Reakce má za cíl nastavit probíhající procesy způsobem, který zajistí návrat k normálu představovanému rovnovážným stavem. Dojde-li přitom ke změně související s lidskými aktivitami, přizpůsobuje se člověk obvykle zavedením nového prvku - technického či organizačního, nejčastěji obou zároveň.
Podíváme-li na předchozí, možná až příliš obecně pojatý odstavec, a dosadíme si coby podnět pro změnu systému příchod černé zvěře do naší krajiny, musí nám z něj logicky vyplynout řada aktivit a opatření, které na něj budou reagovat. Jako myslivci nad jejich výčtem určitě nebudeme muset dlouze přemýšlet. Spíše budeme mít problém v rychlosti všechny vyjmenovat.
Takže k dané problematice jenom namátkou – v oblasti technické se jedná o nové typy pozorovací a zaměřovací optiky, oblíbené ráže zbraní, fotopasti, větřidla, ochranné pomůcky a mnohé jiné. V organizační oblasti nalezneme například rozmach vnadění, nočních lovů, chov a výcvik odpovídajících skupin psů.
V každém případě ale nesmíme zapomenout na prvek, který jsem si nechal ve výše uvedeném, značně zestručnělém výčtu, na samý závěr. Přestože právě on zaznamenal v posledním desetiletí nebývalý rozmach a obrovský nárůst popularity. Nebojím se dokonce tvrdit, že se díky lidem, kteří se kolem něj pohybují, zrodila uvnitř odvětví myslivosti jistá vnitřní subkultura. Tento prvek představují samozřejmě naháňky na černou zvěř.
Nebudu si na tomto místě na nic hrát a řeknu bez obalu, že jsem se součástí tohoto uskupení nikdy naplno nestal, přestože do něj rád občas nahlédnu a děkuji všem přátelům za příležitostné pozvání. Na plnohodnotné zapojení nemám na prvním místě čas, protože účast na plný úvazek vyžaduje vložit nejen mnoho hodin, ale doslova celé dny a celé víkendy. Náplní totiž není pouhý pobyt v lese, ale také odpovídající společenské návaznosti, které se obvykle protahují do pozdního nočního času.
Na druhém místě pak musím ohledně svého přístupu k naháňkám opět na rovinu říct, že je příliš nevyhledávám ze samé jejich podstaty. Dokážu-li pro sebe urvat nějaký díl času, dávám přednost individuálním loveckým aktivitám. Není to tím, že bych nebyl společenský nebo se někomu vyhýbal, spíše je to mým povoláním. Celé dny trávím uprostřed velkého počtu lidí (a díkybohu za to), takže nemám nic proti, mohu-li se na chvíli uchýlit do klidu. Snad mi tedy nebude vyčítáno, že okénko do světa lidí, kteří se v naháňkovém kolotoči pravidelně pohybují, a který důvěrně znají, nyní pouze pootevřu, a to co uvidím, zobrazím víceméně okrajovým pohledem…
Postupná změna organizace naháněk
Popularita naháněk se zrodila z již zmíněného důvodu – návratu černé zvěře do našich honiteb, který je spojen s osmdesátými a devadesátými lety minulého století. V té době se ale, s odpuštěním, nejednalo v žádném případě o plnohodnotnou naháňku v současném slova smyslu. Vzhledem k neustávající snaze ulovit ještě alespoň nějakou drobnou zvěř se jednalo většinou o jakýsi hybrid klasických honů, které se velmi často doslova zvrtly v bezuzdné štvaní náhodně obeznané, ale i neobeznané černé zvěře. Výjimkou tehdy nebyly ani opakované návštěvy lečí, kde „by mohli být“, myšleno tím samozřejmě divočáky.
Tohle období koneckonců vedlo i k určitému dočasnému splynutí pojmů „naháňka“ a „hon“, které jsou jinak i v odborné literatuře běžně odlišovány jako různé společné způsoby lovu spárkaté zvěře (plus lišek) a zvěře drobné.
Byl bych proto nyní moc rád, kdyby už se konečně obě akce začaly odlišovat jak z hlediska pojmového, tak organizačního. Pro pozvaného neexistují komplikovanější pokyny než informace typu:
„…no jdeme na zajíce, ale do černé taky zajdeme, klidně si vezmi kulobrok…“. Podívejme se, prosím, jen na prostou definici skupin zbraní a zamysleme se například nad legálností lovu drobné zvěře zbraní kombinovanou. Či na potřebu poněkud odlišné výbavy myslivce ploužícího polní prostředí a obsazujícího na delší dobu čelo proháněné leče. Je to opět samostatné téma. Nejen k diskusi.
Výše uvedenému odpovídal tehdy způsob vedení jednotlivých lečí i výbava, sestávající většinou z klasických brokovnic, v lepším případě populárních kulobroků „zetháček“, což řešil na nástupu málokdo. Na černou se obvykle střílelo „esbalem“, čímž byla samozřejmě myšlena československá střela S-Ball Plastic, a málokdo se štítil nabít do hlavní „posty“, tedy hrubší broky s průměrem nad 5 milimetrů.
Většina přítomných se v oné době již dostala k výstřelu z brokovnice na zvěř pouze sporadicky, nicméně pravidelně absolvovala každoroční opravdu povinné cvičné střelby na střelnici. Určitá průprava zde tedy byla a měl jsem možnost potkat několik skutečně dobrých střelců z brokovnice. Jakmile se však v lečích zvedla divoká prasata, bylo to jakoby všichni na svoje návyky zapomněli, mysl ovládlo šílenství a často šlo téměř o život.
Co však bylo naprosto běžné, byla skutečnost, že si většina střelců vůbec neuvědomovala limity, které brokovnice při střelbě jednotnou střelou mají, o vybájené účinnosti hrubých broků na vitální černou zvěř ani nemluvě. Málokdo si totiž uvědomil dva zásadní faktory vstupující do procesu úspěšného výstřelu, kterými byla velikost loveného kusu a jeho vzdálenost od střelce. To je opět naprosto samostatné téma k delšímu povídání. Nechci se s pamětníky přít, ale mám také svoje zkušenosti, které mi říkají, že výsledkem velké části tehdejších střeleckých pokusů byla poraněná, nedohledaná a zmrzačená zvěř.
Dřívějším návykům z lovu drobné zvěře odpovídala i strategie vedení lečí. Nižší počet účastníků při nich obstoupil vybraný čtverec houští a dovnitř vkročila skupinka nejvěrnějších honců, kteří to s myslivci ještě táhli, protože část z dřívějších příznivců odpadla v okamžiku, kdy jim již spolek nebyl schopný dát za služby obvyklou odměnu v podobě zajíce nebo bažanta.
„Hlavně potichu, ať jdou pomalu…“, to bylo tehdejší heslo. Na černou v oněch dobách opravdu fungovalo. Leč většinou upouštěla ochotně, brzy po prvním vážnějším rozruchu, málokdy se nechala honci přejít. To se ale mělo brzy změnit.
Po leči zůstávala jedna řada střelců na stanovištích a zbylá část zatáhla bezprostředně navazující čtverec. Padl-li v předchozí leči výstřel nebo některý pes přeběhl za ojedinělým zajícem do leče další, nemělo o lovu divočáků moc smysl dále uvažovat, přestože se tak dělo.
Nechci tuhle dobu nijak shazovat. Dělali jsme to tak všude a učinili jsme se všichni, jak s novým uspořádáním pracovat. Každý to zvládl jinak rychle. Někdo brzy pochopil, že nové poměry vyžadují přemýšlet a něco změnit. Jiný se držel po celá desetiletí zažitých zvyklostí, jako onen pštros s hlavou zastrčenou do písku. Bohužel, nebo možná bohudík, úplně nejrychleji se pak učila samotná černá zvěř.
Divočáci zvolili jednoduchou strategii a dospělé bachyně sbíraly velmi rychle zkušenosti. Pokud to šlo, začaly mizet celé tlupy dlouho před zastupující řadou. K úniku využívaly nízko svěšené větve stromů, zarostlé přechody mezi lečemi, které zvěř přesazovala skokem, strže a jiné terénní nerovnosti. Podařilo-li se zatáhnout leč dříve, dokázala se černá skrýt v kolečkách náletu a husté buřeni, kde držela, dokud na ni doslova nešlápli honci nebo ji neodhalili lovečtí psi. Pak celá tlupa prorážela ve vysoké rychlosti z leče ven přes jednoho, maximálně dva střelce. Tomu odpovídaly i výsledky. Ležela-li na výřadu dvě prasátka, bylo to považováno za celkem vydařenou akci a čtyři divočáci již znamenali skutečný úspěch. Ulovit deset kusů pak býval zážitek z říše snů.
Rezervovanost k naháňkám
Možná, že se v dobách hybridizace naháněk s klasickými hony, zrodila moje rezervovanost vůči naháňkám jako takovým. Rád bych ale opravdu zdůraznil, že dnešní akce (respektive jejich vybraná část), jsou něčím naprosto odlišným. Při správné organizaci, přípravě a při správném výběru účastníků jsou neskutečným plnohodnotným mysliveckým zážitkem. Do míst a mezi lidi, kteří to opravdu „umí“ se pak rád navracím, dovolí-li to samozřejmě, jak již bylo řečeno, čas.
Opět se nechci nikoho konkrétního dotknout, ale nedá mi, abych z výše uvedených podmínek zdařilé akce zvlášť nezdůraznil pečlivý výběr účastníků, na kterém velmi záleží a na který se občas zapomíná. Sejdete-li se opakovaně se stejnými lidmi, o nichž víte, že jsou morálně na výši, jsou uvážliví, neunáhlují se, dokáží svoji zbraň, ve většině případů kulovou, osazenou vhodnými zaměřovači, efektivně používat, je to radost. Nehledě na určitý díl náhodného rizika, který z naháňkových aktivit vždy přirozeně vyplývá. Naprosto jinak se ale cítíte v případě jiných setkání, která ve vás na základě opakovaných zkušeností budí spíše obavy.
Je mi nesmírně líto, že se někteří organizátoři nedokázali z dřívějších poznatků a chyb poučit a nadále jedou v desetiletí zažitém systému kobercového prohánění houštin, plošném upřednostní brokových zbraní, nedocenění role loveckých psů, nepochopení změny strategie přežití u inteligentní černé zvěře a dodržují nadále ustálené zvyky. Hlasy těch, kteří na dané upozorňují a volají po změně, jsou pak často zašlapány prostou většinou, protože
„…se to tak dělalo vždycky…“. Nic ve zlém, kolegové, nejsem snad ani namyšlený a ani si nehraji na přechytralého. Jen se dívám realistickýma očima kolem sebe a snažím se vstřebat, jak se dnes moderně říká,
„zkušenosti dobré praxe“.
I s naháňkami se dá dobře pracovat
Naštěstí se ale našli organizátoři, kteří pochopili, že s černou zvěří se dá na společných akcích poměrně dobře pracovat, i když zde náhoda bude vždy hrát svoji roli. Jen je třeba změnit filozofii, přístup a především přípravu. Možnosti jsou v podstatě dvě, obě však vyžadují oproštění se od dosud zažitých praktik.
V malém se dá černá lovit prostřednictvím nátlaček založených na dobré znalosti místních podmínek. Napadne-li obnova, což je dnes jev víceméně vzácný, je situace o mnoho jednodušší. Základem je povědomí o lečích, která černá vyhledává pravidelně k zalehnutí. Jedná se o kolečka náletu uprostřed pasek, případně vzrostlého lesa, zajímavé jsou porosty rákosu, zarostlé staré oplocenky a teplé kotlíky. V postkůrovcových lesích má černá zvěř ráda zarostlé zalomení přímých linií oplocenek, kde je alespoň částečně chráněna. Záleží na místních podmínkách.
Znalost zálehů je jen první potřebnou dovedností. Neméně důležitou je dlouhodobé sledování ochozů, po kterých se zvěř obvykle pohybuje, a které si s velkou pravděpodobností zvolí k úniku. Téměř vždy je potřeba obsadit linie, kde se stýkají sousední husté porosty a nízko zavěšené větve poskytují pocit bezpečí. Zajímavé jsou i pruhy vyšší trávy nebo rákosu, proluky mezi oplocenkami, zarostlé prohlubně, úvozy, táhlé sníženiny a okraje potoků. Právě tudy se zvěř pokusí pravděpodobně z ohroženého prostoru uniknout. Záleží opět na místní situaci a vyjmenovat všechny varianty není možné.
Co by však mělo platit vždy, je dodržení rozumného odstupu od zálehu a volba stanoviště na některém vzdálenějším místě ochozu. V opačném případě přichází zvěř na střelce v plné rychlosti, případně je chytře obejde, a šance na umístění zásahu je výrazně nižší.
V každém případě si při podobné organizaci musíme vybrat pouze jednotlivé, od sebe dostatečně vzdálené leče, protože divočáci umí vycítit nezvyklý ruch dopředu a dokáží potenciálně ohrožený prostor opustit dlouho před příchodem střelců. Je dobře, jsou-li střelci dostatečně a předem obeznámeni s prostředím, jsou samostatní a dokáží-li vybrané únikové trasy obsadit v absolutní tichosti. Musí si být také schopni nalézt dobrou pozici s potřebným výhledem a možností bezpečného(!) výstřelu.
Většinou nemá smysl čekat přímo u ochozu nebo u svěšených větví, pod kterými se divočáci doslova prosmýknu. Lepší je si od samotného ochozu poodstoupit tam, kde získáme širší přehled o situaci, zvěř zavčas uvidíme a máme se možnost připravit.
U všech akcí by na prvním místě měla být bezpečnost a na druhém zase bezpečnost. Podaří-li se nám vybrat taková stanoviště, kde se střelci nemohou zbraní vůbec ohrozit, je to pro všechny ideální, a to i za cenu, že se zvěř protáhne bez výstřelu někde mezi čekajícími myslivci.
Teprve po obsazení únikových míst (pokud možno s předstihem), pošleme do vybraných prostor vůdce psů. Bohužel, pojmou-li divočáci podezření a jsou zavčas v lečích zaskočeni, odmítají úkryt opustit a bez rozražení tlupy dostatečně důslednými (ne extrémně ostrými a do kontaktu jdoucími) psy, případně výstřelem přímo „v ložnici“, jdou pryč jenom neochotně.
Je samozřejmé, že během podobně organizované akce musí účastníci počítat s menším počtem lečí a poněkud delším průběhem, než byli zvyklí při klasickém navazujícím vedení lečí.
Tohle všechno jsou sice dobře míněné, nicméně pouze teoretické rady, které někdy vyjdou. Přičíst k tomu všemu totiž musíme také fakt, že si zkušená zvěř občas vybere zcela nečekaný směr a dokáže například prorazit přímo přes střed oplocenky. To už je ale lov a jeho nevyzpytatelnost. Ta jej ale činí právě tak krásným a musíme přijmout fakt, že zvěř má právo na přežití. Dokáže-li samozřejmě uniknout našim nástrahám. I tak lze ale uvedeným způsobem dosáhnou i při malém počtu zúčastněných zajímavých výsledků.
Příklad z minulosti
Třeba jako se to povedlo před lety u kolečka rákosu izolovaného uprostřed mokré louky u „Kulatého“, které se těší značné přízni černé zvěře. Nebylo tomu tak vždy. Rákos byl dříve málo rozlehlý, ale jak bylo sečení okolních luk zanedbáváno, zvětšovala se jeho plocha…
I přes lehký nesouhlas a podivné pohledy některých kolegů vysvětluji ve velkém odstupu od leče strategii. „
Co by tady, uprostřed louky, přímo pod frekventovanou silnicí prasata asi tak dělala? Jdeme sem úplně zbytečně…“, slyším po straně posměšnou poznámku. Ať si, nevadí, vím svoje.
Plán je jednoduchý. Silnici, která vede na vysokém náspu a je lemovaná svodidly vynecháme, sem snad divočáci neprorazí. A i kdyby, sladit střelbu s provozem nepřipadá v úvahu.
První řada se rozvine dál od rákosí po rovném a dostatečně širokém lesním průseku, až za první přiléhající houštinu. Půjde-li černá daným směrem, narazí na střelce v dostatečné vzdálenosti, a měla by být již relativně v klidu. Těžko ale odhadnout, v kterém místě to bude. Jedna houština zde navazuje na druhou, ochozů mezi nimi vede spousta a je to trochu sázka do loterie. Řadu svěřuji bráchovi a kladu mu na srdce, aby se jako poslední stáhnul skutečně až přímo pod silnici, je tam úzký přechod a svěšené větve, je to dost dobré místo.
Čelo rozvinuji kolem louky, opět na opačné straně, než je rákos, a roztahuji ho daleko za obvykle pokrývaný prostor do podoby představeného křídla. Opět udivující pohledy a místy i nesouhlasné reptání. Přitom je to jasné, dojít až na hranu rákosiny znamená prasata zvednout a v lepším případě střílet v plné rychlosti. Takhle musí černá, pokud půjde tímto směrem, někde na řadu dojít a střelci mají dost času na rozmyšlení se, je-li bezpečné vystřelit před sebe do louky, nebo se tlupou nechat přejít.
Jediným slabším místem je roh, kde se potkávají obě dosud umístěné skupiny. Od rákosu sem vede potok lemovaný širokým pruhem olší s nepředstavitelně hustým a nepřehledným porostem vlhkomilných trav. Na krajní olši je starý posed, z nadhledu by snad mělo být něco víc vidět. Posílám na něj Honzu, je to naháňkami protřelý mazák, který si s lecčím poradí. Nakonec se ale tohle rozhodnutí ukázalo jako jediná chyba následujícího sledu událostí. Ne kvůli střelci, ale kvůli volbě stanoviště. Vidět sice bylo lépe, nicméně se zde hůře manévrovalo a za záda, kudy se část tlupy vydala, střílel kolega jen s obtížemi.
Zbyl jsem sám s kamarádem Jirkou. Kolmo na řadu strážící louku jsme vytvořili v bezpečném odstupu krátké křídlo ve smrkovém lese, který na rákosinu navazoval. Kolegu jsem postavil na jeden z ochozů a sám jsem se stáhl opět až pod silniční násep. Viděl jsem odsud jak zpět mezi kmeny, tak zejména do úzkého pruhu smrkového náletu, který běžel diagonálně k silnici. Tak nějak jsem tušil…
Beru telefon a vytáčím vedoucího tří honců. Měli by stačit, rákos tvoří pouze úzký ovál. Malý, ale těžce prostupný. Moc to chlapcům nezávidím, už jsou tam.
„Huš, huš!“ Praskot lámavých stvolů. Těžko říct, kdo jej způsobil…
„Prasata, jsou tady prasata!“, ožila malá leč rachotem.
„Doprava, doleva, dozadu, hooodně!“ No potěš, tak tohle jsem ani já nečekal.
„Bác, bác!“, zaduněly dva výstřely z protější strany, podle tupých ran pravděpodobně od jednotných střel.
„Bum, bum!“, přidaly se kulové rány někde od potoka. Takže prasata šla i na Honzu.
Telefon zavrněl v kapse. Snad se nic nestalo… tohle je asi nejčastější myšlenka vedoucích lovů následující po výstřelech.
„Jedno leží!“ zvěstovala SMS zpráva od protější řady. Dobře, tak jsme nešli zbytečně. Pořád mi to ale nesedělo. Hlášení honců, i když ti někdy mají velké oči, a jen dva průniky z leče? A pak jsem je uviděl.
Tlupa, nebo spíše její menší část, táhla nenápadně jazykem rákosu vysouvajícím se neúprosně rok za rokem dál do louky směrem k silnici. Navazovala na už zmíněný proužek náletu pod korunami vysokých stromů. Ani jsem nedýchal, jdou relativně v klidu, to by měla být pohodová rána. Jen jak se dostanou mimo linii, kde by mohli být sice jen teoreticky, ale přece, ohroženi ostatní. Bohužel, honci dorazili na konec jádra rákosu a černou uviděli.
„Prasataaa! Huš, huš!“, popohnali je v dobré víře.
Tlupu tím nejen popohnali, ale naštěstí také rozrazili. Oddělili se od ní dva lončáci, kteří zamířili mezi mě a Jirku. Do lesa ale nedorazili a zasekli se někde v ostružiní na okraji lesa. Osamocená selata pokračovala poněkud zmateně pruhem náletu. V klidu jsem si potáhl s prvním, červenou tečku posadil přímo na hlavu. Na průseku stačilo jen pohladit spoušť a sele skončilo svoji pouť v místě, kde stálo, přímo na nástřelu.
Po ráně ožilo i ostružiní přede mnou. Rychle jsem přebil a otočil se doleva.
„Bum!“, stihl soused jen jednu rychlou ránu mezi kmeny. Oba lončáci už byli mimo řadu. Potáhl jsem si s nimi a na volnějším průseku to zkusil. Po zásahu kus povyskočil a následně „zasáňkoval“ přední částí těla v jehličí. Když o tom dnes tak zpětně přemýšlím, byl to vlastně můj jediný stoprocentní kulový dvojstřel, který jsem kdy na naháňce v rychlém sledu vypálil. O to víc ale stál zato.
Leč jsme tehdy od rozchodu na nástupišti po poslední ulovený kus vypořádali v asi patnácti střelcích za slabých třicet minut. Byla to samozřejmě souhra mnoha příznivých okolností a zdaleka ne stejně úspěšně se nám dařilo v jiných případech.
Ve vzpomínkách, a nemusí být samozřejmě úplné, nacházím za těch třicet let, co dělám v honitbě mysliveckého hospodáře, jen jednu stejně rychlou a vydařenou krátkou akci. Tehdy byl ale sníh a prasata byla spolehlivě obeznána.
K dodání snad zbývají dvě věci. Lončák, který prošel přes naši dvojici na křídle se skutečně stočil na protaženou křídelní řadu podél louky, byl ale chybený. A Honzovy výstřely si svůj cíl také našly. Jen dosled se nám zde trochu protáhl….
Velké naháňky se slíděním
Druhou formou účinného společného lovu černé (ale dnes už i jiné holé spárkaté zvěře) jsou velké naháňky, vedené v ideálním případě moderní formou tzv. naháňky se slíděním. Zde se ovšem již dostáváme do naprosto jiné organizační úrovně vyžadující podle místních podmínek přítomnost desítek střelců a většího počtu vůdců se psy. Princip vyhledání zvěře i obsazení střeleckých míst je přitom obdobný, jak byl popsán výše.
Rozdíl spočívá v tom, že se podobných míst, zajímavých pro zalehnutí divočáků, obkrouží řadou myslivců několik zároveň a vůdci se psy je budou procházet postupně, bez stahování střelců. Během jednoho loveckého dne se tak obvykle stihnou pouze dvě, maximálně tři velké leče. Efektivita zde ovšem bývá vysoká, protože černá uniká z obsazeného prostoru bez výstřelu v méně případech a na jednu tlupu často střílí i více účastníků rozestavených v souběžných liniích. Dosáhnou toho lze prostavením velkých lečí dalšími řadami střelců, přes které zvěř prochází opakovaně.
První podmínkou je zde opět bezpečnost vycházející z dostatečné vzdálenosti jednotlivých řad, aby se vzájemně neohrožovaly. Vůdci psů i psi samotní, kteří se pohybují lečí, musí být bezpodmínečně vybaveni reflexními prvky a od účastníků se vyžaduje, aby byli perfektně obeznámeni, kdy a z které strany se „tlak“ objeví, I tak je ale potřeba zajistit na střeleckých místech dobrý rozhled a počítat vždy s nepředvídanou situací.
U dobře zorganizovaných akcí jsou jednotlivá místa označena barevnými čísly, případně naháňkovými posedy, ideálně s vytýčením zakázaného směru střelby, resp. po stranách označením barevnými fáborky, v jaké prostorové výseči lze střílet.
I zde je ale potřeba velké leče zatáhnout rychle. Podle mých zkušeností nezaškodí rozdělit střelce na několik skupin a každou svěřit zkušenému místnímu myslivci. Přesunout se dnes mohou velmi operativně a rychle terénními automobily, čímž zastoupí čela leče a odrazí nazpět zvěř, která se snaží běžně uniknout již v okamžiku, kdy se dají do pohybu křídla uzavírající prostor. K dané problematice by se dalo opět napsat mnohé a připojit nesčetně místních zkušeností a poznatků.
Právě tyhle velké akce, důkladně připravené, se zvládnutým managementem, dobře informačně ošetřené, s rozumnými účastníky kolem sebe, mám svým způsobem i rád. Na stanovišti trávím čas o samotě, mám prostor srovnat si myšlenky, vnímat okolí a vše se do značné míry blíží podmínkám individuálního lovu. Zvěř také přichází relativně v klidu a je čas na výběr i zamíření. Pak si lze v klidu i po letech promítnou například další zážitek…
…klidná rokle, spíše klikatá průrva sevřená mezi dvěma strmými pískovcovými stěnami. Sedíte na stoličce uprostřed barevně oděného lesa a kromě šumění podzimního větru neslyšíte jiné zvuky. Sem tam se kolem vás k zemi snese umírající list. Jste na společném lovu, přesto se cítíte v pohodě. Víte, že z obou stran máte v řadě rozesazené rozumné kamarády, které znáte roky, a na které se můžete spolehnout. Navíc na jejich stanoviště nevidíte, jsou bezpečně ukryta za nejbližšími záhyby rokle. Stěna před vámi, stěna za vámi, o směru bezpečné střelbě zde nemusíte vůbec přemýšlet. Soustředit se můžete jen na přicházející zvěř.
Místo je to skvěle vybrané. Z patnáctimetrového srázu se proti vám klikatí výrazný ochoz, téměř menší strž vyšlapaná desítkami spárků. Stejný ochoz navazuje na opačné straně za zády. Zvěř zde evidentně pravidelně přetahuje z jedné strany pískovcového plata, ležícího vysoko nad hlavou, na druhou. Honci se psy se pohybují kdesi nahoře. Když se ozve ostré zaštěknutí, musíte téměř zaklonit hlavu, abyste zahlédli kopova v ochranné reflexní vestě, jak přeběhl po hraně srázu. Pak zavládne znovu ticho.
Zašustění. A další. Atypické. Jakoby souvislý, nepřerušovaný, nenápadný šum, který se sune kolmo dolů svahem. Neodpovídá pohybů běhů v padajícím listí. Že by liška? Nikoliv, jen kamínek! Uvolněný kýmsi pohybujícím se nahoře svahem. Chystáte si kulovnici a jen letmo kontrolujete červenou tečku kolimátoru. Za několik let experimentování, zkoušení různých možností, střídání zbraní a dalších pokusů, jste přirozeně dospěli tam, kam jste dospět museli.
Jedna opakovací kulovnice, jedna pažba, celoroční kontakt se zbraní, automatizace ovládání, maximální důvěra. I přes počáteční pochyby vyřešila vše weaver základna a systém několikera optických přístrojů pro denní, noční a naháňkové použití. Dnes padla logické volba na tubusový Aimpoint. Pro rychlé zamíření snad není nic spolehlivějšího. Jen s tečkou, respektive její intenzitou je třeba trochu pracovat podle vnějšího osvětlení. Teď je to v pořádku.
Na malém skalnatém ostrohu v půli svahu se objevuje holá zvěř. Muflonka zarazí a jistí. Rudá tečka se zastavuje na její pleci a první rána houkne roklí. Muflonka po výstřelu reaguje nejednoznačným odskočením a za ostrohem vypukne chaos. Středně velká tlupa muflonů, kterou jste dosud neviděli, se rozráží na všechny strany. Asi čtyřletý beran se řítí listím svahem napravo, další kus míří vlevo, třetí dolů. Další hluk nejste schopni ke konkrétní zvěři přiřadit. Který kus je ten váš první, nelze určit.
Přímo na vaše stanoviště míří muflonka. Je to ta původní? Těžko říct. Kus vycítí nebezpečí a na dně rokle pod vámi zaráží. Za kmenem je vidět hlava, krk a přední část plece. Již máte přebito. Vzdálenost je pod padesát metrů. Tečku posazujete na zbytnělý kořen krku a lehce potáhnete spoušť. Zvěř se po ráně zlomí na nástřelu a odkazuje. Je to dobré…
Jen koutkem oka zaregistrujete kus, který mířil svahem vysoko, nad souseda vlevo. Zřejmě se mu něco také nezdá a zaráží uprostřed pohybu. Rána se přižene rozeklaným údolím nečekaně, muflonka značí komorovou ránu, běhy se jí podlomí a pomalu sjíždí dolů. Tam je to také dobré. Další výstřely rozezní rokli z pravé strany. Jedna, druhá, třetí, v rychlém sledu za sebou. No, pánové se tady rovněž činí.
Jediné, co vám vrtá hlavou, je první výstřel. Dalo se takhle jednoduše minout? Na kolimátor to úplně blízko nebylo, ale střelba v klidu, bez pohybu… Na výsledek si musíte počkat do konce leče, protože ze stanoviště se neodchází ze žádného důvodu. Je to první, všude psané, opakované, a přesto tak často porušované pravidlo. Za jeho nedodržení by měli být provinilci okamžitě posíláni z akce domů a příště nezváni.
„Konec, hotovo!“ zní konečně roklí a vy se nedočkavě škrábete ne ke zvěři na dně, ale vzhůru svahem. Vyšetření každého nástřelu je další morální povinností myslivce. I v případě vysloveně chybených ran nepřipadá v úvahu, aby se dané místo neprozkoumalo. Tady toho k vidění ale moc není. Žádná barva, žádná stříž, ani stopa po dopadu střely. Jen zápory a ve vrstvě prvního vlhkého listí stopy po odskoku svahem vlevo. Takže to asi byla zvěř, kterou nakonec složil soused. Snad. Je to alespoň chabá útěcha.
Ošetřujete v rychlosti dole v rokli ulovenou zvěř a vydáváte se směrem doprava, do jejího uzávěru zjistit, zda přátelé nepotřebují pomoc. Vidíte je vysoko ve svahu, jak pod doznívajícím adrenalinem zuřivě diskutují, mávají rukama a ukazují si evidentně směr střelby. Ne, nic nepotřebujeme, signalizují a po chvíli již stahují příkrou strání selátko. Stříleli oba a je koneckonců jedno, komu bude finální úspěch připsán. Hlavní je, že zvěř neunikla postřelená a není nutný složitý dosled.
Vyndáváte z batohu prostraňky a společnými silami stahujete úlovky k ústí rokle. Tady se už s nožem činí mladý kolega. Má obrovskou radost, jedná se o jeho první kus mufloní zvěře. Zásah má umístěný krásně na komoře, takže upřímné „Lovu zdar!“. Jen je mu prý divné, že muflonka měla nějaké podivné poranění, jakoby druhý zásah posunutý ale hodně doprava dolů, někam na rozhraní komory a břišní dutiny. Nic nevysvětlujete a radost mu neberete. O ulovení se zasloužil více než vy, kus mu po právu náleží. Navíc jen vyspravil to, co jste sám zpackal.
Krásný den končí. Krásný ve smyslu počasí, pobytu v přírodě, setkání se zajímavými lidmi i ve smyslu výřadu, který teď leží uprostřed zelené ohrádky, po jejíž stranách planou ohně. S úctou ke zvěři, s úctou k myslivosti, s úctou k tradicím přebírají úspěšní střelci úlomky. A se stejnou úctou je v přilehlém penzionu také do pozdních hodin zapíjejí.
Kult a subkultura naháněk má prostě svoje nezaměnitelné kouzlo, obzvláště pro občasného hosta…
Josef DRMOTA
Vážení kolegové, myslivečtí přátelé, tímto dílem se uzavírá jeden z nejrozsáhlejších cyklů příspěvků, který jsem měl tu čest pro časopis Myslivost vytvořit. A šéfredaktorovi i celé redakci nyní děkuji za poskytnutý prostor v ročníku 2025.
Vyznal jsem se v něm ze svého pohledu na myslivost a přírodu, který jsem se pokusil zachytit jako neustálý kolotoč střídání proměn našich honiteb v průběhu jednoho roku v rubrice „Měsíc očima a srdcem myslivce“. Zároveň jsem si dovolil k této relativně monotónní problematice vždy nenásilným způsobem přiřadit téma, které by s daným měsícem alespoň částečně korespondovalo, a v němž bych se mohl pokusit zprostředkovat vám kolegům, něco málo z poznatků a zážitků nasbíraných během mysliveckého života. Nečinil jsem si v nich ani na chvíli nárok na univerzálnost či neomylnost.
Každý má právo na ten svůj názor a ten svůj přístup. Jen jsem podobný krok považoval za určitou povinnost vůči svému svědomí i vůči celé myslivosti, která dnes stojí, ať to chceme, nebo nechceme přiznat, na určitém rozcestí. Kterou cestou se vydá, to bude záležet na nás, myslivcích, ale také na mínění celé společnosti. Snažme se ji proto, prosím, ovlivnit pouze pozitivním způsobem.
Určitě jsem na své dosavadní „zelené cestě“, která trvá přesně čtyři desetiletí, neudělal vše správně a neměl jsem určitě vždy pravdu. Vše, co jsem ale činil, činil jsem s nejlepším vědomím, že je to ku prospěchu české myslivosti a ku prospěchu chované zvěře, zejména srnčí, která je mým celoživotním předmětem zájmu a souputníkem lesními pěšinami. Prasata se k ní vlastně přimíchala tak trochu na okraj a náhodou.
Na úplný závěr bych chtěl vyslovit ještě jedno osobní poděkování. Patří mému dlouholetému kamarádovi a kolegovi z OMS Třebíč, panu Františku Texlovi. Je to totiž můj absolutně nejvěrnější čtenář, jehož průběžné připomínky k příspěvkům, a zejména neustále podněcování k dalšímu pokračování, jsou pro mě jedním z důkazů, že možná mají smysl.
Takže Franto, ještě jednou díky. Není to sice ta knížka, kterou by sis tolik přál, a k jejímuž vydání nejsou momentálně příliš příznivé podmínky. Nicméně bez Tvého věčného, od srdce dobře míněného ponoukání, by ani tenhle cyklus nikdy nevznikl…
J.D.