Čich je pro loveckého psa jedním z nejcennějších nástrojů, ale aby bylo možné tuto schopnost plně využít, je důležité pochopit, jak čich funguje a jak důležitý vliv má na výcvik psů.
Tajemství čichových schopností zvířat je fascinující. Nikdo z nás nedokáže plně docenit, do jaké míry dokáže zvíře detekovat pach zanechaný jiným zvířetem, nebo jak dokáže detekovat zvířecí zbytky pohřbené po mnoho let. Existuje však dostatek důkazů, které naznačují, že tomu tak je. Jedna věc je však zcela jasná – čichová schopnost zvířat je mnohem silnější než naše. Zda naši předkové lovci a sběrači měli lepší čich než my, je sporné. Domnívám se, že ano, a že v důsledku moderního způsobu života je to smysl, který pro nás nyní ztratil na významu.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi se psy trénovala v husté ploše náletových dřevin, když se bez varování zatáhlo, začalo hustě sněžit a během několika minut se vytvořila bílá tma. Uvědomila jsem si, že jsem ztratila orientaci, netuším, kde jsem – a s rostoucím pocitem úzkosti a beznaděje jsem psa přivázala na řemen a v marné naději, že mi porozumí, jsem mu dala povel „kde je auto“. Pes mě bezchybně dovedl zpět do bezpečí, a to přímým směrem. Tady šlo jistě o schopnost orientace, práci s nějakou psí mentální mapou v hlavě… ale: když jsem se vrátila domů, uvědomila jsem si, že jsem ztratila oblíbenou píšťalku… Následující podzim jsem trénovala na stejné lokalitě, když se mladý pes, který tam s námi před těmi pár měsíci ani nebyl, začal motat na jednom konkrétním místě. Netrpělivě jsem mu řekla „hledej“, načež ke mně přiběhl a nesl řemínek s píšťalkou, kterou jsem ztratila před několika měsíci. Mohu se jen domýšlet, že i po několika měsících na předmětu utkvěl můj pach…
Jsem přesvědčená, že když pes čichá ke sloupu předtím, než zde zanechá svůj pach, nejenže si je dobře vědom toho, že tudy prošel jiný pes, ale také se může z jeho pachu dozvědět, jak velkou hrozbu onen pes představuje. Mnohokrát jsem také zažila, že nový pes odmítal vstoupit do boudy, kterou před pár dny opustil „vůdčí pes“, i když byla dezinfikovaná, ale do jiné boudy šel bez problémů.
Odpovědí na tato chování může být jen čich.Velká část života ptáků a zvířat v přírodě závisí na pachu nebo jeho absenci. Bažantí slepice se chová instinktivně, když na hnízdě sedí čelem k větru, takže se její peří nerozcuchá a nevydává pachové stopy, které by mohly prozradit její přítomnost predátorovi. Podobně kohout nebo kachna zasaženi smrtelnou ranou nejspíš spadnou se zavřenými křídly, a proto vydávají méně pachu než pták pouze poraněný, jehož křídla mohou zůstat otevřená a vytvářet sloupec pachových kapek, které psa snáze navedou k místu pádu.
Pachová stopa je tvořena drobnými kapičkami vlhkosti, které vylučují různé pachové žlázy – nejznámějším produktem takových žláz je adrenalin, hormon vylučovaný nadledvinami. Zde jeho vzedmutí, ke kterému dochází při jakékoli náhlé aktivitě, při útěku před lovci nebo boji s predátorem, do atmosféry uvolní náhlou explozi pachu – a psu prozradí přítomnost kořisti.
To je však jen malá část celkového obrazu, protože pach, pro psa tedy vůně, vychází z mnoha zdrojů na těle pernaté nebo srstnaté zvěře, jako jsou slechy, anální žlázy a běhy nebo stojáky. Každý pach je pro vysoce vyvinutý čich psa rozpoznatelný a liší se podle druhu. Zkušený vůdce může z řeči těla svého psa poměrně snadno poznat, zda pes pracuje s vůní ve vzduchu, nebo na zemi, a v mnoha případech dokonce i to, jaký druh zvířete se chystá vyplašit.
Aby bylo možné správně trénovat a vodit lovecké psy, je třeba mít dobré znalosti o pachu, o tom, co to je, jak se chová, a dále rozpoznat a zohlednit, zda převládající podmínky vytvářejí dobré nebo špatné podmínky pro práci nosem – pro úspěch na zkouškách, ale hlavně při praktickém lovu je to nezbytné. Teplota vzduchu a půdy, vítr, déšť a mráz, kvetoucí nebo odumírající vegetace, různé druhy rostlin, vlhká, suchá nebo mastná, bažinatá půda – to vše má ve větší či menší míře vliv na podmínky pro práci nosem. Jakékoli extrémní podmínky, jako je suchý horký vzduch, silný vítr, silný déšť, silné sněžení, rostliny jako divoký česnek anebo hnijící listí nebo dřevní plíseň, budou mít negativní vliv na podmínky pro psa.
Představte si, že lovíte se svým psem v mrazivém ránu po východu slunce, na ploše, která by za normálních okolností byla považována za dobrou, bez žádného z výše uvedených nepříznivých vlivů. Pach bude slabý, a pokud bude foukat silný vítr, váš pes bude mít ještě větší potíže s jeho zachycením. Například zajíc, který celou noc seděl nehybně schovaný v trávě, bude kolem sebe šířit jen velmi slabý pach, pokud vůbec nějaký. Za takových podmínek bude dobrý, zkušený pes hledat mnohem pomaleji a metodičtěji než obvykle.
Ve stejné ráno, až slunce vystoupá výš, se podmínky pro práci nosem budou postupně zlepšovat v místech, jako je sluncem osvětlená strana údolí nebo kopce, a lovecký výkon psa se bude odpovídajícím způsobem zvyšovat. Jak den postupuje, před západem slunce, se kvalita nosu, který byl do té doby velmi dobrý, může brzy po západu slunce zase rychle zhoršit, zatímco stinné oblasti v lesích, zejména pokud jsou holé, zůstanou prakticky bez pachu po celý den. Pták nebo zajíc ležící blízko chráněné hrany lesa může mít špatný pach i v příznivý den, zatímco vystavení slunci a větru na druhé straně lesa může poskytnout podmínky pro psí práci.
Jak jsme již zmínili, dobře ulovený pták většinou spadne s minimálním narušením vzdušných proudů v okolí, a tím poskytuje psovi, který je poslán, aby ho dohledal, jen málo vodítek. Zraněný pták pravděpodobněji spadne s roztaženými křídly, což způsobí mnohem větší narušení vzduchu kolem něj a zanechá při pádu výraznou pachovou stopu, díky čemuž je mnohem snazší ho najít. Při silném větru není vůbec neobvyklé vidět psa, který dobře sledoval stopu vypěšalého bažanta, jak je najednou zcela bezradný, když narazí na oblast rozkládající se vegetace nebo olejnaté bažiny.
Proto při vyslání psa k dohledávce musí vůdce brát v úvahu vítr, jeho sílu a směr, ze kterého vane, a přizpůsobit se tomu. Mnohokrát jsem viděla, jak zraněný kohout spadl a utekl, a celý úspěch při dohledávce zkazil vůdce tím, že poslal psa přímo na místo, kde podle něj pták spadl, a nezohlednil směr větru, takže to, co mělo a mohlo být úspěšné a rychlé aportování pěšáka, nakonec skončilo nezdarem.
Je rozšířeným omylem, že voda brání šíření pachu. Je pravda, že rychle tekoucí voda rychle odplaví a tím rozptýlí kapky obsahující pach. To však neplatí pro pomalu tekoucí nebo stojatou vodu. Ta totiž pach po určitou dobu zadržuje. Na honě jsem byla svědkem toho, jak se mazaný starý kohout po krátkém úprku schoval do mělké vody, kde mu vyčníval jen klovec, a nepochybně se instinktivně cítil v bezpečí. Několik lovců, kteří to sledovali ze břehu, si myslelo, že ptáka nelze najít, ale poté, co pes doběhl k břehu a několik minut čichal, rychle vběhl do vody, bezchybně zamířil správným směrem a vytáhl kohouta z potoka.
Vzhledem k tomu, že vůně se přenáší na kapkách vlhkosti, jakékoli extrémní podmínky, ať už jde o dlouhodobé horké počasí, silný mráz, silný vítr nebo jejich kombinaci, zhorší podmínky pro práci. Proto by se dalo říci, že ideální situace pro práci psa je ta, která je ve všech ohledech umírněná.
Dobrý vůdce ale ví, že pokud chce plně využít schopnosti svého psa, musí v konečném důsledku ocenit jeho úžasnou schopnost vycítit pach – a nechat tuto práci na něm. Můžeme psu ale práci usnadnit tím, že budeme brát v potaz podmínky a nebudeme po něm chtít nesmysly. Zamysleme se tedy nad tím, co v danou chvíli a za daných okolností pach zvěře dělá – a podle toho pomozme psu anebo se mu do toho aspoň nepleťme.
Lucie KOLOUCHOVÁ
Ilustrační snímky M. Migos