vychází v 5:38 a zapadá v 20:32
vychází v 22:30 a zapadá v 9:24
 

Časopis Myslivost

Vašek

František JANALÍK
Když jsem přicházel na nedělní návštěvu k ovdovělému doktoru Trejbalovi, ležel na rohožce před jeho bytem hladkosrstý jezevčík. „Pěkný pejsek,“ pomyslel jsem si, „alespoň není doktor tak sám“. Ještě jednou jsem si psa znalecky prohlédl a potom jsem již zaklepal. Dveře se otevřely a jezevčík, zatímco jsem se zdravil s pánem domu, vklouzl rychle dovnitř.
Za chvíli jsme už seděli s doktorem u stolu, tlachali o všeličemž, popíjeli moravské vínečko v oblacích kouře hostitelovy dýmky a občas jsme sledovali jezevčíkovo počínání. Můj pohled na jeho lumpačení byl zpočátku velice shovívavý, ale doktor se občas i pohoršoval, když mu ten nezbeda pustošil jeho parádně zařízené obydlí.
     Jakmile se psovi podařilo ukousat bambuli u bačkory, zachoval doktor jakžtakž klid, jenže když s velkým úspěchem porcoval roh vzácného perského koberce, to už nevydržel a vyčítavě spustil: "Redaktore, to si přece nemůže to psisko dovolit! Být vámi, tak mu nařežu, co se do něj vejde, aby už dal konečně pokoj."
     "Ale jděte," přerušil jsem ho velkoryse, "vždyť je to ještě mladý a hravý pejsek. Jistě postačí toliko důraznější napomenutí a on to už dělat nebude."
     Jezevčíka jsme tedy pokárali, udělali na něj ty, ty, ty, to se nedělá! Křivonožka si lehl, položil hlavu na přední packy a tvářil se značně znechuceně.
     "Vidíte, co jsem říkal?" pronesl jsem vítězoslavně. "Teď už si dá pozor."
     Doktor Trejbal s tím zřejmě příliš nesouhlasil, ježto si zabručel spíše pro sebe cosi o řádném vyprášení kožichu. Ukázalo se, že jeho pochybnosti byly opodstatněné. Zanedlouho se totiž ozvala rána a rozbitá broušená váza s květinami i s krajkovanou dečkou se válely v louži vody vedle stolku.
     "No, tady to máte, vy chytráku! Prý mladý a ještě hravý pejsek," vyčítal mi doktor Trejbal "já bych ho, nevychovance jednoho." a zahrozil na něj pěstí.
     "Tak ho potrestejte! Já přece nebudu bít cizího psa, to přece nejde," bránil jsem se.
     "Jak to, cizího psa?" nechápal doktor. "Je přece váš, ne?"
     "Můj? Jak jste na to přišel?" podivil jsem se.
     "Vždyť přišel s vámi, nebo ne?"
     "Jó, to přišel, ale můj není!"
     "Jak to, že není váš?"
     Chvíli jsme si nedorozumění vysvětlovali a přeli se. Než jsme se však stačili pořádně pohádat, naštěstí jsme oba pochopili, že se jezevčík někomu zatoulal nebo jej majitelé nezodpovědně zanechali osudu. Hladový a opuštěný se potom uvelebil právě u doktorových dveří.
     "Tak co uděláme, vykážeme toho samozvance ze dveří?" řekl jsem rozpačitě, vsávaje od stolu, jako bych to chtěl vzápětí učinit.
     "Počkejte! Vždyť jste tvrdil, že je to přece ještě mladý a hravý pejsek," pronesl nečekaně doktor a ještě docela přátelsky dodal: "Snad se spolu skamarádíme."
     Jezevčík se tedy stal členem doktorovy domácnosti. Dostal jméno Darek, ale bůhvíproč na něj jeho nový pán volal Vašku nebo Vašíku. Trpělivě vychovával tvrdohlavého jamníka k poslušnosti, ale také jej cvičil v potu tváře coby pomocníka při lovu. Doktor Trejbal byl totiž náruživým nimrodem až do morku kostí, a proto byl častěji k nalezení v mysliveckém revíru než v ordinaci. Drezíroval Vaška k norování, stopování, honění i nadhánění, přičemž se vždy udýchal víc tělnatější cvičitel než čiperný pejsek. Křivonožka měl však vlohy pro aportování, což nejednou předvedl.
     Po nějaké době se mi chtěl doktor Trejbal pochlubit výsledky své kynologické drezúry a pozval mě na obchůzku revírem. Na okraji lesíka se však mihla v trávě lasička a doktor, aby mi předvedl, co prý dobře vedený jezevčík dokáže, ihned zavelel: "Darku, stopa! Darečku - hledej, hledej!"
     Pes chvíli pobíhal sem i tam a houby se zajímal o čerstvou stopu. Doktor veškerého lékařství, jenž byl daleko široká znám jako člověk velice jemný, klel v tu chvíli jako pohan, nadával mu do pitomců pitomých, až nakonec Vaška nasadil na stopu. Pes po ní kupodivu šel. Zakrátko se zastavil, jako by větřil. Pak hup - a už něco držel.
     "Už ji má!" vykřikl doktor a lamentoval, že Vašek měl jít pouze po stopě a ne kolčavku chytit, neboť ji není dovoleno lovit.
     Když jsme došli blíž k psovi, vyprskl jsem smíchy, protože v tlamě držel vyschlou - s prominutím - kapitální lidskou "vizitku".
     "Fuj, fuj, necháš to, čuňáku jeden!" křičel rozzuřený Trejbal a hnal se s holí na psa. Ten na výprask nečekal, pevněji stiskl "úlovek" a pronásledován hulákajícím pánem kličkoval po louce.
     Unavený doktor se zastavil: "Vašku, k noze! Jdeš sem!" snažil se přivolat jezevčíka. Ten se zastavil, položil "kořist" před sebe a s vyplazeným jazykem prudce oddechoval. Tvářil se při tom provokativně, jako by chtěl říct: "Chyť si mě, rozběhni se, stejně ti uteču!" Když se jeho pán pohnul, bleskurychle "úlovek" popadl a odběhl kousek dál.
     K Vaškově oblíbené zábavě patřil také barvář Blesk obývající prostorný kotec na dvoře hájovny sousedící na pár kroků s vilkou doktora Trejbala. Blesk a Vašek se neměli navzájem příliš v lásce, ba právě naopak. Když se k sobě občas dostali, byla z toho vždycky pranice. Je přece nad slunce jasnější, že mnohem menší Vašek byl v nevýhodě, ale zato bojoval velice srdnatě a neohroženě. Přesto ho Blesk někdy chytil za kožich, nadzvedl ho a odhodil jako hadr. Za toto ponížení se mu jezevčík krutě mstil.
     Troufal si však jedině tehdy, když byl Blesk v kotci. Každý den se proti němu několikrát s vyceněnými tesáky rozběhl, jako by ho chtěl rozsápat na cucky. V poslední chvíli se však kotci vyhnul a pomalu, důstojně šel zpátky ke své boudě. Nejvíc však barváře rozběsnil, jakmile s úplným klidem pobíhal těsně vedle pletiva kotce, zvedal zadní nohu a kropil Bleskovo obydlí, jako by to bylo jeho území. Barvář se mohl vzteky pominout, zuřivě štěkal a bezhlavě kousal do pletiva, snaže se dostat na kůži drzého jezevčíka. Ale ten nikdy nepřestal dřív, dokud Blesk neochraptěl.
     Avšak i Vašek se nechal snadno vyvést z míry. Stačilo, když mu doktor řekl třeba jen v legraci: "Vašek - šašek" anebo ho oslovil "ty všiváku!" trochu důrazněji. To se vždy naježil, oči se mu podlily krví, vrčel, cenil zuby a s velkým rámusem se schoval pod otoman, odkud pak "hrdinsky" láteřil.
     Doktor Trejbal chodil s oblibou s památeční flintou jednuškou na divoké králíky, kteří svými norami hojně provrtávali slunečnou stráň pod potokem. Vašek se vždy kolébal za svým pánem a se zájmem sledoval, co se zase bude dít. Rád totiž ušáčky přinášel, ale většinou je přivlekl, jelikož na jeho drobnou postavu byli příliš těžcí. Běda však doktorovi, když náhodou neměl dobrou mušku. Po první chybné ráně Vašek zívl a zlenivěl, posedával a tvářil se naprosto znechuceně. Chybil-li jeho pán i podruhé, jezevčík se obrátil a běžel domů. Doktor na něj pískal, volal, vyhrožoval i prosil, leč marně. Křivonožka prchal svou cestou dál a dál.
     Jakmile se tato příhoda několikrát opakovala, začal mít doktor před jezevčíkem trému. Doslova se bál chybit, aby mu zase Vašek neutekl domů. Samozřejmě, že čím větší obavy měl, tím hůř střílel. Aby tomu předešel, začal nechávat jezevčíka doma. On ale z domova vždy upláchl a dohonil jej.
     Můj přítel doktor Trejbal byl z něho už zoufalý a svěřil se mi, že se Vaška zbaví. Napřed ho chtěl prodat, ale nenašel kupce. Chtěl ho darovat, avšak nikdo neměl zájem. Uvažoval, že ho zastřelí, jenže na to neměl dost tvrdé srdce. Vyřešila to však čirá náhoda, když Vašek zase jednou utekl. Přestože byl vychytralý, jednou si nedal při běhu přes silnici pozor a to se mu stalo osudným. Doktor ho našel zhaslého, když se vracel domů. Najednou mu bylo Vaška líto.
     "Byl to neřád, to ano," řekl mi, "ale jaksi jsem si na toho tvrdohlavce zvykl."
     Zakopal ho na konci zahrady pod šeříkem, pak se posadil na lavičku, nacpal svou nerozlučnou dýmku a mocně zabafal. "Tak vidíš, Vašíku, už jsi pod drnem," přemítal. "Neměls být tak paličatý a urážlivý. Jó, jestli je na světě pes, který dovede našince pořádně dopálit, tak je to jezevčík. Ale o mrtvých jen dobře, i když to je jenom pes."
     Jak tak dumal a brumlal, měl pocit, jako když ho někdo pozoruje. Ohlédl se a překvapením zdřevěněl. Kousek za ním stál jezevčík téměř stejný jako Vašek a radostně vrtěl prutem.
     "Ježkovy oči, kde ses tu vzal?" podivil se doktor. "Jdeš mi odtud, běž mi z očí! Žádného jamníka už nechci ani vidět."
     Vstal, rychlým krokem zamířil ke svému stavení a v duchu spouštěl hromy a blesky na celé plemeno jezevčíků. Za chvíli se však pobízen předtuchou ohlédl. No samozřejmě! Jezevčík ho sledoval. Pokoušel se ho odehnat, ale pes byl v mžiku zase pár kroku za ním.
     Jak se blížili k vilce, doktor Trejbal klel čím dál méně, až ustal docela a posadil se na zápraží.
     "No tak, pojď sem! A neboj se!" vábil jezevčíka. Ten ihned přiběhl, olízl mu vděčně ruku a ulehl u jeho nohou. "Kdopak tě tady zase nechal? Lufťáci? Nebo jsi utekl?" promlouval doktor už docela vlídně a hladil ho. "A jak se vlastně jmenuješ? No jó, neumíš mluvit. Tak víš co, budeš Vašek!"
     Hned nato doktor Trejbal vstal a zavelel: "Tak pojď, Vašku! Přece tě tady, kamaráde, nenechám. Doma nás čeká večeře."

Fotogalerie

Zpracování dat...