V závěru roku jsem se účastnil jedné takové akce, proto bych se rád s čtenáři podělil o velmi nepříjemný zážitek, který jsem zde měl.
Pozvánek na společné lovy, zejména černé zvěře, mám od známých lidí poměrně hodně a v poslední době si opravdu velmi dobře vybírám a zvažuji, kterých se účastnit a ze kterých se diplomaticky omluvit. Když přijedu na místo srazu a podle aut už tuším, že střelců bude někde kolem sedmdesáti či osmdesáti, trochu mne jímá hrůza a mám chuť sednout do auta a jet domů. Moc nechápu, proč se tak obrovské akce organizují. Vždyť většina zkušených myslivců ví, že neexistuje přímá úměra mezi počtem střelců a množstvím úlovků.
Z mého pohledu, kdy jsem organizoval mnoho naháněk u VLS a později během mé praxe mysliveckého hospodáře i v pronajatých honitbách LČR, vím, že je mnohem lepší a efektivnější, udělat raději dvě nebo tři menší akce, které bývají lovecky v naprosté většině případů mnohem účinnější. Je to pochopitelně náročnější na organizaci, zabezpečení honců se psy a jistě i na přípravu závěrečné poslední leče, ale to je prostě realita.
Bohužel je mezi myslivci také stále velké množství „rychlokvašek“, a to nejen bohatých podnikatelů, kteří nikdy neprošli žádným přípravným kurzem a v jisté době si prostě jednoduše vysvědčení o zkoušce z myslivosti koupili, nebo je směnili za tučné sponzorské příspěvky subjektům, které zkoušky pořádali. Nedělejme si iluze, že to tak nefungovalo, jsem ale pevně přesvědčen, že to tak dnes v ČMMJ už dávno není. Při honech na drobnou zvěř jsem viděl takových lidí dost, kteří při kontrole ze strany PČR ani nevěděli, kde najdou na zbrani vyražené číslo a většinou neuměli ani brokovnici rozložit a složit.
Pojďme ale k organizaci společných lovů jako takové. A i tady platí v naprosté většině případů, že „ryba smrdí od hlavy“. Kde je myslivecký hospodář na svém místě, řádný, někdy třeba až nekompromisní, pak i jeho spolupracovníci jako závodčí, vedoucí honců a ostatní, jsou podobného ražení a celá akce je perfektní jak přípravou, tak i průběhem. Pokud je však hospodář „měkký“ a připustí jakousi „živelnost“ při organizaci lovu, pak to tak většinou vypadá ve všech směrech. Při lovu a střelbě, zejména s kulovou zbraní, by žádné improvizace neměly nikdy existovat!
Vraťme se ale k příkladu oné zmíněné konkrétní naháňky. Po nástupu a rozdělení lovců na jednotlivá stanoviště jsme odjeli v malé skupince jako představení lovci do lesa. Závodčí mne zavedl na hranu lesa, kde jsem měl pod sebou poměrně ostře zařezané údolí s menším potokem. Po levé ruce velmi hustý listnatý porost ve fázi prořezávky, do kterého se rozhodně střílet nedalo. Po pravé straně lesní cestu s velmi kamenitým povrchem z břidlice. Výstřel na ní by patřil jednoznačně k těm nesmírně nebezpečným. Jedinou možností, kde se dalo jakž takž bezpečně vystřelit, byl asi pět až šest metrů široký průsek mezi listnatou mlazinou a lesní cestou. Jenže střelba z velkého kopce dolů do údolí taky nepatří zrovna k těm bezpečným. Z mého pohledu velmi špatné místo jako střelecké stanoviště. No ale budiž.
Zde mě závodčí postavil ke statnému buku, a ještě mi na odchodnou vše potvrdil slovy:
„Tady kolem dokola nebude ani noha, můžete střílet do všech směrů, nad sebe, i pod sebe.“ Pak odešel s tím, že se za tři hodiny pro mne vrátí.
Nebyl jsem z tohoto stanoviště nadšen, ale jsem disciplinovaný lovec, proto jsem se rozhodně nepokoušel najít lepší místo a zůstal na určeném místě. Chtěl jsem si vyzkoušet možnou střelbu do průseku, proto jsem vzal kulovnici a z volné ruky si pokoušel v puškohledu najít nějaké orientační body a ideální místo pro výstřel. Nakonec dělá to tak více myslivců v době, než se zahájí leč.
Když jsem přejížděl záměrným křížem koryto potoka, pojednou jsem zaznamenal nějaký pohyb. Zprvu jsem si myslel, že se mi to jen zdálo, neboť byl samý začátek leče a nepředpokládal bych tam už nějaký pohyb zvěře. Pak se pohyb zopakoval a já pojednou spatřil nějakého chlapa v zeleném oblečení stojícího ke mně zády. V tom okamžiku mi přeběhl mráz po zádech. Vždyť tam nikdo nemá být, proběhlo mi hlavou.
Opřel jsem kulovnici a vytáhl z ruksaku dalekohled. V něm jsem jednoznačně spatřil velkého statného lovce. Spustil jsem dalekohled a zavolal na něj. Otočil se a nechápavě hleděl ke mně. Pak na mne dost neurvale zařval něco v tom smyslu, co že tam dělám. I když jsem věděl, že bych určené místo neměl opouštět, opatrně jsem sešel k němu, abychom na sebe nepokřikovali v leči, a dozvěděl jsem se, že ho druhý závodčí postavil přesně tam, kde byl a řekl mu obdobně jako mně, že kolem dokola nebude živáčka a že může střílet na všechny strany.
Pak jsem mu taky řekl, že jsem ho objevil zcela náhodou v puškohledu kulovnice a vytkl mu, že nemá na sobě reflexní vestu, která by ho identifikovala už z dáli. Trochu uraženě mi ukázal tenký reflexní pásek na pravém rukávu, který byl už ale značně vybledlý. A navíc v poloze, kdy stál ke mně zády, byl vlastně k ničemu. Nechtěl jsem se s ním přít, bylo vidět, že je to nějaký chytrolín a nebude s ním kloudná řeč. Sdělil jsem mu tedy, že zajdu za horizont a zůstanu na skládce až do konce leče, takže může střílet tedy i do místa, kde jsem původně stál.
Měl jsem po náladě a zůstal jsem tedy půldruhé hodiny na skládce dříví, než leč skončila.
Lov byl velmi úspěšný a na výřadu leželo mnoho kusů černé zvěře, nějaká vysoká a pár lišek. Po lovu jsem se dotyčného lovce zeptal, zda něco viděl. Odpověděl mi, že asi půl hodiny poté, co jsme se rozešli, přes průsek přecházelo v klidu několik kusů jelení holé, ale on na vysokou nikdy nestřílel, nemá žádné zkušenosti, a proto je nechal raději být. V tom okamžiku mi přeběhl mráz po zádech podruhé, neboť jsem si uvědomil, že já bych zcela jistě na zvěř střílel.
Všichni účastníci společného lovu byli spokojení, jen já se brzy vytratil. Dodnes mi stále vrtá v hlavě, jak mohli dva závodčí z jedné honitby takto naprosto neprofesionálně, nezodpovědně a s hazardem určit stanoviště dvěma sousedům, kteří o sobě neměli ani potuchy.
A také jsem se opět utvrdil v tom, jak je důležité mít na sobě při společných lovech pořádné a hlavně výrazné reflexní prvky, které jsou jasně viditelné i na větší vzdálenost. Podceňování těchto zásad většinu pak vede k velkým nepříjemnostem.
Dušan POŘÍZKA