vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

Vzpomínka věčně živá

Podle vyprávění Ludvíka Jakubce (*1918) zapsal Daniel OLSZYNA
Nastalo období zimy. Zvolna skončila sezona společných lovů a nastal čas plánů do nového roku i bilancování toho uplynulého. Tato doba ve mně vyvolává i četné vzpomínky na lovecké zážitky, které jsem nasbíral během své šedesátileté aktivní činnosti v myslivosti. O svůj zřejmě nejintenzivnější lovecký zážitek, který mě poprvé a pevně věřím, že naposledy přivedl do přímého ohrožení života, bych se s Vámi rád podělil.
Tato příhoda se odehrála na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století a je pevně spojena s osobou mého výborného kamaráda, Ing. B. z Blanska. Ten měl coby čelní představitel jednoho z blanenských průmyslových závodů možnost zúčastnit se loveckých akcí, o kterých jsme si my, běžní myslivci - nadšenci, mohli pouze nechat zdávat. Velmi mě proto potěšilo jeho pozvání, abych ho doprovázel coby střelec na hon, který se konal pod záštitou tehdejšího ministerstva průmyslu ve Zbirohu. Vyrazili jsme brzy ráno, protože na místo určení to bylo z Blanska poměrně dosti daleko. Můj přítel měl k dispozici služební vůz Tatra 603 i s řidičem, a tak jsme měli možnost pustit z hlavy dopravní situace a nerušeně si popovídat o posledních dojmech, které nám přinesly naše toulky lesem. I díky tomu nám samotná cesta velmi rychle uběhla a krátce po osmé hodině ráno jsme byli na místě. Před nástupem a zahájením honu jsem si všiml několika zaparkovaných vozů s cizími státními poznávacími značkami, které jen potvrdily moje očekávání skutečně prominentní lovecké akce.
     Zahájení proběhlo ve vší slávě, vedoucí honu nás po uvítacích fanfárách lesních rohů seznámil s průběhem jednotlivých lečí a naznačil, že očekává výřad kolem sto padesáti kusů pernaté. Závodčí se následně ujali svých křídel, rozmístili asi čtyřicet střelců na jednotlivá stanoviště, honci se psy vstoupili do leče a hon započal. Po třech lečích kolem jedenácté hodiny dopoledne jsme si museli chtě nechtě připustit, že očekávání vedoucího honu bylo přinejmenším optimistické. Na vlečce, která po výložích svážela ulovenou zvěř, viselo na řemíncích sotva pětatřicet kohoutů. Nikdo z hostů ani domácích střelců samozřejmě nepronesl jediné slůvko kritiky, což by bylo krajně nezdvořilé a přinejmenším nemyslivecké, nicméně na místním hospodáři i vedoucím honu byly vidět známky značné nervozity. Jejich hon si "koupilo" ministerstvo a očekávání "vrchnosti" jistojistě převyšovalo dosavadní úspěšnost lovu. Nutno podotknout, že na vině nebyla v žádném případě neobratnost střelců - bažantům, které honci vyhnali, se jen zřídkakdy podařilo přeletět přes hlavy dychtivých lovců do remízků poskytujících jim potřebný azyl. Za této nepříliš radostné situace jsme se všichni sešli u lovecké chaty k obědu, který byl z mého pohledu více než bohatý. Část lovců se do hodování pustila s takovou vytrvalostí, že jsem vážně začal pochybovat o tom, zda se hodlají vůbec vrátit k čtvrté a páté leči, které měly po obědě následovat. Moje obavy se ale ukázaly jako liché, protože poté co zhruba po hodině vedoucí honu zatroubil na svoji povelku k odchodu, všichni se ukázněně zvedli a zařadili se spořádaně za své závodčí. Křídlo, se kterým jsem zastupoval já, zaváděl místní lesní inženýr, který byl s terénem více než dobře obeznámen. Je nutno podotknout, že jednotlivé leče nebyly zrovna malé a zastupování každé z nich trvalo něco přes tři čtvrtě hodiny. Závodčí mi přidělil "štont" jako jednomu z posledních, díky čemuž jsem na zahájení leče nečekal nijak dlouho. Po několika málo minutách vedoucí odtroubením otevřel leč číslo čtyři, do níž vkládali místní poslední zbytky svých nadějí na solidní výřad.
     Jak jsem již zmínil, náš závodčí mě umístil téměř na konci křídla, na místo s pěkným otevřeným výhledem a malou oplocenkou přímo za zády. Zasunul jsem do obou komor své dvanáctky broky 2,5 mm a s brokovnicí založenou o předloktí jsem vyčkával na přetahující kusy pernaté. Honci byli zřejmě úspěšní, protože prakticky ihned po zahájení leče začaly vpředu obou zastoupených křídel padat první rány. Ke mně sice zatím žádný kohout nedorazil, ale s postupem řady honců jsem s možností nějaké té dobré rány najisto počítal. Mé očekávání se naplnilo, i když poněkud jinak než jsem si přál. V křovinatém podrostu leče jsem zpozoroval tmavý, rychle se pohybující stín. Usoudil jsem na ohaře některého z honců a nechal brokovnici v poklidu zajištěnou. Jaké ale bylo moje překvapení, když se na mě ye vzdálenosti necelých pětadvaceti metrů vyřítil namísto očekávaného psa rychle se přibližující kanec. Zježená srst na jeho hřbetě svědčila o jeho rozrušení, které se bleskurychle přeneslo i na mě. Kanec mě zaregistroval, na okamžik zvolnil tempo, ale vzápětí opět nabral rychlost a co hůř, směr přímo k mému stanovišti. Bylo mi jasné, že pokud něco nepodniknu, nebude mít pro mě tento hon šťastný konec. Jako první mě napadla myšlenka přelézt přes plot dovnitř do oplocenky. Otočil jsem se a pohledem změřil vzdálenost k zhruba sto sedmdesát centimetrů vysokému hrazení. Dělily mě od něj asi čtyři metry, což byla vzhledem k rychlosti pohybu blížícího se divočáka vzdálenost příliš daleká, nepočítaje v to vůbec čas, který bych potřeboval k překonání plotu. Nezbývalo mi, než se černému útočníku postavit čelem a bránit se jediným možným způsobem - střelbou. Dvojice nepříliš hrubých broků v hlavních mojí kozlice mi moc sebedůvěry nedodávala, ale jiné řešení se nenabízelo. V okamžiku, kdy byl kanec asi tak sedm osm metrů ode mě, jsem vypálil první ránu na jeho levé světlo. Věřte-nevěřte, viděl jsem jak mu úspěšný zásah vytlačil obsah oční bulvy ven z důlku. Rána divočáka na okamžik zpomalila, což mi dalo možnost vystřelit podruhé - opět na hlavu. Snažil jsem se zasáhnout jeho druhé barvou podlité světlo. Tentokrát už trefa nebyla tak přesná jako v prvním případě, ale kance evidentně dezorientovala. Nemířil už přímo na mě, začal se motat v pětimetrovém půlkruhu přede mnou, pohazoval hlavou, vztekle řičel a pofrkával. Opatrně jsem začal couvat, po malých krůčcích a velmi pomalu, každé zavrávorání či dokonce pád by mi už tak nezáviděníhodnou situaci mohly ještě více zkomplikovat. Současně jsem začal přebíjet, ale bezprostřední blízkost mého soka mi dávala možnost nabít pouze jednu hlaveň a nutila mě ihned střílet. Takto jsem zasadil kanci na krk a hlavu postupně během minuty (pro mě nekonečně dlouhé) další čtyři rány na krk a na hlavu. Až po poslední, šesté ráně se kanec rozhodl vyklidit pole a odvrávoral k nedaleké padlé smrčině, kde s chroptěním zalehl. Nabil jsem bleskově obě hlavně a vyčkával. V okamžiku, kdy se za mými zády u oplocenky ozval šramot, mi pořádně zatrnulo, ale byl to naštěstí jen lesní inženýr - závodčí, který slyšel moji střelbu a již z dálky viděl, že se u mě děje něco, co rozhodně nikdo neplánoval. Popsal jsem mu několika málo větami situaci, načež vylovil z kapsy S-Ball, přebil si a zamířil k smrčině odkud bylo slyšet přerývavý sípot střeleného prasete. Kanec trhl hlavou na což závodčí odpověděl bůhvíproč rychlou hozenou ránou, kterou ale v rozrušení chybil. Divočák už v té chvíli naštěstí další zásah nepotřeboval, ještě chvíli chroptěl a konečně zhasl. Teprve v tom okamžiku mi pořádně došlo, co se vlastně stalo a jak také mohla celá situace skončit. Stísněný pocit kolem žaludku mě pustil až po pořádné chvíli a popravdě řečeno jsem byl velmi rád, že jsem se znovu nesetkal se svým, ač vynikajícím, obědem. Zvolna se k nám začali stahovat i ostatní střelci a s nimi dorazil i vedoucí honu, nechal si popsat celou situaci (zde jsem byl vděčen lesnímu inženýrovi, že se vysvětlování ujal za mě), načež spolu s hospodářem poodešli ke smrčině obeznat zhaslý kus. Za okamžik byli zpět a na tvářích jim zářily spokojené úsměvy. "Děkuji Vám, kolego, vše je zachráněno!", prohlásil hospodář, tiskl mi ruku a téměř mě objal. V tom okamžiku jsem sice příliš nechápal souvislosti, ale o chvíli později, když jsem si všiml, že stopadesátikilový kňour je předmětem zájmu a diskusí všech hostů, nevyjímaje zahraniční účastníky lovu, pochopil jsem. Výřad s tehdy pouhými (dnes by byl krásný) sedmdesáti kohouty už nikoho téměř nezajímal, obdivné zraky byly upjaty na černého rytíře ležícího na pravém boku v čele výřadu. Nutno podotknout, že do páté leče už se tehdy nepokračovalo, zato po slavnostním ukončení honu jsme se přesunuli na poslední leč, která svojí bohatostí předčila několikanásobně polední oběd. Jak jsem se později večer od hospodáře dozvěděl, v oblasti, kde se hon konal, byla černá zvěř spíše raritou a pokud se sem tam objevila, šlo povětšinou o zatoulané lončáky, takže dnešní kňour byl i pro místní skutečným překvapením. K jejich veliké radosti jsem hospodáři ponechal k vyčinění deku z uloveného kusu, s tím, že bude zdobit interiér jejich lovecké chaty. Neměl jsem bohužel už nikdy později příležitost zjistit, zda se tak opravdu stalo, ale nemám důvod se domnívat, že by hospodář svému slovu nedostál.
     Ani důvod útoku kance na moji osobu nezůstal dlouho záhadou. Jak mi sdělil můj kamarád, Ing.B., jeho známý ze Zbirohu mu o několik dní později telefonoval, že při rušení zvěřiny místní objevili kromě mých zásahů na hlavě a krku další ránu, tentokrát hrubým brokem, umístěnou na měkko. Někdo ze střelců zřejmě neovládl svůj lovecký pud a po urostlém kusu černé zvěře, který kolem něj proběhl, vystřelil tím nejtěžším kalibrem, který v kapse našel. Jaký to mělo účinek a hlavně pro mě málem osudné následky je již zřetelné z výše popsaných událostí. Na honu ani na poslední leči se k takové ráně nikdo ze zúčastněných neznal, možná i proto, že po ní nikdo nepátral. Co přesně předcházelo mojí horké chvilce se tedy nikdy nedozvím, hlavní ale je, že příhoda měla šťastný konec. I díky ní mám dnes, po desetiletích strávených v lese pod patronátem svatého Huberta, stále na co vzpomínat.

Fotogalerie

Zpracování dat...