vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

Lesní ticho

Gabriela KOPCOVÁ
Mnozí příznivci přírody navštěvují les a opájí se lesním tichem. Ke mně, jelikož jsem se narodila a vyrůstala na hájence, lesní ticho mluví dost hlasitě. I ten nejtišší les má pro mě mnoho tónů, které občas i strašidelně zesílí. V lese se však cítím bezpečněji, než kdekoliv jinde.
Zachrochtání divočáka beru jako pozdrav a každý si jdeme svou cestou. Vím, jaké zvuky vydává překvapený srnec a i jiná zvěř. Nevyděsí mě ani zahoukání sýčka, které si někdy nezadá se srdcervoucím výkřikem. Mám v patrnosti i neživý nářek lesa, šumění a praskot větví, kvílení některých nakloněných stromů ve větru. Nejvíc však zpozorním při opravdovém lesním tichu, které bývá málokdy. Stále mám v paměti to první opravdové lesní ticho, které jsem zažila jako dítě při cestě domů.
     Ve vesnické národní škole jsme měli vyučování i dvakrát odpoledne do třech hodin. Trochu jsem se zdržela s kamarádkami a než jsem se dostala za vesnici, bylo již ke čtvrté hodině. Cestu domů na hájenku jsem si zkracovala cestičkou lesem. Slunce v zimním období zapadá brzy. Skloněné paprsky však ještě prostupovaly a prosvěcovaly les do hloubky. Sněhem obalené stromy místy jen jiskřily. Dalo by se říct, že byl krásný podvečer. V lese, místo abych si podle svého zvyku oddechla a zvolnila krok, jsem přidávala na rychlosti. Také jsem se často zastavovala. Rozhlížela jsem se, než jsem na to přišla. Všude kolem byl až příliš velký klid. Nikde se nic nehnulo. Ani sníh pod mými kroky nekřupal. Znovu jsem se zastavila a poslouchala to nezvyklé ticho. A vtom to přišlo. Najednou jako by vedle mě někdo vystřelil z pušky. Lekla jsem se, to ano. Jak praskla ta rána, vrchní polovina blízkého stromu se ulomila a padla na zem. A hned to samé z vedlejší strany. Vše mě nutilo utíkat odtud pryč, ale všude kolem se začaly ozývat další rány. Pahýl kmene zůstával stát a druhou, horní polovinu stromu jako by vždy někdo odstřelil.
     Vývrať ve vichřici padá v lese dost dlouho, to jsem znala. V takových případech jsem byla připravená počkat a třeba se pak i pod tu spadlou nejsilnější vývrať schovat. To co se ale odehrávalo kolem mě, bylo něco úplně jiného. Bez sebemenší výstrahy příčně pukaly stromy a odstřelené kusy kolmo padaly k zemi. Jestli to způsoboval mráz, tíha sněhu na stromech, nebo obojí, nad tím jsem příliš neuvažovala. Jen mě napadlo, jestli je to mrazem, tak když se setmí, ještě víc přituhne. Vše může být ještě horší. A nebylo se kde schovat. Bylo třeba se co nejrychleji dostat z lesa.
     Příliš rychle to ale nešlo. Několik kroků dopředu, zastavit se, couvat, uhnout. Odevšad se co chvíli ozvala nějaká ta rána, okamžik ticha a pak pád.
     Přemýšlím o tom dodnes. Přišlo to nějak samo sebou. Les byl pro mě najednou zároveň nahoře, dole, vpředu, vzadu, ze stran. Snad jsem začala vidět i ušima a slyšet očima. Cítila jsem se opravdu divně a nejvíc jsem byla překvapená já sama, že jsem lesem bez úhony prošla. Blížila jsem se k domovu, když nastal v lese zase klid. S nastávající tmou nastal ještě větší mráz, ale nedělo se už nic.
     Lesní kanonáda, jak jsme pak doma počítali, mohla trvat necelých patnáct minut a převážně v tom okruhu, kam dopadalo zapadající slunce. Mráz byl dost velký, ale ne větší, než ve dnech, které předcházely a následovaly tuto událost. Na druhý den jsme kolem pěšiny a v okolí napočítali na čtyřicet zvláštně popravených stromů.
     Od té doby si v lese dávám pozor na opravdové lesní ticho. A les, to je pro mě už navždy zároveň nahoře, dole, vpředu, vzadu i ze stran.

Fotogalerie

Zpracování dat...