vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

Jak jsem ulovil vzteklou lišku

J.Š.
Bylo to počátkem února, tuším roku 1973, při naháňce na divočáky a lišky. V představené leči na mě vyšlo místo v blízkosti liščích nor. Netrvalo dlouho, když po zahájení leče pomalu postupující honci vytlačili lišku.
Ustupovala před nimi ve velkém odstupu, pomalu a opatrně. Byla zřejmě zkušená a zamířila přímo k noře, blízko níž jsem stál ukryt za stromem. Byl jsem připraven a na vzdálenost asi třiceti metrů jsem vystřelil zpředu (po myslivecku na ostro) nábojem 16x65 brokem č. 8 (tj. 3,5 mm). Po ráně liška odskočila stranou a chráněna křovisky běžela kolem mne, jako by vůbec nebyla zasažena. Vypálil jsem na ni ještě druhou ránu, ale buď jsem chybil, nebo broky byly zadrženy hustým křovím. Liška běžela dál, již mimo dostřel. Asi po sto metrech se náhle obrátila v místech, kde mezi vzrostlými stromy byla světlina. Běžela pak přímo proti mně ve snaze buď se ukrýt v noře nebo mě snad napadnout. V polovině cesty však narazila do hustého keře, v němž uvízla neschopná dalšího pohybu. Jen ještě několik záškubů těla a zřetelný kašel prozrazoval zásah plic. Po ukončení leče jsem již zhaslou lišku přinesl na výlož, šťastný a patřičně hrdý. Liška byla nádherně vybarvená a její kožíšek byl zcela neporušený. U březích fen bývá často na hřbetě srst vyškubána od lišáků. V tomto případě tomu tak nebylo. Při výloži jsem byl podle staré tradice dekorován jedlovým úlomkem a protože se toho dne již více lišek neulovilo a po divočácích jako by se země slehla, byl jsem uznán "Králem honu".
     Těšil jsem se, jak doma lišku stáhnu, kožíšek nechám vyčinit a upravit manželce na límec a čepici. Všechno dopadlo však úplně jinak. Lišku jsem stáhl a ze zvědavosti, co asi má v žaludku, otevřel břišní dutinu. Žaludek byl prázdný, ale v děloze pět zárodků mláďat. Liška byla ve velmi dobré fyzické kondici, vážila šest a půl kilogramu a jádro měla obaleno souvislou vrstvou sádla. Při odstraňování zbytků sádla z kožky tupou stranou nože jsem se nepatrně říznul do palce pravé ruky, takže mi ani krev netekla. Pak jsem si neopatrně otřel ústa a na rtu ucítil liščí chlup. Tu jsem si vzpomněl na příhodu popsanou brzy po druhé světové válce ve "Stráži myslivosti", kterou můj otec jako myslivec odebíral a já byl již jako chlapec jejím horlivým čtenářem. Jednalo se o tragédii nějakého domácího krejčího na východním Slovensku, který překousl niť, s níž si před tím hrálo kotě. Po nějaké době kotě uhynulo a krejčí zemřel na nepoznanou a neléčenou rabies (vzteklinu).
     Oddělil jsem tedy liščí hlavu a předal ji známému řediteli tehdejšího Výzkumného veterinárního ústavu v Opavě. Ten hlavu poslal na vyšetření v Bratislavě. Do týdne přišla zpráva - liška byla pozitivní. Krásný kožíšek skončil v kotli UT a já putoval na léčení do nemocnice v Ostravě-Zábřebu. Naivně jsem se domníval, že mi tam dají nějakou injekci (podobně jako se dává psům) a vrátím se domů. Byl jsem na velkém omylu. Nebudu popisovat, co tam se mnou dělali, jen pro představu dvanáct injekcí do břicha, co druhý den jedna. Poslední dvě byly údajně až z Pasteurova ústavu v Paříži. Ležel jsem na samotce, bez knížek, bez novin a čehokoliv, čím by se člověk dlouhé dny mohl zabývat. Malým okénkem ve dveřích opatrně sledovali moje chování a já měl pocit, že mě pozorují jako nějakou vzácnou nebezpečnou šelmu. S úctou vzpomínám na MUDr. R. M., který mě po dobu asi sedmi týdnů ošetřoval s uměním mistra svého oboru, a také na sestru Martu, vlídnou a ochotnou ošetřovatelku. Naštěstí pro mne tehdy vše dopadlo dobře a MUDr. R. M. po ukončení léčby a mém propuštění mě ujistil: "Teď už vás může pokousat třeba i vzteklá roba a nic se vám nestane."
     Od té doby již uplynulo mnoho let. Dnes se rabies léčí jinak, ale nebezpečná zůstává stejně. Není pravdou, jak jsem si dříve myslel, že liška nakažená vzteklinou musí být vyhublá, uslintaná, poškubaná a útočící na vše, co ji dráždí. To jsou příznaky u poslední fáze zuřivého průběhu nemoci. Často však její průběh bývá klidný a tichý. To je pro neznalého člověka mnohem nebezpečnější a může to skončit i po několika měsících zdánlivého klidu tragicky, jako v Německu.
     Inkubační doba trvá od několika dní až do několika měsíců. Záleží na místě kudy infekce do těla pronikne. Čím blíže k mozku, tím dříve nemoc propukne. A když již propukne, je vždy smrtelná. Záleží také na množství a životaschopnosti virů, které se do těla dostanou.
     Myslím, že i když v České republice již po několik let nebyla vzteklina zjištěna, snad díky vakcinaci, nebezpečí jejího zavlečení z ciziny nelze podceňovat. Přeji všem čtenářům "Myslivosti" i všem lidem, aby se jim nikdy nepřihodilo to, co před lety mně a nebo co se v poslední době stalo v Německu. Snad má osobní zkušenost se vzteklou liškou bude pro jiné poučením a vyvarují se chyb, kterých jsem se já dopustil.

Fotogalerie

Zpracování dat...