Konferenci zahájil
Tomáš Kunca za Ministerstvo zemědělství, po němž se svým vystoupením zahájil blok referátů
Franz Mayr-Melnhof, prezident Ústřední organizace rakouských loveckých svazů a prezident Zemského loveckého svazu spolkové země Štýrsko s referátem na téma Zodpovědnost vůči zvěři a hospodářským uživatelům krajiny – střet zájmů a úhlů pohledu? I ve Štýrsku řeší aktuálně otázky, jak splnit povinnosti myslivců, kteří jsou zneklidněny současnými změnami a pod tlakem lesníků a majitelů lesů řeší budoucnost myslivosti.
Zajímavé je, že ve Štýrsku klesla rozloha lesů o 24 %, současně se snížil i stav pracovníků v lesích o 14.7 %, přičemž se zároveň stále další a další plochy lesů propachtovávají, tedy vlastně odklánějí od bezprostředního zájmu vlastníků o „svůj“ les. Ve Štýrsku je z celkových 330 tisíc. ha lesa 81 % v soukromých rukou, ale přitom 99 % soukromých lesů je s rozlohou pod 200 ha. Řeší se tedy jak co nejefektivněji zajistit akutní zásahy v případech větrných kalamit anebo kůrovce, a také jak sesouladit pěstování lesů blízkých přírodě s potřebnou produkcí dřevní hmoty a s potřebami chovu zvěře.
A jak zmínil přednášející, nejen období kovidu přineslo stále stupňující se tlak na lesy ze strany obyvatel a potvrzení jednoznačné korelace kde je tlak lidí, je stres zvěře a následně zvyšující se škody zvěří.
Základem je společný postup lesníků a myslivců, přičemž je třeba brát v potaz, že se ochranářské a ekologické spolky a iniciativy snaží vyvléknout z odpovědnosti a vše špatné přenést na myslivce a zvěř jakožto hříšníka. A tak přednášející vyslovil na závěr řečnickou otázku, co vlastně přináší moderní myslivost, zda máme využít moderní techniku ke stálému zvyšování lovu anebo zapojit více empatie ke zvěři a spolupráce s oponenty?
V následné diskuzi se probírala otázka stanovení hranice, co je vlastně škoda zvěří, kdo má rozhodující slovo a jak přistupovat k jednáním s nejen majiteli lesů, ale právě i s oponenty myslivosti. Rakouští přátelé ale mají dlouhodobě jasno v tom, že rozhodující je stav lesa, od něhož se odvozuje potřeba lovu a regulace zvěře. Ale jelikož si v Rakousku nehrají na nějaké normované či sčítané nebo plánované stavy, tak trochu nechápou české pohledy a volání po „zásahu a direktivách úředníků“. Jejich letitou zkušeností je seriózní a respektovaná dohoda všech zúčastněných, která by se na základě i zavedené praxe zkusných ploch dala nazvat jako podle stavu lesa jsme se domluvili, že budeme lovit méně nebo více, počty nejsou rozhodující, důležité je místní detailní znalost a respekt navzájem, podle výsledků se dohodneme zase na další rok. Možná zdánlivě prosté, lidové, ale hlavně fungující!
Biolog
Dr. Hubert Zeiler referoval o monitoringu jakožto základním předpokladu pro trvale udržitelné hospodaření se zvěří, o tom, co podle jeho názoru bude do budoucna nezbytné a co je v podmínkách praxe reálné?
Jednoznačně konstatoval, že monitoring není prosté a jednorázové sčítání, mnohdy se nejedná ani o absolutní čísla, ale o sledování dlouhodobých trendů. Ano, například u velkých šelem můžeme identifikovat prostřednictvím DNA přímo konkrétní jedince, sledovat jejich aktivity, ale mnohem důležitější je zjišťovat genetické propojení v celé populaci. V Rakousku například dlouhodobě funguje takovýto monitoring populací a tokanišť tetřívků a tetřevů, a na základě dlouhodobě získávaných dat se populace nejen sleduje, ale hlavně se stanovují opatření a možnosti legálního lovu.
Není ale možné se spoléhat pouze na data z monitoringu a není možné dopustit odosobnění myslivců od přírody, lidský místní pohled, zkušenosti a osobní vjem přímo z honitby jsou zatím pro rozhodování přístupu ke zvěři nenahraditelné.
Zdůraznil také, že shromažďování rozsáhlých datových souborů v rámci celé Evropy je velmi důležité pro prognostiku budoucích trendů populací nejen zvěře, ale v podstatě všech druhů volně žijících živočichů.
Zajímavá byla také část o využití bioakustického monitoringu na základě rozpoznávání zvukových a hlasových projevů zvěře. Například ve Velké Británii takto monitorují dlouhodobě populace sluk lesních při jarním toku, v rakouském Burgenlandu kolem Neziderského jezera se tak podobně sledují populace ptačích druhů v rozsáhlých a nepropustných rákosinách.
Prof. Ing. Jiří Kamler z Mendelovy univerzity v Brně přednesl referát či úvahu o stavu monitoringu zvěře v České republice. Kromě jiného také uvedl: Náš systém monitoringu je založený na každoročním sčítání zvěře, které je základem pro myslivecké hospodaření. A každý uživatel honitby sčítání musí povinné na jaře provést. A pak tento údaj je základem pro hospodaření se zvěří. Systém je teoreticky správný a funkční, ale realita nenaplnila očekávání a v myslivecké praxi se ukazuje, že u volně žijící zvěře nemůže fungovat, zejména proto, že je celý systém závislý na tom, zda na jaře správně zjistíme stav zvěře. My ale toto nejsme schopni udělat precizně a velmi chybujeme. Nemáme ani odpovídající zpětnou vazbu, kterou bychom kontrolovali výsledky a tím pádem hodnoty, se kterými pracujeme, jsou nevěrohodné. Takže výsledkem je, že nám trvale rostou stavy veškeré spárkaté zvěře.
V reálné praxi se ukázalo, že uživatelé honiteb si zvykli na systém, který nefunguje, takže hlavní metodou je kopírování, z roku na rok kopírujeme, co jsme už napsali loni a vykazujeme to pořád dál.
Další metodou, kterou často reálně používáme, že si namyslíme, kolik chceme ulovit a podle toho dopočítáme, kolik zvěře by na jaře mělo v honitbě být. Logicky to ale žádný smysl nedává. A my jen diskutujeme nad tím, jak systém změnit, co do něj zahrnout a jak ho přizpůsobit, aby fungoval, takže víceméně pracujeme s tím, že bychom měli snížit význam sčítání zvěře. A přitom bychom měli vycházet ze stavu prostředí a jak zvěř prostředí poškozuje.
Otázkou ale je, zda ve skutečnosti vůbec potřebujeme znát přesné počty zvěře, které žijí v honitbách, případně na nějakých větších územích.
Další otázka je, zda vůbec máme reálně použitelné metody, kterými bychom přesné počty zvěře zjistili. A třetí otázka je, že i kdybychom byli schopni zvěř přesně nasčítat, bylo by to ekonomicky, technicky a lidsky přijatelné? A byl by to nějaký přínos, zlepší to kvalitu života lidí, zlepší naši péči o zvěř a přinese nějaké úspory?
Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché. Jako vědec čísla potřebuji a bylo by skvělé, kdyby uživatelé honiteb dostali povinnost monitorovat, reportovat, protože já potřebuji s čísly pracovat. Ale vědci jsou jen malá skupina a když budou přesná čísla potřebovat, tak si musí poradit jinak. Čísla potřebují samozřejmě i statistici, je to jejich práce.
Pak potřebují čísla úředníci, kteří sumarizují, hodnotí a vydávají svá rozhodnutí.
Ale z hlediska praktického hospodaření se zvěří přesná čísla vlastně nepotřebujeme. Ale co tedy potřebujeme? Potřebujeme znát trendy. Nepotřebujeme znát, kolik zvířat v daném místě a čase existuje, ale potřebujeme znát trend v jednotlivých lokalitách, který nám ukáže, zda početnost zvěře stoupá nebo klesá, zda poškození vegetace roste nebo klesá. Přitom trendy relativní početnosti nebo indexy stavu vegetace jsme schopni zjišťovat relativně snadno, opakovatelně a nepotřebujeme k tomu až tak nákladné metody. V extrémním případě můžeme vybudovat oplocené plochy, které prokazatelně prokáží, jak významně zvěř ovlivňuje vegetaci.
Takže nejsou tak důležitá detailní čísla, ale dlouhodobé trendy. Vždyť nakonec v podstatě platí i výrok, že podle místních podmínek tři jeleni mohou nadělat podstatně více škody než početná jelení tlupa.
V následujícím referátu
Ing. Jan Cukor za Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti a a Českou zemědělskou univerzitu v Praze představil zajímavé informace, snímky a videozáznamy týkající se komplexního využití dronů v myslivosti.
V úvodu představil jednotlivé typy dronů a jejich technické možnosti. Vycházel z praktických zkušeností už od roku 2015 a kromě jiného uvedl: Hlavní oblasti spatřuje v možnosti využití dronů při ochraně zvěře před zemědělskou technikou, hodnocení poškození zemědělských plodin a trvalých travních porostů, ať už pro potřeby myslivecké praxe nebo soudně-znaleckou činnost. Dále je to monitoring zvěře, tzn. hodnocení početnosti a případně i výskytu nějakých mimořádných události, jako je to v případě afrického moru prasat.
V případě záchrany srnčat je na místě apel, abychom toto téma si udrželi jako myslivci, nebo to za nás udělá někdo jiný, nenechávejme aktivitu na dobrovolnických skupinách, metodika je k dispozici. Podle zjištění bylo v roce 2025 v ČR přibližně 46 aktivních skupin dobrovolníků a skupiny měly 36 tisíc aktivních členů, to znamená, že je oproti myslivcům už přibližně polovina počtu dobrovolníků, kteří se zabývají vyhledáváním srnčí zvěře drony před senoseči. A bohužel víme, jak vyhledávání někdy může vypadat…
Dalším tématem je stanovení poškození zemědělských plodin, což často polarizuje pohledy zemědělců a myslivců. Většinou je to vnímáno tak, že zemědělci chtějí zmonitorovat výši poškození, aby mohli uplatnit vůči myslivcům náhrady, ale opak by měl být pravdou. Proto by monitoring měl vycházet od myslivců, myslivci by měli mít povědomí o výši škod, o místech, kde ke škodám dochází v rámci jejich honitby a oni by měli být ti první, kteří budou informováni a kteří budou škodám předcházet. Vždy je ale potřeba monitoring dronem kombinovat s terénní pochůzkou a určit, zda škoda byla způsobena opravdu zvěří nebo zda to nebylo například tím, že v jarním období došlo k výplachu semenného materiálu nebo zda plocha nepolehla větrem.
Dron je možné využít i jako nástroj k přesnému stanovení početnosti zvěře v daném území. Zase by to měl být zájem myslivců, my bychom měli mít přesná čísla, abychom mohli na základě těchto čísel stanovit plán lovu a ten následně dodržovat, abychom se vyhnuli dalším problémům v honitbě. Drony je možné nejen spočítat zvěř, ale zhodnotit i chování zvěře, rozčlenit zvěř do věkových skupin, určit pohlaví apod. Technika se vyvíjí a pomocí dronů lze monitorovat zvěř dnes už i v lesních zapojených porostech.
Jak na závěr přednášející uvedl, jsme schopni a umíme sčítat zvěř. Realizujeme každoročně 20 až 30 odborných nebo znaleckých posudků, ale to jsou konfliktní situace, kde nás jako výzkumné pracoviště zavolají pro získání podkladových dat. Cílem by ale mělo být to, aby si myslivci ve svých lokálních honitbách dokázali ověřit sami, kolik zvěře v honitbě mají, aby mohli potom na základě dat přizpůsobit svůj myslivecký management.
V následné diskuzi kromě jiného zazněla zajímavá informace, že se rakouští myslivci při vědomí stále se zlepšujících technických možností dronů opravdu reálně obávají zneužití dronů při lovu zvěře, takže si prosadili v některých spolkových zemích do právních norem a předpisů již nyní zákaz takového využití dronů.
V následujícím vystoupení se
Prof. Dr. Dr. Sven Alexander Herzog z Technické univerzity v Drážďanech zabýval otázkou vlivu klimatických změn pro myslivost a zda je dosavadním pohled na management spárkaté zvěře slučitelný s přeměnou druhové skladby lesa. Poukázal na to, že je v Německu stále větší tlak na získávání dřeva jakožto ekologické suroviny, což přináší stále větší intenzifikaci pěstování lesa. Zvětšuje se tím ale také stále více rozdíl pohledu na intenzivní hospodářský a přirozený přírodní les, přičemž v hospodářském lese je snaha o co největší eliminaci stavů zvěře. Ale jak vlastně stanovit škodu zvěří? Konstatoval, že neexistuje jednoznačná korelace mezi stavy zvěře a výší škod.
Padla ale také z auditoria otázka na tzv. „saský model myslivosti“, který byl v nedávné době i v ČR hodně komentován. Sven Herzog k pobavení ostatních odpověděl, že vlastně ani neví, co to vlastně je, že to byl nápad saské zemské lesní správy, kdy se sice každý rok střílelo více zvěře, ale výše škod se nijak neměnila. Pragmaticky prohlásil, že je to jen slepá cesta.
A na otázku týkající se názoru na vlka prohlásil, že podle svých více než patnáctiletých zkušeností výskyt vlka přinesl jen změnu chování zvěře, zvýšení obtížnosti lovu a v místech nového výskytu vlka se mohou škody zvěří zvýšit. A pragmaticky konstatoval, že vlčí populace sama o sobě nemůže zregulovat nějak zásadně stavy spárkaté zvěře.
Velkou pozornost vzbudilo vystoupení
Wolfganga Heinse, viceprezidenta Německého spolkového loveckého svazu a prezidenta Zemského loveckého svazu Šlesvicko-Holštýnska týkající se výskytu vlků v Tyrolsku. První vlk tu byl zaregistrován v roce 2009, vlci postupně přibývali, a tak v roce 2023 rozhodla zemská vláda o monitoringu jednotlivých kusů podle DNA. Celkem bylo zaevidováno 26 vlků. Stavy ale stále stoupají, v roce 2024 bylo povoleno odlovit 4 vlky, za rok 2025 je předpoklad výskytu minimálně 30 vlků a možnost ulovení 5 kusů.
V Tyrolsku posuzují dva typy vlků – rizikový, který se pohybuje i v denní době v blízkosti lidí a na kterého bývá operativně povolen odstřel, a pak problémový – ten, který ohrožuje hospodářská zvířata a na kterého je možné při splnění určitých podmínek také povolit odstřel. V každém případě mohou vlka lovit pouze proškolení myslivci.
Nově se v Tyrolsku připravuje pro rok 2026 uvolnění odstřelu problémových vlků v perimetru do 10 km od místa napadení hospodářských zvířat, a to nejpozději do 8 dnů od napadení. Zároveň se připravují také kvóty pro lov vlků předběžně ve výši 9 až 10 vlků v roce 2026.
Problémem je v Tyrolsku ale i to, že už došlo i k napadení krav na pastvinách na vysokohorských almech, kde není možnost, ale ani zájem proti útokům vlků stavět ploty a členit vysokohorskou krajinu, nemluvě o omezení biodiverzity volně žijících zvířat v Alpách.
Co se týká šakala, tak ten se v Tyrolsku loví celoročně a stavy rostou, zatímco v roce 2023 byli uloveni tři šakali, v roce 2024 už 33 kusů a otázkou je další růst stavů a šíření.
Informaci o vlcích doplnil Sven Herzog daty z Německa, kdy je Sasko už od roku 1999 jakýmsi centrem výskytu vlků. V Německu je dnes evidováno až 4 tisíce vlků a v loňském roce bylo hlášeno více než 6 tisíc ataků vlků na hospodářská zvířata. Na rozdíl od Tyrolska je legislativa v Německu mnohem složitější při povolování odstřelu problémových jedinců, od roku 1999 bylo v Německu odstřeleno jen 12 vlků. Aktuálně se diskutuje o tom, že by v západní části Německa bylo potřeba populaci vlků alespoň stabilizovat, pokud ne snižovat. Diskutuje se intenzivně na zemské i spolkové úrovni, jak umožnit větší regulaci vlčí populace a jak přistoupit k managementu vlka v jižní horské části Německa a jak ve východních oblastech. Sven Herzog poukázal také na finanční náročnost monitoringu DNA vlků, na jednoho vlka vychází v průměru náklady až na 20 tisíc EUR! Podle jeho názoru je tedy nezbytné vlky lovit, čím déle se bude rozhodnutí oddalovat, tím častější budou případy nelegálního lovu anebo dokonce trávení vlků.
Na závěr pak
LJM Herbert Sieghartsleitner, prezident Zemského loveckého svazu Horního Rakouska, přednesl skoro filozofickou úvahu o tom, jaké změny myslivosti vyžaduje současná doba a jak uchovat tradiční hodnoty myslivosti. Zdůraznil otázku k zamyšlení, jaké změny v myslivosti lze vůbec akceptovat, pokud chceme zachovat základní principy myslivosti. Je totiž nezbytné zachovat kulturu, tradice, tradiční hodnoty i v podmínkách moderní doby, ale musíme si uvědomovat nutnost vzdělávání a spolupráce s vědeckými institucemi. Lze tedy implementovat do myslivosti moderní postupy a používat nové technické pomůcky, ale ne na úkor tradičních hodnot myslivosti.
Nakonec i proto rakouští myslivci tak trochu nechápou možnost celoročního a celonočního lovu některých druhů a kategorií zvěře v ČR…
A tak nejen v tomto směru byla letošní židlochovická konference poučná z hlediska jisté konfrontace pohledů rakouských, německých a českých myslivců na současný vývoj myslivost a jen škoda, že opět čeští zástupci byli v početní menšině…
Některé z referátů v ucelené formě přineseme ve formě článků v některém z dalších čísel Myslivosti.
-red-