vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

Pstruh

Ing. Antonín EŠNER
Prospekty mluvily jasnou řečí – „ve volném čase je učňům lesnického učiliště dovoleno věnovat se různým koníčkům, jako je myslivost a rybářství, protože v areálu učiliště se také nalézá rybník, který poskytuje možnost chytání ryb.“ Prospekt zdobily ratolesti smrku, symbol lesnictví a v mysli patnáctiletého Františka, který se od jedenácti let obíral představami opuštěné hájovny, kde lišky dávají dobrou noc a kde bude, jak jinak, vykonávat řemeslo lesníka, či hajného, začínal se naplňovat sen.
"Budu mezi svými, konečně! Není důvodu se ani obávat, že si mne nevyberou na střední lesnickou školu. Vždyť mám celkem dobrý prospěch a budu-li se snažit i dobře pracovat, musí to vyjít."
     Když dospěl v myšlenkách až sem, zapálil si lulku s tabákem modré Amfory, vyfukoval obláčky kouře a pokračoval ve snění o hájovně, kde mu jediným společníkem bude lovecký pes a puška. Ze snění jej náhle vyburcoval pocit odpovědnosti, že musí pořádně vyvětrat, umýt nádobí a zatopit, aby tatínek neláteřil a nepřišel na to, že tajně kouří dýmku.
     Prázdniny se chýlily ke konci. Pocit radosti, že byl přijat na lesnické učiliště, kalil jen jeden moment, to když si vzpomněl na tatínkův nesouhlas a jeho přání, aby šel raději na gymnázium, protože když to nevyjde, ať za ním nechodí žádat o pomoc. Maminku však měl na své straně, protože i její romantickou duši ovlivnila představa krásně zelené kamizoly, kterou bude nosit její syn.
     Temně modré květy čekanek ohlásily konec léta a s nimi tratoliště jeřabin na terasách mezí, spolu se zrajícími hruškami - máslovkami, předzvěstí to podzimu, když se vydal s maminkou poprvé z domova na delší čas, poprvé do neznáma, za dobrodružstvím, které však mělo mít zcela jiný průběh než jak si vysnil a plánoval. Poprvé také zapochyboval o svém rozhodnutí, zda bylo správné a zda neměl poslechnout raději svého otce. Sebedůvěru mu však vracel pohled z vlaku na hluboké lesy, dřímající v záři podzimního slunce. Tyto lesy byly jiné než doma. Tvořily je především smrkové a bukové porosty, takže místy působily tísnivým dojmem bez bříz, habrů, dubů a modřínů, na které byl zvyklý. I tak však neztratily nic na svém majestátu a on je přece miloval. Nedošlo mu, že celý jeho výcvik nebude jen o pěstění lesa, ale povede především k tomu, aby tyto lesní velikány proměňoval v mrtvé klády.
     Teprve když se ocitnul v bráně učiliště, když jej přivítaly spolu s ostatními nevraživé pohledy jeho starších kolegů, spojené s pokřiky jako: "Počkejte, bažanti, však vy uvidíte!" a řev nastartovaných motorových pil, začal mít pocit úzkosti. Tihle chlapci byli jen o rok starší, ale jejich svaly byly ze železa, byly o hlavu vyšší než většina nově příchozích a vůbec vypadali jako předčasně dospělí muži s velmi drsným vystupováním.
     Vůně čerstvého dřeva, nasáknutého pryskyřicí a pach spáleného benzínu, naplňovaly chlapce vzrušením, ale i strachem z neznáma, zda obstojí ve zkouškách právě naznačených. Rodiče chlapců po slavnostních ceremoniích odjeli a oni zde zůstali se svými sny a ambicemi.
     Nový den začal voláním: "Budíček! Nástup na rozcvičku!" a potom byl vyplněn od rána do večera nějakou činností, jako úklid ubikací a podobně. S železnou pravidelností, jako na vojně, byl dodržován přísný řád, takže se zdálo, že dny nemají konce. Každou druhou noc byl podnikán výpad mazáků proti bažantům, formou tzv. "ručníkových", kdy nováčci byli biti ručníky, svázanými do uzlů, jejichž výplň tvořily žaludy, kaštany, mýdla apod.
     Zvykal si, avšak jeho hrdost zápasila se strachem, až dosáhla revoltujících rozměrů. Byl však sám a hrozilo, že na to doplatí, proto si zvykl bojovat postupně jen za sebe. Modřiny a boule při ranních nástupech však jednoho dne učinily přítrž období, kterému se na vojně říká přijímač. Všechno prasklo. Nedostatek spánku vyburcoval k zuřivosti i všechny ostatní a on si konečně nepřipadal tak osamělý.
     Mazáci byli varováni a dali pokoj. Chodili na sběr šišek a ten dá fyzicky i psychicky velmi zabrat. Jedná se totiž o velmi těžkou a nebezpečnou práci, při které sběrač pomocí stupaček a lan vyšplhá do vrcholu stromu, ukotví se kotevním lanem v síle sedmi centimetrů kmene a potom se vyšplhá až na samý vrchol, kde se usadí rozkročmo do větví stromu a trhá šišky do vaku, který pak shodí na zem. Jedle mohou například dosáhnout až čtyřiceti metrů výšky a kmit vrcholku stromu se sběračem za větrného počasí přibližně do stran až dva metry. Celkem tak může opsat dráhu až čtyři metry, možná i více, takže tuto práci mohou vykonávat jen opravdu drsní chlapi, kteří se nebojí a nechce se jim ve výšce zvracet.
     Teprve nyní nastal čas seznamovat se s okolím. Myslivost byla dobrovolně volitelným předmětem a její začátky byly krušné, protože každý dostal přidělený krmelec, někdy tak daleko, že v zimních měsících nestačil za světla do něj zanést seno. Kdo chtěl být úspěšný, musel zabrat a mnohé obětovat ze svého osobního volna. Teprve mnohem, mnohem později došlo i na tu pušku, která z chlapců dělá odpovědné muže, ale ten čas měl přijít zadlouho.v Bylo krásné podzimní odpoledne, když spolu s ostatními seděl na břehu onoho rybníka z prospektu a pozoroval jednoho z mazáků, jak pytlačí ryby. Rybník měl rozlohu necelé měřice a byl napájen vodou z potůčku, vyvěrajícího někde nahoře v kopcích, kterým se zde říká hory. Rybník byl značně zanesen bahnem a v některých místech toto bahno vytvořilo mělčiny, takže se podobal velké kaluži, která zde vznikla náhodně. Vyprávělo se o něm, že zde je pár kaprů, něco línů, karasů a mnoho malých pstruhů. Sem tam bylo vidět také škeble, indikátory čisté vody. Prospekt lhal, protože chytání ryb v rybníce bylo přísně zakázáno. Mazák chytal vlastnoručně vyrobenou pytlačkou způsobem "na plavanou" a přitom se chvástal: "Toho kapitálního pstruha jednou musím dostat! Už jsem jej několikrát málem chytil, ale pokaždé mě vypekl. Je to ostřílený prevít, ale já nad nim musím vyzrát!"
     Pověst o kapitálním pstruhu duhovém se mezi nováčky brzy rozšířila a každý jej chtěl alespoň uvidět a přesvědčit se o jeho existenci, takže načas vyplnil i jejich nepříliš optimisticky naladěnou mysl. Avšak pověst zůstávala pověstí a nic nenasvědčovalo tomu, že Matěj, jak mu přezdívali starší kolegové, mluví pravdu.
     Nastala zima. Pod příkrovem ledu a sněhu zůstávalo a dřímalo i ono tajemství. Každý tajně snil o tom, že to bude právě on, kdo rybu chytí a stane se v očích ostatních hrdinou.
     Ale nikdo, kromě Matěje, se neodvážil překročit zákaz a riskovat tak možná svou budoucí kariéru revírníka, hajného, lesníka, zkrátka muže v zelené kamizole, který "jen chodí s puškou, líbí se ženám a komanduje lesní dělníky, aby zvládli všechny práce, které je nutné v lese udělat, aby les rostl a obnovoval se."
     Zato Matěj, když se dověděl, že mají rybník v létě vypustit a ryby si, "ti pantáti", rozdělit mezi sebou, začal prohlašovat, že raději ryby vychytá sám pro sebe a brzy začal svůj plán uskutečňovat. Neminul den, aby v noci nepytlačil a neulovil alespoň dvoukilového kapra. Nepřítomnost na internátě si u mistrů a vychovatelů vykupoval právě oněmi rybami. Když chytil asi sedmého kapra, začalo úlovků ubývat jako ve zlatonosné naplavenině a Matěj si začal stěžovat, že berou už jen malé kusy.
     Nebylo snad člověka, který by o těchto nočních aktivitách Matěje nevěděl. Většinou se však všichni shodli na tom, že lepší vlastní pytlák než cizí. S ubývajícími rybami však zájem o Matěje upadal a většina osazenstva se začala zabývat opět svými vlastními problémy.
     Nepříliš vlhké jaro toho roku přešlo rovnou do léta a s létem přišla i nebývalá parna. Adepti budoucích dřevorubců, hajných, lesníků a lesních inženýrů právě hráli fotbal a vůbec si nevšimli trojice mužů, která vešla do areálu učiliště v doprovodu jeho ředitele a zamířila k rybníku s nejmodernější rybářskou výstrojí. Pouze Matěj stál na stráži a ten také upozornil ostatní. Na první pohled bylo znát, že se jedná o nějakého pohlavára a jeho dva syny ve věku patnácti, až osmnácti let. Tito chlapci nemuseli svou zábavu vykupovat těžkou prací, to bylo vidět i na dálku. Beze všech skrupulí rozdělali své nádobíčko a začali třpytkovat, přitom obcházeli rybník dokola, ačkoliv jej bylo snadné přehodit na druhou stranu.
     Neblahá předtucha se zmocnila všech přihlížejících, ale když viděli, že mladíci po půlhodině nic nechytili, většina z nich se opět šla věnovat přerušené hře. Sotva však začali hrát, ozval se od rybníka křik: "On ho chytil, má našeho pstruha samotáře!"
     Všichni se opět nahrnuli k rybníku a sledovali staršího z obou mladých vetřelců, jak zápasí s rybou mimořádné velikosti. Zdálo se, že prut, který držel jen s vypětím všech sil, musí každou chvíli prasknout, jak byl ohnutý a struna sekala vodu jako při čardáši. "Chytil ho za hřbetní ploutev, možná se mu utrhne!", vykřikl kdosi z davu.
     V té chvíli všichni zmlkli a jak předtím toužili po "skalpu" ryby, přáli jí nyní svobodu. Byl to přece jejich pstruh a jejich pýcha. V nastalém tichu bylo cítit společnou vůli a jednotu všech těch, kdo byli před tím nepřáteli.
     I František v duchu přemítal: "Musí se mu vyrvat, protože ploutev je přece křehká a třpytka ostrá, takže se prořízne!"
     Možná by se tak i stalo, kdyby rybář bojoval stejně čestně, jako pstruh. Měl však spojence, svého otce a bratra. Pstruh byl sám. Nemohl vzdorovat přesile. Možná by ryba měla šanci, kdyby si nenašla domov v tak malé a mělké vodě, kdyby v okamžiku hození třpytky neplula tak blízko hladiny, protože tento pstruh, jak všichni věřili, by po umělé návnadě neskočil, natolik byl zkušený. Tento pstruh měl prostě v dané chvíli smůlu.
     Asi po hodinovém boji byl zaveden na mělčinu do bahna, které mělo být už dávno vyvezeno. Ani tehdy by rybář neuspěl, nebýt bratra, který skočil do vody a podběrákem neučinil definitivní konec nadějím ryby na záchranu.
     Teprve nyní bylo vidět stříbrošedého vodního dravce v celé nádheře duhových barev. Ryba byla prostě hozena do kbelíku s vodou a odnášena pryč. O její velikosti nejvíce vypovídala ocasní ploutev, která z kbelíku přesahovala nejméně o dvacet centimetrů.
     Skupina chlapců němě sledovala poslední cestu svého pstruha v záři dohasínajícího dne. Zapadající slunce dělalo jakoby tečku za jejich dětstvím.

Fotogalerie

Zpracování dat...