Samozřejmě nemohli chybět ani myslivci MS BOR Klenovice-Roudná , jehož zakládajícím členem je právě pan Soukup. Byla moc příjemná společenská akce, která jen dokumentovala výtečné sousedské a přátelské vztahy místních občanů, mezi něž neodmyslitelně patří i myslivci.,
Krátce před společnou oslavou stoletého jubilea jsem měl možnost krátce pohovořit se třemi představiteli místního mysliveckého spolku – ke stolu na chvíli zasedli
Pavel Nalezený, předseda MS BOR Klenovice-Roudná,
Miroslav Soukup, místopředseda a syn oslavence, a
Martin Kovář, myslivecký hospodář
Jak představil na začátku Miroslav Soukup, spolek byl založen v roce 1950 a právě stoletý oslavenec byl mezi šesti zakládajícími členy. Sám M. Soukup byl třiatřicet let předsedou.
Nejprve byl spolek Roudná samostatný, pak v rámci slučování honiteb se spojil s Klenovicemi, chvíli to byl také spolek Soběslavsko.
Dnes spolek hospodaří na tisíci hektarech honebních pozemků, z toho je 400 ha lesa, v honitbě je docela dost vodních ploch a hranici tvoří na jedné straně řeka Lužnice (s menší částí pozemků za řekou), na druhé straně honitbu ohraničuje dálnice, za kterou také zůstala malá část honebních pozemků spolku.
Historicky to byla vždy honitba bohatá na drobnou zvěř, dnes už bohužel z drobné zůstalo minimum, hlavní zvěří je tu dnes srnčí a černá zvěř. Je to typická společenstevní honitba, spolek má 24 členů, povětšinou místních myslivců.
V další debatě mi střídavě všichni tři hostitelé představili činnost mysliveckého spolku BOR Klenovice-Roudná.
Pojďme k hlavní, tedy srnčí zvěři…
Srnčí zvěře lovím ročně do třiceti kusů, v minulosti jsme měli problémy se státní silnicí, kde docházelo ke střetům se zvěří. Přes krajský úřad jsme si vyřídili dotaci na instalaci opticko-akustických plašičů, opravdu se nám osvědčily, počet srážek klesl na desetinu předchozích počtů, pomohlo i to, že se otevřela nová dálnice. Zajímavé je, že úhyny zvěře na silnici už v noci skoro nejsou, většina je během dne. Přikláníme se k tomu, že prostě na rovné a nyní už na volnější státovce jezdí řidiči mnohdy doslova zběsile, nemají čas sledovat strany a neregistrují včas zvěř vedle krajnic.
Objevili se nám tu také už daňci, letos máme střeleného prvního daňka špičáka, uvidíme, jak se to bude s populací daňčí zvěře dál vyvíjet, zatím to ale nepovažujeme za nějakou hrozbu.
Na dálnici tu byl také sražen jelen, museli jsme ho dostřelovat, byl hodně zaparazitován. Přišel k nám nejspíše od západu z Bechyňska, přeplaval Lužnici a došel až k dálnici, kde našel díru v plotu, což bylo pro něj poslední osudové rozhodnutí.
A jak jsou na tom srnci trofejově?
Před deseti lety jsme tu měli zlatého srnce, vloni byl také jeden zlatý srnec, bohužel ale sražený právě na silnici. Části honitby se asi trochu z hlediska kvality srnčí zvěře liší, obecně ale lze říci, že tu není až tak špatná kvalita zvěře, ale nějakých významnější trofejí tu nedosahujeme.
A co černá zvěř?
Ano, máme ji tady, lovíme ročně deset až patnáct kusů, zatím jednak nejsou nějaké významné škody, ale důležité je také to, že vycházíme mimořádně dobře se zemědělci, takže žádné náhrady škod po nás nevyžadují. Děláme na oplátku různé zemědělské práce, sbíráme kameny, pořádáme brigády, spolupráce je velmi dobrá a moc si toho vážíme.
V úvodu jste říkali, že to byla vždy dobrá honitba na drobnou zvěř, jaký je tedy aktuální stav?
Doby, kdy tu byli zajíci, jsou pryč, ty pamatují už jen pamětníci. Zajíc se sice nazývá polní, ale na polích ho už neuvidíte, spíše se se zajícem setkáme v lese.
Máme tu ale část honitby, kde se dlouhodobě slušně drží populace divokých bažantů, tam nezazvěřujeme, pořád se tam bažanti drží a slepičky pravidelně vyvádí kuřata. Bažanty nelovíme, ale bohužel populace vzhledem k systému zemědělství nemá moc šancí nějak se zvětšovat a expandovat do jiných částí honitby. Zkoušeli jsme to na těch dalších místech v minulosti podpořit vypouštěním, ale bažanti prostě neměli šanci na dlouhodobé přežití.
Máme v honitbě ale také asi do čtyřiceti koroptví, stavíme jim na zimu rohatiny,
Jaká další opatření děláte pro zvěř? Máte nějaké myslivecké políčko, slaniska?
V poslední době jsme se věnovali myšlence napajedel, a to i přesto, že v honitbě vodní plochy a Lužnice jsou, protože přišla sucha. Využili jsme finance z dotací, ale nešli jsme cestou nějakých plastových či jiných napajedel, nějaké technicky pojaté nádrže, ale v místech mokrých lokalit, kde je nějaká mokřina nebo se více drží voda, jsme jen prohloubili a rozšířili terén. A protože dobře spolupracujeme se starostou Klenovic, tak nám vyšel vstříc a pomohl zajistit dotace z MŽP. Takže se udělaly čtyři větší tůně u potoka, který má celý rok vodu. Začal tam růst rákos, krásně se vše začlenilo do přírody a zvěř začala tyto tůně intenzivně navštěvovat. A když už jsme u tůní, samozřejmě je vyhledávají i kachny, které jsou nejen na Lužnici. A nesmíme zapomenout zmínit také dvě vodní plochy – bývalé pískovny, jedna má 4,5 ha a druhá 3 ha.
Často když se mluví o drobné, okamžitě naskočí otázka, jak tlumíte predátory…
Lišky pravidelně a dlouhodobě tlumíme, můžeme snad s klidem říci, že je máme pod kontrolou. Objevují se nám tu už i psíci, na fotopasti byl i mýval, samozřejmostí je tu i jezevec. A jelikož hranici tvoří Lužnice, je tu samozřejmě vydra a bobr.
Když jste říkali, že máte dobrou spolupráci s obcemi, jaké aktivity společně máte?
Pro dospěláky pořádáme Hubertskou zábavu, to je oblíbená součást společenských aktivit obce. Ve spolupráci s obcemi jsme také vysázeli aleje ovocných starých odrůd podél cest k lesním celkům, stromy jsme také v rámci pomoci biodiverzitě vysázeli podél silnic a malých vodních toků.
Připravujeme také společně každý rok dětský den, aby mládež a rodiče viděli, že nejsme jen lovci a vrazi zvěře, ale věnujeme se přírodě, snažíme se děti poučit, připravíme tematické okruhy, dětí mají soutěž, učí se poznávat zvěř.
A myslivecký kroužek tu máte?
Zatím nemáme, ale myšlenka se už začíná zhmotňovat. Obec nám myslivcům převedla objekt, který má sice jen velikost 5x5 m, ale k tomu parcelu 400 m
2, objekt momentálně rekonstruujeme, chceme ho taky trochu rozšířit, budeme tak snad v dohledné době mít klubovnu, kde by mohl působit právě dětský myslivecký kroužek.
Využíváte nějaké dotace?
Sami myslivci ne, realizujeme využití dotací přes obec, se kterou se vždy domluvíme, na co a jak by se daly dotace využít, co v tomto směru pomohou myslivci, o dotace si ale žádají samotné obce.
A jak vycházíte se sousedy a se zemědělci?
My jako honitba, resp. spolek, máme celkem sedm sousedů, se všemi spolupracujeme a máme opravdu dobré vztahy. Každý rok pořádáme společné střelby na střelnici, chodíme společně na kachny, vypomáháme si i při běžné myslivecké činnosti, prostě spolupracujeme dlouhodobě ke spokojenosti všech.
A také společně jezdíme lovit na Slovensko ke kamarádům, jedou klidně i tři, čtyři auta. A pak si společně taky uděláme jen pro nás přehlídku trofejí, co jsme kdo za myslivecký rok ulovili, každý se pochlubí, kde byl a co ulovil, někdy se tam sejde i dvanáct jeleních trofejí. Pozveme tam trubače, posedíme, popijeme, to je taky součást naší dobré spolupráce.
Každý rok sledujeme, aby vycházely finance, a podle toho plánujeme další aktivity. A musí být dobrá spolupráce nejen se sousedy, ale i se zemědělci. Máme štěstí, že zemědělci, kteří hospodaří na většině naší honitby, to je rodinná velká firma, ale všichni jsou myslivci, mají pochopení, že myslivost dnes není jednoduchá. Takže spory nemáme, vycházíme si vstříc, pomůžeme na brigádách, oni nám za to poskytnou krmení pro zvěř. Pokud si majitelé pozemků, nájemci, zemědělci, lesníci začnou házet s myslivci klacky pod nohy, tak je to cesta do pekla. Jeden bude obviňovat druhého, že má škody a ten druhý, že neudělal dostatečnou ochranu proti škodám, tak to prostě nejde.
Před několika lety jsem tu byl také zdokumentovat novou kapličku sv. Huberta…
Ano, tu jsme postavili v roce 2018, byla požehnána místním farářem a myšlenka byla připomenout výročí, kdy se tu začala po krůčcích organizovat lidová myslivost, následně i náš současný myslivecký spolek. Ale chtěli jsme také připomenout památku našich bývalých členů, kteří už mnozí nejsou mezi námi. U kapličky začínají a končí naše společné lovecké akce, pořádáme tam výřady, v honitbě je to vlastně i náš zápis do krajiny pro naše potomky.
Jsme v oblasti, která je turisticky atraktivní, je tu plno lidí, zvláště v létě…
Samozřejmě to problém je, tlak na přírodu je obrovský, návštěvnost je veliká, bohužel i v nočních hodinách. Své samozřejmě dělá i vodácky oblíbená Lužnice, problémy jsou s neukázněnými pejskaři, ale asi největší problémy nám dělají motorkáři, kteří jezdí na kroskách po honitbě a nic s tím nejde udělat, všichni mají přilby, nedohoníte je, policii to nezajímá. Nejhorší je rušení v zimních měsících, kdy zvěř nemá klid. Naštěstí zvěř je někdy až překvapivě přizpůsobivá, ještě má pořád v honitbě možnosti, kam se schovat, ale zcela určitě jí to neprospívá.
Jakou máte spolupráci s okresním mysliveckým spolkem? Přijeli dnes také oslavenci gratulovat…
Tak tu máme výbornou, přes okres řešíme celou řadu věcí, pomohou nám s hubertskou akcí, zajistí nám trubače, můžeme se spolehnout, že se budou vždy snažit pomoci. Přitom ale bohužel už není to, co bylo, členů ČMMJ je ve spolku asi tak polovina.
Co tedy odpovíte, když se myslivec nečlen zeptá, proč by měl být členem ČMMJ?
To je přece prestiž, to je jméno, to je záruka něčeho, že lidé v ČMMJ za nás bojují, mluví za nás tam, kde my nejsme nebo nemůžeme být, ať už na úrovni okresu nebo celostátní. Například když se řeší změny zákona o myslivosti, jednotlivý řadový myslivec těžko může něco zásadně změnit. Ale výhoda členství je také když se pořádají kynologické nebo střelecké akce, alespoň nějaké výhody máme. Nejlepší by bylo, kdyby členy ČMMJ byli všichni myslivci. Výhody členství bychom ale měli všichni na všech úrovních více zvýrazňovat a propagovat.
Na závěr rozhovoru jsem požádal Miroslava Soukupa, dvaasedmdesátiletého syna stoletého oslavence, zda by zavzpomínal na některé události spojené právě s jeho otcem.
No, v prvé řadě by asi řadu současných myslivců překvapilo, že on ještě pamatuje, kdy tu v honitbě chodili po bramborách tam a zpátky tetřívci a hřadovali na topolech.
Za první republiky byla vždy honitba pronajímaná, naposled ji měl nějaký doktor Popper, zubař z Tábora. On sem jezdil na letní byt a měl honitbu pronajatou včetně části řeky od místních sedláků a hraběte Vratislava. My jsme taky sedlácká rodina, takže táta se s ním dobře znal, a když musel končit, tak tátovi dal dvě flinty a řekl, že tyto flinty tu střílely třicet let, tak ať tu střílí dál. A tak i proto si táta udělal zbrojní průkaz a myslivecké zkoušky a založil myslivecký spolek. Bylo to tehdy šest členů, táta dělal hospodáře.
V neděli dopoledne se tu chodilo na koroptve, zvěře bylo plno, byla to úplně jiná myslivost, já to pamatuji ještě jako malý kluk. Táta ze spárkaté lovil hlavně srnčí, ale nějaké raritní nebo významné trofeje neměl. Táta tu lovil celý život, nikdy nebyl někde jinde, pak se ale znelíbil režimu, sebrali mu flinty, protože byl prostě nepohodlný. Ani mně nechtěli povolit kulovnici, já střílím už 55 let, nám vždycky soudruzi říkali, že ve spolku je kulovnic dost.
Otec celý život také choval lovecké psy, většinou to byli čeští fousci. Ještě před pěti lety táta absolvoval celou naháňku a mladí mu mohli akorát závidět. A celý život perfektně střílel zvláštním způsobem, teoreticky hozené rány, ale vždycky trefil. Já mám stále v držení jednu z těch zbraní, ferlašku ráže 16, táta s ní už nechodí, teď už flinta chodí do honitby se mnou.
Pamatuji si taky dobu za socialismu, kdy mu kombajnér volal, že jsou v obilí prasata. V té době tu divočáci v podstatě ještě nebyli. Já byl tehdy na vojně, táta nevěděl, kde mám uloženou kulovnici. Tak si vzal svoji brokovnici, hrubé broky, a dojel se svojí dvanáctsettrojkou na kraj pole. Postavil se na kraj pole a ulovil tehdy na jednom místě čtyři divočáky, asi to je jeho největší úlovek v životě.
Z těch novějších zážitků vzpomínám, že ještě v 95 letech v rámci své celoživotní lovecké vášně vylezl na kazatelnu, když se sekala na vedlejším poli řepka. Vůbec si ale nevšiml, že je nad ním v kazatelně obrovské sršní hnízdo. Začal sršně mlátit kloboukem, nakonec dostal čtyři žihadla, sjel z posedu, ale nechal tam flintu i brýle. Já ho dovezl domů, točila se mu hlava, zavolal jsem záchranku. Když řekl paní doktorce, že žihadla schytal na kazatelně a že je mu pětadevadesát, tak ta jen zalomila rukama, dala mu injekci a nechala ho odvézt do nemocnice. Táta byl za chvíli v pohodě, ale já musel na kazatelnu pro flintu a brýle. A tak jsem i já vyfasoval další tři žihadla. S tátou prostě nebylo o zážitky nouze.
Ještě před samotnou slavnostní oslavou a gratulacemi zcela zaplněného sálu místního komunitního centra, před slavnostním nástupem členů myslivecké spolku a pro oslavence společně všemi zazpívanou mysliveckou písničkou jsem stihl položit několik otázek i samotnému oslavenci, stoletému Františkovi Soukupovi.
Na co nejraději vzpomínáte, když se podíváte zpět?
Když jsem byl mladý, střílela se tu hlavně drobná zvěř, zajíců tu bylo spousta, bažantů taky, byli jsme vyhlášená honitba, vysoká tu ještě nebyla. Černá tu taky ještě vůbec nebyla. Vzpomínám si na ulovené srnce a první moje divočáky. To tehdy na poli Na Novinách sekali řepku a já tam střelil čtyři divočáky naráz.
Jo, pak jsme taky chovali kachny, na hony jsem rád chodíval, ale o kachny jsem se chodil také starat, krmit je. Také jsme komorovali koroptve a stavěli koroptví boudy, to bylo normální, každý jsme měli svůj úsek a krmili jsme tam i bažanty.
A slyšel jsem, že jste ještě zažil, když tu byli tetřívci?
Jo, jo, to tu opravdu byli, ten les se jmenuje Zahájený, tetřívci chodili na louky pod lesem, tam jsem chodil poslouchat jejich bublání. Pamatuji myslivce, ale už si nevzpomenu na jeho jméno, který tu ulovil historicky posledního tetřívka, právě v tom Zahájeném lese. Ale to už je opravdu dávno, ani na rok si nevzpomenu.
Slyšel jsem, že vy jste získal od doktora Poppera nějaké zbraně?
Tady střílel zubař Popper, a když končil, tak mi věnoval dvě jeho zbraně s tím, že sem do honitby patří, tak ať tu zůstanou a střílí tu dál.
A trefoval jste? Já jsem slyšel, že jste zahanbil mnohé mladší myslivce při střílení…
Jo, to jo, střílel jsem dobře. Já měl takovou náturu, že jsem nemířil, tomu se říkalo hozená rána. Hozená, ale trefená.
Takže nemáte starost o další osud myslivosti v Roudné?
Ne, ti mladí se starají vcelku dobře, ale už to vidí trochu jinak. Já si pamatuju, že my, když jsme byli v jejich letech, tak se dělaly takové otýpky a po lese se roznášely nebo i na poli. Ale občas ještě přijdou za mnou na radu, dělají ale myslivost dobře a já o osud místní myslivosti strach proto nemám.