vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

Jestřábí hnízdo

Štěpán NEUWIRTH
Je to další kouzelné místo, kde v mírném svahu stojí vysoká sedačka – Václavova, aby nebylo pochyb. Čas od času se mi dostane výsady, že ji mohu zahřívat i já. Díky tomu jsem mohl pozorovat vysokou, srnčí, lišku hrající si s jablkem (půvabné lišče postrkávalo jablíčko čenichem do kopce a pak mu nadbíhalo, jako kdyby to byla myška). Znovu a znovu lištička vystrkala jabko do svahu, znovu a znovu útočila na kutálející se pomyslnou kořist, aby si nakonec hračku odnesla pod vývrat a zahrabala ji pro dny příští.
Vládci tohoto koutu však byli divočáci. V blízké houštině rok co rok přiváděly na svět selata tři bachyně. Václav je dokonce pojmenoval: největší byla Baruška, menší Maruška, poslední Květuška. Selatům jména nedával. "Jak by nám bylo, kdybychom do hlášení odlovu napsali: dnes jsem ulovil - Hynka?"
     Černá přicházela z údolí od potoka nebo z velké houštiny napravo od sedačky. Je pravda, že hrou náhody někdy překvapil lončák, který se přihrnul shora, narazil na naši teplou stopu a hbitě odkvačil, až mu sníh odlétával od spárků metry daleko. To se však stávalo málokdy. Většinou se divočáci ohlásili v potoce a teprve potom opatrně postupovali mezi javory, nebo zase řádili v houštině, kde bylo kaliště, a pak jako duchové postupovali lesem za cílem zcela neznámým. Když nám zaplatili povinnou daň, s rachotem vpadli do houštiny za mýtným porostem, aby se další týden neukázali. Jenže zvyk je železná košile a domov nikdo neopouští rád. Tak platili a platili. Bylo to jen spravedlivé, protože lesáci zase museli hradit škody napáchané černou na polích.
     Leden byl doopravdy ledový. Sněhu napadalo do výše kolen, na větvích visely ohromné nákypy, slunce přihlíželo z výšky nejmodřejšího nebe, jaké jsem zvyklý vídat nad Jaderským mořem v létě. Seděl jsem na Jestřábím hnízdě od časných odpoledních hodin; smrákalo se rychle a černá přicházela hnána hladem. Zima byla skutečně krutá.
     První se z houštiny přihnal sekáč. Černý jako uhel, hladový jako student po vydatném milování. Drtil zmrzlou řepu, kukuřičné klasy na vnadišti mizely jeden pod druhém. Byl v nejlepším hodování, když z houštiny zaznělo výstražné: "Chruum!" Po ochozu přicházela vůdčí bachyně, velikánská, dvakrát mohutnější než štíhlý mladík v černém. Bylo komické, jak opatrně a váhavě couval, aby zůstal stát v uctivém postoji dvacet kroků od hromady. Na bílém sněhu mezi stromy teď stály proti sobě dvě černé koule. Ne však dlouho. Jedno po druhém vypadávala z houštiny selata. Celkem jich přišlo pět. Všechna se vrhla na zbytky. I bachyně po chvíli začala brát, ale čas od času vyrazila proti kňourkovi, aby zdůraznila, kdo je v lese pánem.
     Seděl jsem na sedačce zabalený do huňaté, teplé pokrývky a střádal zbytky tělesného tepla. Měsíc už vyšel, sníh blýskal stříbrnými jehličkami, bylo slyšet chroupání zvěře i vrzání zmrzlého sněhu pod spárky černé.
     Od potoka se vyrojil další had; to přicházela se třemi selaty další bachyňka. Máma od pěti selat nové příchozí varovala výstražným brouknutím. Když to nepomohlo, vyrazila tlupě vstříc - a už tu byla mela. Selata přebíhala z místa na místo, kňourek využil situace a hnal se na vnadiště. To už jsem měl ruce z tepla venku a zadržoval dech, abych si nenadýchal do okuláru zaměřovače.
     Jedno sele se zastavilo u hromady klestu. "Bááám!"
     Po ráně nastal divoký úprk všech ostatních. Pouze na místě nástřelu zůstalo ležet moje selátko.
     Brodil jsem se sněhem k úlovku. Stačilo pár kroků, abych se rozehřál. Vzdávám čest a vkládám seleti do ryje poslední hryz. Když udělám vše ostatní, co lovec musí, začínám táhnout divočáka do svahu. Deset, dvacet, třicet kroků a - dost! Mám toho plné zuby. Kouří se ze mne, dýchám až mě pálí v plicích, protože mrazivý vzduch má vlastnosti drátěného kartáče. Jako už tolikrát si opakuji ověřenou pravdu: až do výstřelu je myslivost krásná, pak nastává dřina.
     Ještě před několika lety bych se vydal pěšky na hájovnu a vrátil se zpátky s pomocníky, teď těžím z technického pokroku, vytahuji z kapsy mobilní telefon a modlím se, aby jeho zvonění nevyznělo naprázdno.
     "Leží?"
     Jak rád potvrzuji, že lov byl úspěšný.
     "Hned jsem tam!"
     Několik desítek minut čekání je překrásných: les mlčí, shora padá mráz i sníh; ten šustí, jak sjíždí po namrzlém jehličí věkovitých smrků. Měsíc nahlíží mezi stromy, cože se to tam děje. Vracím se vzpomínkami ke scenérii dnešního večera; minutu po minutě vyvolávám obrazy a ukládám je do paměti k ostatním. Potom na horizontu zazáří světlomety automobilu, ozve se tlumené vrčení motoru - a už nejsem sám, přijíždí přítel s upřímným: "Lovu zdar!"
     "Lovcův dík!" odpovídám a tisknu nabízenou pravici, beru do zmodralých prstů podaný úlomek a zasouvám jedlovou větvičku za obrubu beranice.
     Horký čaj s medem, nezbytná sklenička slivovice a praskající polena v krbu - to je ta nejkrásnější tečka za úspěšným lovem.
    
Ukázka je z připravované knihy s názvem Lovci v krajině (divokých) sviní. Tato kniha bude již desátým literárním počinem autora a o jejím vydání budeme informovat na stránkách našeho časopisu.

Fotogalerie

Zpracování dat...