O to víc je důležité, aby se druh, který má tak expanzivní potenciál, a který nemá kromě nemocí žádný jiný významný přirozený regulační mechanismus, stal předmětem opravdu smysluplného, zodpovědného a permanentního mysliveckého zájmu.
Bohužel, i po desítkách let zkušeností a soužití s černou zvěří, převládá plošně názor, že veškeré obhospodařování prasat rovná se masívní lov selat na vnadištích, a že to, co je pro černou zvěř nejméně potřeba, je „zodpovědná“ (ve skutečnosti nekritická) ochrana všech bachyní. Přistoupíme-li k této, ale vlastně i k jakékoliv jiné zvěři, podobným způsobem, nedobereme se nikdy zdárného výsledku.
Daný přístup se dnes v podstatě rozrostl do obrovských rozměrů a vedl k fenoménu známému mezi myslivci jako „kult bachyně“, o němž toho bylo koneckonců již napsáno mnoho. Ulovení bachyně je na jeho základě tohoto pohledu mnohde vnímáno coby největší z možných prohřešků, bývá nesmyslně pokutováno a „provinilec“ bývá nezřídka postižen odebráním povolenky k lovu.
Ano, je to praxe, která měla možná svoje opodstatnění před několika desítkami let, kdy se černá zotavovala po morových ranách a podobným opatřením jsme se v daném směru nevyhnuli ani v prostředí, v němž se pohybuji. Během vývoje se však mnohé radikálně změnilo a tento stav by měl být přehodnocen.
Každá krajina má svoje možnosti, svoji kapacitu, úživnost, pojmenovat můžeme tento fakt jakkoliv, a není nafukovací. V okamžiku, kdy se daným druhem nasytí, je třeba začít okamžitě jednat. V opačném případě za nás bude jednat výše zmíněný faktor regulace – nemoc. Ta již koneckonců v podobě AMP klepe na dveře, respektive na linii pohraničních hor.
Na první pohled by se výše uvedené tvrzení mohlo někomu zdát jako nesmyslné. Vždyť přece ušetřením života jedné bachyně máme pro příští rok zaručen nárůst populace o minimálně pět, spíše i více selat, a budeme tedy moci s těmito kusy hospodařit. Přesně v téhle zjednodušené úvaze je zakopán pomyslný kámen úrazu, a právě kvůli ní máme dnes tak obrovské problémy s divokými prasaty i se škodami, které v zemědělství páchají.
Představme si modelově, opravdu velmi, velmi zjednodušeně, že na začátku máme jeden rodičovský tříletý, tedy dospělý, vitální pár ve skvělé kondici tvořený bachyní a kňourem, který k nám do původně prasat prosté honitby odněkud přišel.
Pro snadnost výpočtu dá bachyně (nebo tento pár) v dobrých podmínkách osm selat, z toho čtyři kňourky a čtyři bachyňky. Ulovíme-li tato selata beze zbytku, což se nám ovšem velmi pravděpodobně nepodaří, bude vše zdánlivě bez vady a další rok může proběhnout stejně. Bohužel to bez vady nebude, protože po nějakých dalších třech, čtyřech letech nám tato zasloužilá matka i otec zestárnou a na jejich místo musíme mít vychované náhradníky, což nemohou být loňská selata.
Připusťme ale také druhý extrém, a sice, že neulovíme z těchto selat vůbec nic. Bude to znamenat, že každé původní sele samičího pohlaví nám od jednoho roku života bude metat, tak, jak budou stárnout, postupně čtyři, šest a osm selat. Po jednom roce budeme mít tedy v populaci deset divočáků (dva rodiče a osm potomků), po dvou letech už to bude třicet čtyři (dva původní rodiče, jejich dalších osm potomků, původních osm potomků a jejich šestnáct potomků v třetí generaci) a dalším rokem už to bude stěží uvěřitelných sto čtrnáct divočáků (rozpis si můžete na papíře udělat sami).
Připustíme-li, opět modelovou variantu „někde mezi“, tedy že budeme lovit pouze kanečky a bachyňky v systému necháme (čemuž se bohužel snaží mnozí nerozumní hospodáři přiblížit), budeme po třetím roce mít stále polovinu stavu, tedy padesát sedm bachyní plus jednoho „praotce“. A tento praotec už padesát sedm nevěst zřejmě nezvládne. Zcela na tomto místě pomíjím incest, na který si zvěř jaksi nehraje, který se ovšem děje, a z hlediska genetiky přináší pouze neblahé důsledky.
Teď už pro zjednodušení počítejme v průměru pět selat na jednu bachyni (nejvíce je ročních, u nichž jsme předpokládali čtyři selata). Přírůstek dalším rokem bude dvě stě osmdesát pět kusů zvěře! I kdybychom průběžně ulovili polovinu kusů samičího pohlaví, pořád nám zbývá roční reprodukční potenciál více než sto čtyřicet kusů divokých prasat. A to „jen“ po čtyřech letech takto „rozumného“ hospodaření!
Abych snad někoho předchozími odstavci nevyděsil nebo jej nepřivedl k úvahám o mém duševním vyšinutí, znovu zdůrazňuji, že je to pouze hra s čísly, od níž bude realita vzdálená, i když naznačený trend (tedy růst populace) zůstane zachován.
Do výpočtů jsem samozřejmě nezahrnul mnoho neznámých - přirozenou mortalitu černé zvěře, která existuje, nicméně dodnes nevíme, jak je ve skutečnosti vysoká, počet nedonošených zárodků, neschopnost některých bachyněk slabší tělesné konstituce zabřeznout, i to, že některé budou samozřejmě uloveny.
I kdybychom ovšem, v tomto posledním modelu, připustili třetinu přirozeně odečtených kusů, pořád se nám bude honitbou toulat přes devadesát divočáků!
S těmito čísly bychom si mohli hrát donekonečna, počítat různé varianty vývoje a dohadovat se, co kdyby… Vývod by z nich ovšem byl možný pouze jediný -
máme-li chovat populaci stabilní, musíme být schopni početně ulovit celý přírůstek a máme-li navíc zajistit, aby byla dospělá zvěř postupně obměňována, musí být tento lov rozložen rovnoměrně mezi kňoury a bachyně i napříč věkovými skupinami. V případě černé zvěře přitom jednoduše hovoříme o zvěři dospělé (dva a více let), lončácích (roční kusy) a selatech.
Tím se dostávám k meritu věci a celého problému, tedy jak určit správně věk uloveného kusu černé zvěře. Suchá teorie okleštěná od dalších detailů by měla být jednoduchá. Letošní zvěř ulovená do 31. března, kdy končí myslivecký rok, jsou selata. Od 1. dubna dalšího kalendářního roku až do 31. března roku následujícího se jedná o lončáky, přičemž si na nějaký doslova týden případného dřívějšího nebo opožděného jarního kladení hrát nemusíme.
Jenže je tu jeden zásadní problém. Rozkolísanost kladení v průběhu celého kalendářního roku.
Normální období rozmnožování divokých prasat, známé chrutí, probíhá koncem podzimu a začátkem zimy. Bachyně je přitom podle mnemotechnické myslivecké pomůcky plná 3 měsíce, 3 týdny a 3 dny, celkem asi 116 dnů. Bude-li tedy bachyně pokládána v polovině prosince, přijdou selata na svět začátkem nového mysliveckého roku, tedy kolem 1. dubna.
Vše je v tomto případě v pořádku, protože přesně za rok budou mít 12 měsíců, přejdou do kategorie lončáků a za další rok budou mít 24 měsíců a přejdou mezi dospělou zvěř.
Nyní si prosím ale zafixujme uvedené hodnoty v měsících, které jsou rozhodné pro přechod mezi jednotlivými kategoriemi. Jak totiž uvidíme dále, divočáci nám v tomto modelovém systému dokáží nadělat pěknou paseku.
V současné, energeticky skutečně bohaté krajině, dospívají prasátka výrazně dříve, než tomu bylo kdysi. Bachyně jsou také v naprosto skvělé kondici a jejich reprodukční potenciál roste. Zvětšuje se nejen počet selat v jednotlivých vrzích, ale je již známou skutečností, že reprodukce černé zvěře probíhá během celého roku. Kromě klasického chrutí se objevují i další vlny pohlavní aktivity a výsledkem je, že můžeme během roku setkávat s různě starými selaty.
Jinými slovy. U klasicky kladené zvěře bude mít letošní sele během podzimu ve věku přibližně šest měsíců vzhledem k letní výživě asi 30 až 35 kilogramů a bude plně přebarvené do dospělého šatu. Od starší zvěře se tak bude vzhledově lišit, samozřejmě kromě velikosti, jiným profilem těla, krátkou, klínovitou hlavou, nepříliš výraznými slechy a kratičkým pírkem. Zcela běžně se však stává, že ještě během zimy lovíme selata v pruhovaném šatu, o hmotnosti kolem 15 kilogramů. Je jasné, že nemůže jít o potomka z klasického jarního vrhu.
Nabízí se zde dvě vysvětlení. To první připouští možnost, že bachyně o svoje jarní selata přišla (nebo nezabřezla). Občas se tak děje při příchodu silných mrazů v pozdějším období nebo dlouhodobých lijáků s teplotami kolem nuly. Mláďata veškeré zvěře jsou náchylná na prochladnutí a mohou proto uhynout. V tom případě se u bachyně spustí náhradní ovulace a připočteme-li výše uvedené 3+3+3, dostáváme náhle metání selat někdy v průběhu měsíce září.
A aby toho nebylo málo, připouští dnes literatura i praktikové, kteří chovají černou zvěř v zajetí, možnost, že vzhledem ke skutečně vysoké úživnosti prostředí může vyspělá bachyně mít právě v období podzimu druhý, i když obvykle početně výrazně slabší vrh.
Celou situaci komplikují ještě selata – bachyňky, které by v normálních úživnostních podmínkách pohlavně dospěly někdy kolem roku života, takže by je mělo podzimní chrutí minout. Jenže bachyňky dnes dospívají pohlavně výrazně dříve a mohou se velmi brzy zapojit do reprodukce.
Jak nám na základě vědeckých studií před časem perfektně objasnili ve svém příspěvku pánové Cukor a Ježek (Myslivost 7/2025), nesouvisí dnes pohlavní dospělost černé zvěře s biologickým věkem, ale spíše s hmotností selat – bachyněk, které mohou zabřeznout (nikdo netvrdí, že všechny) již od 30 kilogramů hmotnosti, v některých případech i dříve.
Tím pádem v prvním chrutí, kterého se jarní vrhy dožijí, již mohou být oplodněny odhadem dvě třetiny selat samičího pohlaví. O tom, že budou vodit menší počet selat, část nedonosí, případně nedokáží odchovat, nemusíme extra polemizovat.
Pro mě je to ale naprostý a logický posun od dříve propagované vazby mezi narušením sociální struktury černé zvěře a nastupující plodností selat. Rozhoduje tedy prahová hmotnost, které může být podle místních úživnostních podmínek dosaženo v různých částech roku.
A z toho vyplývá také dnes běžný jev celoročního výskytu malých selat. Za předané informace a odkazy na výzkumné zdroje tímto oběma uvedeným pánům upřímně děkuji, přiznávám, že jsem se poučil a mnohé mi začalo dávat víc smysl.
Popsané vysvětlení na jedné straně objasňuje některé dosud neuváděné skutečnosti, nicméně nijak nepopírá jinou skutečnost – sociální roli vedoucí, tzv. alfa bachyně v tlupě. Ta je nezastupitelná z hlediska předávání zkušeností, vedení tlupy, organizace sociální hierarchie či zajištění bezpečnosti, které dospělá zkušená zvěř vždy plní. Stejně tak jsou pro chod populací důležití i dospělí kňouři, kteří bývají ovšem loveni častěji, než stejně staré bachyně, nejen z dříve uvedených důvodů.
Nicméně, přiznejme si konečně (a snad to předchozí řádky dostatečně objasnily), že potřebnou redukci populace černé zvěře můžeme dosáhnout pouze souběžným lovem bachyní všech věkových kategorií. V opačném případě si na redukci pouze hrajeme.
Aby snad nedošlo k omylu – nenabádám tímto k plošnému a bezmyšlenkovitému lovu bachyní. I tato činnost musí mít svůj řád a systém. Ulovit bachyni primárně můžeme tehdy, má-li odchovaná selata. Zjednodušené pravidlo říká, že jsou to selata, která již nemají dětský pruhovaný šat. Vzhledem k tomu, že se černá pohybuje v početnějších tlupách, kde je bachyní obecně více, nemají následně tito jedinci problém s předáváním zkušeností od dalších dospělých kusů a s plnohodnotným přežíváním.
Prozatím jsme ale mluvili pouze o kategorii zvěře samičí. Co takhle kňouři? Ti se na prahu dospělosti osamostatňují, odcházejí mimo tlupy, případně se dočasně připojují k tlupám jiným, čímž zaručují genetickou různorodost populace.
Těm nejmladším, ve věku dva až tři roky se říká sekáči. Jsou to typičtí puberťáci – namyšlení, drzí, neohrožení. Objevují se často ještě za světla, toulají se a jsou proto často uloveni. Plošně a bez dalšího uvažování je to ale chyba, protože nakonec nám v populacích černé zvěře dospělí kňouři chybí.
Bohužel, současná praxe v chovu černé zvěře nerespektuje tyto relativně jednoduché zásady a práce s černou zvěří se omezuje na „kule a prach“. Divočák je na jedné straně vnímán jako škůdce a znovu bohužel jako zajímavá chodící konzerva chutné zvěřiny. S nástupem digitálních a termovizních přístrojů jsou nemilosrdně loveny prakticky všechny kusy, které se ocitnou v dosahu loveckých zbraní. Zejména v polních honitbách, kde je o černou zvěř zdánlivá nouze, je velký počet dospělých kusů uloven uprostřed zemědělských kultur bez rozmyslu již v průběhu léta.
Mohlo by se to zdát jako v pořádku, ale v pořádku to není, protože dosud neodstavená osiřelá selata zůstávají na pospas osudu nebo živoření na sociálním okraji tlup se všemi zdravotními, výživovými a sociálními důsledky. Někdy zůstávají na místě, využívají dostupné zdroje potravy a škody rostou.
Ať již z důvodu zachování přirozených postupů nebo z výše nastíněných pravidel lovu ve spolcích, je proto důležité, aby byli myslivci schopni alespoň přibližně určit věk zvěře. Většina z nich klade totiž rovnítko mezi tělesný rámec divočáka a jeho věk. A to je víc než mylná představa.
Nu, a tím se oklikou vracím k původní myšlence, která mě vedla k sepsání tohoto zamyšlení nad přibližným odhadem věku ulovené černé zvěře, respektive o jejím zařazení mezi výše zmíněné kategorie sele – lončák – dospělý kus. O zvěři živé snad někdy příště, protože zde se jedná o celý souhrn faktorů počínaje vzhledem, tělesným rámcem, proporcemi, délkou pírka, tvarem hlavy, slechů a především sociálních chováním.
Podnětem pro sepsání mi byl vlastně jinak vzdělaný a vnímavý kolega, který mi v prvním dubnovém týdnu nahlásil ulovení „třicetikilového lončáka“. Když jsem se nad tím pozastavil, vysvětloval mi vehementně (a logicky víceméně správně), že je to loňské sele, tedy lončák. Jenže tohle bylo opravdu sele ve věku asi šest měsíců, tedy z pozdního podzimního vrhu. Po krátké diskusi se mě snažil přesvědčit o úsměvné změně terminologie na „lončáčka“, s čímž samozřejmě neuspěl.
V případě černé zvěře se totiž díky popsané rozkolísanosti v časovém příchodu jednotlivých vrhů dnes nemůžeme opírat o kalendář, ale o skutečný věk ulovené zvěře. Jak jej z hlediska praxe (samozřejmě ne přesného vědeckého zkoumání, exaktně vyhraněným kolegům se omlouvám) poznat? Snadno. Pomocí chrupu a několika jednoduchých zásad, o nichž se následně zmíním.
Kdybychom se drželi striktně zásad kalendáře, mohlo by se nám snadno stát, že vedle sebe bude koncem dubna ležet na výřadu skutečný lončák o hmotnosti určitě přes 50 kilogramů a „pseudolončák“ s ještě patrnými pruhy na bocích, který bude mít kilogramů slabých 30. Ten první byl kladen klasicky na začátku dubna předchozího kalendářního roku a ten druhý spatřil světlo světa klidně až někdy na jeho konci, tedy kolem Vánoc.
Takže při hodnocení, co jsme to vlastně ulovili, se musíme vždy podívat na chrup. Postačuje přitom letmý pohled na řezáky, které se odhalí po odhrnutí dolního pysku, a je hned vše jasné.
K tomu ještě malý dovětek týkající se zvěře dospělé. Myslivci často odhadují přímo „od stolu“ věk zvěře, přičemž jako základní vodítko používají, jak již bylo naznačeno, hmotnost zvěře - 50 kilogramů rovná se u nich automaticky lončák, v případě, že se dostaneme přes 80 kilogramů, je to pro ně bez diskuse zvěř dospělá (a mnohdy důvod k pranýřování).
Pravda je přitom úplně jinde. Při dnešní potravní nabídce kukuřic, pšenice a dalších pamlsků může mít sele na konci této životní etapy klidně 50 kilogramů a lončák 100 kg. Je to pravda, a sám jsem se o tom několikrát přesvědčil.
Jednu ze zajímavých zkušeností jsem učinil před mnoha lety, kdy černá byla v naší honitbě ještě poměrně vzácnou zvěří. Bylo to po morových ranách ze začátku devadesátých let. Tehdy jsme se k pomalu se zotavujícím divočákům snažili chovat citlivě a lovili jsme opravdu podle určitých pravidel a zásad. Osobně jsem se proto zaměřoval především na selata a lončáky. Paradoxně jsem tak po nějakých patnácti letech myslivecké praxe neměl ještě uloveného ani jednoho dospělého kňoura (na rozdíl od několika bachyní). Ani mi to vlastně moc nevadilo, protože s velkým kusem je vždycky spousta starostí a práce. Není nad to složit přiměřeně velké prasátko, bez zbytečného a komplikovaného dosledu je sám naložit do kufru auta, a doma zvládnout bez pomoci ošetřit i pověsit na větev stromu.
Když se stavy poněkud stabilizovaly, řekl jsem si, že bych měl konečně danou mezeru vyplnit. Nejlepší doba přicházela v srpnu. Na okolních polích se intenzívně sklízelo a černá se pozvolna stěhovala zpět do lesa. Byla to doba, kdy ještě neměla tolik zkušeností s obrovským loveckým tlakem a nebyl proto problém zastihnout divočáky již kolem doby západu Slunce, jak opouštějí bezpečí hustých krytin. Nejlepší místa byla v tomto směru na vyšších posedech na okrajích pasek zarostlých vysokou třtinou, kde se černá cítila v pohodě. Tam, kde jsme znali její ochozy mezi hustými krytinami, byla šance na úspěch vždy největší.
Podobným místem byla paseka U dubu. Táhlý mírný západní svah s ostřejším terénním zlomem v místě, kde na zemský povrch vystupovala žíla odolnějších hornin. Plošný výhled, ideální z hlediska jistého kulového výstřelu. A ze všech čtyř stran ohraničení smrkovými mlazinami. Skvělé místo. Nejen na lov, ale i na pouhé posezení při západu Slunce. Zejména na podzim rozehrály paprsky barvený koncert umírajícího listí v korunách stromů pod vámi v údolí. K dosažení pohody myslivec ani nepotřeboval lovit…
Ještě v dobách někdejších nájemních období, před vznikem současné honitby Horky, zde kamarád Honza Tesař postavil vysokou kazatelnu. Bez okének, jen oplášťování prkny a střecha s přesahem. Tak, jak to má být. Žádné uzavření za sklem, bez kontaktu s okolím a nutností odsouvání, otevírání, podepírání. Prostě žádné komplikace. Výstup po žebříku a usednout. Jediné, co jsem nikdy nepochopil, bylo umístění kazatelny. Výstavba na středovém zlomu byla logická, ale posun zařízení od okraje houštiny doprostřed travnatého prostoru přinášel komplikace při příchodu. Zalehlou zvěř jsme často zradili a muselo se vždy pečlivě počítat s větrem.
Když jsem se tehdy v podvečerní čas usadil na kazatelně, bral jsem všechny tyto faktory v potaz. Tichý příchod a vítr vanoucí diagonálně pasekou od nezajímavějších míst sliboval slušnou čekanou. Slunce již zmizelo za horizontem nad Horkami a do paseky se začaly vkrádat stíny. Pak jsem ho uviděl. Očekáváte-li, že kance, tak omyl. Uviděl jsem totiž pouhý štětinatý hřeben, jak se pomalu sune po ochozu napříč rohem travnaté paseky a míří od jedné houštiny k druhé. To, že byl vůbec nad vlnícími se klasy uschlé třtiny vidět, znamenalo jediné – patří opravdu urostlému kusu černé zvěře.
Kňour se pohyboval tiše, stejně jako se tiše objevil. Nemohlo jít o bachyni, protože linie hřbetu byla opravdu vyklenutá a nikde se neozval ani náznak zakvičení nebo dalších zvuků, které by musela selata, případně další členové tlupy, vyloudit. Moc jsem proto neváhal. Vzdálenost divočáka byla asi padesát metrů, vzhledem ke sklonu paseky jsem seděl opticky jen několik metrů nad ním. Kulovnice vlétla do ramene a kříž snadno sledoval na jednotlivých prolukách v trávě mohutné plece.
V té době jsem střílel kulovnicí ráže 30-06 Spr. Je to ráže starší, ale výkonná, na divočáky učiněný „brousek“. Kňour zásah ovšem příliš opticky neznačil. Pouze zařval a s toporně zvednutým pírkem v několika obloucích unikal. Větve houštiny se za ním s rachotem zavřely. Ovšem již po pár desítkách metrů se praskot lámaných větví zastavil a lomoz se ozýval z jednoho místa, jak zvěř odkazovala. To by mělo být v pořádku.
Tehdy ještě žil náš první bordík Dar. Po ráně už kňučel, vrtěl prutem a dožadoval se práce na řemeni. Tentokrát jsem ho ale vzhledem k velikosti kusu a terénu pustil na volno hned, jak se zapřel plnou silou do obojku. Zmizel jako blesk a za pár vteřin už vzrušené poštěkávání a vrčení z jednoho místa dokládalo, že vše je tak, jak má být.
Proč tuhle, ve skutečnosti jednoduchou a krátkou příhodu přidávám? Protože když jsem se prodíral houštím za pejskem, těšil jsem se na svého prvního slušného kance. Na první pohled se to tak i zdálo, protože nakonec jsme hmotnost určili na asi 110 kilogramů. Byl to tedy hmotnostně můj největší kus, a tím i zůstal.
Radost však lehce zvadla v okamžiku, kdy jsem uviděl páráky jen lehce nadzdvihávající pysky. Moje tušení se mělo potvrdit po pohledu na spodní řezáky. Předem mnou byl opravdu extrémně urostlý lončák. Což jsem na oněch zubech tedy uviděl? To si povíme za malou chvíli…
Odhad věku podle vývoje a opotřebení chrupu je koneckonců spolehlivou a známou metodou u většiny druhů spárkaté zvěře, kde pomocí úbrusu stoliček umíme přibližně určit věk daného kusu plus mínus rok, u starých jedinců plus mínus dva roky. Přesněji pak dokážeme počítat po dobu, kdy zvěř mění mléčný chrup za trvalý.
U divočáků je ale opotřebení problém, protože potravu nepřežvykují a úbrus nepostupuje tak rychle a schematicky jako například u srnce. Přesnější určení je tedy možné pouze do okamžiku úplné výměny mléčných zubů za trvalé.
Jak jsme si ale řekli dříve, v případě černé zvěře nám z praktického pohledu postačuje určit zhruba věk 12 měsíců, kdy se sele stává lončákem a pak 24 měsíců, kdy přechází do kategorie dospělé zvěře. Ono je to vlastně důležité nejen z hlediska legislativy (dnes díky africkému moru a mimořádným veterinárním opatřením značně rozvolněné), ale také například vzhledem k vyplácení dotací, které bývají vázány právě na věk ulovené zvěře.
Prvotním ukazatelem věku, a to poměrně přesným, je tedy vývoj chrupu. Přesněji časový posun, který doprovází výměnu mléčných zubů za trvalé, případně, jak postupuje doplňování zubů chybějících v mléčném chrupu. Černá zvěř má nejkompletnější chrup ze všech našich druhů. V každé jeho čtvrtině se nachází 3 řezáky, 1 špičák a 7 stoliček, přičemž ta první je malá, nenápadná, odsazená mezerou od řady ostatních, proto se jí někdy říká předstolička. Obzvláště výrazné jsou špičáky kanců, kterým se v dolní čelisti říká páráky a v horní klektáky. Špičáky bachyní jsou pak označované jako háky.
Přestože jsou zejména špičáky divočáků impozantní a naprostou zvláštností je zmíněná předstolička, nejde o zuby nijak extrémně zajímavé z hlediska rychlého primárního odhadu věku ulovené zvěře. V tomto směru se musíme soustředit zejména na souvislou řadu šesti stoliček a na řezáky v dolní čelisti. Tím se nám problematický úsek zužuje.
Nyní se dostávám k podstatě odhadu věku divočáka, který před námi po dosledu leží někde v mechu nebo trávě. Postačuje mu odhrnout dolní pysk a podívat se, jak probíhá výměna řezáků. Mléčný zub od trvalého by neměl být při trošce cviku problém odlišit. Mléčný je malý tenký, spíše ke straně zašpičatělý, kolíček, zatímco trvalý řezák je plochý a širší. Vypadá tak trochu jako protáhlá lopatička, s níž bude divočák seškrabávat nabízené lahůdky. Ona ta celá výměna připomíná úsměv odrůstajícího dítěte, kterému začnou vypadávat mléčné zuby a v puse jim vzniká známé „cimbuří“.
Výměna řezáků jede sice trochu „na přeskáčku“, ale to nevadí. Jako první to „odnesou“ vnější, nejmenší a nejméně nápadné řezáky. Stane se tak kolem 10 měsíců věku zvěře. To je zcela podstatná informace, protože ve věku 12 měsíců se ze selete stává lončák. Jinými slovy –
máme-li před sebou kus černé zvěře beze změn na vnějších řezácích, nemůže to být lončák, nehledě na jeho hmotnost.
Prostřední dvojici řezáků bude mít zvěř vyměněnou ve zhruba 15 měsících věku, tedy v roce a půl. Je to z hlediska zařazení do kategorií nejméně důležitý údaj. Uvědomme si také, prosím, že výměna každého zubu znamená jeho postupný růst, který trvá asi dva měsíce. Hovoříme-li tedy o věku „kolem“ určité periody, jedná se o přibližnou dobu, kdy proces tohoto růstu probíhá.
Nyní k snad nejdůležitější výměně, která doprovází přechod lončáka do kategorie dospělých. Ve věku kolem 18 až 20 měsíců již zbývají z mléčného chrupu divočáka poslední dva řezáky – vždy ten druhý, ať počítáme z kterékoliv strany řady. Právě od tohoto měsíce začne jejich výměna, která bude nejpozději v 21. měsíci věku dokončena. Máme-li tedy před sebou divočáka, který má dorostlé trvalé řezáky, je to kus minimálně na prahu dospělosti.
Opačná úvaha, tedy vyloučení příslušnosti konkrétního kusu k dospělé zvěři, je z hlediska výměny posledního páru řezáků ještě důležitější. Uvědomme si prosím, že kromě dočasně povolených výjimek, není například možné lovit dospělou černou zvěř na naháňkách a střílet na ni jednotnou střelou. Na výřadu nám však mezi selaty a odrůstajícími lončáky trůní téměř metrákové prase. Co se tedy historicky dělo se střelcem? Přicházela gratulace nebo penalizace? Stačilo přitom ohrnout zvěři dolní ret a kouknout. Je-li v chrupu výše zmíněné „cimbuří“, není nejmenší důvod něco dál řešit a můžeme jít slavit. Zjednodušené, ale použitelné…
K odhadu věku černé zvěře musím pro úplnost doplnit ještě informace o vývoji stoliček. Běžně jej vzhledem k výše uvedeným skutečnostem posuzovat nemusíme, ale občas jsou opravdu sporné momenty, kdy se podobná znalost hodí, zejména během zařazení mezi dotované kusy.
Sele má v okamžiku, kdy poprvé smyslupně uvažujeme o jeho ulovení (věk kolem 3 až 4 měsíců) v mléčném chrupu 3 stoličky (myšleno souvislou řadu u sebe nahloučených zubů). Tyhle mléčné zuby vymění za trvalé někdy kolem 15. měsíce věku (porovnejme si výměny a růsty s časem změn na řezácích). Zhruba v 6 měsících mu vyrůstá čtvrtá stolička v řadě, stolička pátá je hotová kolem 12 měsíců věku (přesun do kategorie lončáků) a růst té poslední šesté v řadě kopíruje vývoj posledního řezáku (plus mínus po 20. měsíci věku), je jen časově výrazně delší a plně vyvinutá bude až někdy ve 27 měsících.
Takže opět – máme-li před sebou zvěř, které výrazně roste poslední stolička, jedná se o zvěř na hranici dospělosti. Po kompletním vývoji a vybarvení posledního zubu je to zvěř zaručeně dospělá, po dosažení 2 let věku.
V praxi je kontrola stoliček obtížnější, protože je možná až po stažení kusu a případné preparaci čelisti. Na výsledek si proto musíme počkat. V prvních, občas emočně vypjatých chvílích, protože někteří myslivci jsou na ulovení dospělé zvěř obzvlášť citliví, je však důležité reagovat okamžitě a vynést konečný verdikt. Z mého pohledu není nic jednoduššího, než pootevřít zvěři ryj a ukázat úplný nebo neúplný přehled řezáků…
Za zjednodušení dané problematiky z hlediska praxe přímo v honitbě se tímto exaktně vědecky založeným kolegům ještě jednou omlouvám a zájemce odkazuji na hlubší studium odborné literatury.
Josef DRMOTA