vychází v 5:38 a zapadá v 20:32
vychází v 22:30 a zapadá v 9:24
 

Časopis Myslivost

Generace

Stanislav ČECH
Jednou, jen tak mezi řečí, prohlásil můj syn: „Táto, nechceš si u mě střelit divočáka?“ Tolik jsem jich střelil, ale pozvání od syna jsem odmítnout nemohl a ani nechtěl.
Na smluvený termín přijíždím k hájovně a po malém občerstvení po setmění odjíždíme do lesa. V lese je tma, i když měsíc měl již dávno svítit, obloha je pokryta mraky. Nejsme tedy moc nadšeni, ale přesto usedáme na posed v rohu lesní louky. Dívám se na syna, jen tak po očku, a je mi hezky. Sedí tu mladý člověk, lesák, myslivec, jak jsem si přece přál. Zavírám oči a vidím, jak jsme spolu kdysi chodili do lesa a jak se jako malý tříletý chlapeček na všechno vyptával. Batolil se za mnou, spadnul do potoka, brečel, byl celý zmáčený a můj černý pointer Aran mu tenkrát olízal celý obličej.
     Mezitím vítr zesílil a najednou jako na povel začalo hustě sněžit. Přeháňka jako na objednávku ustala a celá louka před námi byla rázem bílá. Vítr se utišil a je úplné ticho. V dálce štěká pes, slyším zahoukání sýčka a najednou i kviknutí divočáka. "Táto, už jdou." Proč mi to vlastně říká, copak jsem hluchej - přemítám jen tak pro sebe.
     Na louku vyrazila tlupa divočáků. Beru potichu kulovnici a mířím na nejmenší sele, které bylo poněkud stranou. Lesem zazní výstřel, tlupa se rozbíhá na všechny strany. Po chvíli obhlížíme nástřel, divočák dobře barví a leží nedaleko. Vidím svého syna, jak ulamuje úlomek a s přáním "lovu zdar" mi jej předává. Je mi krásně. Jsem rád, že mi nevidí do tváře, přes víčka se derou do očí slzy. Ten malý hošík mi dnes blahopřeje k ulovení divočáka. Snad podle mého hlasu také poznal, jaké dojetí se mě zmocnilo.
     Odvážíme úlovek na hájovnu. Otvírám dveře a jdu do světnice. Tam v rohu místnosti se rázem vztyčila postavička malého kloučka, který se ptá: "Dedo, čelil si pase?" Odpovídám mu, že střelil. "Pod, ukaž mi ho." Beru ho za sametovou ručičku, poskakuje po schodech a míříme do kolny. Chlapec divočáka obešel a povídá: "Dobá lána," a odchází v mém doprovodu domů. "Dedo, až budu velikej a ty stalej, dás mi fintu?" "To víš, že dám." "Já budu taky čílet zajíce a pasata.". Znovu se mi rosí oči, ale to ten malý vůbec nevnímá. Snad je to dobře, vždyť dědovi je hezky, má nového myslivce. Víc než kdy jindy si člověk znovu uvědomí - vždyť nová generace je tu za nás, a to je dobře.

Fotogalerie

Zpracování dat...