozhodování ve věci žádosti vlastníka o prohlášení jeho pozemku za nehonební se naše soudy odvolávají především na rozhodnutí ESLP ve věci sporu francouzských vlastníků pozemků se státem a také na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, která poskytuje účastnickým státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem.
Z toho důvodu:
1. rozhodnutí ESLP ve věci Chassagnou nemusí být závazné při rozhodování našich soudů hlavně proto, že pojetí myslivosti v českém právu je kvalitativně odlišné od francouzského a tím je těžko akceptovatelné,
2. ve Francii je myslivost chápána jako sport, zájmová činnost a především jako lov, ale podle české právní úpravy není myslivost ani sportem, zájmovou činností či pouhým lovem, nýbrž hospodářskou činností a zvěř není prostředkem k realizaci myslivosti, nýbrž naopak myslivost je prostředkem dosažení optimalizace chovu zvěře,
3. podle vyjádření ESLP musí mít smluvní státy široký prostor pro volnou úvahu při hodnocení, zda zásah do jednoho z práv garantovaných Evropskou úmluvou o lidských právech je opodstatněný a spravedlivý, proto
4. každý má sice právo pokojně užívat svůj majetek, ale stát může svými zákony upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem a naše myslivost je obecným zájmem.
 
Existuje tedy celá řada důvodů k úvaze o tom, zda zájem vlastníka na prohlášení jeho pozemku za nehonební z důvodu svědomí, přesvědčení nebo, obecně, negativního vztahu k myslivosti je opodstatněný, protože:
1. negativní vztah vlastníka HP k myslivosti z jakéhokoliv důvodu je uveden v odůvodnění rozsudku pouze jako úvaha, ale rozsudky soudů nebo nález ÚS pak vyznívají opačně,
2. ve vyjádření soudů jsou patrné rozpory. Jeden příklad za všechny: v odstavci 87 ÚS již v roce 2006 konstatoval, že výkon práva myslivosti je legitimním omezením vlastnického práva a také v závěrečné částí X potvrdil, že výkon práva myslivosti je omezením vlastnického práva v mezích ústavnosti, ale NSS v rozsudku z roku 2013 píše, že má-li vlastník pozemků k myslivosti jako zábavě či zájmové činnosti vztah negativní, má právo, aby se staly nehonebními,
3. česká myslivost je konaná v obecném či veřejném zájmu. Je-li to tedy činnost „platná pro celý stát“ nebo „sloužící všem“ pak i vlastníci honebních pozemků, kteří myslivost sami nevykonávají, nebo k ní dokonce mají z nějakého důvodu negativní vztah, by měli veřejný zájem respektovat a na svých pozemcích ve volné krajině výkon myslivosti strpět,
4. zvěř je našim přírodním bohatstvím, a proto výkon práva myslivosti je plněním ústavní povinnosti podle čl. 7 Ústavy ČR, která zavazuje každého bez ohledu na to, jaký vztah k ní má,
5. výkon práva myslivosti na honebním pozemku je legitimním omezením vlastnického práva,
6. principy mysliveckého zákona musí respektovat v prvé řadě zájmy zvěře a jejího chovu a teprve potom zájmy vlastníků honebních pozemků,
7. zvěří se rozumí vyjmenované druhy živočichů žijící ve volné krajině, to znamená, že bez jakéhokoliv omezení překračují hranice pozemků, čili
8. všechny pozemky ve volné krajině s výjimkou těch, které slouží veřejnému zájmu a k zajištění bezpečnosti občanů a státu nebo k účelům výzkumným a vývojovým apod., by proto měly být v zájmu zvěře i v zájmu vlastníků pozemky honebními a naopak,
9. jsou-li pozemky trvale oplocené tak, že toto oplocení nemůže srstnatá zvěř překonat, pak nemůžou být považovány za součást volné krajiny a měly by být pozemky nehonebními.
 
Závěrem
 
JUDr. Ondrýsek ve svém článku v Myslivosti 8/2025 připomíná, že již od roku 1883 až do současnosti „mají vlastníci půdy právo lovu tzv. na svém“. Dnešní myslivost ale není jen jejich právem, včetně lovu, nýbrž přímo ústavní povinností konanou na honebních pozemcích ve veřejném zájmu. Stále však probíhá veřejná diskuze o tom, zda vlastníci honebních pozemků mají či nemají právo, aby tyto pozemky byly prohlášeny za nehonební takzvaně v jejich zájmu.
Kupříkladu Nejvyššího správní soud jim v odůvodnění rozsudku 7 As 16/2013 - 53 toto právo zmiňuje, ačkoliv Ústavní soud už v roce 2006 konstatoval, že výkon práva myslivosti je zásahem do práv vlastníků honebních pozemků v mezích ústavnosti“, ale NSS současně uvedl, že správní orgán I. stupně „řádně také odůvodnil, proč upřednostnil veřejný zájem na výkonu práva myslivosti před soukromými zájmy...“.
 
Je velice pravděpodobné, že se v nové Poslanecké sněmovně dříve či později znovu otevře otázka novely mysliveckého zákona. Předpokládám, že ČMMJ připraví svůj návrh novely, aby prezentovala představy odborné veřejnosti a svých členů o budoucí moderní myslivosti a nezůstali jsme opět jen pouhými oponenty jiných návrhů.
Součástí by, podle mého názoru, mělo být kromě jiného i jasné a nezpochybnitelné definovaní honebních a nehonebních pozemků, které by mohlo zamezit zbytečným sporům, zda pozemek prohlásit za nehonební či nikoliv. Proto by tyto definice měly striktně respektovat takové známé skutečnosti, že zvěř je naším přírodním bohatstvím, žije ve volné krajině a tudíž nezná pozemkové hranice, že omezení vlastnických práv výkonem práva myslivosti je v mezích ústavnosti, a že myslivost je konaná ve veřejném zájmu coby plnění ústavní povinnosti ochrany přírodního bohatství. I to by pak pomohlo zamezit mnoha zbytečným sporům mezi vlastníky pozemků a držiteli, resp. uživateli honiteb, zefektivnit jejich spolupráci při péči o zvěř a její ochranu, a konec konců by to prospělo i vlastníkům půdy samých.
 
Ing. Alexandr VÍT