Pokud vycházíme z odhadu, že asi 15 procent úlovků vyžaduje dosled, je tu spousta práce pro barváře – samozřejmě ideální je použití týmu, který tvoří zkušený vůdce barváře a jeho svěřenec, mnohdy ale nikdo takový není po ruce – a tak, pokud máme doma psa loveckého plemene, měli bychom s ním trénovat kromě jiných dovedností také práci na stopě, abychom ho mohli na jednodušší práce také použít. A nejlepší je začít hned ve štěněcím věku.
Dosled poraněné spárkaté zvěře patří mezi nejnáročnější a nejodpovědnější části lovu. Zaměříme se zde na výcvik této disciplíny u univerzálně použitelných loveckých psů – i když byli vyšlechtěni pro polní, lesní či vodní práci, lze je přesto vycvičit na dobré barváře. Z kynologického hlediska je výcvik práce na stopě u jinak všestranně využívaného psa nesmírně fascinující. Je třeba z jeho zažitých a vrozených vzorců chování podpořit a usměrnit ty, které odpovídají soustředěné práci na řemeni. V první řadě je třeba psovi vštípit vysokou motivaci pro tuto práci. Stejně důležitá je samozřejmě poslušnost, která je nezbytná jak pro techniku práce, tak zejména pro překonávání pokušení jinou, zdravou zvěří. Kromě toho slouží výcvik soustředěné práce na řemeni také k jiným „čichacím“ úkolům (dohledávky zajíce, bažanta, kachny...), protože pes se kromě jiného naučí, že soustředěné používání čichu a vytrvalost vedou k nalezení kořisti.
Požadavky na psa:
- ochota sledovat stopu
- jistota při pachové práci
- soustředěné používání nosu
- fyzická vytrvalost
- lovecký instinkt
Požadavky na vůdce:
- dostatečná časová rezerva a fyzická kondice
- vášeň pro výcvik a vytrvalost
- ovládání techniky vedení jako předpoklad pro cílenou komunikaci se psem
- mentální sebeovládání (vnitřní stav vůdce se přenáší na psa!)
- pozorovací schopnosti a empatie pro „čtení psa“
Včasná výchova
Na začátek několik obecných doporučení pro rozvoj štěněcího loveckého pudu. Denní procházky s volně pobíhajícím štěňátkem v různých částech revíru jsou mimořádně užitečné. Štěňátko zajímají rozmanité pachy, které s ním sdílíme v případě stop/pachových stop zvěře, tiše na něj mluvíme a v jistém smyslu s ním čicháme z jeho pohledu. To znamená, že projevujeme zájem o zdroj jeho zvědavosti. Čím rozmanitější a častější je spektrum nabízených pachů, tím rychleji se štěně naučí rozlišovat to, co je pro něj podstatné (zvěř), od toho, co je nepodstatné. V revíru volíme především cesty přes pole, les a vodu, aby se štěně naučilo suverénně překonávat všechny překážky v obtížném terénu. Samozřejmě je při tom vhodné postupovat postupně a přizpůsobit obtížnost stupňů úspěchu učení.
Stopa vůdce
Cvičení na stopě vůdce podporuje používání čichu a sebevědomí štěněte. Ale i to se učí postupně. Nejprve najde svého vůdce po deseti metrech, pak po postupně se zvyšující vzdálenosti 20, 50, 100 metrů. Na začátku využíváme strachu štěněte z opuštění tak, že ho drží pomocník, ke kterému štěně nemá žádný vztah, a po zmizení „páníčka“ ho vypustí.
Projevená radost ze setkání s vůdcem je základem pro utváření vášně pro sledování pánovy stopy. Trasa stopy vede při cvičeních také přes polní a lesní cesty, přes překážky (strmé svahy, ležící kmeny stromů, ostružinové nálety, kopřivy atd.). Po pravidelných cvičeních s neustále se zvyšujícími požadavky hledá a nachází jedenáctitýdenní štěně svého vůdce na vzdálenost více než 100 metrů sebevědomě a navíc s velkou vášní. Radost z této práce je tak výrazná, že štěně pak s radostí zpracovává stopy dalších osob, které zná. Cvičení upevňuje také vztah k páníčkovi a sebevědomí psa, který je schopný řešit pachové úkoly.
Vlečka s potravou
Vlečka s potravou je další přímý a vysoce účinný způsob výcviku pro práci na řemeni, který štěně zvládne na běžném vodítku již po relativně malém počtu opakování a to i u starší stopy. Za předpokladu, že štěně je předtím vždy hladové, tj. vynechalo alespoň poslední normální jídlo, a na konci dostane kousek z vlečeného materiálu (bachor, plíce atd.), bude mu díky této velmi zábavné zkušenosti hluboce vtisknuta motivace pro tuto práci. Pracujeme zde s potravou jako motivací, která není zcela ukojena nalezením, a tak si pes vtiskává touhu sledovat pach.
V prvním kroku nácviku se štěně na volno učí sledovat čerstvou pachovou stopu vlečené potravy pomocí čichu na stopě dlouhé pouze asi deset metrů. To obvykle trvá jen několik minut. Poté pracuje již jen na barvářském řemeni. Pokud rychle absolvuje čerstvě položenou stopu o délce 30 až 50 metrů, nabízíme mu tréninkové vlečky s potravou starší než tři hodiny. Štěně s tím většinou nemá žádné problémy, pokud jde o čich. Je však nutné co nejdříve zabránit tomu, aby si zvyklo pouze na stopu položenou člověkem. Podle poznatků z pokusů v 50. letech 20. století, je právě toho dosaženo na stopách starších než tři hodiny, protože pak převažuje pach vlečené potravy nebo později barvy nad stopou člověka.
Trénujeme asi dvakrát týdně a tak se rychle dostáváme k prodlužování doby na pět, sedm, deset hodin až k stopě připravené předchozí večer. V tomto stupni výcviku postupně prodlužujeme délku stopy, takže 12 až 14 týdnů staré štěně zvládne délku asi 400 metrů s několika zatáčkami. Hned na začátku se snažíme o co nejpomalejší tempo! Vodítko je naším komunikačním prostředkem, v jistém smyslu prodlouženým ramenem k psovi. Citlivě krok za krokem klidníme bouřlivý způsob práce až na opatrné pomalé tempo. Pokud štěně vybočí nebo se dokonce chce vrátit, bleskově trochu povolíme řemen a současně štěně povzbuzujeme slovem „barva“.
Technika vedení
Trvalé mírné napětí řemenu mezi námi a psem je součástí dobré techniky vedení. Sami se plně soustředíme na chování svěřence, řemen držíme pevně a podle situace povolujeme, jako by to byla brzdová spojka. To samozřejmě předpokládá, že známe přesný průběh, to znamená, že jasné značky podporují naše cílené reakce coby vůdce. Při této technice vedení nenecháváme štěněti v případě, že se odchýlí od stopy, příliš prostoru k bloudění, ale okamžitě se zastavíme, aby se rychle znovu nasadilo na stopu, a pak opět povolíme s opatrným pochvalným „barva“. Vštěpování pečlivé, „na milimetr přesné“ práce je zvláště účinné pro všestranně využívané lovecké psy.
Odměna štěněte na konci stopy potravou z vlečky podporuje držení stopy díky shodě stopy a kořisti. Požadavky na vlečku s potravou se neustále zvyšují (délka, oblouky, doba ležení, velikost stopy...).
To, jak má pes práci na stopě zafixovanou, se u starších psů projeví až tehdy, když zažijí vyrušení v podobě různých čerstvých stop zvěře. Základy pro to však vytváříme již u štěňat v rámci cílené rané výchovy. I když raná výchova loveckého psa představuje neocenitelný startovní kapitál pro jeho pozdější „profesi“, zejména pro náročné úkoly při dosledech, i starší pes může být vycvičen na dobrého barváře – avšak s větší obtížností. I v takovém případě je účelné, aby mu během výcviku na konci stopy byla vždy nabídnuta odměna, která podpoří jeho motivaci. Já osobně dávám přednost kousku masa pro opravdu hladového psa, ale fantazii se meze nekladou.
Pro výcvik kvalifikovaného psa na dosledy je v každém případě rozhodující, aby pes splnil dvě základní podmínky: motivace na jedné straně a poslušnost na straně druhé. Motivace představuje vnitřní hnací sílu psa, který se soustředěně a s nadšením věnuje práci na řemeni. Poslušnost je základem harmonické spolupráce s vůdcem a měla by být předem samozřejmostí díky základnímu výcviku. Jednou z největších výzev pro vůdce je pak udržet na vysoké úrovni jak motivaci, tak poslušnost.
Rozpoložení vůdce je důležité
Při žádné práci se psem nehraje naše vnitřní rozpoložení tak významnou roli jako při práci na stopě. Pes má neomylný dar velmi rychle interpretovat naši náladu. Pomáhá mu v tom jednak jeho zvláštní schopnost rozpoznávat řeč těla, jednak je díky jeho pro člověka nepředstavitelnému čichu schopen vnímat naše vnitřní sekreční procesy. V závislosti na našem vnitřním rozpoložení se projevuje řeč těla a vnitřní sekrece, které nemůžeme ovládat. Pes to vnímá – a přebírá, protože je k nám v pravém slova smyslu prostřednictvím řemenu nevyhnutelně připoután. I když se navenek snažíme zachovat klid, nedokážeme před svým psem skrýt nespokojenost, rozladěnost, dokonce hněv nebo nejistotu a beznaděj. Pes je pak tak nejistý, že naše společné pouto v této situaci selže. To je často důvod, proč týmy selhávají při zkouškách, a to primárně ne kvůli psovi, ale kvůli vůdci. Naopak naše sebejistota, naše (ovládaná) touha jít vpřed, vytrvalost, soustředění, důvěra ve psa a duševní vyrovnanost působí na psa stimulujícím způsobem, takže máme dobré šance na úspěšné dokončení práce. Vůdce si musí být této souvislosti vědom zejména při práci s řemenem, musí se vždy snažit o sebeovládání a udržovat si pozitivní náladu.
Práce na stopě
Asi se ptáte, kdy přejít z vlečky s potravou na pobarvené stopy. Z mé osobní zkušenosti je tato otázka relativně bezvýznamná, štěně i dospělý pes se při odpovídající přípravě bez problémů vyrovnají s přechodem na jiné způsoby kladení stop. Rozhodující je spíše to, že si pes během výcviku na barvářském řemeni a naším povzbuzováním „barva“ plně osvojil dovednosti pro další trénink. Samotná technika kladení stopy, tedy to, zda pes sleduje vlečenou potravu, barvu nebo šlapanou stopu, má v zásadě podružný význam, prozatím je důležitějším aspektem naše vzájemná komunikace.
Cvičná stopa musí být pečlivě označena, abychom se mohli věnovat práci na řemeni, tj. komunikovat jeho prostřednictvím se psem a okamžitě vyjadřovat pochvalu nebo napomenutí podle situace. Způsob značení si může každý zvolit sám, ať už pomocí papírků, opřených klacků, barevných pásků atd., na tom nezáleží. Důležité však je, aby stopa byla vedena v přímé linii od značky ke značce a aby byla jasně viditelná alespoň další značka. Pouze za těchto podmínek je možné v případě potřeby psa korigovat.
Příprava psa na nadcházející práci na stopě je důležitá zejména pro všestranně využívané lovecké psy. Vůdce nejprve odloží psa poblíž nástřelu, nasadí psovi barvářský obojek s řemenem a poté se vydá „prozkoumat“ místo nástřelu, přičemž udržuje oční kontakt s ležícím psem. Poté si psa vyzvedne a dovede ho na nástřel. Tento postup se může někomu zdát zbytečný, ale zkušenosti ukazují, že má svůj smysl. Motivovaný pes se tímto způsobem naučí ovládat svou touhu vyrazit vpřed, což mimořádně prospívá jeho schopnosti soustředění. Kromě toho je připraven na praktické použití, kde může správné prozkoumání nástřelu trvat delší dobu. Od nástřelu by se pes měl nejprve naučit pečlivě sledovat stopu a nerozbíhat se příliš. Proto zůstáváme stát na nástřelu, zatímco pes hledá stopu, držíme řemen a následujeme psa pomalu, až když na délku řemene jasně zachytí stopu. Musíme si uvědomit, že v okolí stopy se pach liší místo od místa, počasí od počasí a roční období od ročního období. Proto je mu od začátku výcviku věnována zvláštní pozornost.
Vždy udržujeme řemen napnutý a rozmotaný. Bezproblémová komunikace přes řemen, přes komunikační kanál, nezahrnuje smyčky a uzle. Ruce se nacházejí někde mezi psem a koncem řemene. Tak můžeme podle chování psa bez překážek ručkovat dopředu nebo dozadu nebo nechat řemen klouzat mezi rukama. Ovládání řemene je podstatnou součástí techniky vedení. Naopak působí neprofesionálně, když se vůdce v terénu více zabývá rozmotáváním řemene než sledováním svého psa.
Napětí řemene vůči psu přikládáme při technice vedení ve spojení s uvedenou komunikační cestou zvláštní význam. Prostřednictvím této komunikace lze provádět korekce, například naučit psa co nejpomalejší chůzi nebo velmi přesnému sledování stopy. Jakmile pes opustí stopu, okamžitě se zastavíme, pevně držíme vodítko a při opravě ze strany psa ho okamžitě uvolníme. Pes si tento „jazyk“ obvykle velmi rychle osvojí.
Neřešení řemene je důležitým cílem výcviku. V praxi hraje roli zejména v hustém podrostu, v mladých porostech nebo v jiných neprůchodných terénech, kde se pes při práci snadno zachytí. Zatímco vůdce rozvazuje uzel, pes by se neměl nechat odvést od svého cíle. Pes zvyklý na práci na řemeni se nenechá odradit ve svém úsilí najít kořist. Verbální komunikace je úsporná, a pokud možno tichá a relevantní pouze pro danou situaci. Není vůbec účelné, aby vůdce neustále na psa mluvil! Samozřejmě nezáleží na tom, jaká slova používáme, ale měla by být vždy stejná a důsledně dodržovaná. Pes by měl být chválen pouze tehdy, když skutečně najde stopu, tj., když ji sleduje a nehledá náhodně…
Příště se zaměříme na rozvoj stopařských schopností u mladého psa.
Lucie KOLOUCHOVÁ