Že má zvěř velmi dobrý čich si uvědomili již pravěcí lovci a samozřejmě přemýšleli, jak toho využít, případně jak tuto výhodu zvěře eliminovat. Postupně se toto umění zlepšovalo a ve starší myslivecké literatuře tak můžeme najít návody, jak zaručeně přilákat zvěř do pastí, včetně velmi bizarních typu kočka posypaná kozlíkem a zakopaná na dva týdny do hnoje. Dnes to máme jednodušší a můžeme na přilákání zvěře nakoupit pestrou paletu chutí a vůní.
Podobě se hledalo řešení, jak eliminovat pach lovců v blízkosti zvěře a při nastražování želez a pastí. Naši předkové měli k dispozici pouze přírodní prostředky, a tak základem všech návodů bylo přebít typický pach člověka něčím silnějším, čeho se zvěř nebojí. Tedy nemýt se, nepoužívat kosmetiku a páchnout jako prase či kůň.
Dnes už pasti téměř neřešíme a na šoulačku lze využít speciální prací prášky a eliminátory pachu, byť samozřejmě nejlepší je správný vítr.
Jiným typem využití páchnoucích látek je vyhánění zvěře z nějakého místa, nebo usměrňování jejího pohybu. První širší využití tato technologie měla při lovu se zradidly, která se pro zvýšení účinnosti napouštěla petrolejem nebo jinou páchnoucí látkou. Vzhledem k tomu, že instalace pachových repelentů je výrazně levnější, než oplocení, chytli se této možnosti výrobci a dnes nám nabízejí řadu přípravků, u kterých slibují spolehlivé odpuzení zvěře a následné snížení škod na lesních porostech či zemědělských plodinách, nebo snížení počtu kolizí na silnicích.
Zejména u silnic se používá poněkud zavádějící pojem pachový ohradník, jako by šlo o nějaký druh oplocení, který zvěři zabraňuje migraci. Nakonec i při prvním výskytu afrického moru prasat u nás se tato technologie vyzkoušela, když nebylo možné zde postavit plot. Protože zkušenosti s účinností těchto repelentů v různých podmínkách jsou velmi odlišné, zkusili jsme je otestovat a přinášíme naše zkušenosti.
Jak to funguje
Naprostá většina současných pachových repelentů napodobuje pach, od kterého čekáme, že jej má zvěř spojený s nebezpečím. Nejčastěji se jedná o kyselinu isovalerovou (látka je součástí lidského potu), různé alkoholy na bázi terpenů, a v některých případech obsahují i pach podobný tomu, který vylučují větší predátoři jako je vlk, rys, šakal. V primitivní podobě lze využít chomáčky čerstvě ostříhaných lidských vlasů.
Účinnost tohoto typu repelentu je ale do určité míry závislá na tom, jak dlouho bude zvěři trvat, než pochopí, že tento konkrétní pach žádné nebezpečí nepředstavuje. Tato doba závisí na typu prostředí, druhu zvěře a věku a dosavadních zkušenostech konkrétního kusu, a může být velmi krátká, což je hlavní nevýhodou těchto látek.
Druhá skupina repelentů nenapodobuje pach člověka či predátorů, ale uvolňuje nepříjemný zápach, případně má dráždivé účinky. Toho je možné dosáhnout např. použitím amoniaku, benzaldehydu, česnekového oleje, výtažky z máty, kajeputového oleje atd. V přípravcích se pro zvýšení a prodloužení účinku mohou účinné látky i kombinovat.
Naše testování
Pro zpřesnění znalostí o účinnosti repelentů jsme jejich vliv na zvěř sledovali ve třech rozdílných prostředích: lesní komplex, louka a silnice, a použili jsme běžně dostupný kapalný repelent firmy Hagopur napodobující pach lidí a sypký experimentální repelent, jehož účinnou látkou je karbid vápníku, jež po aplikaci uvolňuje nepříjemně páchnoucí acetylen.
Kapalné repelenty jsme aplikovali do polyuretanové pěny na kolíky ve vzdálenosti 8 metrů. Sypký repelent měl formu malých granulí a byl aplikován na okraj výzkumné plochy rovnoměrným rozhozením přímo na povrch půdy v pásu širokém přibližně 50 cm.
Výskyt zvěře jsme sledovali 34 dní před a po aplikaci repelentů fotopastmi a přímým pozorováním dalekohledem či termovizí.
V lese se stabilně vyskytovala především srnčí zvěř a v relativně malém množství. Nejvyšší zaznamenaný počet srnčí zvěře za jeden den byl 9 kusů.
Srnčí na přítomnost repelentu vůbec nereagovala. Naopak během prvních tří dnů po instalaci byl zaznamenán vůbec největší denní výskyt srnčí zvěře za celé období monitoringu – celkem 12 jedinců. Srnčí zvěř procházela kolem aplikovaného pachového repelentu bez jakéhokoli známky vyplašení nebo váhání. Přibližně po týdnu se frekvence výskytu srnčí zvěře na zapachované pasece snížila, ale zvěř nadále využívala své vyšlapané chodníky a pasekou procházela klidně, bez známek stresu či neklidného chování.
Prasata na rozdíl od srnčí zvěře lokalitu po instalaci pachového ohradníku zcela opustila. Jejich výskyt byl následně zaznamenán až na přibližně 350 metrů vzdáleném poli, kde byla zasetá řepka.
Podobně na louce nebylo v prvních dnech po aplikaci repelentu u srnčí zvěře pozorováno žádné výrazné odchýlení od běžného chování. Lokalitu nadále navštěvovaly jednotlivé kusy. Určitá odchylka nastala u větší skupiny, která čítala 5 jedinců a svůj výskyt na louce omezila.
Prasata se po aplikaci pachového ohradníku na louce vůbec neobjevila.
Po aplikaci kolem silnice bylo zjištěno, že se zvěř z lokality zcela nevytratila, avšak došlo k výrazné změně v jejím prostorovém chování. Zvěř se zde nadále vyskytovala v poměrně hojném počtu, avšak její přítomnost v bezprostřední blízkosti silnice se postupně snižovala. Zpočátku bylo možné pozorovat srnčí zvěř ve vzdálenosti do 100 metrů od komunikace. V průběhu dalších dní po aplikaci repelentu však došlo ke znatelnému posunu – jednotlivá zvířata se začala zdržovat dále od okraje silnice a velká skupina o více než 40 kusech, se nepřibližovala k vozovce na vzdálenost menší než 300 metrů.
Zhodnocení a závěry
Z našeho sledování je zřejmé, že zvěř o repelentu velmi dobře ví a reaguje na něj i na více než 300 metrů. Pojem ohradník tak není zrovna přesný, protože linie kůlů s pachovou látkou vytváří spíše koridor s proměnlivou šířkou, kde zvěř navětří daný pach, jehož intenzita klesá se vzdáleností od zdroje. Tento koridor může být na obou či jen jedné straně linie podle směru větru.
Se vzdáleností, na kterou zvěř pach registruje, roste plocha zavětřeného prostoru a současně klesá intenzita pachu. Zvěř je schopná podle intenzity odhadnout vzdálenost od zdroje a udržovat si „bezpečný“ odstup. Kilometr dlouhá linie kůlů tak má potenciál zapachovat 30 hektarů honitby a ovlivňovat v tomto prostoru kvalitu života zvěře. Takto velký dosah repelentů není příliš výhodný, zejména když jsou používány u silnic, protože je ovlivněna značná plocha honitby a zvěř si potravu hledá více mimo tuto zónu, kde tím pádem vznikají i vyšší škody.
Pro ochranu silnice, a zároveň minimalizaci dopadů na populace zvěře, by bylo nejlepší, kdyby měl pachový repelent jen malý dosah, dával by se hustě a jeho funkce se opravdu blížila ohradníku.
Naopak, pokud je pachový repelent využit pro odpuzení zvěře z nějaké plochy, je široký dosah výhodný. Například při snaze o snížení ztrát na zvěři při senoseči nebo ochraně zemědělských plodin před škodami. Zde by podle směru větru stačilo zapachovat jen jednu stranu.
Další naše zjištění ukazují, že zvěř sice pach registruje, ale její reakce jsou značně rozporné a ovlivněné prostředím, druhem zvěře a také tím, zda je daný kus na místě „doma“. Tyto rozpory se při bližším náhledu dají rozklíčovat.
Rozdíly v reakci „domácích“ a „pouze procházejících“ jedinců nám ukázala srnčí a černá zvěř. „Průchozí zvěř“, v našem případě divočáci, kteří mají výrazně větší areál výskytu, zapachovanou zónu opustili a prostě odešli jinam, kde se takový zdroj rušení nevyskytoval.
Naopak srnčí zvěř, která obývá výrazně menší areál a ze zapachované oblasti tak nemá kam odejít, se s páchnoucí pěnou nějak sžila.
Předpokládáme, že kdybychom prasatům zapachovali celý jejich životní prostor, nebo by měla nějaký důvod zůstat právě v této oblasti, tak by jim přítomnost pachu zásadně nevadila, stejně jako srnčí zvěři. Když si mohla vybrat, tak zvolila přesun jinam.
Toto chování ukazuje, že žít v zapachované oblasti pro zvěř není příjemné, ale když má důvod zůstat, tak pach ignoruje. Zvěř pravděpodobně brzy pochopí, odkud se pach šíří a že z něj žádné akutní nebezpečí nehrozí. Změny chování a využívání prostoru mohou být dané tím, že pach je nepříjemný, případně i tím, že silný pach, byť není nebezpečný, omezuje její schopnost používat čich.
Významný vliv na reakci zvěře má prostředí. Pokud je zdroj pachu umístěn uvnitř lesa, tak má na chování zvěře malý vliv, pokud se tedy nepřesune úplně jinam, jako to udělala prasata. To se dá vysvětlit tím, že v lese je zvěř skutečně doma, cítí se tam bezpečně a zdroj pachu dokáže velmi rychle přesně lokalizovat a přesvědčit se, že od něj žádné nebezpečí nehrozí. Používání pachových repelentů v lese tak vůbec nemůžeme doporučit. Je to zbytečná práce a nic to nepřinese.
Naopak na otevřených plochách, kde se zvěř cítí méně bezpečně, měla instalace repelentu viditelný efekt. Možná je to tím, že zvěř se v blízkosti zdroje pachu necítí jistě, má omezený čich a raději popojde o kousek dál. Právě tato vlastnost repelentů je příčinou jejich významného efektu na snížení dopravních nehod. Nejedná se tedy přímo o to, že by zde byl nějaký ohradník jako bariéra, ale zvěř omezuje svůj pobyt u silnice a když už ji přechází, tak si není jistá, více se spoléhá na sluch a zrak a ve výsledku se tak zvýší její šance na vyhnutí se nehodě.
Rozhodně ale nemůžeme doporučit využívat pachové repelenty jako bariéry pohybu zvěře. To od nich nelze čekat a slovo ohradník je proto velmi zavádějící a seriózní výrobci by jej neměli používat.
Chování zvěře ovlivňovaly oba sledované typy repelentů. Experimentální s dráždivým pachem měl prakticky okamžitý efekt, komerčně dostupný Hagopur se projevil až s určitou prodlevou. V účinnosti obou ale velký rozdíl nebyl a z pohledu vypuzení zvěře nebo zabránění migracím byla nízká.
Rovněž se zdá, že účinek pachových repelentů se projevil hlavně u zvěře, která ošetřenou plochu navštěvovala pravidelně. Jedinci, kteří místem pouze jednorázově nebo ojediněle procházeli, nevykazovali změny v chování.
Pro využívání pachových repelentů, tak můžeme doporučit:
Nepoužívat je v lese a obecně porostech poskytujících kryt, např. kukuřice. Tam je jejich účinnost minimální
Nedělat si přehnané naděje o účinnosti. Jako bariéry nefungují takřka vůbec, jako vytlačení zvěře dál od zdroje na otevřených plochách trochu a nejefektivnější je použití pro snížení rizika nehod na silnicích
S jejich využíváním šetřit. Zvěř, když nemá kam odejít, tak je začne ignorovat. Pokud zapachujeme celou honitbu, tak zvěř nejspíš nezmizí, ale na pach si zvykne tak, že přestane fungovat i kolem silnic. Naopak jimi můžeme ochránit třeba menší pole. Ale jen za cenu toho, že zvěř půjde k sousedovi.
Prof. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D.,
Bc. Bohumír MATĚJEK,
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně