vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

Noc divočáků

Text i kresba Petr SLABA
Byl únor, měsíc kdy zima přidá na síle a mráz sevře krajinu do svých ledových spárů jako nějaký mytologický dravec. Na co člověk sáhne to studí a je ledové. Prostě doba, kdy je dobré zalézt do vyhřátého bytu, uvařit si grog nebo svařák, zapnout si televizi, rádio a nebo se věnovat pod teplou peřinou své partnerce…
Jenže zrovna jako na potvoru je úplněk, všude leží sníh a tak se u většiny myslivců dá očekávat to, že vysrknou ten grog nebo svařák, vypnou televizi, poslechnou si v rádiu akorát tak předpověď na noc a dělají, že nevidí vzteklý pohled přítelkyně zpod lemu peřiny v té vyhřáté posteli, když berou ze skříně kulovnici s dalekohledem a nabaleni jako členi polární expedice vyrazí do toho mrazivého večera a jediné co je v této chvíli rozpaluje je ta zatracená lovecká vášeň. Tak to prostě je, klika, že už si na to většina našich manželek a přítelkyň zvykla, že se někdy jejich erotické představy omezí jen na to pověrčivé pohlazení pro pevný prst na spoušti, jistou ruku a dobrou ránu.
     ,,Vůbec na mě nasahej, celej den seš v ...píp... a večer zase táhneš do lesa s flintou." Poté zavládlo v ložnici přidušené ticho. Sakra, pomyslel jsem si, no co se dá dělat uvidíme, zda jsou to pověry nebo ne. A tak mě za chvíli přivítal křupající sníh, jiskřičky hvězd odrážejících se od tmavého nebe a měsíc, který zaléval krajinu svým stříbrným svitem. Došlapal jsem až na "květnovou" kazatelničku, jak jí říkáme, protože byla postavená v květnu, pohodlně se usadil a po chvíli ticha začal dalekohledem pátrat po okolních polích a lukách. Ale kromě srnčího, které vyhrabávalo zpod sněhu omrzlé listy řepky, jsem nic neviděl. Dobrá tedy, zachumlal jsem se co nejvíce to šlo do kabátu, tiše seděl a poslouchal. Je to pořád lepší než koukat do triedru. Nicméně se vám může raz dva stát, že vám padnou víčka, usnete jak poleno. Když je pak otevřete jste zkřehlý jak rampouch, sotva se můžete hýbat natož pak manipulovat se zbraní, ale to se mně tentokrát nestalo.
     Asi po půlhodince sezení jsem uslyšel lehké křupání sněhu před kazatelnou a silueta - zprvu stínu na bílém poli - se po přiblížení převtělila do kožešiny lišky... Po paměti beru pušku do ruky, zamířím, zmáčknu spoušť, ale místo obvyklé rány se ozve jen kovové "cvak" do prázdné hlavně. Rychle otvírám kulobrok a zjištění, že mám nenabitou zbraň mě uvádí do údivu a výsměšné štěknutí lišky, která mizí tryskem po sněhové pláni, mi zní v uších ještě hodnou chvíli potom.
     Nevadí, to se holt někdy stane, mumlám si pro sebe, nabíjím pušku a sedím dál. Asi hodinu se neděje nic, po polích je ticho a mimo jednoho zajíce, který přihopkal až ke kazatelně není vidět ani chlup. Začíná ještě víc přituhovat, když se z lesa ozve hněvivé štěknutí srnčího. To se v malých přestávkách opakuje a pomalu se vzdaluje směrem po lesní vrstevnici. Srnčí odchází pryč a uhýbá z cesty tlupě divočáků, kteří táhnou lesem. Jejich pouť spolehlivě prozrazuje lámání větví, které v této tiché, mrazivé a zasněžené noci, vyzní mnohem dále než obvykle. Rychle beru do ruky dalekohled a sleduji okraj lesa, ze kterého se vyvalují černé kuličky jejich těl, jako na nějakém biliárovém stole, a chrochtání a občasného kvikotu loňských selat je rázem plné pole. Pomalu se přibližují ke kazatelně a tak pokládám dalekohled a beru do ruky flintu. Chci zamířit, ale špatně sedím a tak trochu poposednu na lavici a bác... dalekohled dunivě spadne na podlahu posedu. Položil jsem si jej za sebe, aby se mi nehoupal na krku a nebouchnul do dřevěné stěny, když budu mířit. V tu ránu se ty "biliárové koule" na poli rozprchnou jak po úderu tágem a mizí nenávratně v lese. No to už není snad ani možné, co se to, sakra, dnes děje?!
     "Nic, nic, jen buď v klidu, hochu," říkám si pro sebe, "však oni se vrátí, jenom klídek," vracím si naději, a utišuji svou dušičku. Ale podle praskotu větví je zřejmé, že postupují dál do hloubi lesa a zcela jistě se již neukáží. "Dobrá, jak myslíte, já se nevzdám, sem tvrdej chlap, zvyklej na zimu, vydržím a budu sedět dál," dávám si hned předsevzetí do mrazivého vzduchu. Po další hodině ticha se ozve z opačné strany lesa šramot a chvíli po něm se vynoří z trnkových houštin čtyři lončáci, ale dobrou půlhodinu se "ochomýtají" stále na jeho okraji. Když konečně vyrazí trochu blíž ke kazatelně, mám už mrazem ztuhlé prsty tak, že se mi puška klepe v rukou a zima, která třese mým tělem mi ještě více znemožňuje dobré zamíření. Šachuji s flintou na posedu tak dlouho, dokud ta směsice zvuků, které při tom míření vydávám divočákům napoví, že je něco v nepořádku a kvapem se odporoučí do lesa.
     Teď už mám, ale doopravdy vztek a tahám z kapsy cigaretu, kterou se mi podaří jen tak tak zkřehlými prsty zapálit. Sleduji kouř jež se z ní vine jako modrý had a ztrácí se nad zasněženým lánem přede mnou. Vztekle se dívám na ten lán a najednou nevěřím svým očím. Přímo v kouřové dráze vidím velikánského kňoura, který se tu úplně s klidem promenáduje na čtyřicet metrů od kazatelny a stoprocentně musí můj pach a kouř z cigarety cítit. No to je už k zbláznění! On snad ví, že je jeho doba hájení a že se nemůže teď v únoru lovit, nebo, co je ještě horší, se mi přišel bohapustě vysmívat přímo do obličeje!!!
     Tak to už je na mě dnes večer opravdu příliš! "Balím fidlátka" a jedu domů! V autě trochu rozmrzám a rovnám si to všechno v hlavě. a jen tak mě napadne, že na těch zatracených pověrách asi opravdu něco je. Musím to rychle napravit. Hned jak dojedu domů, skočím pod tu teplou peřinu a - anebo raději ne. Aspoň né dnes. Taky bych té dnešní "noci divočáků" mohl nasadit ještě větší korunu a to by byl fakt "finálovej záraz".

Fotogalerie

Zpracování dat...