vychází v 5:46 a zapadá v 20:23
vychází v **:** a zapadá v 14:55
 

Časopis Myslivost

Ze zašlých věků posázavských lesů

Lumír KOTHERA
Kácovské panství na Kutnohorsku vděčí za své založení cílevědomé práci rodu Čejků z Olbramovic, kteří k původnímu statku s městečkem postupně získali koupěmi a dědictvím několik vesnic. Připojování malých šlechtických statků se uskutečnilo ve druhé polovině 16. století a v prvních desetiletích století následujícího. V roce 1713 přibyl k panství statek Čestín.


Legendární postava
     Po častých změnách majitelů ve století sedmnáctém se Kácov dostal v roce 1726 do rukou velkovévodkyně Anny Marie Františky Toskánské, jedné z nejvýraznějších osobností severočeské a středočeské historie první poloviny 18. století. Pocházela z někdejšího slovanského Ratibořska na dolním Labi u Hamburku ze Sasko-Lauenburského rodu, jehož vévodové - vedle panství v severním Německu - získali za třicetileté války rozsáhlý majetek v Čechách. Jejich střediskem byl na Karlovarsku Ostrov nad Ohří, zatímco na severu Čech dominovaly reprezentativní Zákupy.
     Anna Marie Františka se narodila 13. června 1672 a společně s mladší sestrou vyrůstaly jako dvě z pěti dětí vévody Julia Františka. Oběma se patrně dostalo důkladnějšího vzdělání. V roce 1690 se Anna Marie provdala na lobkovickém zámku v Roudnici nad Labem za Filipa Viléma falckraběte z Neuburgu, kam manželé na několik týdnů odjeli. Po návratu do Zákup se Filip pustil do správy několika objektů na zákupském, hornopolickém, ploskovickém, svádovském, buštěhradském, zvoleněveském a mikovickém panství. Manželství se patrně vyvíjelo zdárně a vedlo k narození dvou dcer.

Druhé manželství a Mediciové
     Zcela nečekaně přišla však rána osudu, když Filip Vilém ve věku necelých pětadvaceti let dne 10. dubna 1693 zemřel. Anna Marie ve svých jednadvaceti letech ovdověla. Protože vlastnila ohromné jmění, dalo se předpokládat, že se opět provdá. Z velkého počtu uchazečů padla volba na Jana Gastona z proslulého vládnoucího toskánského rodu Mediciů v italské Florencii. Sňatek, sjednaný na dálku, kdy manželé se poznali až krátce před ním, se konal 2. července 1697 v Düsseldorfu a po něm se oba usadili v Zákupech.
     Záhy se však začaly projevovat rozdíly v charakterech, povaze a názorech obou; Gaston byl veselý a marnotratný kavalír, který si nepřipouštěl žádné starosti. Nikde na toskánských panstvích v Čechách se mu nelíbilo, hojně cestoval po Evropě, lákaly ho hry, pitky a dobrodružství se ženami pochybné pověsti. Naproti tomu Františka byla ženou sice někdy prchlivou a panovačnou, ale zároveň ženou dobrosrdečnou a soucitnou. Okázalým společenským akcím se snažila vyhýbat, milovala spíš život na vesnici. Především však byla ženou podnikavou, zakládající si na úspěšném hospodaření. Jezdila dobře na koni, střílela, lovila zvěř. Oba se tedy nakonec rozešli. Gaston se v roce 1706 vrátil zpět do Florencie, kde v roce 1737 bez potomků zemřel.
     Jak uvádí někteří badatelé, důvod jeho odchodu je někdy spojován s nikdy spolehlivě neobjasněným a tudíž nepotrestaným zločinem - s pokusem o únos dítěte dcery mlynáře z Olšinek na statku Svádov u Ústí nad Labem, jíž Gaston údajně poznal jako zpěvačku Dvorního divadla v Drážďanech. V Ottově díle "Čechy" čteme: "Naproti Krásnému Březnu na pravém břehu Labe leží malá víska Wolfschlinge. Část osady táhne se nad tratí dráhy do útulné, kobercem luk pokryté rokle, uzavřené příkrou skálou, přes kterou voda padá na mlýn pod ní zbudovaný. V osamělém mlýně žila kolem roku 1700 krásná dívka, k níž vřelou láskou zahořel poslední potomek slavného rodu Medicijských Jan Gaston, jenž sídlil zde na statku svém Svádově v nešťastném, bezdětném manželství s velkovévodkyní Marií Annou Sasko-Lauenburskou. Sličná dívka mlynářova dala mu syna, jímž mladý princ ještě více k ní upoután byl. Jednou, procházela se, jen starým sluhou vévodovým provázena, se synáčkem svým v lese blíž Ostrého - tu náhle padlo několik výstřelů a dívka do prsou raněna, za několik hodin v blízké myslivně na Sedle skonala. Zoufalý vévoda opustil navždy krajinu tuto a odebral se i s dítětem do Itálie."

Činorodá paní
     Anna Marie po odchodu manželově hledala útěchu ve stále intenzivnější péči o své statky, které nejenom cílevědomě rozšiřovala a zvelebovala, ale osobně i navštěvovala a spravovala. Přes třicet let žila sama. Vedle panství Zákup, jako hlavního střediska toskánských držav v čele s až sto dvaceti členným dvorem úředníků, lesníků, předního služebnictva a několika umělci na přepychovém zámku, pečovala o statky v Chlumíně na Mělnicku a jinde v krajině dolního Povltaví, Žandově a jinde na území Českolipska, Litoměřicka, Roudnicka. Všude budovala a přestavovala zámky, panské dvory, mlýny, myslivny, mosty i cesty. Osobně řídila stavbu nového zámku v Ploskovicích, jímž v Čechách dosáhlo vrcholu tzv. dynamické baroko. Potřebu reprezentačního místa rodu vyřešila v roce 1718 stavbou Toskánského paláce na Hradčanském náměstí v Praze.
     Stále častěji však dávala přednost i bohoslužebným událostem. K přestavěnému kostelu v Horní Polici putovalo nejedno procesí až z Německa. Každoročních procesí na polickou pouť se tradičně zúčastňovala velkovévodkyně sama. Na kostely svých panství dala na hřbetech velbloudů z toskánského chovu v Pise přivézt slavnostními průvody ostatky sedmi mučedníků z katakomb v Římě. Úsilí, s jakým se přestavbami kostelů a far věnovala nábožnosti, podněcovalo někdy až v dohady o její možné vině jako vynikající střelkyni na někdejší tragické události v lese na Sedle.
     Anna Marie Františka, která se podepisovala Toskánská, ačkoliv z obav o svůj život v Itálii nikdy nebyla, neboť dobře věděla, jakým způsobem Mediciové občas zacházejí nejenom s protivníky, ale i se svými manželkami, která do dění této země nezasáhla a zasáhnout ani nemohla, přežila svého nemilovaného chotě. Zemřela na zámku v Zákupech v necelých sedmdesáti letech dne 15. října 1741 a byla pohřbena v prostém rouše celestýnek do hrobky pod sakristií děkanského kostela vedle ostatků prvního manžela Filipa Viléma, falckraběte z Neuburku.

Lesní úředníci
     Přechod kácovského panství s lesy rozdrobenými v mozaiku nesourodých celků v roce 1726 Annou Marií Františkou do rozlehlého majetkového komplexu Sasko-Lauenburských vévodů a jejich dědiců, znamenal zásah do lesního hospodářství. Agenda purkrabího, který byl doposud přímým nadřízeným polesného a jemuž podléhalo veškeré režijní hospodaření vrchnosti, byla zrušena. Jeho pravomoci byly rozděleny mezi ostatní úředníky panství. Došlo k osamostatnění lesní správy a ke zvýšení jejího významu. V čele stanul úředník s titulem polesný či také lesní pojezdný, později nazývaný nadlesní, nebo také vrchní myslivec. Další kategorií byli myslivci, zvaní též revírníci, následováni hajnými.
     Úkolem lesních úředníků jako představených obou dalších kategorií bylo pravidelnými kontrolami dohlížet na veškerou činnost lesního personálu, zejména při těžbě dřeva. První úředníci neměli ještě mnoho odborných znalostí a k jejich práci je předurčovaly spíše předpoklady ke spolehlivému vedení písemné agendy. Vesměs šlo o obyvatele Kácova.
     Polesný Antonín Heydler, za něhož Kácov koupila Anna Marie, sídlil podle dochovaných zpráv v čabelickém revíru. Ve službách velkovévodkyně působil do roku 1733. Jeho nástupce polesný Ferdinand Matyáš Brún, syn kácovského hejtmana, se však s prací v lesích u velkovévodkyně musel rozloučit, zřejmě z důvodu manka, vzniklého nejspíš při plavení dřeva. Odešel do služeb nedalekého panství Český Šternberk, kam se vydal i jeho předchůdce Heydler.

Lidé odjinud a první odborníci
     Rokem 1736 nastupují funkci polesných lidé pocházející z jiných krajů. Vlastivědné prameny kraje uvádějí Brúnova nástupce purkrabího Ferdinanda Feldhausera, po kterém od 1. července 1739 nastoupil František Ferdinand Horšovský, který pocházel z rozvětvené rodiny toskánských úředníků. Z jejich středu byli i další polesní, František Antonín Wenzel, i jeho nástupce Jan Jindřich Wünsch, kteří na kácovské panství přišli po písařské službě na různých toskánských statcích. Stejnou kvalifikaci měl i další polesný Jan Václav Jarošt, pozdější purkrabí středočeských Hostivic a správce buštěhradského panství.
     Netrvalo dlouho a přišla doba polesných, kteří vybočovali z řady nekvalifikovaných lesních úředníků na Kácově. Prvním z nich byl Jan Josef Reinelt, který službu polesného nastoupil v roce 1768. Pocházel z lesnické rodiny a vyučil se u myslivce Haeckela na panství Česká Kamenice. Na Kácově se postupem času vypracoval tak, že spravoval nejenom zdejší revír, ale současně i revír psářský. Předznamenal cestu dalších schopných lesních úředníků, srostlých od mládí s lesem, jako byl třeba polesný Jindřich Münich nebo lesní úředník Pohl.

Myslivci a lesní mládenci
     Jako podřízení lesních úředníků řídili myslivci ve svých revírech všechny těžební práce, zúčastňovali se manipulací se dřevem a byli hlavní složkou, která sledovala ochranu lesa před pytláky, zloději dřeva a pasáky dobytka v mlazinách.
     Ke své práci získávali myslivci předpoklady vyučením, do něhož nastupovali mezi patnácti až sedmnácti lety. Po dvou až tříletých studiích došlo ke slavnostnímu pasování, obvykle za účasti myslivců ze sousedních revírů. O schopnostech adepta myslivosti po celou dobu učení podával lesmistr hlášení vrchnosti, jejíhož souhlasu bylo třeba i k přijetí uchazeče do učení, jeho pasování na myslivce, a poté i k nástupu do služby.
     S výučním listem se obvykle odcházelo "do světa na zkušenou". Účelem takového "vandru" bylo, aby si čerstvě vyučený myslivec ověřil své schopnosti a především aby se naučil nebo zdokonalil v němčině, protože na jejím ovládání závisel jeho další služební postup. Cílem cest bylo proto povětšině Rakousko nebo příhraniční německé oblasti Čech.
     Po návratu se příchozí zařadili mezi lesní mládence - adjunkty - s vyhlídkou umístění na domovském panství jako myslivců ve vlastním revíru po smrti nebo odchodu na odpočinek některého z myslivců dosavadních. Většinou k tomu došlo až kolem třiceti adjunktových let, neboť myslivci zůstávali ve službě často do konce života (penzionování začalo počátkem 19. století). Po dobu myslivcova stáří za něho adjunkti vykonávali veškeré práce.

Myslivci sami mezi pytláky
     Oproti lesním úředníkům - polesným - bylo hmotné postavení myslivců až do druhé poloviny 18. století tíživé, což mělo nepříznivý dopad na poměry v lesích. Situace došla tak daleko, že když v roce 1751 prováděl administrátor Winkler inspekci panství, konstatoval, že "lesní hospodářství nalezl v tom nejhorším možném stavu, neboť každý ovčák či pacholek, ano i myslivec sám, si bere dřevo z panského lesa a volně s ním disponuje ve vlastní prospěch." Příčinu neutěšeného stavu spatřoval administrátor v tom, že "myslivec kromě možnosti polního hospodaření velice špatné kvality nedostává ani krejcar platu."
     Důsledkem úsporných opatření vrchnosti bylo, že myslivci pytlačili sami a kromě toho nad pytlačením jiných přivírali oči. Řádný plat dostali teprve Winklerovou zásluhou. Podobná situace byla v první polovině 18. století u adjunktů, kteří nebyli placeni vůbec a byli zcela odkázáni na nadřízené revírníky, u nichž měli stravu i byt.

Hajní s několika zaměstnáními
     K rukám myslivců byli někdy přidělováni hajní. Neoplývali téměř žádnými odbornými znalostmi, většinou byli negramotní, zato ale jejich služba vyžadovala tělesnou zdatnost. Anna Marie Toskánská se o hajných vyjadřovala jako o lidech, kteří "pytlačí sami", a ve svých instrukcích zakazovala jejich příjímání do služeb. Někteří hajní provozovali i několik zaměstnání. První z nich na kácovském panství, o kterém se prameny zmiňují k roku 1729, byl současně porybným a převozníkem. Za své služby dostával dva korce žita v hodnotě třech zlatých.
     Většina hajných nepůsobila ve službě dlouho a často docházelo i k propouštění pro nedůvěru. V roce 1759 byl odvolán Josef Bostička, hajný v lese Vlachovka v koblaském revíru za "dalekosáhlé podvody s falešnou značkovačkou dřeva".
     Výjimečné nebyly ani případy, kdy na místa hajných byli navrženi sami myslivci. Pokud někde došlo k uskutečnění takového záměru, znamenala hájenská služba pro myslivce určitý druh penze, neboť skutečnou službu za hajné vykonávali jejich synové - adjunkti. Zaměstnání hajných se nedědila. Jednou z výjimek byl myslivec Josef Dusipivo, kterého roku 1809 přijali za kácovského hajného poté, co se vrátil z téměř třináctileté vojenské služby a který pocházel z myslivecké rodiny.

Fotogalerie

Zpracování dat...