vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

RIVALOVÉ

František JANALÍK
„Tak jsem zaslech, že vás zase lákaj na místo primáře do městskýho špitálu,“ oznámil obvodnímu lékaři Gustavu Matouškovi hospodský Kousal a postavil před něj šálek kávy. Ostatní hosté u stolu tázavě pohlédli na svého doktora.
"Lákají, to je pravda," odpověděl po chvíli Matoušek, "ale nebude z toho nic. Kdepak, nemocnice, ta není pro našince. Za těch dvacet let na horách jsem tu příliš zapustil kořeny."
     Napětí ve tvářích jeho přátel povolilo. Vždyť ztratit dobrého a hlavně obětavého lékaře znamenalo tady v horách ztratit též jednu z životních jistot. Znali jeho cesty k pacientům za každého počasí, v létě terénním autem nebo i pěšky, v zimě většinou na lyžích. Věděli, že často ve vánicích riskuje své zdraví nebo i život, že musí rozhodovat sám a bez možnosti porady se specialisty, že musí být internistou, psychiatrem, zubařem či porodní babičkou, není-li čas na převoz do nemocnice.
     Lékař Matoušek však ani při této těžké službě neztrácel životní optimismus, vždy byl v dobré náladě a nepokazil žádnou legraci. Občas měl dokonce prsty i v nějaké rošťárně. Říkával, že "jedná pod zhoubným vlivem takzvaného přítele polesného Standy Hudce".
     Doktor usrkl trochu kávy a pokračoval: "Víte, lékařská praxe v Krkonoších nejsou jenom chřipky, angíny, ledviny, infarkty nebo zlámané nohy a ruce. Při vandrování po boudách vidím rozkvétat koniklec, lilie nebo hořec, vím, kde vycházejí laně s kolouchy na pastvu, kde tokají tetřívci i kde jsou studánky s dobrou pramenitou vodou. A u pacientů? Tam se dovím mnoho novinek, pošetilostí, klepů, moudrých slov nebo vyslechnu i zajímavé lidské osudy. Věřte, někdy se i zasměji. Jednou nahlas, jindy v duchu. Zrovna nedávno přišla do mé ordinace jedna dáma a vyděšeně mi sdělila, že prý už deset dní polyká omylem tabletky cukerínu místo antikoncepčních pilulek. Sdělil jsem jí, že kvůli tomu ještě nemusí být v jiném stavu, a kdyby přece, že snad její manžel ten omyl pochopí. Zavzlykala a vysvětlila mi: ,Nepochopí, pane doktore. Von je už skoro rok na montáži v Indii.'
     Ještě vám prozradím, co mi důvěrně pošeptal do ucha téměř osmdesátiletý děda, když jeho energická babička odešla do kuchyně. Prý: ,Pane dochtor, takový dlouhý umírání v posteli je hrozná votrava. Šlo by ňák zařídit, aby mě nachytala moje stará v choulostivý chvíli s ňákou sexy slečinkou? Bacila by mě do kebule hrncem a měl bych to na tomhle světě vodbytý.' - Tak vidíte," zasmál se doktor s ostatními, "zubatá mu obcházela kolem postele a on měl ještě plno humoru. Kdepak, zvykl jsem si na své pacienty, na všechny místní lidičky, na hory i na jejich návštěvníky, na pohyb na ,horským poujetří', a proto mě do té nemocnice nikdo nedostane."
     Doktor Matoušek se opět napil kávy a s úsměvem dodal: "Jen kdyby mi tady neztrpčoval život ten proklatej fořt..."
     Všichni u stolu se zasvěceně culili. Ten proklatý fořt nebyl totiž nikdo jiný než polesný Hudec, s nímž Matoušek tvořil nerozlučnou kamarádskou dvojici. Škádlívali se a dobírali se navzájem, na oko se někdy i pomlouvali, zejména když jeden druhému vyvedli nějakou čertovinu. A těch nebylo málo! Jakmile v hospodě někdo vzpomněl alespoň jednu z nich, ostatní se přidali a rázem byla postaráno o dobrou zábavu.
     Hodně veselí vyvolal lesní pych, zosnovaný doktorem Matouškem. Sakrující a lamentující polesný tehdy oznámil na policii, že se mu z lesa ztratilo dvě stě nařezaných vánočních stromků. Strážci zákona, samozřejmě od doktora informováni, ihned horlivě "zahájili pátrání". A ejhle! Ještě ten den "ukradené" smrčky kupodivu objevili v kůlně polesného Hudce. Polesný tenkrát jen procedil skrz zuby: "Sakramentskej felčar! Copak by asi říkala jeho stará, kdybych mu ukrad v čekárně ňákou fešnou pacientku a strčil mu ji do manželský postele?" Naštěstí k tomu nedošlo.
     Když přišlo jaro, dostal polesný vzkaz od doktora, aby ihned zašel na paseku ke kříži. Leží prý tam krásný jelen a nemůže z místa. Po hodinovém trmácení dospěl Hudec do označené končiny, ale žádného paroháče neviděl. Teprve při pečlivější prohlídce paseky spatřil na pařezu knihu, nesoucí název "Krásný jelen". To se ví, že na doktora seslal hromy a blesky a hned přemýšlel, jak mu to splatit i s úroky.
     Příležitost se mu naskytla, když si pohmoždil nohu. Dobelhal se domů, zatelefonoval doktorovi a vlezl do postele. Jakmile Matoušek přijel, vystrčil polesný zpod peřiny nohu a zaúpěl. Doktor ji znalecky ohmatal, promačkal kolem kotníků a trochu jí zakroutil, zatímco Hudec hekal a sténal.
     "Nic na tom nevidím," řekl doktor, "ale když tě to tak bolí, raději zavolám sanitku a pojedeš na rentgen."
     Před večerem se vracel polesný sanitkou z nemocnice a dal si zastavit před hospodou. Prý tam bývá doktor touto dobou na večeři, a tak ho potom jistě odveze až k hájovně auťákem. S nohou v sádrovém obvazu dokulhal do výčepu, kde se hned stal s tou gypsovou parádou středem pozornosti. Doktor Matoušek si prohlédl dílo kolegů z nemocnice a podivil se: "To jsem blázen, Stando, vždyť jsem ti prohlížel pravou nohu a ty máš v obvazu levou..." Polesný se ušklíbl a pronesl: "To víš, ty raubíři raubířská, nechám si vod tebe rasovat tu bolavou, to určitě!" Hospodou zazněl hurónský řev a v příštích dnech to věděla jako obvykle polovina krkonošských hor.
     Ale to polesnému nestačilo. Když ho jednou po ránu trápily žlučníkové bolesti, zvedl telefon a zavolal Matouškovi. Doktor měl plnou čekárnu pacientů, a tak mu po vedoucím z vedlejší boudy poslal lék a dopis: "Stando, lehni do postele, žlučník chce klid. Užívej třikrát denně jednu tabletu. Navečer se přijedu podívat. Matoušek." Aby kamaráda trochu pozlobil, ještě dolů připsal: "P.S. Nezapomeň tablety zapíjet výhradně dobrou vodičkou!"
     Když si Hudec dopis přečetl, ušklíbl se té vodičce. Napřed spolkl tabletu a zapil ji vodou. Potom s lišáckým úsměvem postavil k posteli prázdnou láhev od vodky, druhou nedopitou narafičil na noční stolek vedle léku. Sotvaže doktor Matoušek přijel, hned si všiml lahví a začal láteřit: "Máš rozum? Víš dobře, že se při žlučníku nesmí chlastat. S takovou se brzy dostaneš pod kudlu!"
     "Co na mě křičíš?" ohradil se polesný. "Napřed mně poručíš zapíjet prášky dobrou vodečkou a teď vyvádíš..."
     "Cože? Co jsem ti poručil?" houkl doktor.
     "Zapíjet dobrou vodečkou!" trval na svém polesný.
     Doktor Matoušek popadl svůj dopis, přelétl řádky očima a strčil Hudcovi papír před nos: "Podívej se, ty vodečko, jasně jsem napsal, že zapíjet dobrou vodičkou!"
     "No jo, ale kdo má ten tvůj doktorskej škrabopis přečíst? Já čet, že mám zapíjet vodečkou," odpověděl klidně polesný a vzdychl si: "Ách jo! Stonat takhle dvě neděle, stálo by mě kurýrování pěknej majland." Pak se jakoby uraženě otočil a předstíral, že spí.
     Jak už to bývalo, doktor Matoušek si to nedal jen tak líbit a v krátké době připravil odvetu. Od polesného se totiž dověděl, že má přijet na odstřel srnce nějaký černý diplomat z pražského vyslanectví. A to se doktorovi náramně hodilo. Celou věc promyslel, pak šel k telefonu a zavolal do Prahy...
     Za několik dní, když se vracel Hudec odpoledne z lesa domů, stál před hájovnou černý mercedes s diplomatickou značkou. Uvnitř seděl černý řidič, vedle vozu stál doktor Matoušek a hovořil s vysokým, štíhlým černochem, který měl na hlavě kulatou červenou čepičku a na těle dlouhý bílý hábit. Doktor vyšel polesnému vstříc: "No konečně, už tě tady čekáme celou hodinu. Pan Haidure Salimed přijel na toho srnce už dnes, příští týden nemůže. Ptal se na cestu, tak jsem ho doprovodil."
     Vysoký černoch podal polesnému ruku a lámanou češtinou se omluvil za svůj neohlášený příjezd. Ráno se prý dozvěděl, že musí zítra odletět za nemocného kolegu na důležitou mezinárodní konferenci a bylo by mu velmi líto, kdyby přišel o potěšení z lovu na srnce. Také prý v tom chvatu zapomněl pušku...
     "Ale to nevadí," usmíval se polesný Hudec, "vemu svou kulovnici s puškohledem. Nese výborně, můžu vám ji půjčit, budete-li chtít. Srnců tady máme habaděj, do večera bude některej váš."
     Ale nebyl! Lov totiž dopadl velmi neslavně. Haidure Salimed vzbuzoval ve svém oblečení takovou pozornost českých srnců, že se mu už z velké dálky zděšeně vyhýbali. Když konečně jeden z nich vyšel z lesa na pastvu, Salimed ho chybil. Na dalším stanovišti zase neměl nabito a srnec při neopatrném cvaknutí závěru "vzal nohy na ramena". Potom se už začalo stmívat, a tak se vrátili s nepořízenou. Haidure Salimed dával docela nediplomaticky najevo svou nespokojenost. Vyčítal polesnému, že mu půjčil špatnou kulovnici, že zvěř byla plachá, že ho vláčel přes hory a doly zbytečně, že si to nenechá líbit a bude si na takové zacházení stěžovat. Pak nasedl do mercedesu a odjel bez rozloučení.
     Už dlouho neměl polesný Hudec takový vztek. Už dlouho mu tak někdo nezamíchal žlučí. Přecházel po dvoře sem a tam, nevybíravě klel "na mouřenína v noční košili" a kopal do všeho, co se mu postavilo do cesty.
     Druhý den chodil po lese jako vzteklý pes, takže bylo bezpečnější se mu vyhnout na sto honů. Lepší nálada se mu vrátila teprve ve chvíli, kdy zahlédl v mezeře mezi stromy černý mercedes, stojící dole pod svahem u chalupy doktora Matouška. Zbystřil pozornost a zvedl dalekohled k očím. Auto nemělo označení CD, a také poznávací značka byla pražská. Kousek od vozu seděli v trávě dva černoši a povídali si s doktorovou dcerou Ivanou. Polesný Hudec začal tušit komedii, v které včera sehrál hlavní roli. Opatrně se přiblížil houštinou smrčků co nejblíž a natahoval uši, aby zaslechl alespoň útržky hovoru. Za chvíli mu bylo jasné, že to jsou spolužáci Ivany z fakulty.
     "Dal si ale práci, holomek doktorskej," šeptal si pro sebe polesný. "Sehnal mercedes, nechal namalovat falešný značky, pozvat tyhle mouřeníny... Ale počkej, Matoušku, poslední dějství tý komedie se bude hrát ještě dnes! A před publikem!"
     Navečer bylo v hospodě veselo. Doktor Matoušek barvitě líčil, a to ještě s velkou dávkou nadsázky, včerejší lov s "africkým diplomatem".
     "Hele," vykřikl najednou holič a kadeřník Vitoušek, "támhle jde polesnej! Vidíte ho?" a ukazoval z okna na protější svah. Všichni se nahrnuli k oknům a zrudlí smíchem sledovali Hudce, sestupujícího k hospodě.
     Když vstoupil do lokálu, začali vtipkovat a povykovat. Polesný je však s naprosto vážnou tváří okřikl: "Chlapi, buďte zticha! Teďka není ta pravá chvíle na legrácky..." Pak přistoupil k doktoru Matouškovi a polohlasně, ale aby to kolemsedící slyšeli: "Gusto, nic mi po tom není... ale já ti to přeci jen řeknu. Nahoře pod lesem, tam co je to křoví, jsem zahlíd vaši Ivanu s tím černochem Salimedem. Znáš mě, jsem vostřílenej chlap, ale asi jsem se červenal..."
     "Co to povídáš? To je fór, že?" zasmál se trochu nakysle Matoušek.
     "Říkáš fór?" ohradil se polesný a strčil mu do ruky dalekohled. "Tak se podívej na to křoví! Patří ten plandavéj hábit, co tam visí tomu mouřenínoj, nebo ne? Jsou ty bílý šaty s modrejma puntíkama Ivany? Jsou! Vo tý podprsence a vostatním prádle ani nemluvím."
     Jakmile Matoušek uviděl přesně to, o čem polesný mluvil, zbledl vztekem, zatímco dalekohled putoval hospodou od očí k očím. Doktor chvíli usilovně přemýšlel. Pak skočil k věšáku, popadl Hudcovu pušku, vyběhl z hospody a začal rychle vystupovat do svahu.
     "Krucinál, chlapi," vykřikl hostinský Kousal, "běžte za ním, nebo se ještě stane neštěstí!"
     "Ale nestane!" mávl rukou polesný a poručil si pivo.
     "Jak to můžete vědět?" zaječel Vitoušek.
     "Protože ta kulovnice není nabitá!" ušklíbl se Hudec.
     "Není nabitá, není nabitá!" varoval zase hostinský. "Ale může toho černýho majznout pažbou, až vyplivne duši!"
     "Nemůže," řekl klidně polesný a dožadoval se objednaného piva.
     "Jak to, že nemůže?" zeptal se jeden z hostů trochu ironicky.
     "Protože tam nikdo není! Ani Salimed, ani Ivana! Jenom Kousalovic Azorek si tam namlouvá ňákou chundelatou čubičku..."
     "Že tam nikdo není? A co ty šaty a co spodní prádlo?" vyjekl zase Vitoušek.
     Polesný Hudec si pořádně přihnul z přineseného půllitru pivečka, pečlivě si otřel ústa a stručně, leč vítězoslavně odpověděl: "Ty šaty jsou namalovaný a vystřihnutý z papíru."

Fotogalerie

Zpracování dat...