vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

Poslední věci psa

Text i kresby MVDr. Zdeněk KOLÁŘ
„Míša nechce vylézt z boudy,“ hlásily děti, jen jsem vešel do dveří. To bylo co říct! Když jsem ho jednoho lednového večera před patnácti lety donesl od vlaku a postavil uprostřed kuchyně, odmítal se pohnout, odmítal misku s mlékem, odmítal kamarádit s celým světem. Až bouřlivý jásot malé dcerky: „To je krásný Míša!“ pohnul ho k životu. Zapomenut byl starý domov, zapomenuto vznosné rodokmenové jméno a navždy zůstal jen chlupatý Míša, věrný druh dětských her, který tak jak běžel čas, rostl s nimi, vždycky rozumem kousíček napřed...
Teď to ale bylo zlé! Potácivá chůze, necitlivá záď, sotva se vláčí podle zdi, vyždímá se jako fenka, protože jediný běh ho již neunese a honem zase do boudy. Ani nízký prážek již bez pomoci nepřekročí...
     Tak končí, milánkové, staří psi - hluchota, slepota a nakonec běhy vypoví. Já vím, dá se zkusit všelicos, vitamíny, popudovka, masáže, ale všechno je to nakonec na pendrek... No, přineste brašnu!
     Ta ruka tvrdá i hebká, klidná i vzrušená, věčně nasycená všemožnými pachy desinfekce, léků a dobytka, ale ze všeho nejraději tou dráždivou, nám oběma přelíbeznou vůní srnčí zvěře, mě zase píchá: něco za lopatku, něco do svalů na zadku. Po každém bodnutí mě pohladí a já ji olíznu... Tenkrát tu první noc, kdy všechno ztichlo, zůstala ta ruka se mnou ve vystlané krabici vedle kanape, teplá a konejšivá v prvním neklidném spánku pod novou střechou. Od té doby to byla moje ruka...
     Druhý den není lepší prvého. Ochablost zůstala a sladké mléko s vajíčkem, které mu soucitné ženské po lžičkách nalily, za chvilku zvrátil. Nezbývá, děti zlaté, než starý recept fořtů: přineste nejlepší koňak, který je v baráku a přede mnou se schovává - ten ho přivede pomalu k řece Zapomnění. Když přijde k převozníkovi Charonovi - veselý a se zpěvem, převeze ho určitě bez penízku, jako převezl Orfea - pěvce. Vím, u lepších lidí se dává psovi injekce, ale cožpak si lovecký pes zaslouží na rozloučenou píchanec? A kamaráda, který by mu dal po myslivecku ránu z milosti, za svět neseženu... Nalévám tedy lahvičkou od Alpy ředěný koňak a dcerce, která Míšánkovi drží hlavu, visí kapička u nosu. "Nebul, holka, vidíš přece jak mu to chutná, jak mlaská a olizuje se. A až to budeš jednou dělat mně, taky neřvi! Jen ta lahvička aby byla kapánek větší, ani ředit to nemusíš..." Za chvilku usnul pes klidným, pevným spánkem.
    
     Vysoká modřínová alej na Šacberku, nadýchaný sníh, větve smrkové mlaziny ohnuté pod tíhou až k zemi, všechno veliké, neznámé. A všude plno stop! Jak krásné vůně se dají nasát zpod bílého chmýří a jak je svádivé rozběhnout se po nich! Ale všechno neznámé je děsivé a pán jde pořád alejí, honem za ním. A zase stopy, nejvoňavější takové plouživé, na mělčím sněhu s otisky srdíček. Kam asi vedou a co je na jejich konci? Jen chvilku jsem se zapomněl a pán je pryč! Kde je, před chvilkou byl ještě támhle! Letím, běhy se mi pletou kvapem, už jsem daleko a pán nikde! Sednu si bezradně a začnu plakat. Vtom se vesele ozve píšťalka a pán, kde se vzal, tu se vzal, stojí zase na aleji: "Blbe! Od čeho máš nos?" hučí, ale ruka hladí a zase je všechno krásné. Domů jdeme po bělostné pláni. Čenichem čtu klikaté stopy a najednou přede mnou vyrazí chlupatá koule a peláší, jen se za ní práší. Poskočím za ní, vyštěknu, ale nevím, co dál. Neznám to a všechno neznámé je děsivé. Známý je jenom pán, raději se vrátit k němu. Bručí něco o pitomcích, kteří jsou do půl roku zavřeni v psinci a bojí se zajíce, ale hladí mě, ukazuje stopu a daleko jde po ní se mnou. "Alespoň budeš hlasitej, když nic jinýho," chválí mě, když druhého zajíce s ňafkáním kousek popoženu. Chvilku to sice trvalo, ale teď jsem široko daleko proslulý naháněč, který ví, jak nadejít kterou leč proti větru a vyhnat zvěř na správném místě. "Když bude v leči jediný zajíc, ten pes ho nažene vždycky na vás!" říká pan učitel a honem si zajišťuje sousední místo...
    
     Ošetření před druhou nocí je stejné, vytřít světla borovou vodou, promasírovat, přidržet k vyždímání, načechrat stlaní v boudě. Přibyla jen glukóza do koňaku. Po chvilce hlazení přichází sen...
    
     Hybrálecké lesy svítívají zlatem buků v podzimním slunci, černají se korunami jedlí za mlhavého dušičkového času, cinkají chocholy namrzlých metlic o vánočních přímrazcích. To jsou hybrálecké hony, to všechno znám! Každým rokem, čtyřikrát po sobě, dostali jsme tu s pánem lišku. Tu poslední takhle: leč u Brableců je hustá, pochmurná, padlé kmeny obrůstá lišejník a místy mokvají třasoviska. Nesmí se tu pospíchat, zvěř bývá zalehlá ve spletitých krytinách a je třeba ji pečlivě vyslídit. To jen někteří blázniví psi lítají houštinou jako bez hlavy. Krátce po zahájení leče padnou na druhém konci rány a ozve se hlasitý pokřik: "Liška, liška do leče!" Běžím tam rovnou za nosem zjistit co a jak a uprostřed leče narazím na slabě pobarvenou stopu. "Už, už, už ji mám!" oznámím pánovi. S liščí dráhou vede kousek stopa jiného psa, ale ten ji v zasněžených tunelech ztrácí. Trochu mi pomůže sehraný kamarád welšík, kterého jsem přivolal, vypíchne ji z krytu a než se stačí za kmotrou vymotat, nadbíhám jí s nadávkami do strany a vytláčím z leče. Rezavá oháňka se vlní podrostem a já za ní: "Pozor, pozor, už je tu, tu, tu!" pak práskne broková hlaveň pánovy kozlice a stopa končí u zabarvené šmouhy. Přes nos mě praští nakyslý pach kmotry, který nemám moc v lásce, ale jakáž pomoc, táhnu ji alespoň štítivě za srst ze zasněžené trávy, aby se neřeklo. "Počkej, trumbero, tohle není aport pro kokra," bere ji pán a protřepává bohatou nazlátlou srst. "Zase ji vyhnal na vás!" říkají chlapi kolem nás a plácají mě po lopatkách. Všechno je krásné, pán je šťastný, já jsem šťastný. Šťastné dny!
     Nebyly ale všechny dny šťastné. Dostat prvního kokra v půl roce a k tomu s takovou jihočeskou dubovou palicí, připravit ho za čtyři měsíce na jarní a za další čtyři na podzimní zkoušky, nebyl žádný žert. Neobešlo se to bez pomoci zkušenějších kamarádů, bez ostnáče, bez skřípání zubů a nervů. Nešťastný aport! Teď spi kamaráde, je půlnoc, vzpomínejme jen na dobré...
    
     Tu školu nechme, vynechme. Však ani pán na školu nikdy nevzpomínal, asi tam měl taky nemalé potíže. Větu, předtím tak často slýchanou: "Zatracený aport!" slyšel jsem naposled za poněkud zvláštních okolností. Honil se vypuštěný rybník v revíru, kam jsme jen občas zajížděli. Je krásný, jiskrný zimní den. Nebe jasné, vymetené a barevní kohouti, vyletující z namrzlého rákosí, kreslí po něm šípovité dráhy. Všude plno halasu, smíchu a peří. Pán stojí na hrázi, střílí jen střídmě, protože tihle naparádění ptáci mu nikdy k srdci moc nepřirostli a tvrdí, že nám jednou sv. Hubert tohle bažantí drůbežnictví omlátí o hubu. Jen občas zakloní hlavu, potáhne dvojkou a kohout křísne do zamrzlých kalužin pod hrází. Nosím je pečlivě, protože vzpomínka na ostnáč nikdy nevymizí. Moc práce ale nemám a tak odbíhám daleko do rákosin na pomoc honcům. Najednou letí vysoký kohout rovnou přes rybník a po ráně dlouhým obloukem pleskne akorát doprostřed. Jen mu klín z bahna čouhá. A z druhé strany se k němu bahnem brodí dobrácký fousek. Ohó, že budu u něj dřív! Z dálky volá pán - asi mě povzbuzuje, píská - asi bych byl s kohoutem rychle zpátky, ale jde to ztuha, čím dál hůř. Fousek na druhé straně se vrátil a teď čumí na břehu... Už jen pár metrů - chňap - mám kohouta v mordě a teď zpátky. Jenže ouha! Lepkavé bahno mě táhne dolů, jak zahrabu běhy, propadá se záď do bezedna, dech se mi nedostává, ale bažanta nepustím! Už slyším volat pána: "Míšo, hodnej, vydrž!" To se ví, že jsem hodnej, vždyť držím! Už pána vidím, je blízko. Ale brázdí bahnem v roztodivném ustrojení pro tak mrazivý den: má jenom košili vyhrnutou do podpaždí a na hlavě klobouk! Všechno ostatní, včetně podvlékaček, nechal na hrázi. Jednou rukou mi bere kohouta a druhou mě za krk vláčí ke břehu. Náramná švanda pro ty druhé! Všichni okolo řvou. I můj pán, když už jsme skoro na břehu a bahno mu sahá jen ke kolenům, huláká na nějakou vyjevenou ženskou: "Milostpaní, teď se otočte, abyste se nezhlídla, ale až se umeju, přijďte mě vřele obejmout!" Potom už jenom strčí zadek pod zurčivý proud, který vytéká z trubky pod hrází, umývá se do pasu od bahna, výská a s bosýma nohama na ruksaku se souká do suchého prádla. Pak pod proudem opláchne mě a zahaleká: "Na shledanou v hospodě!" Po cestě dupe jako jezevec a bručí: "Zatracený aport!" Můj pán je trochu blázen. To není pomluva, to je fakt. Lidem se raději vyhne a nejvíc je blázen po srnčím. Těch hodin v mračnech komárů, těch zabarvených drah, na jejichž konci byl jásot a uznání! Těch divokých štvanic, vždyť některé jsou vepsány i v knihách. Jezdí pro nás z daleka a jen jediného srnce jsme nedostali, když lovec po prvním loži odmítl pokračovat v dosledu, že srncovi nic není, že je jenom škrábnutý po hřbetě. Když potom toho srnce našli shnilého, vrčel pán na toho lovce: "Ty parůžky si můžeš přibít na hajzl. Ale na dekl! Výsadami nahoru!" Můj pán je taky sprosťák, ale já jsem původně anglický gentleman, potomek vzácného importu, a tak nemohu bez uzardění na všechno vzpomínat. Někdy mu ale lidé křivdí. Jako tenkrát ten nóbl lovec, který marně dul fanfáry na cizozemských vábničkách. Jestli můj pán něco nesnáší, je to moc lidí pohromadě a moc rámusu po lese. Na srnce píská jen tichounce, jako dech, vábničky si vyrábí sám, žádné tajemství, ale hlavně dlouho vyčkává. Proto tam, kde to místo dovolí, vystrčí mě zadkem hodně viditelně ze záštity a moje srnčí barva už opravdu párkrát přilákala parůžkáře k přískoku. A tak na dotaz, na co vlastně ty srnce vábí, odpověděl docela po pravdě - cituji s laskavým prominutím -: "Většinou na psí prdel, vašnosti."
    
     Ráno, než jdou děti do školy, loučí se s Mišulkou a málem vyčítají, že nic nedělám. Nemohu, drahouškové, tentokrát nemohu! Tentokrát stojí Smrt - kmotřička u hlavy a buďme rádi, že je milosrdná.
    
     Děti, málem bych na ně zapomněl! Jsem nějak unavený po těch lovech. To bylo legrací! Ta malá mě jednou za vedra oblékla do kabátku a čepce a drndala mě v kočárku na rozpálených dlažkách. Mohl jsem utéci, to dá rozum, šly na mě také mrákoty a lízák mi visel až na polštář, ale když ona byla taková hodná. A kluk, takový malý skřítek, jen o rok starší než já, vybatolí se takhle jednou na dvůr s buchtou v ruce. Ať ji zvedá jak chce, stačí povyskočit - chlamst - a je po buchtě. Jde tedy pro druhou. Tentokrát opatrně otevírá dveře z verandy a vyhlíží mě. Jenže já sedím za dveřmi, ani nedutám. Nakukuje za roh, buchtu schovává za zády, stačí udělat kočičí krůček - chlamst! Vřeští a snaží se mě dohonit, ale kdo si všimne vřeštícího kluka. Přišli na to, až když si šel pro pátou. Jednou mi to skoro oplatil. Dostal jsem do misky kaši ovesných vloček a surových lisovaných škvarků, sváteční žrádlo! Jen do toho zalehnu, stojí ten kluk proti mně na všech čtyřech, táhne mi za slecho mordu z misky, zaloví, a šup s tím do pusy. Lízákem švihám co to jde, ale on se taky činí, jen mu oči lezou z důlků. Kdyby se byl najednou nestrhl velký poprask, protože někdo vykoukl z okna, byl bych tenkrát přišel zkrátka. Ani štětiny mu, žroutovi, nemohli vyndat ze zaťaté pusy. "To je krámů," bručí pán a klidí se před ženskými, "pes je pod stálým veterinárním dozorem a nedávám mu přece nic špatného." Po pravdě řečeno, stává se ale zřídka, že by mě krmil. To dělá stará dobrá paní, co v domě nemilosrdně vládne koštětem a když se pán někdy zeptá: "Žrali už psi?" odpovídá: "Na tebe budou čekat!" "To jste hodná, babičko," říká pán, "a zbylo ještě něco pro mě?" Poklidně plyne čas v tom dobrém domě, i když před časem přinesli malé štěně a bezostyšně ho rozmazlují. Stará paní prý ho první zimu na kanapi i dekou přikrývala. Jak roste, je z něj docela dobrý brášek. Honíme spolu, cvičíme spolu, ale jen na divočáky ho necháváme doma. "Pocuchali by mu frizůru, frajerovi," říká pán, "a výstavníci by mě zbláznili, že jsem zničil tak vzácný exemplář. Na pořádnou práci jsme jen my dva, škaredí blbci." Divočáci! Má rozkoš, mé divoké blouznivé vzrušení, vzedmuté atavismem odněkud z dávných hlubin. Však mě taky stálo všechny dolní zuby vpředu! "Alespoň nikdo nepozná, žes měl někdy předkus," konejší mě pán, když štětináče dostřelil a vytírá mi mordu sněhem. Byl jsem od té doby opatrnější, pravda, ale těch šrámů mám po těle pár. Největší na dvanáct stehů přes lopatku. "Člověče, pse, tentokrát jsi měl štěstí!" prohlíží ránu pán, když se připlazím tratolištěm barvy. Odněkud vytáhne šicí inštrumenty, někdo z okolních ochotně nabízí lahvičku slivovice na namočení hedvábí a sází se steh za stehem. "Bez umrtvení?" diví se asistent, který je lékařem lidí. "Ať kušuje," nedá se rušit pán, "za blbost se platí. A pak, potřebuju tu ránu rychle dostat k sobě, než namrzne." Pak mluví něco o desinfekci. "Čerta starého!" vrčí zase pán. "Mráz působí antisepticky a psí sliny jsou baktericidní. To věděl už starej Lazar." Odnesli mě v hubertusu a pár dní jsem se měl královsky. Pak začaly ty stehy svědit a já na nich zapracoval. Za chvilku byly všechny venku. "Vidíš, ušetřil's mi práci," povídá pán, "a to nemáš atestaci z chirurgie."
    
     Nastává třetí noc, Trias je špatný. Před čtyřmi měsíci jsi mi ještě nadehnal kus. Nechtělo se mu z houštiny, ale vyplétal jsi ho systematicky, hlasitě přilepený na stopě. Jen tempo bylo o hodně pomalejší a hlas úsporný. Kus to byl slabší, a tak po ráně jen kousek odskočil a zlomil se. Pes doběhl s hlášením až na nástřel, tam se udiveně zarazil, pár vteřin ověřoval barvu a dráhu ušel skoro krokem. Běžná věc pro něj. "Už ani ránu neslyšel," povídám klukovi, "bude to asi jeho poslední kus." "A zrovna na tvoje narozeniny.," špitne kluk nějak zjihle.
    
     Bereme psa na chvilku do tepla, ale jak se s ním přestaneme zabývat, plazí se ke dveřím a chce ven. Bodejť, léta spí jenom v boudě a v teple se mu špatně dýchá. Ke koňaku přibyl Pentazol a mladý pes, který má sice boudu vedle, drží věrně stráž. Olizuje starému světla a mordu a ten mu vděčně děkuje mdlým vrtěním prutu. Dech se zvolna prohlubuje a přichází klidný sen.
    
     Všechno se mi to nějak plete. Jaro se slukami za Stříbrným dvorem, letní západy slunce, když kachny sviští od Horusického k Bukovsku, černá v ovesništích, nebo na zmrzlých polích za měsíčních nocí. Poslední léta jsme táhli za černou už pořád méně. Jen občas jsme narazili na ohromnou stopu, nad kterou zůstával pán dlouho zadumaně stát: "Tohohle Jánošíka bych chtěl jednou dostat a s divočáky končím." Prchavé vánky nesou závany pachů z mlhy, která se táhne lesem. Nablízku je černá! Větřím to jistojistě! Ten kořenný, divoký pach, který mě vede neomylně nejhustší houštinou, nabírám vítr a vyrážím dopředu, cáry mlhy se najednou trhají a na matné šedi tmí obrovské tělo - Jánošík! - trhne sebou a řítí se pryč dlouhými skoky, jen ho nepustit, pozor-pozor, hlásím na celý les, ženu kapitálního kňoura, největšího z největších, už jsem mu v patách a útočím zezadu na ráže, kňour švihne jako blesk, ale rána jde do vzduchu, tělo mám pružné, svaly pevné, zase chce zmizet, zase skok, točíme se dokola až sníh víří v oblacích, běhy pérují lehce a kňour přisedá, sedí, palici nasupenou, široké kadeřavé čelo, kosmaté licousy - vidím to jasně, nějak se prosvětlilo, mlha je pryč a mně se dobře dýchá, plíce pracují jako měchy a srdce jako zvon - blýská krvavým bělmem, zbraně mu svítí zpod ježatého ryje, v koutcích má pěnu a klektá, jako když jezdíš holí po plotě - už neutečeš, štětináči, už tě držím, sem - sem, tady ho mám, za chvilku se tichounce přišoulá pán, práskne rána, nebo dvě, a pak se ti zahryznu do slabin, jak budeme zase šťastni s pánem, udržím tě, hlásím divoce, jen to lesem burácí, pán tu bude každou chviličku. Plíce jako měchy a srdce jako zvon. Jak je to všechno krásné.
    
     Když jsem před desátou posvítil baterkou do boudy, zazářila mi vstříc dvojice světel skleněnou prázdnotou. Míša již nežil.
     Kopeme s dětmi hrob na zborenské stráni. Krumpáč zvoní ve zmrzlé zemi. Ještě vystlat jedlovým chvojím a na hruď položit velký pětiramenný úlomek, protože to byl dobrý myslivec a patří mu i pocta kulové rány, kterou odráží Šacberk dunivě přes Zbornou do štockých lesů až někam k Vysokému kameni a přes smrčenské Hutě zpátky na Hybrálec.
     Jedno oko nezůstalo suché.

Fotogalerie

Zpracování dat...