vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

Třikrát o pytlácích

Ing. Jiří DORT
Vesnička Míšov leží již v Brdech, přímo v lesích, je uváděno 620 m n. m. Asi dva kilometry odsud vede hlavní brdský hřeben vysoký 700 m n. m. a výše. K této vesnici se váže několik základních pouček. Říká se o zdejším ovzduší, že je tak drsné, že zde nedozrají ani jablka a jsou kyselá.
Rovněž tak se říká, že chalupy zde bývaly tak malé a za velkých zim se krčily ve sněhu jako myši. Odtud pak název Míšov. Poslední takovou průpovídkou bylo, že když se jde od shora dolů po vsi, tak je v každé chalupě pytlák a když se jde zpět, tak bydlí pytlák v každé chalupě.
     Není divu, za obživou daleko, zemědělství bylo špatné, nevynášelo, a tak hledali lidé obživu v lese. Vyráběl se zde tzv. dřevěný drát (špejlíky), vrtaly se dřevěné pumpy a dokonce z přebytku dřeva zde kdysi vznikla na určité období sklárna, i když se všechny suroviny musely dovážet.
     Samozřejmě se zde i pytlačilo a když došla situace tak daleko, že to bylo neúnosné, bylo rozhodnuto věc řešit. Správou panství bylo rozhodnuto, že zbraně od pytláků vykoupí. Za zbraně se platilo velmi dobře, několik zbraní se sice z Míšova vykoupilo, ale bylo to zoufale málo, neboť pytláci se zbraní nezbavovali. I opět správa panství vyhlásila další akci a jednoho z největších pytláků Cardu udělala hajným. O Cardovi bylo všeobecně známo, že je pytlákem velmi náruživým. Situace se radikálně obrátila, najednou bylo několik pytláků dopadeno a potrestáno. Lesníkům se podařilo zmařit několik pytláckých akcí. Zkrátka ten krůček, který jim vždy chyběl najednou měli k dobru. I dali si pytláci věci do souvislostí a zjistili, že působením nového hajného jejich řady řídnou a každému hrozí daleko větší nebezpečí. Vyčkali si na Cardu v lese, obstoupili jej a začali mlátit holemi. Málo platná mu byla jeho síla i rychlé nohy. Utíkal potokem, pod můstek a dál až do vsi a pytláci stále za ním, až ve vsi pak přestali.
     Carda měl těžce narušené zdraví, taktak utekl hrobníkovi z lopaty. Když se z ran vylízal, již ho správa panství na boj proti pytlákům nepoužívala, věnoval se jen lesu, aby přežil. I tak byla organizace pytláků narušena a škody na zvěři byly již podstatně menší. Cardovi pak z této výchovné lekce zůstaly šrámy až do smrti. Dodnes se pak tento příběh na Míšovech vypráví.
     Ve vsi Míšov se vždycky pytlačilo, nejprve to bylo z hladu, ale později i pro zisk. Ve třicátých letech minulého století se zde vytvořila skupina pytláků, jež podnikala nájezdy na okolní lesy. Nebyli to však jen lidé místní ale i z Plzně a okolí. Upytlačená zvěřina se pak shromažďovala ve stodole u jednoho z této skupiny. U Povolných, jak se dotyční jmenovali, byli pytláky otec i syn. Zde se vždycky scházeli i rozcházeli. Zvěřina pak byla dodávána do hostinců a hotelů v Plzni. Šlo tedy o záležitost zjevně kořistnickou, nikoliv o obživu.
     Jednoho pěkného listopadového dne roku 1933, byla neděle a pytláci již druhý den brouzdali po lesích a lovili jak bylo ostatně jejich zvykem. V té době se vydal na obchůzku do lesa jeden z personálu, a to lesní adjunkt Mikeš. Byl mladý, ve službě krátce a velmi horlivý. Šel nedaleko Teslín pod vrcholovou partií jižních Brd. Choval se velice obezřetně až se mu podařilo objevit šoulajícího pytláka s připravenou puškou. Vystoupil tedy mladý lesník z krytu, aby pytláka překvapil a vyzval ho, aby se vzdal. Pytlák nemeškal a okamžitě po Mikešovi vystřelil takzvanou hozenou ránou a zasáhl ho tak nešťastně, že milý adjunkt zanedlouho zemřel.
     Nastalo dlouhé vyšetřování, známí členové pytlácké skupiny byli zatčeni a četníkům se podařilo skutečného pachatele vyšetřit a usvědčit. Do pátrání byla zapojena i vyšetřovací skupina z Plzně. Pachatelem byl pytlák Martin Hrách z Plzně. Pachatel byl odsouzen a krátce po vykonání trestu zemřel. Parta pytláků se po této události rozpadla a někteří se i odstěhovali z Míšova.
     Jak tato událost na zdejší lid zapůsobila, dokládá i to, že na památku této smutné události byla napsána divadelní hra. Ta se hrála dlouhou dobu mnohými ochotnickými spolky v podbrdských vesnicích s názvem Hřích pytláka Martina Horny. Na představení byl prý pokaždé velký nával.
     Malý František bydlel v malé vesnici Mítov na jihozápadním úpatí Brd. Žil zde se svými rodiči v malé dřevěné chaloupce při potoce. V roce 1910 bylo Františkovi dvanáct let a rodiče po něm chtěli, aby jim pomáhal. Nejčastěji maminka požadovala, zda by došel do nedalekých Hořehled (tehdy se psalo Vohřeledy) ke starým příbuzným. Jednou musel se vzkazem, podruhé zase s nějakým jídlem ke starouškům. A tak plynul čas a v září mohl už jen odpoledne, neboť chodil do školy.
     Jednoho podzimního dne opět měl vykonat cestu do Hořehled. Nechtělo se mu jít po cestě, i šel tedy přes nedaleký vrchol Kokšín a přes oblast nazývanou V bukách. Když už se začal přibližovat k cíli své cesty v místech, kde se dnes říká Na Peclově vršku.
     Tam kde se cesta už značně svažuje k Hořehledům, ucítil pojednou kouř. Myslel si, že to pracují dřevorubci, protože některé znal, zamířil za nimi. Po chvilce přišel k ohni, kde sedělo asi dvacet zarostlých mužů, všichni s puškami. Zjistil, že se dostal mezi pytláky, utéci však již nemohl. Jeden z nich vstal a nařídil hochovi, aby jim donesl tři paklíky tabáku. Dal mu peníze a pohrozil, že pokud je prozradí, tak si ho najdou a vyřídí si to s ním. Řekl mu to tak důrazně, že chlapec se neodvážil ani myslet na něco jiného. Běžel do Hořehled a u kupce koupil honem tabák a pospíchal zpět. Strašně se bál pomsty pytláků, o které nejednou slyšel vyprávět. Tabák předal vůdci bandy, ten mu kupodivu poděkoval a nechal ho jít po svých. František pak rychle vyřídil v Hořehledech svoje a upaloval domů, již si nezacházel, běžel po cestě. V noci z toho nemohl ani usnout, samozřejmě, že nikomu neřekl ani slovo o této události.
     Asi po dvou týdnech po setkání se v Míšově chystalo procesí k vykonání náboženské pouti na Svatou Horu u Příbrami. Matka Františkova se tam také vypravila a vzala s sebou svého synka. Cesta byla dlouhá, úmorná. Asi třicet pět kilometrů se nechá šlapat. Když dospěli druhý den do Příbrami, nestačil se hoch divit velkému městu, které ještě nikdy neviděl. Z města se vydali na Svatou Horu, i ta se chlapci líbila. Jaké však bylo Františkovo překvapení, když mezi stánky s upomínkovými předměty ho oslovil jeden prodavač a mluvil na něho. Poznal v něm pytláka, který mu kázal tabák koupit. Muž pozval Františka i s matkou do hostince, kde je oba bohatě pohostil a pak se rozloučil. Matku i chlapce nechal jít. Snad nebyl tak špatný, pouze vášeň jej zaslepovala.
     Až cestou domů se udivená matka dozvěděla skutečnou pravdu o celé příhodě a František ji nezapomněl co byl živ. Z uvedeného vidíme jak velký prostor působnosti měli brdští pytláci, kteří se v té době přepravovali převážně pěšky.

Fotogalerie

Zpracování dat...