vychází v 5:35 a zapadá v 20:35
vychází v 21:54 a zapadá v 7:07
 

Časopis Myslivost

Jak jsme opravovali kazatelnu

Jaroslav ŠPRONGL
Každému novorozenci dají sudičky do vínku nějaké nadání, nějaké vlohy. Jednomu tak šikovnou levou nohu, že se s ní prokope až do finále mistrovství světa, druhému tak originální mozkové buňky, že si jednou dojde pro Nobelovu cenu za chemii. Všichni to samozřejmě nedotáhnou až tak daleko, někdy je méně talentu, jindy píle, ale obecně platí: ten umí to a ten zas tohle.
Já jsem přesně ten případ, o němž se říká: "není to technický typ". Motory pro mě byly záhadou i v době, kdy se vlaky nemusely jako Pendolino odtahovat přes celou republiku kvůli drobné závadě na software, a při zatloukání hřebíků se občas trefím vedle - tu do zaskleného obrazu, tu do vlastní ruky. Ví se to o mně, smířila se s tím rodina i všichni z našeho mysliveckého sdružení. Však člověk může být prospěšný i jinak, a vědí to i další kamarádi. Jako ten, který dělá mysliveckého hospodáře v jedné honitbě nedaleko Lubence a pozval mě tam na oslavu svých půlkulatin. A protože pozval i ženu Lenku, pozval tím i našeho kokršpaněla Gampa - kam s ním taky na víkend, když děti byly rozjeté se svými rodinami? Když už jsem do auta naložil psa, sáhl jsem i po pušce, ale pak jsem si uvědomil, že touhle dobou, bylo to v první polovině května, dodržuje Láďa v honitbě pokud možno klid zbraní, a to i pokud jde o černou a lišky. Pušku jsem vrátil do trezoru a vyjeli jsme.
      Na dny po prvním máji bylo nebývale teplo. Když jsme dorazili, obracelo se už na rožni sele a přibývající hosté střídmě popíjeli v očekávání věcí příštích. Ani nadcházející oslava ale neodradila mysliveckého hospodáře od organizování potřebných jarních prací v honitbě. Seleti bude ještě trvat, než dostane tu správnou barvu a chuť, a to se dá leccos stihnout. Nachomýtl jsem se nějakou náhodou k rozdělování úkolů a nabídl jsem svou pomoc - alespoň bych trochu unavil v lese psa, který teď nedočkavě nasával vůni z točícího se masa. "No, já nevím," podíval se na mě Láďa, znalý mé zručnosti. Ale pak dostal nápad: "Hele, máš tu auto, tak bys moh hodit Jozífka na Frťana." Tady je třeba poznamenat, že tím nemyslel transport onoho myslivce do místní nálevny. Šlo o Frťana s velkým ef, kazatelnu, která dostala tohle jméno podle zvyku uchovávat v ní stále doplňovanou "placatku" s něčím ostřejším pro případ úspěšného lovu. "Potřebuje tam opravit pár prkýnek, aspoň se s nima nebude muset tahat sám. Než to udělá, můžeš trochu provětrat Gampa," promluvil mi z duše a současně vyloučil, že bych mohl být přímo při opravě Frťana nějak prospěšný.
      Tak jsem naložil několik prken, nářadí, náčiní a Jozífka s Gampem a vyrazili jsme. Je třeba ještě podotknout, že vždy aktivní, obětavý a velice šikovný Jozífek měl výšku Napoleona a váhu začínajícího zápasníka sumo - prostě, jak se říká, byl širší než delší. Do auta se ale bez problémů vmáčkl a za chvíli jsme zaparkovali kousek od oné kazatelny. Jozífek vylezl po žebříku a nechal si ode mě nějaké věci podávat. Tím ale jeho potřeba mé asistence skončila a poslal mě na procházku do lesa.
      Při šoulání s Gampem jarem vonícím lesem jsme viděli několik kusů srnčího a slyšeli nepravidelné bouchání, jak Jozífek měnil časem poznamenaná prkna za nová. Po nějaké době jsem ty rány přestal vnímat a tak mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že místo bouchání jako bych slyšel výkřiky. "Asi se Jozífkovi něco nedaří, tak si přitom ulevuje nadáváním," pomyslel jsem si. Ale když to trvalo déle a výkřiky nepřestávaly, slyšel jsem v nich jakoby volání o pomoc. Protože nějak zneklidněl i Gamp a začal mi naznačovat, že bychom se měli vrátit ke kazatelně, a protože vím, že pes leccos špatného vycítí nejen nosem, vydal jsem se k Frťanu i já - a přidal do kroku. Jak jsme se blížili, bylo stále patrnější, že Jozífek opravdu volá o pomoc. Ale co se mu mohlo stát? Tady v západních Čechách nejsou tak velké šelmy, aby ohrožovaly myslivce v kazatelně. No - když jsme konečně dorazili na místo, naskytl se mi opravdu neuvěřitelný pohled a v první chvíli jsem nevěděl, co si počít.
      Jozífek byl břichem napasován v jedné ze střílen a nemohl se zřejmě pohnout dovnitř ani ven. A tak polovinou těla visel pět metrů nad zemí a zoufale máchal rukama, aby se něčeho zachytil. A volal o pomoc, protože sám si pomoci nemohl. Co se vlastně stalo? To jsem se dozvěděl až později: Jozífek se vyklonil ze střílny, aby vyměnil jedno prohnilé prkno kousek pod ní, což se mu taky podařilo. Při tom ovšem dostal větší polovinu svého přetékavého bříška ven. A když pak v záchvatu euforie, jak se oprava daří, nadzvedl a přiťukl další uvolněné prkno těsně pod střílnou, uzavřel tím svému tělu cestu zpět. Jeho břicho, přesně "napasované" do střílny, nemohlo ani tam ani zpátky. A protože obě ruce měl venku, nemohl ono krizové prkno zase vyklepnout ven. Teda, věřte mi, úplný horor!
      Vyjel jsem po žebříku jak finanční úřad po daňovém dlužníkovi, ale v kazatelně jsem nebyl nic platný, protože Jozífka by zpátky nevtáhl, jak se říká, ani párem volů. A vystrčit ho ven, aby letěl z té výšky po hlavě? Ale ono to bylo stejně beznadějné jako směrem dovnitř. Bušit do prken, abych udělal kolem střílny větší prostor, znamenalo vlastně bušit do Jozífka. Teď, babo, raď! Navíc Jozífek už pěkně modral a ani moc nekřičel - asi mu nebylo dvakrát dobře. K tomu musí jako zachránce vyfasovat zrovna mě!
      Ale pak jsem začal jednat, protože mi bylo jasné, že přivolaná pomoc by také mohla přijít pozdě. Z auta jsem vzal lano, přivázal ho na žebřík kazatelny, který byl přímo proti té nyní ucpané střílně, přehodil přes střechu a nabídl tak nešťastníkovi, aby už nevisel volně hlavou dolů, ale chytil se lana a získal lepší polohu i mírný pocit bezpečí. Pak jsem vzal motorovou pilu, na několikátý pokus ji nahodil, jak jsem to někdy viděl při lesních setkáních s dřevorubci, a začal jsem s ní pomaličku, opatrně, v uctivé vzdálenosti od Jozífka, jeho tělo zvolna "obřezávat". Jeho nohy jsem si podložil lavičkou, abych se dostal i pod něj (a bylo to pěkně napínavé!), a jen jsem se modlil, aby větší část jeho hmotnosti byla v kazatelně - a aby mi tedy, až obřežu prkna kolem dokola, padl dovnitř a ne ven. I když lano, kterého se teď držel, by mohlo případný pád zbrzdit. Gamp zatím pobíhal dole a štěkal, jako by mu chtěl dávat záchranu, ale to by asi moc nepomohlo.
      Když už zbývaly k dokončení kruhu jen centimetry a celé se to i s Jozífkem začalo hýbat, vypnul a odložil jsem pilu, chytil ho kolem zbylého pasu a cuknul s ním do kazatelny. Vzápětí jsme se v ní oba váleli, já jsem to koupil tou jeho dřevěnou obručí, které se ve chvilce již uvolněnýma rukama zbavil, a povídám, šťastný, jak jsem to celé vyřešil: "Dobrý, ne?!" Protože takoví skvělí zachránci jako já v každém správném akčním filmu mluví jen úsporně. Jenže jsem na oplátku neslyšel jako v těch filmech: "Dobrý!" nebo "Dík!" nebo "Máš to u mě!" Jozífek se podíval na mne, pak na tu spoušť, pak zase na mne, a ztěžka, protože se mu ještě špatně dýchalo, povídá: "Dobrý? Tak teď si tu kazatelnu opravíš sám!"
      Pak sáhl po nepoškozené lahvince, která dala kazatelně jméno, a dlouze se napil. Ani mi ten dobrák nenabídl - v takovém byl asi šoku!
      No - když jsme se po vydařené oslavě vyspali, pustili jsme se do opravy všichni, bylo to raz dva a nikdo se z ní už za břicho nepověsil. Jen se mě trochu dotklo, když Láďa povídá: "Člověče, Jardo, ty nejen že nejsi zrovna dvakrát zručnej, ale dokážeš nakazit i takovýho šikulu, jako je Jozífek! Příště už tě radši na žádnou opravu nepošlem." Tak nevím - je to dobře nebo špatně?

Fotogalerie

Zpracování dat...