vychází v 5:38 a zapadá v 20:32
vychází v 22:30 a zapadá v 9:24
 

Časopis Myslivost

Na Štěpána není pána

František GIESEL
Znáte to, Vánoce, čas nakupování, shonu a nadměrného úsilí, aby vše dopadlo co nejlépe a všichni byli spokojeni a každý si tu kouzelnou atmosféru užil ve štěstí a pohodě. Každý toto období prožívá po svém a dá se říct, že se vše rok co rok opakuje chronologicky a je nutno přiznat, že se člověk na to také těší.
Já se vždy těším na "únik" z tohoto shonu, zdvořilostních návštěv, přejídání, lenošení a tak vždy s napětím očekávám, kdy přijde nějaké pozvánka na hon, který se koná na Štěpána, tedy na druhý svátek vánoční.
     Pořádat hony na tento den se stalo již tradicí a většina mysliveckých sdružení tyto hony organizuje rok co rok. Bylo 26. 12. 2003 ráno a já se chystal na hon do sousedního sdružení, kde mám řadu dobrých kamarádů. V ruce držím pozvánku, na které stojí, že hon je na zajíce a v závorce uvedeno "černá". Zajíců je v současné době v naší honitbě i u sousedů jako šafránu, za to černé se tu daří a tak přemýšlím, jakou zbraň zvolit. Vím, že Honza, hospodář od sousedů, je dost cimprlich na dodržování toho, co je na pozvánce uvedeno a je schopen vytknout i to, že mám kulovnici, když na pozvánce je uvedeno, že je to hon na zajíce. Beru tedy svoji Hamerlesku a jak mám ve zvyku, hrábnu do lovecké tašky a vezmu několik brokových nábojů a S-baly a v duchu si říkám, abych vůbec nějakého zajíce viděl.
     Venku je celkem přijatelně, je nějaký stupínek pod nulou a přicházejí sněhové přeháňky. Posnídám, rychle se oblékám a spěchám pro auto, protože v půl osmé beru ještě dva další kamarády z našeho sdružení. Jelikož chovám drůbež, musím ještě nachystat krmení a podrtit kosti, které zbyly ze svátečního oběda z předešlého dne. Jsem v časové tísni a tak spěchám, takže není divu, že si při drcení kostí pohmoždím ukazovák na levé ruce. Krvácení je značné a tak nezbývá než použít náplast, abych to zastavil. V duchu si říkám, no ten den pěkně začíná. Rychle sedám do auta, kamarádi čekají na smluvených místech a tak pokračujeme do vesnice na místo srazu, které je v místním kulturáku. Cesta nic moc, na vozovce je led a čerstvě napadený sníh způsobil to, že nejsem schopen odhadnout co vozidlo, především v zatáčkách, udělá, zkrátka je to klouzačka. Cítím, jak se zadek auta vrtí, a tak jedu velice pomalu, i když moc času do hodiny srazu nezbývá.
     Na místo srazu přijíždíme těsně před stanovenou hodinou. Nastává obvyklý ceremoniál, podávání rukou, zápis střelců, kontrola pojištění atd. Při zdravení s kamarády neušel pozornosti můj zraněný prst a už pršely narážky, kdes to strkal, cos dělal. Nemělo smyl něco vysvětlovat, však to znáte, když se člověk stane terčem zájmu. Nemá cenu odporovat, jinak se těch poznámek nezbavíte. Reagoval jsem tedy tak, že nemohu střílet žádného divočáka, protože kvůli zranění prstu bych nebyl schopen provést vývrh.
     Po necelé půlhodině po našem příjezdu, dává pokyn myslivecký hospodář Honza k nástupu. Přesouváme se zasněženou krajinou v první leči. Při zahájení honu obvyklé informace, co se střílí, signály apod. Jak jsem předpokládal, má hospodář, připomínky k těm střelcům, co přišli na hon se sólovou kulovou zbraní a zdůrazňuje, že na pozvánce je uvedeno - hon na zajíce a černá - to je jen doplněk.
     V první leči stojím na cestě, vzdálenost mezi střelci je tak 30 metrů. Soused po mé levé straně se marně snaží zvládnout svého psa, který ignoruje jeho povely a dělá si co chce. Stojím na stanovišti a s ohledem na chování souseda nepředpokládám, že přijde nějaká zvěř. Opět mě proběhne myslí, dnešní den nic moc. Honci prošli lečí, padlo několik výstřelů, ale po ukončení leče žádný úlovek. Údajně měla projít liška a střílelo se na jednoho zajíce.
     Při druhé leči mě závodčí Arnošt staví na lesní cestu, přede mnou je vysoký les a za mnou hustá smrčina. Nabíjím broky čtverky a čekám. Slyším honce, přebíhá mi několik kusů srnčího. Z leče slyším křik "prasata". Sahám rychle do brašny a hledám S-bal. Zjišťuji, že ráno v tom spěchu jsem si vzal pouze dva tyto náboje. Nu, co se dá dělat. Opravdu se ten den skládá ze samých drobných nezdarů. Slyším praskot a proti mě jde divočák naostro v mírném poklusu. Zvedám pušku a hledám místo kde zamířit. Divočák se asi tak 30 metrů přede mnou stáčí vpravo, ideální situace pro dobrou ránu. Vypadá to na lončáka. Vtom si ale všimnu jeho zbraní a skláním pušku k zemi. Je to tříletý nebo čtyřletý kňour. Ostatní je dílem okamžiku. Kňour mizí v husté smrkové seči. Konec leče. Jdu na sraz. Dochází mě soused mezi kterým prošel kňour. "Proč nestřílels?" "To nebyl lončák, byl starší." "Nepovídej, já ho viděl." "Ale neviděls mu zbraně, byl starší."
     To, že jsem nechal projít kus černé bez rány, se na srazu po leči pochopitelně hned provalilo. Poznámky jenom pršely. Přišel za mnou hospodář Honza a pronesl s nadsázkou, že u nich jsou lončáci tak a ukázal rukou do výše svých prsou. No co mám povídat, pes by si ode mne kůrku nevzal. Protože současně probíhala svačina, užil jsem si těch pichlavých řečí do sytosti. Kdybych měl i videozáznam a dvacet svědků, nikdo mi neuvěří, že to nebyl lončák.
     Na další leč jsem neodcházel v příliš povznesené náladě. Závodčí Arnošt mě postavil opět na lesní cestu, hned na začátku při zastupování leče. Přede mnou byl nízký bukový porost, značně prořídlý, spíš to vypadalo na nálet, než na nějakou pěstební činnost a za mnou byl vysoký smíšený les. Nabíjím broky, odhaduji, že by tu mohl být zajíc. Slyším volat "Hotovo" po řadě střelců, leč začala. Pozoruji prostor před sebou, kontroluji postavení sousedů a ubezpečuji se, že mám ty dva S-baly v druhé kapse. Z leče je najednou slyšet volání honců: "Prasata." Lámu Hamerlesku a přebíjím. Zatím je klid. Opět výkřik: "Prasata." Slyším lámání v tom nízkém bukovém porostu. Lámání se blíží a najednou je tu celý "vlak". Statná bachyně v čele, za ní selata, pak lončáci. Celý "rudl" jde velice svižně vpravo ode mne. Snahu spočítat jednotlivé kusy vzdávám. Soustřeďuji se na selata. Mířím na čtvrté sele, tisknu spoušť. Přes mušku vidím, že sele zůstává v ohni. Přenáším záměrný bod na další sele, rána a i to zůstává v ohni. Ostatní divočáci probíhají vedle mne, jako kdyby věděli, že už nemám čím střílet. Pozoruji složené kusy. První sele se náhle zvedá. Volám na souseda: "Střílej!" Padne rána, ale sele pokračuje v úniku. Vidím však, jak mu z levé strany teče barva. Ty nebudeš daleko, proletělo mi hlavou. Sele se stáčí asi po 30 metrech do smrkové laťoviny. Druhé sele leží, ale zvedá neustále hlavu. Padají další rány. Leč končí. Přichází Láďa, člen našeho sdružení, a po vysvětlení situace s náboji, dává druhému seleti dostřelnou ránu. První sele nebylo daleko, jak jsem předpokládal. Kontroluji rány. První sele komora, druhé taky komora, ale zadní. Proto to zvedání hlavy. Bez ohledu na zraněný prst, provádím vývrh obou slovených kusů. Přijíždí traktor. Vyskakuje z něj Jirka, se kterým se znám už léta, a který patří mezi mé, opravdu dobré, kamarády. Přijímám od něho tak sladce znějící větu "Lovu zdar." Je mi najednou tak dobře po duši, cítím jakési zadostiučinění za všechny ty narážky a "odborné" poznámky, které se týkaly toho puštěného sekáče. V duchu děkuji Dianě a svatému Hubertovi, že mě dopřáli takový lovecký zážitek. Byla to první slovená zvěř na honě. Jirka to komentoval slovy: "Ještě, že tak, už jsem myslel, že nebude nic." Hon pokračoval dalšími lečmi a počet střelených kusů černé zvěře utěšeně rostl, nicméně nikdo již dva kusy neslovil, tudíž při skončení honu mi bylo jasné, co bude na Poslední leči následovat. Po ukončení výřadu a zhodnocení honu zasedli všichni účastníci k obligátnímu guláši a pomalu se začala rozvíjet diskuze o proběhlém honu. Co kdo mohl a co kdo nemohl, jak by se to mělo - však to znáte. My, členové našeho sdružení, jsme seděli skoro pohromadě.
     Začala se organizovat tombola. Ceny byly opravdu hodnotné. Zajíci, bažanti, kačeny a jako první cena pochopitelně sele divočáka. O losy byl veliký zájem, takže nebylo ojedinělým zjevem, že někdo kupoval až 30 losů. Když mi byly losy nabídnuty, vzal jsem do rukou dva různobarevné bloky a z každého jsem vytrhl po pěti číslech. Zábava na poslední leči se již značně rozproudila, když bylo ohlášeno losování. U stolu jsme tipovali, co by bylo dobré vyhrát. Začalo losování. Jde to poměrně rychle, vylosované ceny mají svého majitele a tak se jejich počet rychle zmenšuje. U našeho stolu zjišťujeme, že vylosovaná čísla jsou někdy těsně vedle těch, které vlastníme. Losování vrcholí. "Zase těsně vedle," říkám při losování posledního zajíce. "Klid, klid" říká můj kamarád Vašek. "To sele vezeme domů my, vsaď se." Hledím na něho překvapeně, kde bere tu jistotu a odpovídám: "To víš, zrovna o to se budu vsázet." "První cena - sele" volá losující, sál ztichne. "Je to barva růžová, číslo sedmnáct." Dívám se na svoje losy a nevěřím svým očím. To číslo mám já. Vstávám a jdu pro výhru. Ten rachot v sále skoro nevnímám. Jsem jako v Jiříkově vidění. Kontrola losu, vše je v pořádku, sele je moje. Najednou vstává hospodář Honza, v ruce má dost velký dřevěný štítek, na kterém je nápis "Král honu." Nemohu tomu všemu najednou uvěřit, tak ten den neslavně začal a najednou jsem jak "Alenka v říši divů." Vracím se ke stolu. Vašek se směje a volá "Co jsem Ti říkal, to sele vezeme my." Nu, co mám dodat. Ten den se mi náramně vydařil, stáli u mě všichni svatí a především bylo trochu toho štěstíčka.
     Odpovědně a místopřísežně prohlašují, že na den 26. 12. 2003 nikdy nezapomenu. Z honu jsme se vraceli v pozdních hodinách. V autě byl klid, moji přátelé pozorovali zasněženou krajinu, sem tam bylo vidět srnčí, které vytáhlo z lesa na pole. Ve mě doznívaly vzpomínky na ten šťastný den. Ticho přerušila věta: "Zítra jdeme krmit", kterou pronesl Vašek.

Fotogalerie

Zpracování dat...